Pondělí 13.6.2005, 340 km
Ráno balíme, jíme a pak nasedáme na oře a pod azurovým nebem opouštíme kemp a najíždíme na dálnici vedoucí z Vilniusu přes Kaunas (tam je mírná pravá zatáčka, jinak je rovina) do Klaipedy. Dálnice je s dobrým povrchem, pasoucími se koňmi a bez poplatku. Po nějaké době zajíždíme k benzínce doplnit nádrže. Benzínka je o něco lepší, než ta včera. Čtyři stojany, bouda, Audina. Jen ta díra u stojanu tady není. V Litvě jsou i bezinky velkých společností se vším všudy, ale proč jezdit k nim, když je známe z domu. Pokračujeme směr Klaipeda – Kurská kosa. Asi po 30 km od benzínky se mě začíná zdát, že mě plave Alp po silnici. Říkám si „asi vítr Máchale“ a jedu dál. Zkouším přejíždět z pruhu do pruhu a je to furt stejný. Po 100 km zajíždím k benzínce na „povinnou“ zastávku a chci zabrzdit. A ejhle. Zadní brzda houpe jak kráva, ozývají se zvuky jak ze žentouru a pod svislým úsměvem se to vlní jak had. Podařilo se zastavit, sestupuji, dávám na centrál a zjišťuji zemědělskou vůli pár centimetrů. LOŽISKO. Začínám se smát a lovím v kufru. Vytahuji tubus s náhradními ložisky zakoupenými v Čechách, do předního, ale i zadního kola. Modročervený kotouč byl předzvěst. Za benzínkou je nádherný rybníček, ke kterému se přesouváme. Sundávám batožinu a odlehčuji od věcí. Tahám nářadí a jdeme na to. S Pepovou pomocí je to za 30 minut hotovo. Akorát si říkám, že příště si musím vzít ještě montérky. Zapisuji si stav tachometru 114529 km do deníčku a moc se ložisku nedivím, že už se mu nechce sloužit v zadním kole mého stroje. Dáváme sváču a pokračujeme dál, do 70 km vzdálené Klaipedy. Před ní natankujeme do plna, protože na kose je kreslena jen jedna pumpa. Tankujeme u „velké“ benzínky s klimatizací a obchodem a na lístku zjišťuji, že v Litvě je o hodinu více. Projíždíme městem k přístavu a po zaplacení 17,5 lita za trajekt, který je jedinou možnou cestou na kosu, ale i z ní. Trajektem jedeme na druhý břeh, který je na dohled. Asi po 10 minutách se vyloďujeme na druhém břehu a vyjíždíme na pevninu. Kurská kosa vznikla před 5000-6000 tis. lety, kdy baltské vlny a větry umožnily usazování písku v mělkých pobřežních vodách. Masivní odlesnění v 16. stol. způsobilo pohyb písku. Pohyboval se rychlostí 20m za rok a do 19. stol. Pohltil 14 vesnic. Poté se stalo hlavní prioritou kosu zalesnit a zamezit pohybu písku. V roce 1999 se přes kosu přehnal hurikán Anatólij a duny ještě více poničil. Kurská kosa se stala v roce 2000 Světovým dědictvím UNESCO. Právě v tomto roce se písky kosy posunuly o 5,5m na sever a pomalu ale jistě se sune do Baltu. Za posledních 30 let se duny snížily o 10m ,to znamená, že kosa může jednou navždy zmizet. Ruská část kosy je utajovaná, neexistuje ani oficiální mapa, protože je tam vojenská základna. Po přijetí na kosu se platí 5 lita za vstup. Projíždíme Juodkranté dál na Nidu do místního kempu. S námi přijíždí i dva Rusové na Hondě F6C a Valkyrii. Zřejmě synové Chodorovského , kteří se mu starají o účty, když papa je v chládku. Zaplatili jsme za dva lidi, stan a motorku 40 lita. Postavili jsme stany a šli se projít na duny. Skutečná Sahara. Zkrátka dovolená v Maroku. Naše fůra písku se jmenuje Parnidžio kopa a měří celých 52m.n.m. Je to krásný kus světa s výhledem na zapadající slunce do baltského moře. Po návratu do kempu se uchylujeme do restaurace na nějakou místní dobrotu. Já si dávám čínskou polévku (Číňan je místní), Martina něco z ryb, ale název nevím, protože ty jejich názvy jsou šílený. Pepa pro jistotu porci pro dva něčeho dobrého a k tomu si dáváme pivko. Po dojedení se přesunujeme ke stanu a dáváme ještě plechovkáče z pumpy. Dopíjíme a uleháme s komáry do stanů a je nám všechno jedno.
Obrázky ze dne:
