Den první - Cesta k trajektu (16.8.2013, pátek)
Ráno jsem se vzbudil o něco dříve, v klidu jsem si zkontroloval naposled všechny doklady, dobalil svačinu na dva dny, oblékl se a zhruba o půl deváté jsem za krásného počasí a s dobrou náladou pomalu vyrazil. Projížděl jsem ranní Prahou a téměř jsem ani nevnímal to, jak je motorka naložená, jen jsem se kvůli bočním kufrům nepouštěl po čáře mezi auty jako obvykle.
První sraz jsem měl domluvený s Renčou, na devátou v Letňanech na dálniční pumpě. Renča nás totiž chtěla doprovodit na hranice, s tím, že po oddělení vyrazí směr Trutnov, za svými rodiči. Přijel jsem tam s malým, asi pětiminutovým, zpožděním. Pozdravili jsme se a převzal jsem si poslední část zásob jídla na trajekt - vynikající sýrovou roládu. Na delší pauzu nebyl čas, protože již o půl desáté jsme se měli potkat se zbytkem výpravy na pumpě v Nové Vsi.
Odbočku z dálnice jsem bez obtíží trefil, ale pak jsem vlivem stavebních prací na sjezdu a přilehlých komunikacích, přejel odbočku do Nové Vsi a trošku jsme si zajeli. Možná i proto jsme na pumpu opět dorazili s maličkatým zpožděním. Tam už na nás čekal celý zbytek naší výpravy - Pepa, Víťa a Čermi. Víťova Afrika měla ještě starou značku bez EU a označení CZ, tak se snažil na pumpě koupit CZ-ku, ale marně. Čermiho GSo mělo každé volné místečko vyplněné plechovkami s pivem, tak že vypadal spíš jako zásobováni prodejny nápojů, než jako člověk, který jede na dovolenou. Po krátkém přivítání jsme se vydali k naší poslední zastávce na našem území, což byla dálniční pumpa za Ústím nad Labem, pár kilometrů před hranicí.
Cesta po dálnici byla bez problémů, jen v jednom místě je kruhový objezd v napojení dálnic, ze kterého se vyjíždí téměř po obrátce o 360 stupňů, což je velice matoucí, ale trefil jsem to. Na pumpě Víťa konečně sehnal CZ-ku a měl z ní velikou radost, i když byla na kamion a tudíž téměř větší než kufr, na který ji nalepil. Pak jsme se zde také rozloučili s Renčou a vydali jsme se dále směr moře. Na následujícím sjezdu už jen zamávání a dál už jedeme ve čtyřech, Renča se oddělila a vydala se svou cestou.
Zhruba v 11.30 jsme vjeli na území Německa. Jízda po německé dálnici okolo Pirny, Drážďan a dále směrem Berlín byla, jak už to u dálničních přesunů bývá, dost nudná a jednotvárná. Proto jsme zhruba po hodině, asi na polovině cesty mezi hranicemi a hlavním městem, zastavili na pumpě. Zde jsme natankovali, něco málo pojedli, protáhli nohy a po chvilce jsme se vydali dál.
Kolem druhé hodiny jsme míjeli berlínské letiště Schönefeld a tam to začalo. Právě jsme vjeli do počínající páteční berlínské dopravní špičky. Zhruba po 45 minutách postávání v koloně se teplota motorů u obou BMW vyšplhala na nejvyšší únosnou mez. Čermi na chvilku zastavil, mně se to podařilo trochu zchladit tím, že jsem se maličko rozjel, byť za cenu toho, že to bylo po chodníku. V druhé hodině postávání v kolonách jsme začali, bez ohledu na to, že na motorkách máme boční kufry, projíždět kolonu mezi auty, většina řidičů nám dělala místo. Když jsme zhruba ve čtyři hodiny tankovali na druhém konci Berlína, tak jsme byli všichni rádi, že toto máme za sebou.
Další cesta směrem na Hamburg už probíhala v klidu, zhruba po hodině jsme si udělali malou pauzu na odpočívadle a pak se již o jediné zpestření postaral Čermi, který nám pořád tvrdil, že má v té své adventurovské nádrži dost benzínu a najednou zastavil na krajnici u sjezdu z dálnice, že mu dochází benzín a že si pro něj pojede do vesnice. Nakonec dojel jako všichni ostatní k dálniční pumpě, kde jsme se opět trochu občerstvili a narovnali svá ztuhlá těla. Bylo půl sedmé a do cíle dnešní cesty nám zbývalo podle plánu nějakých 85 km. Bohužel jsme ale záhy zjistili, že sjezd z dálnice, který jsme chtěli použít byl uzavřený a museli jsme sjet až téměř v Hamburgu, čímž se nám cesta prodloužila asi o 30 km. To ale nebylo to nejhorší. Zřejmě proto, že byl první sjezd uzavřený, na této cestě do Lübecku byla opět příšerná dopravní zácpa, ale my už vycvičeni od Berlína, jsme se ihned od počátku začali proplétat mezi stojícími auty, musím uznat, že chvílemi to bylo s těmi kufry docela drsné.
Nakonec jsme přibližně ve čtvrt na devět zastavili v Travemünde v přístavu před budovou Finnlines. Zatímco jsem s Čermim šel zjistit co a jak, Pepa si ustlal na parkovišti vedle motorky a vstát ho přimělo až auto, které potřebovalo projet. Vzhledem k tomu, že check-in začínal až v jedenáct a naloďování prý ne dřív než o půlnoci, rozhodli jsme se vydat ještě do města dokoupit nějaké potraviny, dotankovat a zajít si na večeři. Do obchodu jsme dorazili 5 minut před zavíračkou a zřejmě proto byl personál tak nepříjemný, že jsem se v celé západní Evropě s něčím takovým ještě nesetkal. Motorky jsme pak zaparkovali přímo v centru na nábřeží a vybrali jsme si pizzerii. Obsluhovala tam nějaká polka, se kterou jsme se dali do řeči a na otázku kam jedeme, jí Pepa odpověděl, že do Finska za holkama a ona nás upozornila, že si není jistá, jestli jedeme správným směrem. Nutno podotknout, že jsme byli všichni velice překvapení, když jsme se dozvěděli, že jí je 43 let, všichni jsme jí hádali tak nejméně o 10 méně.
Po večeři jsme opět nasedli na motorky a vydali se zpět do přístavu na check-in. V budce si slečna vzala od nás ode všech najednou veškeré papíry a tím jí v tom vznikl mírný chaos, tak že to trvalo chvilku déle, ale nakonec všichni, bez problémů, dostali na motorku cedulku, opravňující k nalodění. Od budky jsme sjeli dolů k lodím. Tam byla fronta motorkářů, kteří již čekali na pokyn k nalodění. Zařadili jsme se na její konec, Čermi si otevřel pivko a Pepa si ustlal vedle motorky a podřimoval.
Maličko po půlnoci byla spuštěna nakládka. Po rampě jsme vyjeli na 7. palubu, kde nás posádka nasměrovala na místa určená pro motocykly. Tam každý dostal tři kurty na přivázání stroje, pak jsme si vzali zavazadla s věcmi, které budeme potřebovat během plavby a vydali jsme se do útrob lodi, hledat místa, kde se zabydlíme. Z orientačního plánu jsme se dozvěděli, že místa, která máme koupená, by měla být na jedenácté palubě, tak jsme našli volný výtah a vyjeli do jedenáctého patra. Až při vystupování jsme zjistili, že ten výtah je jen pro posádku - to vysvětlilo, že byl volný. :-) Prozkoumali jsme zběžně patro a zjistili jsme, že tam je jakýsi kinosál s asi 30 nebo 40 polohovatelnými sedadly a že tam asi poběží nějaký film, což jsme ani moc nechtěli. Dále jsme objevili, že tu je i vířivka a že je v provozu do 02:00. Pak jsme se vydali po schodech ještě o patro výš do posledního patra, kde jsme našli relativně komorní kabinu se sedadly určenými pro nás, vedle nich byly hned uzamykatelné skříňky na zálohu 1 Euro a z kabiny byl východ na sluneční palubu. Kabina byla obsazena jedním starším pánem a jedním mladým podivínem, který se válel jen tak na zemi před první řadou sedadel. Tato kabina bude nyní na následujících zhruba 29 hodin naším výchozím bodem.
Jen co jsme se počali svlékat z motohadrů, jsme zjistili, že takto to fakt nelze, po celém dni na motorce byl odér z oblečků tak silný, že jsme téměř vše vystrčili za dveře, ven na sluneční palubu a vše jsme pevně přivázali k vozíkům na lehátka. Pak jsme se s Pepou rozhodli zkusit vířivku, dokud je ještě v provozu. Pepa tam ihned započal hovor s nějakým Rusem a dal si navrch ještě saunu, mě stačila vířivka, bylo to moc příjemné, po celodenní cestě. Vrátil jsem se zpět do kabiny a vlhký ručník jsem rozprostřel přes opěradla sedadel první řady, aby mi uschnul a chvíli jsem odpočíval. Když přišel zpět i Pepa, tak jsme se všichni bavili a najednou se vepředu, za mými zády probralo individum na podlaze a zřejmě si chtělo sednout do křesla, přes které byl přehozen můj ručník. A začal na mě „Scuse me, scuse me...“, což si Pepa vyložil jako že volá „sklouz' mi, sklouz' mi ...“ a ihned to okomentoval, „Luboši, von mu sklouz', pomož mu!“. Samozřejmě následovala ukrutná vlna smíchu nás čtyř a individum mělo jméno „Sklouzmi“, kterého se už nezbavil. Pak jsme šli trochu omrknout loď, na baru jsme ochutnali Finské pivo, celkem dobré. Uteklo to jako voda a najednou byly čtyři a celý kolos se dal do pohybu. Stáli jsme s Čermim na vrchní palubě a koukali, jak vyjíždíme z přístavu, míjeli jsme i hospodu v Lübecku, kde jsme byli na večeři. Když se nám pobřeží začalo vzdalovat, rozhodli jsme se jít spát. Vyndal jsem z tašky spacák, přikryl se s ním a uvelebil jsem se v sedadle, ale zhruba po pěti minutách mi bylo jasné, že takhle ne. Pepa spal venku na palubě, Čermi na chodbě, Víťa v sedadle a já vyndal karimatku a lehl jsem si na zem pod sedadla, tak to šlo a bylo to o mnoho lepší.
Moc pěkně napsané. Četlo se to samo. No, každý den nemůže být posvícení. Sám jsem si zažil, že jsem se z jedné vyjížďky vracel vrtulníkem - naštěstí tady v ČR. Držím palce, ať jsi brzo fit a bez větších následků s hybností.
Ahoj, tak jsem se projel v duchu po tvé cestě, hezky se to četlo, škoda, že hůř dopadlo. Srůstej,ať na jaře můžeš zase někam vyrazit. Dám panáčka na tvé zdraví .
moc pěkný článěk, byť s neveselým koncem ... ale když má člověk OPRAVDOVÉ kamarády a štěstí na správné lidičky, tak vše dopadně dobře ... přeju rychlou a úspěšnou rekonvalenscenci ....
Zaujímavé čítanie, obzvlášť ten koniec - presne takú čiernobielu fotku (len na ľavej ruke) mi spravili 16.9.2011 na chirurgii v Bratislave ... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne
Držím palce nech Ti sa to dobre hojí, nech mašina smutne netrčí u Pepu v garáži...
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.