2.
Konečně odjezd-
Vyrazili jsme pátého června v sedm ráno z Ostravy, směr Krakow, potom stále na západ směr Ukrajina a Kyjev. Cesta probíhala bez komplikací, snad stojí za zmínku jen to, že v té době u nás byly povodně a jeli jsme spíše jako na vodních skůtrech. Na Ukrajině cestou do Kyjeva byly parádní cesty a luxusní pumpy, prý díky nedávnému MS ve fotbale. Kyjev je moderní metropole s cca 3 milióny obyvateli, kde jsou opravdu velmi široké bulváry, moderní lidé a velmi krásné ženy. Je zde celkem draho a je vidět, že spousta místních je velmi movitých. Při výjezdu z Kyjeva jsme se trochu poztráceli. Na východ od Ukrajiny byly cesty o poznání horší, ale bez problémů sjízdné třeba na goldwingu. Hlavní cesty asi jako D1, vedlejší o trochu horší. Kukuřice a obilné lány až tam, kam oko dohlédne. Jinak celkem nuda.
Hlavně že už nepršelo a teploty začaly stoupat. U Doněcku, kde jsme se večer zase šťastně shledali následoval vodkový dýchanek až do ranních hodin… Ráno směr Rusko a Volgograd.
Těsně před hranicema, v posledním ukrajinském městě se stalo to, co každý očekává……- jeden z nás měl nějakou vlčí mlhu a projel na tu nejčervenější červenou, největší křižovatku ve městě, navíc přímo před očima asi pěti policistů, navíc přesně zachycen kamerovým systémem…… A nafoukal….. Žádné foukání do čepice, nic, prostě po pařbě projel červenou, byl natočen kamerama a regulérně nafoukal.
No nic, po pár hodinách stresu to vyřešilo pět set dolarů a pokračovali jsme dále směr Rusko. U nás by to dopadlo kdoví jak, asi by to bylo o hodně horší. Podotýkám, že toto byl jediný problém s policisty na naší cestě a to jen kvůli té červené přímo před očima policajtů. Jinak jsme za celých 16500 km žádnou další pokutu neplatili!!! Prostě za blbost se platí. Tečka.
Hranice UA-RU, víza, deklarace, papírky, další papírky a vyplňovat a vyplňovat, po několika hodinách (je nás šest a papírovaní je zdlouhavé a to jsme ještě nevěděli co nás čeká) pokračujem na Volgograd, kde nás přivítala hejna mušek. A když říkám hejna tak tím myslím hejna. Přes booking jsme si našli levné ubytko a vyrazili maršrutkou na prohlídku města. Duch druhé světové a slavné bitvy na Vás dýchá opravdu skoro na každém kroku, nesměl chybět výlet parníkem po Volze, největší evropské řece a procházka po volžském nábřeží. Při výjezdu z Volgogradu jsem se ztratil já a po sms dohodě s klukama kteří byli za mnou jsem vyrazil směr Astrachan s tím, že mě dojedou. Protože měli technické problémy, zdrželi se a já je čekal ve stínu opuštěného checkpointu u cesty na kraji města. Ve stínu bylo méně mušek. Ostatně much bylo tolik, že třeba při tankování jsem jich pět vdechl. Tak jsem si ani nesundával přilbu i když bylo venku 35 ve stínu. Podle místních jsou mušky v poho, protože nekoušou a že před čtrnácti dny tam nebyly mušky, ale kusky- nějaké kousavé potvory a to prý je mazec.
A co se nestalo? Dveře "zchátralého" checkpointu se otevřely a nějaký oficír mě začal zvát na kafe. Nemohl jsem odmítnout. Oficír se jmenuje Alex, je mu asi 50, má všechny zlaté zuby, sedí si tam a čumí do monitoru ve kterém se zobrazují všechny projíždějící auta. Uvařil mi nějakou odpornou sladkou břečku a začali jsme si povídat. Všechno lepší než se nechat otravovat venku muškama. Seděl jsem tam s ním asi tři hodiny a poslouchal a nestačil se divit. Vyrostl na Kamčatce, kde dělal porybného a pak si dal žádost o přeložení, čekal deset let a pak ho poslali sem….říkal mi, že jako malý chlapec si v rámci družby dopisoval s Alenkou z České Lípy a že si posílali nějaké odznáčky a že by jí chtěl napsat dopis, jak se má a co dělá. Po čtyřiceti letech a co že na to říkám… Tak jsem mu řekl ať jí napíše. Byl rád a zval mě k sobě domů, že mi ty dopisy ukáže.
Při míjení Kaspiku a volžské delty jsme byli asi nejníž během naší cesty cca 25 metrů pod hladinou světových oceánů. Volha má v deltě asi pětset ramen. Jinak pořád rovina, už skoro týden a už se těšíme do hor.
Přejezd do Kazachstánu proběhl celkem hladce-kromě pár hodin na hranicích. V Kazachstánu zase o něco horší cesty, první velbloudi ale žádná tragédie a sem tam nějaká ta šotolina. Byli jsme rádi, že se ztralily mušky a valili jsme tranzit směr Uzbekistán. Před hranicema asi sto km, začíná šotolina.
Upravil Zdenda dne 22.01.2014 11:59
Zdenda
3.
Uzbekistán to už je jiný svět, muslimové, policejní republika, závory, check pointy, vojáci, policajti…. Na hranicích klasika-pár hodin vyplńování a předávání všelijakých velmi důležitých papírků.
Potom následuje výměna peněz, v bance mají špatný kurz tak jsme měnili prachy za hranicema od vexláku, spíš vexláckých stařen ze zlatýma zubama. Za dvě stě dolarů jsem dostal pětset třicet tisíc těch jejich penízků a to podotýkám, že jejich největší bankovka má hodnotu jeden tisíc, tzn. že za dvě bankovky jsem dostal pětset třicet bankovek. A to neberou karty. Nikde. Všechno v hotovosti. Neuvěřitelné hromady peněz. V podstatě tam má počítačku na peníze i babka na tržnici. Při tankování na frekventované pumpě jeden maník kasíruje peníze a druhý mu peníze rovná do komínků…
Konečně jsme se napojili na trasu bývalé Hedvábné stezky, která v historii vedla z Benátek přes Turecko, Írán do Číny a měřila přes 9000 km. Karavany velbloudů, koní, vozů po ní putovaly od města k městu mnohdy celé roky... tyto karavany měly mnohdy i přes sto lidí a zvířat....
Jinak pořád rovina a ted jedem směr Aral, kde nás celkem ohromila ta obrovská plocha bývalého aralského moře. Při pokusu dojet k jedné z uvízlých lodí jsem v písku upadl a pak párkrát zapadl. Cesty vhodné pro enduro, samá díra a starý osmkrát opravovaný asfalt.
Navíc není problém potkat na čtyřproudovce auto v protisměru, jak valí třeba stovkou a to třeba večer a ještě neosvětlené. Všude různé koňské nebo oslí povozy a plno dobytka. Ale nikde v podstatě nevznikl problém, všichni se respektovali což našinci připadalo neuvěřitelné. Uzbekistán je policejní republika, kde se množství uniforem vymyká našemu chápání. Z ničeho nic na Vás na silnici zastaví závora u které je třeba deset chlapů- tři vojáci se samopaly, tři jenom v maskáčích a čtyři s obr čepicema-talířema. Třeba večer na hotelu v televizi vysílali film První rytíř a ten byl celý vystříhaný. Cenzoři tam mají spoustu práce...
Upravil Zdenda dne 22.01.2014 12:00
Zdenda
4.
Od Aralu jsme pokračovali směr Samarkand, kde jsme si naplánovali den volna a už jsme se těšili na první kopce! Měli jsme za sebou asi 5500km a pořád rovina, rovina....
V Uzbeku to navíc byla nějaká polopušť nebo step, sem-tam velbloud, vedro, pomalu už mi z toho začínalo hrabat. Navíc jsme kdesi v dálce viděli první vrcholky.
Kousek za Aralem došlo k rozdělení naší družiny- tři kluci se vydali prozkoumat historické město Shiva a tři jsme pokračovali do Samarkandu a tam, že nás dojedou....Domníval jsem se, že návštěva jednoho města v centru Perské říše je pro mne dostatečná.
Tam jsme si udělali volný den a trochu se prošli po městě, motorky zatím fungovaly na jedničku.
Zdenda
5.
Ráno, když jsme chtěli odjet z hotýlku, potkali jsme španěla na KTM a on na nás- Kam, že jedem a jestli může jet s náma? Tak se k nám přidal…asi na patnáct dní...
Jednoduše Pepíno na KTM 990 adventure, spal ve stejném hotýlku jako my a když zjistil, že máme kus cesty společné, přidal se k nám, nechtěl jet sám přes Pamír.
Mezitím dorazila skupina B a dohodli jsme se, že se opět zdrží v Samarkandu a že nás dojedou v Dušanbe.
Ze Samarkandu jsme měli v plánu dojet do Dušanbe cca 300 km, přezout gumy a huráá na Pamír highway, pamírské kopce a náhorní plošiny. Jenže okolnosti byly trochu proti, jak už to ve střední Asii bývá.
První přechod mezi Uzbekistánem a Tadžikistánem byl zavřený, druhý, třetí a čtvrtý taky… Před pátým přechodem nás zase zastavili policajti a zase nás hodinu někde zapisovali, jeden z policajtů za mnou přilez a začal mi tůrovat motorku a fotit se na ní. Potom se zaměřil na moji přilbu a začal si jí nasazovat… během vteřiny ji sundal, venku bylo 35 ve stínu a přilbu jsem měl úplně mokrou od potu. Myslím, že už nikdy nikomu na přilbu ani nešáhne. Podotýkám, že tato kontrola proběhla necelých sto metrů před hranicema, kde jsme zase strávili nějaké tři hoďky.
Takže večer po celodenní jízdě jsme byli 200 km před Dušanbe. Večer se spustila bouřka tak jsme rychle hledali ubytko. Ptali jsme se místních a jeden se nabídl, že nás k ubytku dovede. Posadili jsme ho na motorku a dovedl nás do nemocnice-sanatoria, tam se nás zhruba 60ti leté sestry hned ujaly a normálně nás tam ubytovaly. Takže jsme spali v muslimském sanatariu, všude zahalené baby a fousatí chlapi. Několikrát se přesvědčovali jestli je vše v pořádku a jak se nám u nich líbí. V obrovské jídelně snídali odděleně a nás ještě oddělili zástěnou. Hlavně, že už jsme byli v kopcích, trochu se ochladilo a začaly zatáčky, pro nás konečně změna. Zničeho nic jsme byli hodně přes dva tisíce metrů nad mořem v průsmyku Anzob. Cesta chvíli pěkná, chvíli horší, zatím žáden hardcore, pěkně zařezaná v kopcích.
Cestovatelé už tuší- znenadání jsme vjeli do neosvětleného tunelu, kde protékala voda jako v potoku, kaluže byly hluboké i půl metru, ze dna trčely dráty a armatury, mezitím kličkovaly auta a kamazy od stěny ke stěně a nefungovalo odvětrávání. Smrad z výfuků a sem tam obr turbína, která zase dělala rachot jako kdyby startovalo letadlo. Prostě pekelných pět km… Až později jsme zjistili, že se tomuto tunelu přezdívá Tunel smrti a že už se tady pár lidí udusilo a že pracovníci zahraničních firem a ambasád mají zakázáno tunelem jezdit.
V Dušanbe jsme našli pneuservis s šikovným mechanikem, přezuli gumy, udělali základní servis, ubytovali se a už jsme se těšili na jeden z cílů naší cesty- Pamir Highway.
Zdenda
6.
Po výjezdu z Dušanbe (již v sedmi) jsme jeli směr Dangara, Kulob, protože první část M41 byla zavřená. Trochu si zajedem.
Nevadí, alespoň pojedeme dřív horama podél afgánských hranic a na M41 se napojíme později.
Co víc si přát na cestovním enduru, než hory a trochu horší kvalitu silnice. Povrch vozovky se neustále měnil, chvíli asfalt, chvíli šotolina, chvíli v prachu, sem tam polňačka a malý brod. Ale vše v pohodě s opatrnosti sjízdné. Pořád pomaličku stoupáte podél afghánských hranic a po pravé straně za divokou řekou Panji pozorujete afghanské vesničky schované pod obrovskýma horama.
Po napojení na M41 potkávate i kamiony, které směřují k Číně. Občas mi připadá neskutečné jak dokážou po takové oslí stezce jet. A ještě když se dva míjejí, to mi připadá téměř nemožné. Naštěstí nám přeje počasí, neumím si představit jet tam v blátě nebo sněhu.
Zdenda
7.
I když nám to nepřijde, neustále stoupáme…. Krajina se neustále mění… Od malých zemědělských vesniček, kde vás zdraví všechny děti a psi z okolí až po náhorní plošiny ve čtyřech tisících kde není nic-pouze skály…
Vystoupali jsme až ke střeše světa- náhorním plošinám Pamíru, kde jedeme tři dny ve více jak 4000 m.n.m. a kolem nás se tyčí vrcholy sedmitisícovek- různé Pik Lenina, Pik Komunisma, Pik Majakovského a další.. Spíme buď u místních, většinou ortodoxních muslimů, nebo v horolezeckých ubytovnách kam nás zavedl Pepíno, náš Španěl, který je nejen motorkář, ale taky horolezec.
Potkávate pouze šílené cestovatele ze všech koutů světa. např.
-tři Polky, které jedou na kolech z Polska do Thajska,
-francouzský pár (studenti asi 20let) na kolech na cestě kolem světa, už rok na cestě,
-tři německé motorkáře, kteří si v Číně koupili čtyři motorky ze sajdama. jednu rozebrali na náhradní díly a po ose se vracejí domů, tři měsíce na cestě
-spoustu dalších různých krásných bláznů od dredatých, fousatých cyklistů až po australské motorkáře…
Kromě výměny palivového filtru na KTM a drobné opravy mých BMW kufrů po drobné nehodě motorky šlapou perfektně, i přes tu nadmořskou výšku. Pouze kufry trax dvou našich kamarádů stojí za ho… , máme je povázané různýma kurtama a páskama. Na jedněch kufrech se zničehonic "vysypaly" zámky a rozpadla se plotna pod top case(800gs) a na druhých kufrech stejné firmy, se po drobném pádu kufry rozpadly úplně(nová KTM 1190 adv.) V podstatě se dá říct, že origo hlinikáče BMW, origo plasťáky KTM, zegy z TT obstály bez ztráty kytičky. Nic proti Traxům nemám, ale můj osobní názor je, že jsou vhodné tak na výlety na GrossGlockner. Jiné kufry jsme neměli.
Přijíždime k tadžicko-kyrgyzské hranici asi ve 4200 m.n.m., trochu si připadáme jako na hranici v pohádce Tři veteráni, pouze s tím rozdílem, že cigaretama a různým ovocem nás zásobují celníci:-) Následuje celkem drsný asi dvacetikilometrový enduro sjezd na Kyrgyzskou stranu hranice, plný kamenů, bahna a malých brodů. Opět nám vyšlo počasí, nesněžilo, nepršelo, jinak byl tam byl asi ještě teď… Nedovedu si představit, jet těch dvacet kiláků v zimě.
Zdenda
Tankování- to si podle mě zaslouží samostatnou kapitolu.
-Na Ukrajině ještě jakž-takž, ale pak to začíná…
-Málo kde berou karty a když tak není vyjímkou, že podáte kartu do nějakého tmavého okna a pin musíte hlasitě diktovat.
-Nebo vám transakce třikrát neproběhne, nebo třeba až druhou kartou.
-Dopředu musíte nahlásit a zaplatit kolik budete tankovat. Když chcete plnou, musíte dlouho přemýšlet jestli do nádrže vleze 13 nebo 15 litrů.
-Celkem dlouho nám trvalo než jsme ten jejich systém pochopili a párkrát jsme se tam pěkně pohádali, moc se nám nechtělo ten jejich systém pochopit.
-Nebylo vyjímkou aby na pumpě pracovalo třeba šest nebo osm chlapů, neuvěřitelné, u každého stojanu jeden pikolík co tankoval a nebylo vyjímkou, že vám polil celou motorku, potom ochranka s puškou, dva u jedné kasy a ještě nějaký šéf, nebo manažer v obleku.
-Paradoxně čím menší pumpa, tím to bylo jednodušší.
-Byly oblasti, kde byl benzín maximálně 80-ti oktanový.
-Nebyl problém aby Vám benzín lili do motorky z pětilitrových petek anebo kýblů.
Někdy se nám povedlo dát dát obsluze větší obnos předem, s tím, že si natankujem plnou a oni si z toho balíku peněz odeberou za natankovaný benzín. Ale většinou to nešlo, jak už jsem psal-přijedeš, zaplatíš, tankuješ…
Přesto nebyl žáden problém s kvalitou paliva, nebo s cracknutou kartou a časem jsme si na ten jejich (pro nás ****ní) systém zvykli.Zdenda
