Z Čech až na konec světa - 2.část
Přidal Paji dne 10. December 2010
1. část: articles.php?article_id=158
2. část: articles.php?article_id=159
3. část: articles.php?article_id=160
Fotoalbum
Den patnáctý (29.11.2010) Na jih a na sever aneb jak jsem zdržoval
Začalo to už vlastně včera večer, když jsme přijíížděli z Konce světa zpět do našeho ubytka. Chtěl jsem zaparkovat na uvolněném místřě po osobálku na náspu u domu, ale majitel mi to rozmluvil. Při couvání se mi pravá noha propadla dírou o půl metru níž a co umí rozvážený plně naložený bavorák na náspu si dokážete domyslet. Tahali jsme ho s Jirkou zpět hodnou chvíli. Následně jsem zjistitl, že mi vytekla brzdovka a přední brzdiče byly tak jen na okrasu. No trochu to brzdilo, ale nic moc. Ráno se na to musím podívat.
Když už je řeč o ránu, naplánovali jsme si vyjet relativně brzy a dát celkem tak 650 km, z toho tak 150 km po šotolině a dva hraniční přechody. Tedy dost časově náročná etapa. Balil jsem svých 5 švestek opět dlouho, ale tentokrát jsem tolik na odjezdu nezdržoval.
Ushuaia je krásná. Respektive ty hory a moře okolo. Sice drobně sněžilo, ale občas vysvitlo slunce a byly vidět čerstvě zasněžené štíty hor okolo, připomínající i relativní výškou Vysoké Tatry. Akorát vystupující z moře. Navlíkl jsem se do tučňáka (pro neznalé do nepromoku) a vyrazili jsme zpět na sever. K teplu.
Po 100 km stavíme v městě Tolhuin koupit nějaký suvenýrky a pak se s Jirkou pouštíme i do opravy mé přední brzdy. A tak jsme tam stávili celkem téměř 3 hodiny včetně moji cesty k nejbližšíí pumpě pro brzdovku a zpět. Oprava se zdařila a brzda opět brzdí. Dokonce mám pocit, že lépe než dříve. Po dalších 100 km zastavujeme v hotýlku v Rio Grande, kde si Jirka vyzvedává zapomenuté tyčky ke stanu. Aby vyrovnal skóre, přináší mi i můj zapomenutý obal na tučňáka. Než přijde kontroluji zadní gumu, protože mi minulý den trochu ušla a prně jsem ji musel dofukovat. A vidím problém. Na boku je asi od šutru boule a hned vedle je guma protržená až na plátno. Sice by vzorek E10 vydržel ještě tak na dalších 2 tis km, ale po ujetých cca 5,3 tis km půjde holka pryč. Nechci riskovat. Celková zkušenost s E10 je ale velmi velmi dobrá. Předek mi snad vydrží celých 12 tis km. Ale pneumatikám budu věnovat samostatný příspěvek později.
Hledáme bankomat a pak pneuservis. Celkově další 3 hoďky zdržení. A zase kvůlli mě. Je pozdě odpoledne a tak dnešní etapu skracujeme na celkových cca 420m a to nás čeká ještě 200 km z toho 130 šotolinka a přejezd hranice do Chile. Tenokrát nám celník kontroloval i kuférky, zda tam nemáme banány, či jiné jižní ovoce, případně živá zvířata. Nenašel je. Pořád fičí studený vítr od Pacifiku a jedeme tak celou cestu v levém náklonu. Je kosa.
Před setměním se ubytováváme v hotýlku ve městě Cerro Sobréro. Už bylo na čase.
Den šestnáctý (30.11.2010) Bay, bay Terra Del Fuego
Dnes nás čeká přesun cca 600km, trajekt na pevninu a jedny hranice. Na trajekt přes Magallanes to máme cca 50km. Přijíždíme k Pacifiku a jako první se řadíme do fronty a máváme právě odjíždející lodi. Uléhám do závětří a Pavel jde zkoumat teplotu vody. Studená jak sviň. Asi za půl hoďky přistává další loď a my se loučime s Ohňovou zemí. Přeprava trajektem na pevninu nezabere víc než 15min (cca 5km) a kupodivu je zdarma. Ani si nestihneme dát v lodním bufáči patrně zde velmi polulární hot dog s majonézou a colu, neboť v nabídce nic jiného nemají. Naplánovaná trasa nás zavádí po šotolinách mezi pastviny se stády koní a mokřiny s jezírky s plameňáky. Krajina úžasná, ale cesta končí ostnatým drátem zřejmě soukromého pozemku. Obracíme se a vracíme zpět na asfalt a mažeme na hranice v Monte Aymond. Chilské hranice jsou jako vždy v pohodě a Argentinští celníci mají furt nějaký problém.
Směřujeme k severu po pobřeží Atlantiku. Jako obvykle fouká silný boční vítr, který nás nutí jet v náklonu i v přímém směru. Cca 200km. Už mám na jedené straně uplně stuhlou šiji, jak se přetlačuju s větrem. Přestože je silnice jak podle pravítka, mámne sjetou hranu gum jak z italských pass. Podruhé tankujeme do plna a do cíle nám zbývá už jen třešnička na dortu - 150km offroad do města Gobernador Grergores, kde už jsme již nocovali při naší cestě na jih. Najíždíme na rozbitou šotolinu.
Vítr nám fiči přímo do obličeje a zvedá oblaka prachu, takže za chvíli mám plné oči a hubu písku. Písečná bouře, tak to ještě nebylo! Po cca 40km začinají vedle rozbité cesty stavět asfaltovou silnici. Najíždíme na šterkový násyp nové silnice a už mažem po asfaltové penatraci na stavbě. Místy je už i první vrstva asfaltu, ale na silnici nejsou mosty přes ría které tu zřejmě na jaře tečou. Pozná se to podle hromady šterku na silnici, takže sjet z násypu, přejet budoucí řečistě a vymáznout to zase nahoru na silnici. Na stavbě už nikdo nedělá, bo je po osmé vecer, ale i kdyby dělali tak mám pocit že by nám dělníci ješte zamával. Pokud někoho potkáme, tak vždycký zdraví. Ta stavba byla spása, ale i tak nám trvalo těch 150km tři hodiny. Přijíždíme do města krátce před 21hodínou samozřejmě za světla (vždyť je léto, ne) a rovnou jedeme do merkáta nakoupit něco k jídliu (cibuli, česnek, víno, sýr kus, jamón no a nějakou bagetu), neboť spíme ve stejném hotelu jako posledně a nehodláme dát šanci chovateli papoušků, aby nás zase překvapil svým kuchařskám uměním.
Zato mně ale dostal Pavel, neboť celou dobu otvíráme víno zatlačením špuntu do lahve prostřednicvtím desítky šroubu z moji přepravní bedny na motorku. Tentokrát do flašky zajede včetně špuntu i šroub namazaný WDčkem no a je z toho Savignon Blanc jaký svět ješte neviděl! Vynikající.
Jirka
Den sedmnáctý (1.12.2010) Bajo Caracoles - česká díra
Největší díra v Argentině. Bajo Caracoles. Ano, to je to místo, kde Jirka před týdnem strávil 5 hodin v leže u motorky, zatímco já jel 300 km pro benzín do Perito Moreno. Pár domků. Pumpa, kde mají benzín jen občas a nějaké ubytko. Malý krámek, kde uvaří i kafe a jinak nic. No a v týhle díře, kde dokola min 100 km není vůbec nic, jdu do krámku pro colu a slyším jadrnou češtinu. Nevěřím svým uším. Za ty více než dva týdny jsme tady žádného čecha, natož češku, nepotkali. A najednou dva motorkáři z Čech spolu s jedním norem. A v týhle díře. A navíc máme společné známé. Tomu bych neuvěřil. Už tu jsou tři dny a čekají na dodávku nového řetězu pro v Chile půjčené XT.
To je právě vono. Taky jsme s Jirkou zvažovali si tady motorky půjčit. Ale je s tím problém. Pořádná velká motorka (GS1200, KTM990) stojí na měsíc i s pojištěním zhruba stejně jako přeprava našich motorek sem a zpět. A pokud si za nějakých 3-4 tis USD půjčit XT, Transalp, nebo jinou "malorážku", pak je téměř jisté, že taková motorka nemá šanci vydržet více jak 10 tis km víceméně po šotolině. Udělali jsme dobře.
Ale zaćněme dnešek popořadě. Opět jsme kvůli mě vyjeli až po poledni. Před pár dny jsem na podsedlovce objevil prasklinku na jednom sváru. Udělal jsem si hřebíkem rysku a zdálo se, že se prasklina nezvětšuje. Po včerejší offroadové etapě se však prasklina o více jak milimetr prodloužila. Rozhodnutí bylo nasnadě. Nebudu riskovat a před dnešním offroadovým přejezdem And to nechám svařit. Zeptal jsem se na pumpě a po chvíli narazil na malou dílničku, kde maník svařoval nějaké ocelové tyče. Vyklubal se z něj taky motorkář. Pomohl mi motorku odstrojit, abych mohl podsedlovku zvednotu a on vše důkladně zavařil. Zdá se, že to chlapec udělal docala dobře. Než jsem to znova vše nastrojil, bylo poledne. Tankujeme na vyrážíme na dnešní více jak 400 km převážně offroadovou etapu přes Andy do Chile na Carrateru Austral.
Po více jak 200 km v silném čelním i bočním větru tankujeme v té díře Bajo Caracoles. Dnes kupodivu benzín je. Pumpař nás z minula poznává a žertuje, že zase benzín nemá. Loučíme se s krajany a norem na malorážkách a vyrážíme k hranicím s Chile. Je to dalším skoro 200 km šotolinou v protivětru. Nám pocit, že mi motorka blbě jede. Jedu po rovině a na pětku a nejede to více jak 65 km/h. Pak přijde zatáčka a vichr foukne z boku nebo do zad. Motorka okamžitě ožije a během pár vteřin je tam 90 kmh. Oddychnu si. Motorka je OK. Ten protivítr je ale strašný. Když zastavujeme na focení jezera před námi, tak mě nápor větru málem strhává ze silnice. To není ani na draka! Silný vítr pak další část cesty opět fouká z boku a motorka je neustále nakloněna doleva a udržet se ve stopě mezi dvěma štěrkovými valy je téměr nemožné.
No, kdyby jste si to chtěli u nás zkusit, tak si nechejte na Kulaťák v Dejvicích navézt několik desítek Tater štěrku a kamení, nechte si pak tou Tatrou uprostřed vyjet dvě stopy a pak několik set km v náklonu jezděte dokola. Pro mě s Jirkou je to už brnkačka :-)
Konečně přestává nudná pampa a začínají se zvedat Andy. Ze široké šotiliny se stává horská stezka pro sotva jedno auto. Po jednom sjezdu ze skalnatého výjezdu se před námi objevuje argentinská celnice. Jinak všude pusto prázdno. jen stáda koní, ovcí a občas nějací pštrosy. A hlavně lamy. No zvěřinec. Za půl hoďky nás celník pouští bránou k chilské hranici. Sněží. Projíždíme přes poměrně široký průsmyk mezi zasněženými vrcholy And a po pár km je už chilská celnice. Opět veškeré formality jsou poměrně rychle vyřízeny. Dokonce mám pocit, že jsme jejich dnešní první zákazníci. A to už je dost pozdě večer. Před námi se otvírá úžasné údolí lemované opět čerstvě napadaným sněhem na horách okolo.
Přijíždíme na vytouženou Carrateru Austral a po cca 20 km do města Cochrane. Ubytko v chatičce k úžasnými krbovými kamny nacházíme docela rychle. Tradičně nakupujeme v supermarkádu večeři a jedeme bydlet. Zítra nás čeká 500 km offroad na konec Carratery Austral a zpět do Cochrane. Na lehko.
Pavel
Den osmnáctý (2.12.2010) Ruta 7 - Carretera Austral
Jedna z nejznámějších jihoamerických cest vůbec. Něco jako v Argentině Ruta 3, vedoucí z Buenos Aires na konec světa do Ushuaia (cca 3.100km) a Ruta 40 spojující město Abra Pampa na hranicích s Bolivií s Rio Gallegos na pobřež Pacifiku (cca 4 700km). Ruta 7 - Carretera Austral - měří cca 1.200km, ale asi 3x vás svezou lodí, nebot cesta spojuje velmi členité a hornaté pobřeží chilské Patagonie a je na rozdíl od Argentinský kultovních cest stále ještě téměř celá štěrko-kamenitá. Byla vybudována na popud generála Pincheta druhé polovině 80. letech minulého století pro zpřístupnění městeček na jihu Chile po souši po vlastním území. Do té doby byly dosažitelné pouze z moře, nebo za argentinské strany. Cesta začíná na jihu v ostrovním městečku Villa O´Higgins u stejnojmenného ledovce a vede na sever do Puerto Montt na pevnině.
Protože jsme se ještě vlastně na motorkách moc nesvezli, naplánovali jsme si výlet na začatek Ruty 7 a zpět do Cochrane, kde jsme nocovali. Na motorkách bez zavazadel vyrážíme dopoledne za téměř jasné oblohy směrem na jih na začátek této cesty do Villa O´Higgins. Čeká nás tedy cca 230km šotoliny tam a pak zase zpět s jedním lodním trajektem. Horská silnice vede údolím řeky Rio Bakker a cca po 130km je přerušena zálivem Atlantiku, kam do přístaviště dorážíme za vydatného děšte a teploty cca 6 stupňů. Trajekt odjel ve dvanáct hodin a další jede až v pět večer. Sušíme se půl hoďky v hospodě na břehu a vyrážíme zpět. Cestou fotíme, točíme video a zajíždíme si po bočních cestách, které končí vždy u nějakého jezera či zálivu oceánu. Počasí se zase změnilo, takže kolem šesté hodiny přijíždíme do Cochrane s oblaky prachu v zádech. Motorkáře jsme nepotkali za těch cca 8 hodin ani jednoho. Zato skupinu totálně vysílených cyklistů ano. Držmé jim palce. Třeba ještě jedou.
Vrtáme se v motorkách a jdeme nakoupit proviant a zároveň něcona spálení tuků.. Bylo to prostě takové hezké uvolněné odpoledne s 300 najetými kilometry v úžasné přírodě. Něco, jako z Prahy do Krkonoš a zpět po lesních a šotolinovách cestách KRNAPu, aniž bychom jakéhokoliv lesáka nasrali jak Trautenberg Krakonoše.
Jirka
Den devatenáctý (3.12.2010) Carretera Austral ukazuje co umí
Ráno jako vymalované. Svítí slunce, teplota kolem 15C a nás čeká více jak 400 km po štěrkové Carrateře Austral směrem na sever. Motorky máme už nabalené, odservisované a natankované z večera. Jirka páskama a drátem svařil prasklý nosič kufru. Já zpevnil stejným způsobem kokpit, zkontroloval filtr a dolil 2 dl oleje. Ke snidani Jirka připravil pro velký úspěch opět vajíčka se slaninou a jako obvykle lehce po 10h vyrážíme šotolinkou proti proudu Rio Baker. Asi po 20 km na odbočce do Argentiny, odkud jsme předevčírem přijeli, na nás mává kolega motorkář. Zastavujeme a ejhle - je to policajt na krosce. Podáváme si ruce a přátelsky poklábosíme. Přeje nám šťastnou cestu a razíme dál. Po pár km zastavujeme u vodopádů na focení a ja to tady. Jirkova zádní guma je prázdná. Michelin Anakee neunesla tíhu Carratery Austral a odporoučela se. Připravili jsme ji důstojné místo k odpočinku na vyvýšeném místě s výhledem do údolí. Po více jak hodině má Jirka obutu novou zadní Desertku vyrážíme dál. Opět se zdravíme s projíždějícím našim policajtem na krosce. Čeká nás ještě více jak 300 km po šotolině krajinou zasněžených hor a ledovcových jezer.
Po pár hodinách jízdy je to stále krásné, ale také čím dál tím stejné. Zatáčka za zatáčkou, občas auto nebo náklaďák, který práší tak, že není vůbec nic vidět. Jedna levotočivá zatáčka nad jezerem mě ale totálně vyvedla z letargie. Zatočím a ono nic. Smyk předního kola asi tak v 60 km/h. Trochu povolím, podřadím a čekám. Ty desetinky vteřiny jsou nekonečné. Chytila se. Naštěstí. Jinak už jsem se viděl na zemi. Stačí opravdu chvilka nepozornosti a problém jako hrom je na na světě.
Začíná pršet. A docela hustě. Mraky jsou těsně nad našimi hlavami a my jedeme do nějakého sedla. Navlíkáme nepromoky a vyrážíme vstříc živlu, očekávaje podle větru i sněhovou vánici. Naštěstí zůstalo už jen u toho deště.
Po více jak 9 hodinách na cestě, včetně výměny pneu, vjíždíme do cíle dnešní etapy. Městečka Villa Manihuales. Největší díru v Argentině jsme už viděli. Dokonce dvakrát. Dnes nás čeká to samé v Chile. Je tu benzínka, desítky malých zamčených merkátů, ale žádné pořádné ubytko. Nakonec jsme v jedné Hosterii, která si tento název snad ani nezaslouží nocleh sehnali. Ale pokojík je docela čistý. Pro jistotu si bereme vlastní spacáčky. Večeře tentokrát v hospůdce naproti. Pečená lama. Dost dobrá.
Pavel
Den dvacátý (4.12.2010) Město duchů
Vylézám ze spacáku a objevuji nové pozoruhodnosti této ubytovny : dveře nemají kliku, ale ani zámek (Pavel je v noci zavřel taškou položenou na zem), okno má fuku na tři prsty a celá ubytovna je nástavba nad již nefunkčním obchodem a obytným traktem domu majitelky. Z materiálu, použitých na stavbu, bych zmínil zejména hobru na stěny s úžasnou barevnou úpravou od světle okrové až do fialové( Pavel si také stěžuje, že ten chlap od vedle, jak z jeho pokoje prosvítalo večer škvírou mezi stropen a příčkou světlo mu strašne chrápal do ucha), překližku na strop a podlahy, dřevo a cosi jako sololit a ocelové stojky, podpírající strop. Jediné svítidlo na stropě není stejné a židle bych taky nespároval. Požádám Pavla o panoramaticé foto abych si mohl někdy v budoucnu připomenou mnohé extravagantnosti tohoto místa. Ale paní majitelka je milá a má tu čisto. Asi je to takový standard. Další překvápko mne čeká, když zjistím, že mi praskly dva dráty v předním kole, čímž vznikla pěkná osma. Prvních několik desítek km dnešní etapy je po asfaltu a pak cca 200km šterková Carretera.
Na asfaltu to při rychlosti od 80km a výše řídítky nekmitá, takže vyřešeno a na šterkové Carreteře hraji kličkovanou mezi výtluky, abych neměl osmy dvě. Lehce prší, takže výtluky jsou plné vody a tudíž včas vidět. O krajině vůkol by ale lépe poreferoval Pavel, já zase znám zase každou díru v silnici. Jel za mnou kochačku a moc si pochvaloval. Projíždíme Park nacional Queulat.Je tu zvláśtní mikroklima. Teplota kolem 20ti stupňů a co chvíla prší. Všechno je tu krásně zelené, cestu lemují lopuchy tak obrovské, že se pod nimy dá zaparkovat motorka a v suchu přečkat přepršku a kolem cesty jsou kopce se zasněženými vršky.
Odbočujeme po směrovce vedoucí k ledovci. Jako obvykle nás čeká závora a kasa. Zaparkujeme a jdeme pěśky na vyhlídku na ledovec. Perito Moreno byl krásný, impozantní, ale byla to turistická atrakce s chodníčky a stovkama lidí. Tady není nikdo, ledovec jak kráva přímo před námi ve výšce cca 500 m a zněj z té výšky letí vodopády. Nádhera. Pokračujem dál a myslím na Itala s batůžkem na motorce, který se mi ptal s mapou v ruce, jestli jede směrem na sever nebo na jih. Dobrodruh. Tak mě to pobavilo, že se málem nevejdu na most, a řaději pak zastavuji na pauzu, kterou využíváme k zašití Pavlova předního blatníku stahovaćkami.
Trasa je naplánována do Chaiten, kde přespíme a zítra pojedeme trajektem na pevninu. Možná... Do přístavu Chaiten přijíždíme kolem sedmé večer. Vypadá to tady jak po tsunami. Domky ve měste jsou zasypané až do výśe oken. Venku se válejí domácí spotřebiče a osobní věci majitelů obydlí a spoustu zaparkovaných buldozerů a bagrů. A nikde nikdo.
V části alespoň trochu zachovalého městečka na pobřeží seženeme bydlení a od majitelky zjištujeme, že tu před třemi lety vybouchla stále činná sopka od naproti a vše bylo zasypáno popílkem. Fotíme a pozorujem sopku zahalenou mrakem (předpokládám deštovým) a letíme do merkáta pro cosi na spláchnutí toho prachu, neboť agregát na elektřinu tu prý nefunguje pořát. A názory na zítřejší trajekt na pevninu se taky dost radikálně liší. Není jasno v kolik hodin jede, od kud a vůbec zda. No zítra to bude překvapení.
Jirka
Den dvacátý první (5.12.2010) Houpe to
Ráno ve městě duchů, v Chaiten, je jako obvykle ponuré. Nikdo nikde. Jen psy se tu potulují. Dva dokonce celou noc hlídkují před vchodem naší chatky. Jsou to kamarádi. Přátelští. Ovšem do doby, než nastartujeme motorky. Pak se mění v Baskervili a dokážou u našich lejtek vyvinout neuvěřitelnou rychlost.
Chatka je super. Dvě ložnice, obýváček s kuchyňkou a koupelka. Jirka včera uvařil tak skvělou večeři, že zbyla i na snídani. Ale fakt dobrá! Ráno jedu jen v kulichu kupovat lístky na trajekt. Seňorita v právě otevřené kanceláři, a to je neděle, mi sděluje, že trajekt opravdu dnes jede, ale že máme smůlu. Bez předem koupených lístků nás přepravit nemůžou. Na otázku, zda si tedy můžeme koupit lístky pro nás a pro motorky přímo u ní, překvapivě odpovídá "Si". Ale že je už devět hodin a trajekt odjíždí v jedenáct, a že se už asi nestihneme se nalodit. Platím kartou 61 tisíc chilských pesos a odjíždím zpět do ubytka s našimi celkem 9-ti dokumety, potvrzeními, kopiemi lodních lístků pro nás a pro motorky i se záchranným potvrzením pro případ ztroskotání.
S Jirkou moje urgence, že je potřeba rychle vyjet, ani nehne. V klídku vetkne vypraný KN filtr do své Afričky, ještě něco poštelovává a i jinak moc na spěch nemá. Ví své. Hned v místním nářečí znamená pozvolna a za chvíli je maňána. Tady zítra.
Cestou ještě nakupuju v merkádu Sauvignon Blanc, v cestovním 2-litrovém provedení, a vyrážíme na přístaviště. Nejsme sami. Je tu náklaďák, 4 dodávky a pár pěšáků. Jeden z nich je belgičan s italkou s obousrannými baťohy. Oboustranný baťoh má zadní větší část, a přední menší. No u italky je přední snad stejně velka, jako zadní. Cestují busem a pěšky, Už několik měsíců. I podle rozhovoru s dvěma němci na motorkách včera odpoledne si uvědomuji, že jsme tohoto za tu dobu s Jirkou projeli docela dost. Udržujeme denní průměr najetých cca 500 km a ostatní nechápou.
Už to houpe. Motorky jsou přikurtovány na palubě a nás čeká mnohohodinová cesta po moři. Sauvignon Blanc dávkujeme tak, aby houpání lodi bylo přímo vyvažováno houpáním vlivem požitého alkoholu. Funguje to úžasně. Zatímco ostatní střízliví pasažeři se potácí ze strany na stranu, my kráčíme naprosto rovně jako ostřílení mořští motovlci.
Po pěti hodinách konečně přistáváme. Ale je to jen mezipřistání. nikdo nenastupuje a nikdo nevystupuje. Jen přijel malý náklaďáček a z lodi vykládají trámky a další poviant. A houpeme si to dál. Dalších 5 hodin. Je to nekonečný. Sauvignon Blanc nám došel a potácíme se též. Vysíleni po celodenní námaze přistáváme v osum večer u města Hornopirén pod stejnojmenou sopkou. Jedeme se ještě podívat k národnímu parku, ale brzy to obracíme zpět a jdeme bydlet. Máme hezkou chatku pod sopkou a spřádáme plány na poslední necelé dva týdny našeho pobytu. Shodli jsme se na Atacamě.
Pavel
Den dvacátý druhý (6.12.2010) Fin del Carretera Austral
Vyjíždíme neobvykle brzo, tedy před desátou, přestože máme naplánovanou kratší 420ti km etapu do Villarrica. Tedy tam, kde maji vynikající steaky a kde jsme spali 4. den naší cesty na jih. Přestože jedu první, tak lituji, že jsem si včera pral vzduchový filtr, neboť záhy dojíždím kamion který tak práší, že mne za sebou nevidí několi kilometrů a tím pádem ho na úzké cestě ho nelze předjed. Po padesáti kilometrech prašné carretery nás čeká poslední, asi 30ti minutový trajekt na pevninu. Další kilometry štěrkové cesty a pak už asfalt. Hurá. V Puerto Montt Ruta 7-Carretera Austral - končí. Projeli jsme 1.100km z jejích dvanácti set včetně téměř všech trajektů.
Ve městě měníme peníze, což je v bance nemožné, pokud nejste jejím klientem a Pavel se jím nechce stát, tak že prohazuje dolcky v nějaké cestovce. Já mezi tím odchytávám místního motorkáře, aby mi poradil nějaký motoshop, že bych se pokusil pořešit praské dráty, respektive niply v předním kole. Dvacet kilometrů za městem nalézáme doporučený Motorancho Honda. Zavřený. Že prý pauza na oběd, dozvídáme se z vedlejší prodejny. Válíme se tedy u motorek u zavřené brány.
Po příjezdu mechanika k prodejně se dozvídáme, že on nemá klíče od areálu ať přijdem za hoďinu. Jedem do města, Pavel zaktualizuje z nějaké hospody deníček a jedem zpět. Je otevřeno. Luxusní obrovský krám, v Čechách jsem takového dealera Hondy neviděl. Avšak dráty nemají a žádný nipl na moje dráty nepasuje. Prý jedině zkusit Hondu v Santiagu. No máme to po cestě, tak se tam za dva dny stavíme. Mažeme nejdřív po dálnici a pak odbočka na Villarricu.
Dorážíme před osmou večer. Oproti poslední návštěve Villarrrica, kdy pršelo a bylo zataženo, zjištujeme, že nad městem na břehu jezera se opět tyčí sopka, se zasněženou čepicí. Přistáváme před penzionem a mám pocit, že majitelé penzionku nevěřili, že nás ješte někdy uvidí. Steakárna za rohem je ale zavřená, tak popojdem kus do města a na doporučení pingla s cukrárny jdem do restaurace, kde fakt to maso umí.
Jirka
Den dvacátý třetí (7.12.2010) Zpět do Santiága - ale jen dočasně
Dnešek nebyl téměř ničím zajímavý. Ráno ve Villarice lilo jako z konve a tak jsem posunuli odjezd až na jedenáctou. Naštěstí přestalo. Těch 750 km po dálnici do Santiaga bylo nezáživným, nijak zaznamenáníhodným zážitkem. Dálnice ale super. Provoz v pohodě. Každých cca 100 km mýtnice, která od nám odčepávala 600 pesos za motorku. Což je cena necelého litru benzínu.
Když už jsem u těch cen, tak benzín na jihu je dražší (více než 800 pesos za litr) a s klesající rovnoběžkou klesá i jeho cena. Mezi 40 až 50 stupněm jižní šířky jej lze koupit mezi 700-800 pesos za litr a pod 40. rovnoběžkou je už i pod 700 pesos. Avšak proti veškeré této logice se na posledních pumpách před Santiagem cena benzínu zase trochu zvedá, ne však nad 700 pesos za litr. Podotýkám, že kurz v bance je 1USD=470 pesos. To platí samozřejmě jen pro Chile. V argtentině je benzín o dost levnější. Tankujeme téměř výhradně ten nejlepší 97 oktanový benzín. Motorka má pak o trochu nižší spotřebu, což je někdy při velkých vzálenostech mezi pumpami nezanedbatelnou výhodou.
Slunce zapadá a my jsme asi 30 km před Santiagem. Podle navigace je v okolý jen jedno ubytko. Je to Motel. Což je zdejší název pro zařízení, kam lze přijet autem až k chatce, zaplatit si i na velmi krátkou dobu a naprosto inkognito v místnosti s mnoha zrcadly trávit čas rozličnými aktivitami. Návštěvníky, jako jsme my s Jirkou, tady asi ještě neměli. Jirka spí na obrovské posteli pod dvěma skosenými stropními zrcadly a jedním bočním. Já v přístěnku na pelesti pro kočího.
Den dvacátý čtvrtý (8.12.2010) Zpráva o úrodě pomerančů v Chile
Po večerní poradě na plánem pro zbývající dny jsme přehodnotili návštěvu Atakamy, neboť je to 1,5tis km daleko a písku jsme si vloni i letos užili až dost - ten loňský Libyjský má Pavel v nůžkách na nehty ješte teď. Pojedeme do And do průsmyků a pak do Argentiny prověřit úrodu hroznů v kraji Mendoza.
K snídani jsme si natrhali pomeranče z obsypaného stromu před chatkou. Jsou vskutu luxusní. Vyrážíme do Santiaga. To město je fakt obrovské. Oficiálně má Santiago cca 4 mil. obyvatel, ale místní tvrdí, že tu bude jednou tolik emigrantů z Peru a Bolivie. Tisíce baráčků z prken a vlnitého plechu ve slumech na předměstí to dosvědčují. Směřujíc k místnímu dealerovy Hondy, projíždíme městem po čtyřproudých poloprázdných ulicích krátce po 9-té hodině ranní úplně v pohodě. Dorážíme k prodejně. Zavřeno. Jen nějaký chlapík za plotem nakládá motorku na vlek a sděluje nám, že otevřeno bude až maňána .Chápu. Dnes je středa a do konce týdne ješte zbývá dlouhá doba, tak je potřeba nějaká fiesta. No nic, zbylé dráty v kole už vydrželi 2 tis km, no tak to dojedou i dalši tři.
Mažem na sever dálnicí Ruta 5. Je jasno, 30C a dálnice mne dnes opravdu baví. Jedeme zeleným údolím, kde jsou vinice, ovocné sady, skleníky a to je lemováno z obou stran několikasetmetrovými, jak říká Milda kopíčky, kde je mnohdy pěkně nadrážkováno od místních enduristů. Blížíme se k pobřeží Pacifiku. Před námi je stěna z mraků. Teplota rázem padá o 10 stupňů a je mlha. Na koupačku to fakt není. Trochu mně to mrzí, ale mnohem víc musí být zklamaný Pavel, který má s sebou i plavky. Pobřeží je krásně členité, s písečnými plážemi, a tak alespoň symbolicky smočíme vidle motorek v oceánu. Po cca 500 km sjíždíme do vnitrozemí, směrem k cíli dnešní etapy. Noclech nacházíme v chatce v kempu s bazém, kde jsme úplně sami. Nakupujem večeři, tekutiny a jdeme do bazénu. V noci jsou vidět úžasně hvězdy, takže to mám dnes i s astronomickou přednáškou a poprvé jsem viděl Jižní kříž a Magalienovo mračno. Je výhoda cestovat s astronomem. Už se moc těšim na zítřejši etapu. Čeká nás přejezd do Argentiny průsmykem ve výšce 4 765 mnm.
Jirka
Den dvacátý čtvrtý (9.12.2010) Zpráva o úrodě pomerančů v Chile
Po večerní poradě na plánem pro zbývající dny jsme přehodnotili návštěvu Atakamy, neboť je to 1,5tis km daleko a písku jsme si vloni i letos užili až dost - ten loňský Libyjský má Pavel v nůžkách na nehty ješte teď. Pojedeme do And do průsmyků a pak do Argentiny prověřit úrodu hroznů v kraji Mendoza.
K snídani jsme si natrhali pomeranče z obsypaného stromu před chatkou. Jsou vskutu luxusní. Vyrážíme do Santiaga. To město je fakt obrovské. Oficiálně má Santiago cca 4 mil. obyvatel, ale místní tvrdí, že tu bude jednou tolik emigrantů z Peru a Bolivie. Tisíce baráčků z prken a vlnitého plechu ve slumech na předměstí to dosvědčují. Směřujíc k místnímu dealerovy Hondy, projíždíme městem po čtyřproudých poloprázdných ulicích krátce po 9-té hodině ranní úplně v pohodě. Dorážíme k prodejně. Zavřeno. Jen nějaký chlapík za plotem nakládá motorku na vlek a sděluje nám, že otevřeno bude až maňána .Chápu. Dnes je středa a do konce týdne ješte zbývá dlouhá doba, tak je potřeba nějaká fiesta. No nic, zbylé dráty v kole už vydrželi 2 tis km, no tak to dojedou i dalši tři.
Mažem na sever dálnicí Ruta 5. Je jasno, 30C a dálnice mne dnes opravdu baví. Jedeme zeleným údolím, kde jsou vinice, ovocné sady, skleníky a to je lemováno z obou stran několikasetmetrovými, jak říká Milda kopíčky, kde je mnohdy pěkně nadrážkováno od místních enduristů. Blížíme se k pobřeží Pacifiku. Před námi je stěna z mraků. Teplota rázem padá o 10 stupňů a je mlha. Na koupačku to fakt není. Trochu mně to mrzí, ale mnohem víc musí být zklamaný Pavel, který má s sebou i plavky. Pobřeží je krásně členité, s písečnými plážemi, a tak alespoň symbolicky smočíme vidle motorek v oceánu. Po cca 500 km sjíždíme do vnitrozemí, směrem k cíli dnešní etapy. Noclech nacházíme v chatce v kempu s bazém, kde jsme úplně sami. Nakupujem večeři, tekutiny a jdeme do bazénu. V noci jsou vidět úžasně hvězdy, takže to mám dnes i s astronomickou přednáškou a poprvé jsem viděl Jižní kříž a Magalienovo mračno. Je výhoda cestovat s astronomem. Už se moc těšim na zítřejši etapu. Čeká nás přejezd do Argentiny průsmykem ve výšce 4 765 mnm.
Jirka