Den osmnáctý (2.12.2010) Ruta 7 - Carretera Austral
Jedna z nejznámějších jihoamerických cest vůbec. Něco jako v Argentině Ruta 3, vedoucí z Buenos Aires na konec světa do Ushuaia (cca 3.100km) a Ruta 40 spojující město Abra Pampa na hranicích s Bolivií s Rio Gallegos na pobřež Pacifiku (cca 4 700km). Ruta 7 - Carretera Austral - měří cca 1.200km, ale asi 3x vás svezou lodí, nebot cesta spojuje velmi členité a hornaté pobřeží chilské Patagonie a je na rozdíl od Argentinský kultovních cest stále ještě téměř celá štěrko-kamenitá. Byla vybudována na popud generála Pincheta druhé polovině 80. letech minulého století pro zpřístupnění městeček na jihu Chile po souši po vlastním území. Do té doby byly dosažitelné pouze z moře, nebo za argentinské strany. Cesta začíná na jihu v ostrovním městečku Villa O´Higgins u stejnojmenného ledovce a vede na sever do Puerto Montt na pevnině.
Protože jsme se ještě vlastně na motorkách moc nesvezli, naplánovali jsme si výlet na začatek Ruty 7 a zpět do Cochrane, kde jsme nocovali. Na motorkách bez zavazadel vyrážíme dopoledne za téměř jasné oblohy směrem na jih na začátek této cesty do Villa O´Higgins. Čeká nás tedy cca 230km šotoliny tam a pak zase zpět s jedním lodním trajektem. Horská silnice vede údolím řeky Rio Bakker a cca po 130km je přerušena zálivem Atlantiku, kam do přístaviště dorážíme za vydatného děšte a teploty cca 6 stupňů. Trajekt odjel ve dvanáct hodin a další jede až v pět večer. Sušíme se půl hoďky v hospodě na břehu a vyrážíme zpět. Cestou fotíme, točíme video a zajíždíme si po bočních cestách, které končí vždy u nějakého jezera či zálivu oceánu. Počasí se zase změnilo, takže kolem šesté hodiny přijíždíme do Cochrane s oblaky prachu v zádech. Motorkáře jsme nepotkali za těch cca 8 hodin ani jednoho. Zato skupinu totálně vysílených cyklistů ano. Držmé jim palce. Třeba ještě jedou.
Vrtáme se v motorkách a jdeme nakoupit proviant a zároveň něcona spálení tuků.. Bylo to prostě takové hezké uvolněné odpoledne s 300 najetými kilometry v úžasné přírodě. Něco, jako z Prahy do Krkonoš a zpět po lesních a šotolinovách cestách KRNAPu, aniž bychom jakéhokoliv lesáka nasrali jak Trautenberg Krakonoše.
Jirka
Den devatenáctý (3.12.2010) Carretera Austral ukazuje co umí
Ráno jako vymalované. Svítí slunce, teplota kolem 15C a nás čeká více jak 400 km po štěrkové Carrateře Austral směrem na sever. Motorky máme už nabalené, odservisované a natankované z večera. Jirka páskama a drátem svařil prasklý nosič kufru. Já zpevnil stejným způsobem kokpit, zkontroloval filtr a dolil 2 dl oleje. Ke snidani Jirka připravil pro velký úspěch opět vajíčka se slaninou a jako obvykle lehce po 10h vyrážíme šotolinkou proti proudu Rio Baker. Asi po 20 km na odbočce do Argentiny, odkud jsme předevčírem přijeli, na nás mává kolega motorkář. Zastavujeme a ejhle - je to policajt na krosce. Podáváme si ruce a přátelsky poklábosíme. Přeje nám šťastnou cestu a razíme dál. Po pár km zastavujeme u vodopádů na focení a ja to tady. Jirkova zádní guma je prázdná. Michelin Anakee neunesla tíhu Carratery Austral a odporoučela se. Připravili jsme ji důstojné místo k odpočinku na vyvýšeném místě s výhledem do údolí. Po více jak hodině má Jirka obutu novou zadní Desertku vyrážíme dál. Opět se zdravíme s projíždějícím našim policajtem na krosce. Čeká nás ještě více jak 300 km po šotolině krajinou zasněžených hor a ledovcových jezer.
Po pár hodinách jízdy je to stále krásné, ale také čím dál tím stejné. Zatáčka za zatáčkou, občas auto nebo náklaďák, který práší tak, že není vůbec nic vidět. Jedna levotočivá zatáčka nad jezerem mě ale totálně vyvedla z letargie. Zatočím a ono nic. Smyk předního kola asi tak v 60 km/h. Trochu povolím, podřadím a čekám. Ty desetinky vteřiny jsou nekonečné. Chytila se. Naštěstí. Jinak už jsem se viděl na zemi. Stačí opravdu chvilka nepozornosti a problém jako hrom je na na světě.
Začíná pršet. A docela hustě. Mraky jsou těsně nad našimi hlavami a my jedeme do nějakého sedla. Navlíkáme nepromoky a vyrážíme vstříc živlu, očekávaje podle větru i sněhovou vánici. Naštěstí zůstalo už jen u toho deště.
Po více jak 9 hodinách na cestě, včetně výměny pneu, vjíždíme do cíle dnešní etapy. Městečka Villa Manihuales. Největší díru v Argentině jsme už viděli. Dokonce dvakrát. Dnes nás čeká to samé v Chile. Je tu benzínka, desítky malých zamčených merkátů, ale žádné pořádné ubytko. Nakonec jsme v jedné Hosterii, která si tento název snad ani nezaslouží nocleh sehnali. Ale pokojík je docela čistý. Pro jistotu si bereme vlastní spacáčky. Večeře tentokrát v hospůdce naproti. Pečená lama. Dost dobrá.
Pavel