Den sedmý – Dodávkou do Petrohradu (22.8.2013, čtvrtek)
Tentokrát jsem byl vzhůru již asi od čtyř hodin, prášek dávno přestal účinkovat, tak už to taková paráda nebyla. Docela netrpělivě jsem vyčkával na okamžik kdy se vzbudí Pepa a sjede mi pro prášky. Před sedmou jsem se přece dočkal. Bez zbytečného zdržování vyrazil do lesního závodu a po chvilce se vrátil s prášky a zprávou, že řidiči právě skončila noční směna, tak že se nasnídá opláchne budeme moci vyrazit. Mezitím Lenka zajistila u svého bývalého kolegy místo, kde budeme moci nechat motorku a moje věci. Protože Lenka zjistila, že na loď se již nemáme šanci dostat, tak poletím domů letadlem, otázkou ještě zůstává kdy. Vzal jsem si prášek a minimálně na hodinu jsem tvrdě usnul. Pepa mezitím jel balit moje věci a nakládat motorky do auta.
Něco po osmé se objevil Pepa, že jedeme, vyšli jsme před hotel, kde již stál šéf lesního závodu se Samarou. Dalo mi to docela starost složit se do toho osobáku, ale nakonec jsem zvítězil sám nad sebou a seděl jsem v autě. Dojeli jsme na dvůr, kde si kluci balili a stála tam naložená dodávka. Byl to ten starý bílý Volkswagen LT, kterým mě včera vezli. Přípravy na dalekou cestu byly v plném proudu, právě se doléval olej do řízení, protože zřejmě někde vytekl. Mezitím se tam objevili policajti a kontrolovali doklady klukům, ale neotravovali dlouho. Rozloučil jsem se s kluky a oni vyrazili. My vyrazili asi půl hodiny za nimi, bylo asi v devět.
Krátce poté, co jsme vyjeli jsem zjistil důvod, proč, i když je docela chladno a drobně mží, mám pootevřené okénko – auto stále topilo a nešlo to vypnout. Můj bezpečnostní pás nešel zapnout, tak že ho bylo nutno přidržovat v poloze, aby z venku vypadal jako zapnutý, Pepa bezpečnostní pás vůbec neměl. Takovou vůli v řízení, jakou ta dodávka měla, jsem ještě neviděl. Jen jsem si pomyslel, že tenhle krám nemůže těch 1000 km nikdy dát. Ale tyto myšlenky mne velice záhy opustily, neboť jsme vyjeli z města na šotolinu a písek a Andrej, tak se jmenoval náš řidič, jel jak prase. Na každém hrbu, či díře jsem zažíval neskutečná muka. Po pár minutách jsem Pepovi řekl, že to prostě nedám, ať jede pomaleji a pokusí se vyhýbat těm největším dírám. Dostal jsem další prášek proti bolesti a řidič zvolnil a jel ohleduplněji k mé zpřelámané ruce. Nejhorší mělo být těchto prvních 60 km, pak bychom se měli napojit na hlavní tzv. Murmanskou trasu a to by měla být lepší silnice. Venku se docela slušně rozpršelo a na mne teklo a foukalo okénkem a i tak bylo v autě pěkné vedro. Protrpěl jsem úvodních 60 km tajgou a konečně jsme se napojovali na hlavní silnici. U napojení jsme zastavili na oddych na pumpě. Pepa se tam ptal, zda se tam neobjevili dva kluci na motorkách, protože nám bylo divné, že jsme je nedojeli. Naštěstí dostal kladnou odpověď.
Znovu jsem nastoupil do dodávky, už jsem v tom začínal mít systém a začínal jsem to zvládat. Murmanská trasa byla opravdu lepší silnice, ale jen kousek, protože pak následoval úsek v rekonstrukci v délce několik desítek kilometrů, tak že to bylo opět po šotolině. Pak už jsme jeli po asfaltu, což se dalo vydržet. Venku již hustě pršelo a následně jsem zjistil, že do auta teče i spodem okolo dveří, tak jsem to měl skoro jak na té motorce, foukalo na mě a pršelo na mě okénkem a nohy jsem měl také ve vlhku. Pepa mezitím vyfotil proti sklu rentgenové snímky a poslal je Renče, aby je mohla předat svému bratranci, aby alespoň přibližně věděl, na co se má připravit. Cesta nám téměř neutíkala. Chvíli jsme se také zdrželi v dopravní zácpě u nehody. Většinu cesty jsem se snažil pospávat, ale moc to nešlo, i když mi Pepa pravidelně co čtyři hodiny dával prášek na bolest. Stále jsem si hledal polohu, kde by mě to méně bolelo. Cestou ještě několikrát volala Lenka, aby nám nakonec sdělila, že se jí za pomoci konzulátu podařilo zarezervovat let na zítra, a že poletím s panem konzulem, který shodou okolností letí zrovna do Prahy. Jakmile jsem měl termín letu, začal jsem si zajišťovat odvoz z letiště a příjem v nemocnici. V případě odvozu padla má volba na mého bráchu Romana, protože jsem správně usoudil, že bude nejméně plašit. S nemocnicí to bylo jasné, tam mi to celé zařizovala Renča, tak jsme jí pouze dali vědět, kdy přijedu.
Někdy odpoledne jsme se stavili na odpočívadle v samoobslužné restauraci na jídlo, dali jsme si nějakou polévku. Bohužel jsem jí moc nesnědl, nějak mi to prostě nebralo. Stále venku pršelo, ale chvílemi vypadalo, že by mohlo přestat. Po dalších pár desítkách kilometrů, přeci jen přestalo pršet a vysvitlo na chvíli slunce, které se pomalu blížilo k obzoru. Řidič usoudil, že je právě vhodná doba pro doplnění paliva. Sjel z hlavní silnice kousek na lesní cestu, zastavil, otevřel dveře nákladového prostoru, povolil víčko na velikém barelu, vložil do něj ponorné čerpadlo, hadci vrazil do nádrže čerpadlo připojil do zásuvky v kabině a během okamžiku byla nafta z barelu v nádrži. Pepa mi to vysvětloval, že oni, jako podnik, mají nějakou levnější naftu. Po tomto netradičním tankování jsme již za soumraku zamířili směrem k Petrozavodsku. Když jsme jej konečně po levé straně míjeli, byla již hluboká tma. S nastalou tmou Pepa neustále hlídal řidiče aby neusnul. Čím blíže jsme byli Petrohradu, tím pomaleji cesta ubíhala. Někdy okolo půlnoci Pepovi volal ten bývalý kolega Lenky, zda jsme nezapomněli, že se v Petrohradu ve dvě zvedají mosty a do centra se pak může až po šesté. Zapomněli jsme na to a budeme to zřejmě mít na knop. Přesto jsme si ještě jednou zastavili na pití a protažení. Poslední kilometry už Pepu zmohla únava a usnul, tak jsem řidiče hlídal já. Naše dnešní cesta se pomalu chýlila ke svému konci, bylo to snad mých nejdelších 1000 km v životě. Přes most jsme přejeli v 01:55, tedy jsme to měli skutečně těsně. Pak jsme bez větších problémů nalezli hotel, který nám konzulát zarezervoval. Zaparkovali jsme na jeho parkovišti, řidič nám pomohl vynosit věci do pokoje. Nechali jsme ho osprchovat a pak odešel spát do auta. My ještě roztřídili věci na ty, které tu mohou zůstat a ty, které se mnou poletí, pak jsem dostal dnes již poslední prášek a šli jsme spát.
Moc pěkně napsané. Četlo se to samo. No, každý den nemůže být posvícení. Sám jsem si zažil, že jsem se z jedné vyjížďky vracel vrtulníkem - naštěstí tady v ČR. Držím palce, ať jsi brzo fit a bez větších následků s hybností.
Ahoj, tak jsem se projel v duchu po tvé cestě, hezky se to četlo, škoda, že hůř dopadlo. Srůstej,ať na jaře můžeš zase někam vyrazit. Dám panáčka na tvé zdraví .
moc pěkný článěk, byť s neveselým koncem ... ale když má člověk OPRAVDOVÉ kamarády a štěstí na správné lidičky, tak vše dopadně dobře ... přeju rychlou a úspěšnou rekonvalenscenci ....
Zaujímavé čítanie, obzvlášť ten koniec - presne takú čiernobielu fotku (len na ľavej ruke) mi spravili 16.9.2011 na chirurgii v Bratislave ... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne
Držím palce nech Ti sa to dobre hojí, nech mašina smutne netrčí u Pepu v garáži...
Přidat komentář
Aby jste mohli přidávat komentáře, musíte být přihlášený.
, přeji brzké uzdravení a návrat do jedné stopy
, jinak taky přeju rychlé uzdravení 
... 4.5.2012 som už rajtoval na prvom výjazde na Cendure v Dolnom Kubíne 
