Motorky BMW GS - vše o motocyklech BMW řady GS a o cestování

Skotsko 2006
Přidal JohnyT dne 02. April 2008

Myšlenka na zelené kopce se siluetami hradů, na údolí protkaná jezery a na kraj, ve kterém slova single malt nejsou jen toužebným povzdechem návštěvníka baru listujícího v nápojovém lístku, nás držela již nějaký ten měsíc....

Naši přátelé jezdící na XJR sice namítali, že koupání v moři je o mnoho příjemnější přesně opačným směrem než je sever, nicméně vidina Skotska pro ně byla zřejmě lákavější než přeplněné chorvatské pláže. Dobrá, takže jsme již dvě motorky a můžeme začít plánovat. Tou dobou jsem ještě netušil, že nás bude víc. Při jedné zimní návštěvě Jawa klubu v Praze na Žižkově, kam občas zajdu na pivko, jsem se zmínil o našem plánu před Jirkou Bašným K100L. Bašník je nadšencem do čehokoliv, co má jen trochu vůni Anglie, ostrovů, páry či letadýlek, takže v momentě, když jsem mu řekl, že plánujeme vyrazit do Skotska, bylo jasný, že jede s námi. Jak on tedy říkal, jestli ho prej jako starýho dědka s Janou vezmeme J jasná zpráva, známe se již pár let a pár tisíc společných kilometrů v sedle našich motorek již máme taky za sebou, takže jsme již tři motorky. Čtvrtá a poslední motorka na sebe nenechala dlouho čekat a naše řady se rozrostly o italskou krásku ST2 se zlínským jinochem v sedle. Sestava motorek ve složení GS, K100L, ST2 a XJR byla sice velice pestrá, ale známe se již nějaký pátek na to, abychom předsudky nechali doma.

V Čechách již dva týdny neustále pršelo, takže přípravy probíhaly skutečně důkladně. Co mohlo být nepromokavé, to dostalo v našich skromných zavazadlech absolutní přednost. …plavky…. Nevím proč mě zrovna teď napadly plavky při hloubání o nepromokavých věcech. Ani nevím, proč jsme si je s sebou vlastně brali, ale asi to byl pozůstatek dovolených v Řecku, Španělsku, Francii, Korsice či Sardinii. Tentokrát jsme je vzali jen na 6000 km dlouhý výlet, aniž by opustily kufry :-)

Motorka byla krátce po servisní prohlídce v rámci najetých 30 tisíc km včetně nových cestovních pneu Metzeler Tourance, takže mou jedinou starostí byl olej. Je obecně známo, že některé GS rády papají olej a naše GS není výjimkou, takže 2dcl na 1000 km si vyžaduje přibalit ještě lahvičku respektive kanystřík.

Termín odjezdu byl všeobecně sladěn na neděli po volbách. Jednak jsme občané respektující své volební povinnosti a za druhé Bašníci zasedali ve volební komisy. Nejvzdálenější člen naší výpravy Jirka Svozil ze Zlína přijel již v sobotu večer a přespal u nás v Roztokách, aby si ušetřil nějaké ty km v sedle. Večer před odjezdem se u nás zastavili ještě naši sousedé, popřát nám šťastnou cestu. Mája s Mácou přišli s lahví Taliskeru (10y singl malt), prej na ochutnání, abychom věděli, do čeho jdeme. Večer byl příjemný, ale museli jsme co nejdříve na kutě, protože jsme vstávali ve 4 hodiny ráno.

Sraz s druhou půlkou výpravy byl v 7 hodin na benzínce před Rozvadovem. Ranní déšť nám s balením motorky moc nepomohl, takže jsme vyrazili s půlhodinovým zpožděním. Hned jsem napsal sms Bašníkovi, aby s tím počítali. Osobně jsem se trochu na nás naštval, že hned při prvním srazu máme zpoždění, ale dnes, ve světle celé dovolené, mohu s klidem v duši prohlásit, že se vůbec nic nestalo. Čekalo se tolikrát na všechny a všude, že nikdo zřejmě nemůže nikomu nic vyčítat. Ale to již ke společné dovolené patří. Pokud nejedete sami, tak musíte vždy do zavazadel přibalit toleranci a nadhled.

Dálnice, dálnice a zase dálnice. Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat celý první den naší dovolené. Trasa Praha – Brugge taky nic jiného neslibovala, obzvláště pokud Vaším jediným cílem je dostat se co nejrychleji na trajekt do Skotska. Nepříliš známá trasa trajektu vede z přístavu Zeebrugge přímo do Rosythu, což je přístav ve stejném zálivu, jako je Edinburgh, jen na opačné straně.

Velice nudnou a nezáživnou cestu po dálnici narušovalo jen tankování, které jsme absolvovali vždy každých 250 km, s ohledem na apetit a velikost nádrže XJR a potřeby protáhnout naše stuhlé kosti. První jel Tomáš s Ladou na XJR, protože si jako jediní pořídili itik dálniční trasy do Zeebrugge, takže nám ostatním připadla ta důležitá funkce, nikde se neztratit. Což vzhledem k jediné dálnici nebyl úkol zas až tak nesplnitelný J Měli jsme čas, takže když jsme byli zhruba 100 km od Zeebrugge a únava si již vyžádala jeden mikrospánek, sjeli jsme z dálnice vyhledat kemp. Mapy nemaje, jsme bezostyšně zajeli k prvnímu hotelu s golfovým hřištěm a nechali si v recepci poradit. Upřímně řečeno paní v recepci mě mile překvapila svojí laskavostí. Kemp jsme našli dle jejích instrukcí bez problémů. Rozbili jsme tábor, dali si štamprdli domácích švestiček a něco pojedli z domácích zásob. Večer v kempovní hospůdce jsme ochutnali místní pivo, které bylo světlé, řídké a silné. Zdeňka s Ladou odešly spát a my chlapi jsme probrali ještě pár důležitých věcí. Uznávám, že témata letecké motory, 2. světová a postoj k válce v Iráku nejsou pro ženské ta pravá večerní romantika… ale jsme chlapi ne?

Den druhý

Víte, jak vypadá nakreslená loď? Poznáte šipku a víte, kde je levo a pravo? Paráda, pokud jste si na všechny tyto otázky odpověděli v duchu ano, tak vězte, že do přístavu Zeebrugge by jste trefili i vy :-D

Do přístavu jsme dorazili téměř 3 hodiny před vyplutím lodi, takže jsme měli dost času na seznámení se s ostatními spolucestujícími. Partička Skotů vracející se z tahu Evropou se slušnou kocovinou se s námi rozloučila, jakmile jsme jim dali ochutnat domácí švestky. Jen se ozvalo „yes, excelent, very strong“ a byli pryč. Nicméně do té doby jsme si nimi moc hezky popovídali. Můžu říct, že od tohoto prvního setkání se Skoty až do posledního při zpáteční cestě byli všichni skvělí. Opravdu perfektní lidé s velkým smyslem pro humor a ironii, ne úplně nepodobní Čechům. Alespoň tak, jak je stačíte poznat za 4000 km a necelé tři týdny. Osobně jsem z nich okouzlen a mají mé veliké sympatie.

Superfast ferry pluje pod řeckou vlajkou a hrdě hlásá, že má nejmladší a nejrychlejší flotilu. No nevím, nebudu Zorbům šahat do svědomí, ale ty dieslové motory klepaly s lodí, jako kdyby to byla jejich poslední hodinka. Ale co, jezdili na čas a personál byl profesionální, tak nebylo co řešit. Loď plula zhruba 20 hodin, a abychom ušetřili za kajuty, koupili jsme si jen lístky na takzvané „Air Seats“, což jsou sedačky v místnosti, která vypadá jako kříženec vnitřku kina a letadla. Pohodlné na spaní to moc není, ale komu se to nelíbí, tak sebou plácne v noci na koberec na zem a má po starostech. Když v sobě máte určitou sociální vnímavost, tak ostych odsuňte stranou, a pokud je již noc a všude zavřeno, lehněte si kamkoliv. Personál Vás nechá v klidu vyspat i na sedačce v restauraci. Nikde to není výslovně povoleno, ale když budete v pohodě a nebudete spát v uličce, kde chodí lidé, tak Vám nikdo neřekne křivého slova.

Den třetí

Už je to dlouhé. Jídlo, pití, karty, čtení, krafání, to všechno již máme za sebou a začínáme se dost nudit, ale naštěstí plavba míří k závěru. Vplouváme do zálivu, podjedeme starý železniční most a parkujeme (kotvíme J). Po vylodění nás namátkou proklepnou celníci, ale kontrola spočívá jen v nahlédnutí do pasů a popřání hezké dovolené. Ještě na trajektu jsme se dohodli, že poslechneme radu, kterou jsme dostali od našich sousedů, že v případě hezkého počasí máme vyrazit hned na západní pobřeží a vychutnat si krásu ostrovů Mull a Skye. Naše první cesta tedy vedla z Rosythu do Glen Coe. Což je jednak krásné údolí, ale také oblast s několika kempy, které nám poslouží jako základna na prvních několik dní.

Požádal jsem Bašníka, aby naše úplně první kilometry vedl on. Přeci jen on již na ostrovech byl a jízda vlevo mu není úplně cizí, né tak pro nás ostatní. Jen co se vymotáme z Rosythu a projedeme pár prvních kruháčů, nacházím v jízdě vlevo určité zalíbení a střídám Bašníka ve vedení, které jsem si ponechal po celý zbytek dovolené. Měl jsem dobrou mapu, GPS, spolehlivou navigátorku Zdendu a hlavně mladé oči. Musím říct, že výborné značení silnic, které přesně odpovídalo mapě od Michelinu, mi práci značně usnadňovalo. Až po návratu do Evropy jsem si uvědomil, jak 4 tisíce kilometrů po opačné straně zamává sebevědomím při jízdě v domácím prostředí. Nejde ani tak o samotnou jízdu rovně nebo křižovatky, ale kruhové objezdy a odbočky či výjezdy na silnice, to jsou okamžiky, kdy od té doby vždy lehce zaváhám.

Welcome to Highlands, the Outdoor capital of UK. Tak tato cedule mluvila jasně. Jo tak tohle je to Skotsko, vřesoviště, jezera a cesty z hrubého asfaltu vinoucí se mezi kopci. „To je nádhera!“ To byl můj první pocit, když jsme minuli tuto ceduli. Stavíme a děláme první fotky. Vjíždíme do kopců a stavíme na odpočívadle, kde je shluk karavanů, prodejců kýčovitých serepetiček. Mají kliku, kupuji si od nich skotskou vlaječku a nechám je vydělat libru pade. Glen Coe na sebe nenechá dlouho čekat. Jako antre do Skotska to bylo velice působivé, víc než před sebe koukám do stran. Zdeňka s tím počítá, takže jakmile vidí, že mě hlava lítá tu vlevo tu vpravo, tak kouká spíš rovně, aby alespoň někdo z naší posádky věděl kudy vede cesta :-)

Vjíždíme do stejnojmenné vesničky Glencoe, kde by podle doporučení měl být kemp Red Squirell. Naštěstí se mi odbočku k červené veverce podařilo úspěšně minout, takže jsme zakempovali až v kempu na půli cesty z Glencoe do Kinochleven. No co, ceny mírné, tuším 7 poundů ze dvě osoby, stan a motorku na noc, to byla paráda. Jelikož ještě nebyla sezóna, tak kemp byl téměř prázdný, travička, jezero prostě pohodička. Říkal jsem si, že nevím, proč nás všichni děsí těmi lítajícími mrchami (midges), když jsme ještě žádné nepotkali… no nic, budu mít více času na přemýšlení o životě midges později. Naplánovali jsme cestu na druhý den a šli jsme spát.

Den 4. Oban, Kintyre, Tarbert, Loch Awe

Vyrážíme nalehko, stany a nepotřebné věci necháváme v kempu, který nám bude sloužit jako základní tábor ještě po dvě noci. V plánu máme dojet z Glencoe až na ostrov Kintyre a ten celý objet. Jeli jsem po A828 do Obanu, kde jsme se zastavili v místní sámošce nakoupit jídlo. Jelikož ve Skotsku platí, že alkohol se prodává jen ve specializovaných prodejnách, musel jsem si ještě odskočit pro kapku vína na večer. Hospoda na pivo bohužel u kempu nebyla a kupovat whisky ve Skotsku, není příliš ekonomické J Boredaux za 3 libry bylo velice chutné. Z Obanu jedeme stále dolů na jih po A816 až zastavíme na prvním našem castlu, Carnassrie. Bašník to vzdá a odkazuje na nepříznivou kombinaci motorkového oblečení, vedra a kopce, na kterém castle stojí. Nás to však neodradí a lezeme nahoru dobít náš první castle. Ačkoliv to byla pouze zřícenina, kterých je ve Skotsku přehršle, tak mě udivilo, jak mají pomalu u každého šutru kovovou cedulku, „tady byla kuchyň“, „tady stáje“, „tady vězení“, atd. prohlídka pak dostává úplně jiný rozměr. Chápu, že v Čechách by se tento nápad moc neuchytil, neb někteří naši spoluobčané jsou jeda ruka s výkupnami kovů :-/ Vystoupali jsme na věž, ze které byl nádherný výhled na okolní krajinu. Prohlídka nám zabrala asi hodinku a pak jsme vyrazili dál. Čas se pomalu blížil k obědu, ale věděli jsme, že další zastávka bude za pár kilometrů. Dunadd. Toliko skálo-kopec v současnosti, dříve pevnost a středisko středověkého obchodu. Dříve pevnost, u které kotvily lodě, dnes kopec ve velké vyschlé deltě. I po staletích mají tato místa stále svou atmosféru a opět je k dispozici spousta vysvětlujících tabulí a cedulek. Stačí trochu umět anglicky nebo mít velkou představivost. V obou případech vás to bude bavit.

Za Ardrishaigem odbočíme doprava po silnici B8024 objet polostrov Knapdale. Možná to vzhledem k časovému plánu nebylo nejrozumější, ale Bekři chtěli vidět nějaké šutráky v Kilberry J tedy středověké náhrobní desky a mě zase vyhovovalo, že se tam pojede po nejmenší cestě, která je ještě zakreslená v mapě. Cestou na nás padá trochu chmura, neb míjíme opuštěné domky a salaše. Sice je všude stále plno ovcí, ale je zde nějaký zvyk, že nechají starý domek schátrat a nechat stát jen zdivo bez střechy a o 200 metrů vedle si postaví nový. Zajímavé. Náhrobní desky v Kliberry nás lehce zklamaly. Vlastně to byl totální propadák, ale to se nedá nic dělat, alespoň že cesta byla zajímavá, místy lemovaná celými stromy Rododendronů. Cesta vede do Tarbertu, do přístavního městečka, odkud bychom se měli vydat na poloostrov Kintyre. Schválně píšu „měli“, protože je nám všem jasné, že jsme poněkud podcenili kilometry a naši cestovní rychlost. Nedá se nic dělat, v Tarbertu otáčíme a jedeme zpátky do Glencoe. Nikdo v zásadě zklamený není, alespoň víme pro další dny, jak máme plánovat. Tohle je zjevná nevýhoda, když děláte výlet okolo základního tábora. Mít s sebou všechny věci, tak člověk dojede, kam dojede a tam sebou plácne na zem. Takhle musíte zpátky. V Tarebrtu si dáme kafčo a my se Zdendou objevíme první obchod se suvenýry, kde kupujeme svícínek a samolepku skotské vlajky na kufr. Skotská vlajka je hojně používaná ve dvou podobách. Starší s červným lvem na žlutém poli a novější svato-ondřejský kříž na modrém poli. No zkrátka tyto obchody jsou past na turisty, neboť tam mají nádhrené věci. U nás koupíte buď broušenou vázu nebo ruskou beranici, ale tam mají ty suvenýry takové obyčejné, pěkné a ne tak kýčovité. Nevím, možná prostě jen blbnu, kdo ví.

Abychom nejeli tou samou cestou zpět, odbočíme ještě před Dunadd vlevo po nejmenší cestě směrem na vesnici Ford s tím, že potom projedeme podél jezera Awe, po cestě značené v mapě jako „scenic route“. Cestička do Fordu byla skutečně malinkatá, určená spíše zdejším pastevcům, neb každých pár kilometrů byla železná vrata s plotem oddělující jednotlivé pastviny a mříž na zemi, která zabraňovala ovcím je překonat. Cesta B840 podél Loch Awe byla super, kroutící se cestička podél vody, stromy, pomalu zapadající sluníčko, pohoda. Cestou do Glencoe jedeme tou samou co včera, ale dnes se zapadajícím sluníčkem dostala úplně jiný ráz. Tam, kde jsme včera stavěli a já si koupil vlaječku, stavíme i dnes a děláme pár kýčovitých fotografií.

Večer v kempu uvaříme, popijeme něco vína z vinotéky v Obanu a mažeme na kutě, protože zítra ráno vstáváme časně. Máme v plánu dobít Ben Nevis, nejvyšší horu Skotska a celé Anglie.

Den 5. Ben Nevis

Z našeho kempu to máme do Fort Williamu, odkud začíná cesta na Ben Nevis necelých 20 km. Jedeme bez Bašníka, který na kopec neleze a raději volí prohlídku vojenských prostor, nějaké přehrady, vzdymadla a tak. Parkoviště v Glen Nevis a informační středisko velké jak stodola nacházíme snad až napotřetí. Jdu se zeptat do recepce, jestli se může nahoru, sehnat nějakou mapku a vůbec se zeptat co a jak. Jsem dost zaskočen, když mi horský vůdce říká, že nahoru nemůžeme, když nemáme pohorky a celý potřebný equipment. Je tam prý přes metr sněhu, padající kamení a tak… s touto špatnou zprávou se vracím k ostatním. Nakonec se shodneme, že půjdeme nahoru, kam nám to naše nevybavení dovolí a pak otočíme. Cestou nahoru jsme zjistili, že to nebude zas až tak horké, protože potkáváme lidi ve vietnamkách, kteří nám sdělují, že chodí na Nevis pravidelně J vida… Stoupáme nahoru nejdříve po pěšině, pak kamenitém chodníku, pak po kamenech, pak po sněhu a jsme tam! Já jsem sice celý náš výstup popsal v jedné větě, ale jinak nahoru jsme se sápali tři a dolů čtyři hodiny. Počasí nám přálo, protože celou cestu nahoru jsme stoupali v naprostém mlíku, takže člověk viděl tak na dvacet metrů a neviděl ten strašný kopec, co ho ještě čeká. Lidé, kteří již sestupovali a míjeli nás, nám sami od sebe začali říkat, ještě vydržte, kousek mlhy a nahoře je modrá obloha! Moc jsme jim nevěřili. Kdo by taky věřil, když už 3 hodiny šlape v mlze, ale opravdu, jakmile vyjedeme úplně na vrchol, tak zjistíme, že jsme vystoupali až nad mraky a kolem nás je všude nádherná peřina oblak. Nahoře bylo vcelku dost lidí, ale vrchol je rozlehlý, tak si každý našel své místečko na odpočinek a fotku. Na vrcholu je ruina bývalé meteorologické stanice, která zde byla založena roku 1883 a po dobu 21 let posílala informace o podobě a stavu oblak telegrafem do Fort Williamu, dle památeční tabule tyto informace a následné objevy vedly až k získáni Nobelovy ceny roku 1927.

Cesta dolu nám trvala 4 hodiny, tedy téměř o hodinu déle než cesta nahoru. Vzhledem k tomu, že jsme nepředpokládali, že nám bude ve Skotsku svítit sluníčko, tak jsme neměli s sebou opalovací krém, což jsme později vyhodnotili jako zjevnou chybu. Naše oblyčeje po návratu ohodnotil pan Bašný jako „čerstvě vařené langusty“. No co, spálenej jsem byl jak kráva, ale stálo to za to. Následující tři dny budu opluchlej jako vepřová hlava :o)

V kempu proběhl večerní dlabanec, protože po celodením výšlapu setsakra vyhládlo a následný úprk do stanu. Nevím čím to, ale začaly kolem nás létat takové malé mušky, které nás kousaly, kam jen mohly…že by tohle byly ty toliko zmiňované midges?

Den 6. Isle of Mull

No nevstává se nám moc dobře, přece jen únava po včerejším výšlapu je znát. K tomu ještě ne všichni členové naší grupy uznávají stanovenou hodinu odjezdu, takže místo v 9 odjíždíme po půl desáte. Trochu mě to prudí, ale koneckonců já jsem na první setkání na Rozvadově měl taky sekeru J Jedeme na ostrov Mull. Volíme cestu lehce oklikou, ale spíš nechceme jet tou samou cestou tam i zpět, takže volíme cestu na Fort William a ve vesnici Inchree se nalodíme na trajekt, který nás převeze do Corranu. Trajekt, lépe řečeno přívoz, nám akorát ujel, takže ztrácíme další pul hoďku, což se nám v samém závěru dne nebude moc hodit. Jakmile se vylodíme zastavuji, protože uvidím tuleně. Chvilku pozorujeme jedno kvílející mláďe, které se snaží dostat do vody a jakmile zapluje pod hladinu odjížíme. Vůbec jsem to ani nečekal, že na této dovolené postupně uvidíme tuleně a delfíny, o ostatním zvířectvu nemluvě. Cestu do Lochaline, odkud jede přívoz na Mull, volíme opět tou nejmenší cestičkou a děláme dobře. Sluníčko pálí jak ve Středozemí a opuštěná cesta se klikatí podél moře respektive jezera. Ono rozdíl mezi jezerem a mořem je ve Skotsku dost zanedbatelný. Napsal jsem „opuštěná cesta“, ale opuštěná byla jen od lidí, ovcí na ní bylo požehnaně. I když se ty krávy, teda ovce v klidu pásly někde u silnice, člověk si nemohl být jistý, zda mu neskočí před motorku. Několikrát se tak i stalo, takže jakmile člověk zahlédl ovci, musel krokem. Nemluvě o tom, že nám ovce nejednou cestu přehradily :o) Přívoz v Lochaline přijel asi 10 minut po našem příjezdu, paráda. Akorát jsme si stačili v místním bufetu koupit hamburgera a kafčo. Na trajektu se radíme kam dál. Povídám si s jedním pánem, který se k nám přimotal, a ten nám radil, ať se jedeme podívat na point Ardamunchan, odkud budou vidět Hebridy. No máme trošku jiný záměr, takže pána s díky odmítnu. Nicméně nám poradil, že když už jedeme na Mull, tak musíme navštívit přístav Tobermory, kde dělají nejlepší Fish&Chips ve Skotsku. Přednesu tento tip partě, která souhlasí, neb na Mullu máme jen jeden zájem, a to kláštěr na ostrově Iona. Tobermory nás se Zdendou chytlo za srdce, barevný domečky jako v Norsku, muzeum, sluníčko, fish and chips, bylo tam překrásně. Najíme se a jedeme dál. Abychom to stihli, tak volíme kratší cestu, kde v Dervigu jedeme přímo na Achleg, dále pře Knock, Balevulin, a poté přímo do Fionphortu, odkud jede trajekt na Ionu. Cesta byla parádní, ale setsakra pomalá. Po celém ostrově Mull je vlastně taková jednosměrná úzká silnička, která má každých cca 300 metrů bublinu, ve které se auta mohou vyhnout. Musím říct, že lidé jsou ohleduplní a když vidí motorky, tak nám automaticky staví. Nicméně nám to nedá a také občas pustíme auto, takže cestovní rychlost může být v průměru tak kolem 20km za hodinu. Výsledek je ten, že jakmile dorazíme do Fionphortu, tak zjistíme, že poslední trajekt na Ionu již odjel a další jede až zítra. Velké zklamání, zvláště pro Svózu, který má náboženské památky velice rád a Iona byla jedním z jeho mála cílů ve Skotsku. No nedá se nic dělat, alespoň je zde důvod zavítat do Skotska ještě jednou :o) Když tak studuji jízdní řády přívozů, tak koukám, že i poslední přívoz, který nás hodí z ostrova na pevninu jede za necelé dvě hoďky, takže cesta zpátky bude trošku rychlejší. Cestou do Craignure se zastavíme ještě na rychlé prohlídce Duart castlu, jež je známý například tím, že v něm bydlí, ve filmu Entrapment (Past) Sean Connery a Cathrine Zeta Jones. Prohlídka stála za starou belu, neboť opět za 15 minut zavírali a nechali nás kouknout sotva na nádvoří. Navíc si pan průvodce za mého remcání, že aspoň na to nádvoří nás může nechat kouknout, neodpustil poznámku, že klidně, ale on že jede posledním trajektem na pevninu a jestli prej chceme taky, máme sebou hodit. No takže máme smolíka a kvaltujeme na trajekt do Obanu. Nekonec měl trajekt půl hodiny zpoždění :o) Tohle už nebyl přívoz, ale plnohodnotný trajekt, také za plnohodnotnou cenu snad 25 liber za necelou hodku cesty. Cestu z Obanu do kempu v Glencoe si moc nepamatuji, snad jen, že mě pár zatáček před kempem předjel Svóza, který potřeboval trošku srazit kraje pneumatik v zatáčkách. Já už se na dovolené kdysi před lety válel, takže sem hodnej a nezlobím :o)

Den 7. sobota Eilean Donan

Přesunový den, opouštíme náš první základní tábor v Glencoe a míříme podél západního pobřeží nahoru na sever. Naším dalším cílem je ostrov Skye. Ráno jsme si ještě udělali malou zajížďku do Glen Coe, kde jsme chtěli navštívit slepé údolí Etive. Stálo to za to. Hezká příroda, jeleni - přesněji „deeři“, kopce a podél řeky fůra trampíků. Místní zvyk - v sobotu se sebrat, vzít stan a vyrazit do přírody. Samozřejmě autem, s grillem a židličkami. Nicméně jsem nepozoroval, že by tam nějak rušili, nebo po nich zůstával bordel. Příjemné zjištění. Takže víceméně přesunovou cestu jsme měli rychle za sebou a do vesnice Dornie, která leží hned vedle Eilean Donan castle jsme dorazili něco kolem čtvrté odpolední. Byla fůra času, takže jsme hodili koptýka hore a odpočívali, abychom nabrali dost sil na večerní kilometrovou tůru do místní hospody :o) Jaké bylo mé ohromné zděšení, když jsem vstoupil do hopsody, abych zjistil, že kromě jiných domácích značek tu čepují „smíchovské kyselo“, chcete-li Staropramen. Na baru měli navíc ubrousek „The taste of Prague“ bléééé :o) Člověk se trmácí 2000 km od domova, aby …no škoda slov :o) Místní pivo nám velice zachutnalo. Nejvíce jsme pili místní řezané. Je to jako kdyby jste smíchali Velvet a Kelt dohromady, jenže zde je to origoš a o mnoho lepší. Místní název tohoto druhu piva je ALE (ejl). Ješte na lodi jsme pili Johna Smithe a onen večer v hospodě jsme vyzkoušeli Tenneth, místní lager, ale nakonec jsme skončili u Bodingtonu. Jelikož byla sobota, tak místní kapela začala v hospodě vyhrávat skotské lidovky. Hezky se to poslouchá, jen Bašník chytil deku, neb v této hospodě byli s Janou před pár lety na dovolené a letos Jana kvůli zdravotním problémům jet nemohla. Naštěstí Jana je již touto dobou v pořádku a určitě se s Jiříkem zase spolu do Skotska podívají :o) My se pomalu rozloučíme a večerní procházkou kolem nasvíceného hradu jdemedo kempu.

Den 8 neděle Isle of Skye

Dovolím si malou vsuvku. Jelikož jsem v psaní dospěl již na ostrov Skye, došel jsem si teď nalít panáčka Taliskeru, aby mi to vzpomínání šlo lépe od ruky :o)

Vyrážíme časně a míříme na Skye. Necelých 10 km vede cesta do Kyle of Lochalsh, kde se nachází nově vybudovaný most vedoucí na ostrov. Dříve zde jezdil trajekt, poté byl vybudovaný tento most, na kterém se platilo mýtné, dnes již je i tento most zdarma. Je sychravo, větrno, a jelikož je neděle časně ráno, tak i liduprázdno. V takovémto stavu jsme poznali i městečko Port Tree. Cesta do Port Tree přes Broadford po A82 nestojí ani za řeč, neb je to vcelku nezáživnej hlavní tah, ale Port Tree není nepodobné přístavnímu městečku Tobermory, jen není tak veselé. Možná to ta ranní sychravost počasí a absolutní liduprázdno. Rozhodli jsem se objet Skye proti směru hodinových ručiček se zastávkami u zajímavých míst. Old Man of Storr osaměl čnící skála připomínající postavu starého muže na konci pohoří. Kilt Rock parádní a příkrý útes s vodopádem a vyhlídkou na moře. Rozvaliny Duntulm castlu na útesu, kde sychravé počasí dodalo místu famózní beznaděj a smutek nad opuštěným hradem a jako by tečka na závěr v podobě místního muzea dobových řemesel, které mělo v neděli zavřeno :o) Koukáme na zavřenou bránu muzea, které mohlo být jistě moc hezké, když za námi přišla místní paní, prej, no to víte, že je zavřeno, je přece neděle a správný křesťan je v neděli v kostele, a pak doma. Jenom pár turistů chce do muzea. Dám se s ní do řeči a paní se mě hned ptá, jak se daří našemu prezidentovi Havlovi, že ho mají místní rádi a že prej strašně blbě snášeli, když se dozvěděli, že si vzal prej nějakou děvku či co… Paní jsem vysvětlil, že Čechy budou mít jistě do budoucna i další prezidenty než jen Havla, tak aby na tom Havlovi moc neustrnula, a taky, že Dagmar Havlová je spíš herečka… :o) Člověk až žasne, kam se dostanou drby, hrůza. Do naší cesty se postavil Dunvegan castle, jeden ze známějších díky svým zahradám. Dohodneme se, že si koupíme lístek do zahrad a přitom si prohlédneme zámek jen z venku. Nakonec to dopadlo trošku jinak, a poté co jsme si se Zdendou koupili lísky je do zahrad, přišel zbytek grupy s tím, že si koupili lístek i do hradu. Prej se sejdeme později. No nic, zahrady tam byly pěkné, ale že bych to musel vidět dvakrát :o) Po prohlídce jsme si dali kafčo, a jelikož bylo času ještě dost, rozhodli jsme se podívat na nejzápadnější výběžek ostrova Skye, na Niest point. Ani jsme netušili, že Niest point je zároveň místem, kde je námořní maják. Velice hazká stavba, která v současnosti již nemá stálé obyvatele, neb provoz majáku je díky elektrifikaci a počítačům řízen automaticky a stálou lidskou přítomnost nevyžaduje. Maják od parkoviště není úplně blízko, nahoru-dolů, než tam dojdeme v motorkovejch hadrech, tak se trošku zapotíme, ale cesta zpátky byla určitě horší :o) Maják hezkej, ale více nás možná zaujalo skalnaté pobřeží se spoustou proláklin a mohutným příbojem. Fotím příboj a hledám nějaké pěkné šutříky v proláklinách. Až poté co nás jedna vlna málem spláchne, otáčíme a jdeme zpátky. Cestou najdu v jedné proláklině starý kovový knoflík z vojenské uniformy. Musím se pak doma podívat, jak bych vypátral jeho původ.

Cestou do kempu jsme se ještě zastavili a pokochali se výhledem na Cuillins. Pohoří Cuillins vidí samotní obyvatelé, dle jejich vyjádření, párkrát za život. Měli jsme nesmírnou kliku na počasí, obloha bez mráčku a zapadající sluníčko. Romantika jak blázen :o)

Den 9. Isle of Skye II

Chceme na Skye ješte jednou, protože je tam destilérka Talisker, kterou jsme včera již nestihli navštívit, a protože to je jedna z prvních single maltek, které jsme diky našemu sousedovi doma v Roztokách ochutnali. Bekří jedou jinam, neboť whisku nemusej, z to mají v pácu dobití dalšího Bena a návštěvu dalších proslulých zahrad. Takže ve třech motorkách hurá znovu na Skye. Dneska fouká ještě více jak včera, ale počasí se zatím drží bez kapek. Destilérka se nachází v jižní části ostrova Skye. Když tam přijedeme, tak mají tour již obsazenou a máme prej přijet až za dvě hodinky. Neva, Malej Jirka má v plánu nás zavést na nějaké místní pohřebiště, takže se necháme s Bašníkem vést. Žádné hroby jsme nenašli, ale za to nás taky nikdo nepochoval, takže můžeme být spokojeni :o) Vrátili jsme se k destilérce a plácli sebou na nedalekou trávu vystavujíce naše obličeje, dnes vzácnému, sluníčku. Prostě piknik :o) Zaplatíme vstupné (byla to jediná destilérka, kde platíme vstupné), dostáváme panáka 10y single malt Talisker a při popíjení téhle výborné whisky korzujeme po zdejší síni tradic. Fotky, vyprávění, fakta i legendy. Jen co odložíme skleničku čeká na nás exkurze, která je vedena od Adama, tedy od sladu, přes kvašení, destilaci, až po skladování a zrání v sudech. Nejstarší, který byl ve skladu vidět, byl ročník 1979, což osobně můžu potvrdit je jeden z nejlepších ročníků.V roce 1979 spatřily světlo světa samé vyjmečné věci, už vzhledem k datu mého narození :o)

Cestou ze Skye do kempu jsme plánovali zastávku na západním výběžku Elgol, odkud je dle průvodce skvělý výhled na Cuillins. No, asi kilák od destilérky nandaváme nemoky, neb počasí se rozhodlo nám dokázat, že dokáže být i dost hnusné. Do Elgolu jsme dojeli v mlze a brutálním chcavci a vichru. Odchytím místní osobu s prosebným dotazem, zda na tomto konci světa není náhodou něco nebo někdo, kdo by nám dal kousek teplého čaje. Tak trochu jsem drze kalkuloval s myšlenkou se nechat klidně někam pozvat, ale paní mě velice překvapila, když nás suveréně odkázala do místní kavárny. Nevím, jak se ta kavárna jmenovala, ale určitě „Kavárna na konci vesmíru, teda světa“ :o) Kavárnu vlastnil manželský pár, který tak nějak moc nevypadal na místňáky, ale spíš na odchovance londýnského undergroundu. Pán jako by z oka vypadl Ianu Andersnovi z JethroTull :o) Káva, čaj, sušenka a ven zpátky do chcavce. Nic naplat, bylo pět hodin odpoledne, tedy čas, kdy končí ve Skotsku sranda, tedy pracovní den i kavárnám a jejich majitelům. Neradi, ale museli jsme zpátky na motorky. Cesta do Dornie byla nepříjemná. Sice přestalo pršet, ale o to více začalo foukat. Na mostě ze Skye na pevninu už svítil nápis, že bude v nočních hodinách kvůli větru uzavřen. Že ten vítr není sranda jsem pochopil v zápětí, když při sjezdu z mostu nás to se Zdendou fouklo do protisměru, a tak 3 sekundy jsem motorku nemohl dostat zpátky do svého pruhu. To se mi stalo poprvé za nějakých 80 tisíc kilometrů, co mám na motorkách najeto. Tfujtajbl! V kempu to vypadalo ještě hůř. Naše stany, ačkoliv to jsou tzv. iglů, všechny ve vichru ležely připláclé k zemi. Takže jsme začali kolíkovat, přesouvat do závětří a tak. Když jsme přesunuli stan Jirky a Jirky a náš stan jsme připevnili ke GS, šli jsme zachraňovat stan Bekrům. Akorát jsem jim ho stačil ukotvit, když Bekři dorazili z výletu.

Když přijela majitelka kempu vybírat peníze, tak jsem se ji ptal, zda nemá nějaké informace o blížícím se orkánu. S udiveným výrazem mě odrovnala prohlášením, že žadný orkán, že je: „just a little bit windy…“ a zmizela. Šel jsem si dát panáka :o) Večeři a následný večerní klábosení nad podobou příštích dnů jsme trávili na místních záchodcích. No co, kemp byl prázdný a i ten instalatér, který přišel opravit ajnclík nám řekl, že klidně přijde až zítra a ať máme hezký večer. Inu, jinej kraj jinej mrav :o) Venku celou noc chcavec a vichr…

Den 10. Western Ross, Inverness

Dohodnuto, půjdeme ještě společně na prohlídku Eliean Donan castle, a pak již každý pojede vlastní cestou. U pokladny jsme byli jedni z prvních na prohlídku tohoto do značné míry profláknutého hradu. Na tomto hradu se točil například film Highlander a vlastní jej klan nebo chceme-li rodina McRea. Jak mě poučil Bašník, tak je to přímo i ten, který jezdí prý nějaké závody v autě. Svitlo mi, WRC závody a známý létající Skot - Colin McRea fanoušky přezdívaný jako Colin McCrash vzhledem k jeho úspěšnosti v likvidaci aut :o) Paráda, o to víc jsem si vážil návštěvy tohoto hradu. Myslím, že zřejmě jeden z nejhezčích co s týče poměru vzhled stavby a vnitřního vybavení úplně nejlepší, co jsme ve Skotsku viděli. Zdeňka mi dá určitě za pravdu, i když ještě jeden hrad byl nezapomenutelný, zvláště vzhledem k jeho ptačímu nájemci, ale o tom až později :o)

Paní u pokladny nám samy navrhly, ať si u nich necháme helmy. …zase mě překvapily… Před hradem dudal piper a turisti z Japonska zatím nejevili známky přílišné aktivity, takže do hradu jsme vcházeli jako jedni z prvních. Skvělá expozice, která nadchne staré i mladé. Pro nejmenší je celá historie hradu zpracována v podobě malého hrajícího modelu. Safra, asi nejen pro nejmenší, protože když jsem se jal si to pustit už po třetí, tak mě Zdenda odtáhla se slovy „neblbni, už je za tebou fronta“ :o) Nádherně zařízená hodovní síň, ložnice, kuchyně s personálem ve voskovém stavu, fakt bomba. Prohlídku máme za sebou a zanecháváme zvolna se plnící parkoviště přijíždějícími autobusy. Po A890 opouštíme Dornie i s Eliean Donan a míříme na sever. Na první křižovatce nás opouštějí Bekři, kteří míří na Inverwe Gardens a se kterými se setkáme až večer v kempu někde u Invenrenss. Na druhé křižovatce se se Zdendou oddělíme od obou Jirků, kteří jedou projet cestu podél pobřeží přes Applecross a Kalnakill. My raději volíme přímou cestu do Shieldaigu, a to z jediného důvodu - fouká jak prase a jediná naše motorka má s jízdou ve větru evidentně problémy (nebo řidič?), takže než riskovat klikatící se cestičku, čekáme na oba Jirky v hospůdce při konzumaci pivka, vína a uzeného lososa, užíváme si to, napíšeme pohledy a když přijdou Jiříci, jsme nádherně odpočati. Jiříci si chtěli dát také oběd, ale mají smůlu, protože od tří do šesti se nevaří, tak si dají alespoň čajík :o) Jeden postřeh z místní hospody. My jsme tam přijeli něco kolem poledního a bylo tam docela plno. Říkali jsme si, že zřejmě je čas obědů, takže žádný div. O to víc nás zarazilo, že lidí s postupující hodinou neubývalo, ale naopak… inu, jak jsem napsal již několikrát, jinej kraj… :o) V Kinlochewe se napojíme na A832 a údolím Docherty míříme na Inverness. Ač bylo Glen Docherty právě v přestavbě, pranic mu to neubralo z jeho krásy. Lehké pošmourno dodalo tu správnou atmosféru.

Před Inverness najedeme na dálnici a jedeme do centra s tím, že projedeme centrum a vydáme se směrem na jih na Scaniport, kde je podle mapy anoncovaný kemp. Město mi dá trošku zabrat v navigaci, ale pražský výcvik nás bez problémů vyvede ven. Horší je to už s tím kempem, který evidentně neexistoval, takže stavíme a dáme válečnou poradu. V mapě je další kemp mimo město směrem na východ. Svóza se nabídne, že to naroutuje v GPS (Gdeto Proboha Sem), abychom se nemuseli znova motat ve městě. Kemp nakonec najdeme až po několika konzultacích s místními blízko bitevního pole Culloden. Kemp je o něco dražší, než na co jsme byli zvyklí, ale zase o něco lépe vybaven. Neřešíme to. Ještě jsem položil na recepci nesmělý dotaz, jak je to tady s midges. Kempař mě spražil pohledem, že oni nejsou nějakej zaplivanej kemp na západním pobřeží plnej midges. Ok ok ok, snad jsem toho tolik neřekl. Večer jsem si chtěl pro toho pána dojít, aby mi řekl, jak tady u nich na severu říkaj těm roztomilejm muškám, který žerou lidský maso…kretén jeden :o)

Den 11. Inverness
Volnóóóóóóóo. Tak prostě zadky jsme měli už tak placatý, že jsme se rozhodli pro den bez moto a pěkně busíkem jsme dojeli do města. Dali jsme si rozchod a všichni se rozprchli po svých záležitost. Hrad, obchody, suvenýry, procházka podél řeky, kostely, parky,… je tam co vidět. Sešli jsme se na oběd v místní putyce, ke kterému jsme dali pivko, pak druhé, třetí a že prej jedeme zpátky.
Nám se se Zdendou ještě nechtělo, tak že se sejdeme až večer v kempu. Šli jsme se cournout ještě městem, pokecali s pár lidma, já jsem si nechal stáhnout fotky z karet a vypálit na CD za směšný poplatek a šli jsme ještě na kafe. Cestou zpátky přemýšlíme se Zdendou, jak ukecat autobusáka, aby nám zastavil až v kempu, protože jede okolo a zastávka byla asi kilák cesty a nám, teda hlavně asi mě, se nechtělo šlapat :o) Naštěstí v momentě, kdy jsem se odhodlal řidiče oslovit, mě řidič rovnou řekl, že tam bude stavět kvůli staršímu anglickému páru. Paráda. Vystoupíme a dáme se s těma lidma kolem 70 do řeči. Byli úžasní, nejen že nám pochválili naší angličtinu, ale měli i stejné návyky. Vyprávěli nám, jak se na dovolené mimo Velkou Británii stydí za své krajany kvůli jejich nevhodnému chování. Odvětili jsme ji, že pakliže potkáme nějakého Čecha, tak mluvíme raději anglicky. Jak je to stejné. Neříkám, že když potkám krajana, mám nos nahoru, ale když se procházíte historickou Viktoriánskou tržnicí a vidíte Čecháčky v trenkách, jak křičí „jéééé, Pepóóó´,pojď sém, tady mají hospodu, která se jmenuje Pivo“, tak bych vraždil. Ano, v Inverness je hospoda, která se jmenuje Pivo, dokonce tam čepují jenom česká piva, ale to kurnik neznamená, že….nic kašlu na to.
V kempu jsme našli opuštěného Bašníka, že prej Bekří a Svóza jeli plenit zase nějakou hrobku :o) Takže já si vzal pivko a sednul k Bašníkovi, dumat nad mapou a Zdenda se ujala velkého prádla, dík jí za to :o) I když moje úloha byla taky důležitá, protože piva jsme koupili nějak moc a kdo by se s ním tahal, muselo se vypít :o)

Den 12. Loch Ness, Urquhart Castle
Fakt mě zajímalo, jestli uvidíme Lochnesku. Kulový, samozřejmě, ale myšlence se člověk neubrání. Loch Ness chceme objet celé a první volíme cestu po jeho východním břehu. Cesta nás ovšem příliš nenadchla, protože nás od výhledu na jezero dělila hustá křoviska, což se naštěstí od vesnice Foyers změnilo, když silnice začala stoupat do hor. Teda do hor, zkrátka nahoru na kopec, odkud byl pěkný rozhled po kraji. Máme štěstí, neprší. Nicméně zamračená obloha a stejně pochmurná krajina dává nezaměnitelným způsobem najevo, kdo je zde pánem, my to rozhodně nejsme. Spadneme zpátky dolů k jižním cípu jezera, přejdeme přes otáčecí most místního složitého komplexu vzdymadel a dáme si chviličku pauzu. Jednak se chci na ten systém vzdymadel podívat a druhák při představě dnešních castlů mám strach o Bašníka, aby ten nával kultůry, jiné než mechanické, páchnoucí olejem, snesl :o)
Urquhart byl jeden z největších historických opěrných bodů místních klanů. Jeho pohnutá historie je však jako by lehce zastřena luxusem, jakým je návštěvníkovi nabídnutá, takříkajíc na stříbrném podnose. Nejdřív vás posadí do kina, kde vám promítnou hraný film o celé historii hradu, jakmile film skončí, rozhrne se opona a vy zjistíte, že sedíte v sále s výhledem přímo na hrad. Efektní, skvělé, jsem nadšenej jak malý děcko. Poté se rozprchneme po rozvalinách. Každý má jiné tempo prohlídky, tak ať se nerušíme. Opět u každé zdi, základů, šutru je cedulka, co tam bylo, všude jsou detailní tabule s kompletní kresbou dané místnosti i celého plánu hradu, dobových kostýmů i přehledu činností…prostě ve Skotsku je radost po těch hradech chodit :o) Po prohlídce si sedneme na kafčo a koukáme, jak v rámci prohlídky je pro děti připravený doprovodný program. Nejdřív děti vyfasujou papírové helmy, plyšového koně na štangli mezi nohy a poté absolvují trénik na kolbišti v podobě trefování soupeřova štítu kopím. Následuje složení rytířské přísahy. Přísahu samozřejmě musí sborem zařvat na celé údolí. Nádhera, když člověk viděl, jak dětem nadšením svítějí oči, a tak si řekne, že třeba si ten rytířskej slib ponesou v hlavičce dál do života. Čestnost, pravdomluvnost, odvaha a věrnost…jo, tak by to mělo nějak bejt. Urquhart je velká turistická atrakce, která ovšem stojí za to, rozhodně nelitujeme těch snad 10 liber za vstup.
Destilérky nás nenechávají na pokoji, a když Zdeňka vyštrachá v nějakém prospektu, že blízko Inverness na Black Isle je destilérka Dalmore, není, co řešit. Ono i inzerované vstupné a panák zdarma nás příjemně naladilo. Cestou na Black Isle nás opustí na chvilku Bekří. Ještě si s námi prohlídnou 800 let starý klášter v Beauly a vyráží za nějakou svojí zajímavůstkou. Když dojedeme do Dalmoru, tak zjistíme, že je bohužel pro dnešek již zavřeno. Poslední tour byla ve tři hodiny a teď je skoro půl páté. Nedá mi to a zkusím zaklepat a jít dovnitř. Za barem tam sedí paní, která tam zůstala jako jediný zaměstnanec. Slovo dalo slovo, a když jsem jí řekl, že jedeme až z Prahy… tak řekla, že jestli nám to nebude vadit, že by nám chtěla alespoň nalít panáka a pustit nám video s historií destilérky. Zdeňka i oba Jiříkové jsou pro, takže se necháváme přemluvit a následně usadit se skleničkou desetileté single maltky a koukáme na video. Pořád si říkám, jak je to parádní, když se člověk může domluvit a když je slušnej, tak lze lecos. Pití bylo náramný, video vše vysvětlující, tak s pánembohem, děkujeme a nashle.
Večer v kempu ladíme následující dny. Bekříci frčej na Orkneye, nám se tam nechc,e neb je hnusně a je to dost daleko na to, že tady nás čeká ještě mnoho neprobádaného. Ale, každý dle svého. Pomůžu Bekrům obstarat a vytelefonovat jízdní řády a ceny trajektů v místním infocentru, telefony máme, takže trádá. Šťastnou cestu a sejdeme se za pár dní.

Den 13. Cowdor, Duffus, Elgin, Findochty
Chčije a chčije :o) No dobrá, tak jsme ve Skotsku, takže nějaký ten deštík nás tolik zase nebolí. Zabalíme mokré stany a vyrážíme. Bekří na Orkneye, Bašník na pevnost Fort Georg, která je asi 10km od kempu, a my s Jiříkem jedeme směr Elgin, kde jsou pozůstatky rozlehlé katedrály a kde se pak taky kolem poledního sejdeme s Bašníkem. Cestou se stavíme na zámku Cowdor, ale vzhledem k přemrštěnému vstupnému, se dohodneme s místním pokladníkem jen na krátké návštěvě parku, odkud je zámek pěkně vidět. Do Elginu to bylo, co by na GS dojel, ale jsme se Zdendou nějaký utahaný, takže když Jiřík vběhne do katedrály, my volíme piknik v parku s výhledem na katedrálu. Duše dostala výhled, tělo dlabanec a všichni jsou spokojený. Když nás dojel Bašník, tak jsme vyjádřili své přání vidět místní zříceninu hradu Duffus. Bašník odtamtud akorát jede a prý to za to nestojí. Neuvěřili jsme mu a udělali jsme dobře, lenoch líná sice na hradě byl, jak sám řekl, ale neřekl, že byl jen dole na parkovišti, neb se mu nechtělo do kopce :o) Takže hrad byl moc hezkej, měl velké nádvoří a silné hradby, tedy soudě dle zbytků válejících se v trávě. Bašník s námi nahoru nešel. Kolem létaly totiž F16, takže byl rozplácnutej naznak v pozůstatcích hradního příkopu jak padlý dobyvatel a čučel na nebe :o)
Ani jsem netušil, jak dnešní etapa bude krátká. Po ujetí několika málo desítek kilometrů ve skupině zesílil hlas požadující odpolední kávu. Ok, nebyl jsem rozhodně proti a jen co jsem zahlédl příhodnou přístavní vesničku, tak zastavil. Hospůdka, kafčo a plánování kam dál. Ta hospůdka byla fakticky pěkná, útulná a já si uvědomil, že se mi tam vlastně chce zůstat. No, jakmile jsem nadhodil tuto hříšnou myšlenku do davu, tak jsem dostal kartáč (jak říká Bašník) od mé paní doktorky :o) prý, že jsme nic neujeli a do hospody se jí nechce. Ačkoli jsem vzornej, hodnej a milující manžel, tak v tuto chvíli nebyla šance :o) Jiříkovi svítila očka, protože tušil, že budou nějaké třenice, ale i Bašník byl pro, a když ještě došel prozkoumat okolí a zjistil, že za hospodou je rovnou i pěkný kemp. Bác a je to. Stany stály během chviličky a mazali jsme do hospody. Nádhernej večer nad pivem Belhaven Best a whiskou Dalwhinnie. Myslím, že to bylo snad jedinkrát, co můžu říct, že jsme se na dovolené namazali. Naštěstí se Zdenda vrátila ze sólo procházky bez chmur, viděla delfíny, dala si s námi pár panáčků a uznala, že je tam opravdu hezky a útulně :o)

Den 14. Fraserburgh
„… a co muzeum majáků ve Fraserbourghu, zajímalo by vás to?“ Ptal se Bašník. Cokoliv, hnusno je nám v patách, takže na žádné zajímavé poježdění to dneska nevypadá a venkovní atrakce jakbysmet. Byl jsem absolutně unešenej velikostí a otevřeností celé expozice. Příběhy rodin, kde se strážcovství majáku dědilo z otce na syna. Snad všechny typy majáků, svítidel, zvětšujících čoček, map, vybavení… Byl nám přidělen osobní průvodce, který nás vzal do nejstaršího majáku v zemi. Původně hrad Kinnarid, na kterém na začátku jen plál oheň, byl roku 1787 přestavěn na jako vůbec první maják ve Skotsku. Náš průvodce byl bývalý strážce majáku. Dnes, vzhledem k automatizaci a jeho důchodovému věku přivydělávající si jako průvodce v muzeu. Přál bych vám vidět tu hrdost v jeho očích, když jsme mu řekli, že jediný náš navštívený maják ve Skotsku je Point Ness, který se nám moc líbil. Tam totiž, až do jeho zautomatizování právě on sloužil. Dojemná náhoda.
Prohlídka byla ve velkém stylu. Neviděl jsem nikde žádnou cedulku nesahat, ba naopak, když jsme vystoupali až na vrchol majáku ke svítícímu mechanismu, tak nás sám průvodce vyzval, ať to roztočíme. Věc, která váží čtyři tuny se roztočila na mosazných ložiscích téměř sama a on se ještě omlouval, že je to poněkud zatuhlé. Kolikrát za život si člověk může roztočit čtyřtunovou majákovou svítilnu? Paráda! Jednoznačně mezi top naší dovolené.
Z Fraserbourghu se motáme již dolů na jih po A981 na New Deer. Odtud již po nejmenších silničkách vyrážíme hledat Loanhead Stone Circle, což nám zabere nějakou tu hodinku, protože kartograf měl zřejmě jiné představy o poloze těchto šutrů na pozemku, než tomu bylo v reálu. Žádný Stonehange nečekejte, ale když si člověk přečte, že je to pár tisíce let staré, nedá se chvilku nepozastavit a nezamyslet. Sundáme nemoky, neb začíná být více vlhko uvnitř než venku a jedeme dále na jih po klikatících se silničkách mezi polema. Nějak nás to hledání šutrů :o) otrávilo, takže když nám padl do cesty Fraser Castle nemuseli jsme se přemlouvat, abychom si udělali malou procházku, den byl ještě mladý. Kvílení dud jsme zaslechli velice brzo, což nás lehce popohnalo, abychom neprošvihli nějakou atrakci. Taky že jo. Skotská svatba, všichni pánové v kiltech, hudbu zajišťuje piper z oficiálního královského piper bandu. Šarmantí dudák ochotně pózující na fotografie. Ač jsem se trošku obával, aby naše návštěva nebyla vnímána jako nějaké rušení, tak vůbec ne, naopak. Přitočil se k nám jeden svatebčan, ať si zapneme foťáky, že bude legrace :o) foto mluví jasně… Legrační, že nikdo z účastníků svatby nebyl Skot, ale většinou Welšané :o) Loučíme se a přejeme vše nejlepší do života. Spadli jsme dolů až na A93, která je značena jako scenic rout z Aberdeenu téměř celými Grandpian mountains. Zítra se jí taky chystáme celou projet, jen dnes už hledáme co nejbližší kemp, který bez problému také nacházíme. Dobrou :o)

Den 15. Ballater, Royal Lochnagar, Braemar, Edradour, Dalwhinnie, Aviemore
Vstáváme časně, protože máme před sebou slušnou porci kilometrů a zážitků. Chceme udělat takové kolečko Grandpianským pohořím. První zastávka byla Ballater. V době, kdy v sobě královna Viktorie objevila svoji slabost pro Skotsko a vše skotské, zřejmě asi díky množství vypité whisky :o), byla její cesta z Anglie ukončena zde v Ballateru. Odtud musela dál na svůj zámek po svých, tedy koňmo. Železnice do Ballateru byla sice již dávno zrušená, ale minulost zůstala místním v srdcích, protože opuštěné nádraží nejenomže nezbourali, ale udělali z něj muzeum. Malinkatá piha na kráse pro naší grupu byla, že jsme naším časným příjezdem zaskočili i místní personál, který v muzeu prostě ještě nebyl… no nic, alespoň jsme nádraží prolezli důkladně kolem dokola. Další zastávky byly plánované až Aviemore a místní parní železnice, ale jen co jsme opustili Ballater, tak nám do cesty vlezla cedule odkazující na „královskou“ destilérku Royal Lochnagar, o které jsme se ve Findochty v hospodě bavili s místními. Času bylo dost, takže jsme odbočili z plánované trasy a hurá. Nechci říct, že jsme to s tím časným vstávání trošku přehnali, ale i toto místo bylo ponořeno v ranním tichu. Nikde ani živáčka, jen spousta malých divokých králíků. Jednoho jsem málem přejel :o) Chvilku zevlujeme a koukáme na zavřená vrata, když přijelo auto a z něj vystoupil místní farmář. Že prej okolní půda patří jemu a že si myslí, že když tady takhle zevlujeme, tak že jsme asi chtěli i dovnitř. Vypadal tak na 80, ale úsudek teda všechna čest :o) Docela jsme koukali, když spustil a převyprávěl nám celou historii destilérky, proces místní výroby včetně technických detailů a zajímavostí. Přidal pár drbů a navrch doporučení, že když už jedeme tímto směrem, tak nesmíme minout nejmenší destilerku ve Skotsku, která má jen tři zaměstnance. Paráda, prima jsme si pokecali a ani už nás nemrzelo, že nemůžeme dovnitř. Rozloučili jsme se a vyrazili směr Balmoral castle, venkovské sídlo královské rodiny. No jakmile jsme přijeli na parkoviště zvící Letenské pláně bylo nám jasné, že tady nám pšenka nepokvete. Organizované prohlídky na valníku traktoru, na můj vkus přemrštěné vstupné a haldy turistů nebyl náš šálek kafe. Adios, královské sídlo. O pár kilometrů jsme zastavili u dalšího zámku. Braemar castle byl sice opuštěný a určitě nebyl tak výstavní jako Balmoral, ale zasejc tady nebyli Japonci a měli jsme svůj klid nasát místní atmosféru. Nebe se zakabonilo a bylo nám jasné, že dneska dešti neujedeme. V podstatě čím víc jedeme do vnitrozemí a do hor, tím je to horší, takže když opustíme Braemar castle a začínáme stoupat po silnici A93 na Devil’s Elbow začíná se dělat docela kosa a začíná mrholit. Okolí Devil’s Elbow je vlastně zimní lyžařské středisko, což jsme zjistili v momentě, když jsme chtěli venkovní hnusotu přečkat nad šálkem dobrého čaje. Zimní střediska jsou totiž v létě zavřená, logický ne? Takže hurá do nemoků a jedeme dále močálem černým. Trochu se roztrháme, protože každý z nás musel k rozhodnutí o nandání nemoků dojít sám. Holt individualisti, hlavně, že jsme všichni stačili zmoknout :o) Odbočku k destilerce Edradour jsme naštěstí neminuli, takže jsme přistáli na parkovišti a spěcháme dovnitř. Akorát nás odchytne šaramantní babizna, že akorát začíná prohlídka, tak ať si na baru necháme helmy a jdeme. Je to mazec, žádný rozpaky, už mašírujeme do místní společenské místnosti a fasujeme panáka desetileté single maltky. Juj, to je přesně to, co člověka v takovým počasí zahřeje na těle i na duši. Paní nejdříve instruuje, jak pít whisky a háže do placu první fórky. Například, že whisku lze ředit vodou, nejlépe lokální, které byla použita při výrobě. Na množství vody ve skleničce prý příliš nesejde, každý prý dle své chuti. Moc vody se prý pozná v okamžiku, když vám voda začne přetékat přes okraj skleničky :o) Při prohlídce celého postupu výroby jsem se nesměle zeptal, zda mohu fotit, neb většinou se nesmí. Zde to bylo naopak, paní řekla, je foťte, ať jsme ještě slavnější! Safra, to byl prostě přístup.. paní byla moc sympatická. Whiska se obyčejně pálí na cca 60 voltů, a pak se naleje do sudů. kde dál zraje. Dle britského zákona se whiska stává whiskou minimálně po třech letech zrání v sudu. 90 % z celkové produkce všech lokálních destilerek se prodává velkým společnostem, které z nich vyrábí tzv. blended neboli míchané patoky jako třeba Ballanties, Johny Walker, atd :o) 10% produkce si každá destilerka nechává pro vlastní prezentaci, kdy se whisky nechá dozrát minimálně na 10 let. Při finálním lahvování se whiska naředí místní čistou, pramenitou vodou z potoka. Jedna Japonka vznesla dotaz, jak se vlastně filtruje ta voda, než se leje do whisky a paní jí odpověděla, že nijak. Japonka se nenechala odbýt a pravila cosi o nutné filtraci, desinfekci, atd. Průvodkyně řekla, že písek a kamínky v řece jsou dostatečným filtrem. Japonka to nevzdala a pravila, že to určitě nestačí, načež paní průvodkyně řekla ještě něco o rituálním mytí nohou všech zaměstnanců a následném stáčení špinavé vody do lahví. Japonka nakonec pochopila a dala pokoj :o) Po prohlídce jsme zavítali do dárkového obchodu, kde jsem neodolal a sebral z regálu láhev, ačkoliv jsem se zaříkal, že nic kupovat nebudu. Všimla si mě paní průvodkyně a přišla za mnou k pokladně. Řekla mi: „.. vy jste mi prve říkal mladý muži, že máte rád whisku Talisker, ne?“ Já odpověděl, že ano. „Tak v tom případě tam tuhle láhev vraťte a kupte si tuhle“ a ukázal na speciální edici Signatory, kterou v Evropě sežente jen málokde. Byla o dalších osm liber dražší, takže mé rozpaky byly evidentí, ale ona s mateřskou přívětivostí řekla, ať jdu na bar a nechám si nalejt obě dvě. Mám ochutnat, a pak se vrátit, ona tam prej mezitím počká. Vzal jsem Zdendu a šli jsme na bar. Krucinál, ta baba to věděla, když jsme dopili, tak jsem šel zpět do obchodu. Paní tam již stála u pokladny s lahví té, kterou mi prve doporučila. Jenom se vlídně usmála a řekla, ja vím, já vím.
V městečku Pitlochry jsme udělali krátkou zastávkou, protože Jiřík potřeboval koupit kazetu do kamery, ale bohužel, tak jsme alespoň nakoupili nějaké jídlo. Pršet nepřestalo, takže cesta do Aviemoru byla deštivá. Cestou jsme jen zastavili u destilerky Dalwhinnie, s jejímž produktem jsme se velice příjemně seznámili v přístavní hospodě ve Findochty :o) Řemeslné muzeum jsme pro nepřízeň počasí vypustili a spěchali jsme do Aviemoru. Bašník byl natěšenej, že uvidí páru a my koneckonců taky. Příjezd do Aviemoru nebylo, bohužel, zas tak impozantí, jak jsme si asi mysleli. Pršelo fest a po páře ani pára. Koleje a nádraží prázdné, depo zavřené, pusto a depka. První hodil flintu do žita Bašník, moc se na to těšil a kulový, vláčky tu žádný nejsou. Otáčíme a jedeme zpět. Cestou míjíme chlapíka v montérkách, flanelové košili a bekovce, jak kráčí po silnici směrem k depu. Okamžitě mi seplo a stavím. Klika, mladík je skutečně od dráhy, a když se dozvěděl, že jsme přijeli do Aviemoru v takovým počasí jen kvůli vláčkům, tak neváhá a zve nás do depa. Tam jsme se taky dozvěděli, proč žádná mašina není venku, včera se jim jediná pojízdná rozbila :o( Nicméně, mladík nás provedl celým depem, nechal nás prolézt všech snad osm parních lokomotiv a ke každé nám dal přednášku. Lokomotiva, která ještě včera jezdila, byla ještě jaksepatří teplá. Kluk dodělal vysokou a jako letní brigádu šel dělat topiče a údržbáře… Byl to děsný nadšenec, který byl nesmírně potěšen naším zájmem. No a navíc kdybyste viděli Bašníka, jak mu svítili oči :o) Poděkujeme a valíme. Naše dnešní etapa je již ve své poslední části, kdy najedeme na A939 a přes kopce a další liduprázdná lyžařská střediska míříme zpět do kempu. Počasí se již trošku umoudřilo, ale stejně mě mrzí, že jsme si ty kopce neužili bez deště.
Když jsme přijeli do kempu, tak jsme byli lehce překvapeni. Jednak odjela všechna omladina z minulé noci, takže byl klid. Druhák za námi přišel náš soused z karavanu s lahví whisky se seznámit a třeťák když šla Zdenda na záchod, tak jí z dalšího karavanu zastavila paní a podávala jí čistý nadýchaný ručník. Prý viděla, že náš nám přes den nemohl venku na šňůře uschnout! Zdenda když nám to vyprávěla, tak měla ještě stále vytřeštěné oči. Co říct, snad jen se snažit být jako oni, bezprostředně přátelští a korektní.

Den 16. Dunnottar castle, Papuchalci, Dundee, HMS Unicorn, RS Discovery, St. Andrews, Crail
Kemp v Aboyne jsme opustili hned ráno a vydali se zpět na východní pobřeží. Naší první zastávku Dunnottar castle u městečka Stonehaven jsme nevybrali úplně náhodou. Soused v kempu nám řekl, že pakliže bychom chtěli vidět Papuchálka (Puffin), tak prej jich pár hnízdní tam :o) No, to byl pro nás mocný impulz, protože tento ptáček je děsně legrační a je jednou z ikon Skotska. Počasí nám zatím nastavilo svou vlídnější tvář, ale zatím jen dočasně, jako by nám chtělo dát jasný signál, že zadarmo nic nedostaneme :o) Nechali jsme motorky na parkovišti a vyrazili na prohlídku. Bylo časně ale i tak, jsme měli tu čest s autobusem polské mládeže. U pokladny, která byla situována až v samotném vnitřku hradu jsem zaslechl, jak pokladní odpovídá jedné turistce: „Puffins? Of course, I’ve seen one this morning….“ Pokladní mi laskavě popsal celou cestu vnitřkem hradu až ke kýženému oknu, kde by mohl být vidět. Byl tam, Papuchálek seděl v hnízdě, děsnej fešák. Nevím jestli i ostatní členové naší výpravy sdíleli stejné nadšení, ale v tu chvíli nám to bylo jedno :o) Okénko odškrtnuto, viděli jsme Papuchálka. Hrad samotný byl v době své slávy jedním z významných opěrných bodů, myslím, že jeho zkázu měl na svědomí Mel Gibson coby historická postava ve filmu. I přes Melovo snažení :o) však z něj zbylo dost na moc pěknou prohlídku. Dokonce ho snad někdo z naší výpravy označil za jeden z nejhezčích, budiž. Cestou na jih podél pobřeží střídavě ujíždíme dešti, ale není to nic hrozného. Naštěstí dost fouká, takže mraky odfrčej do vnitrozemí oblažovat svojí přítomností zase na chvíli někoho jiného. Zvládneme se zastavit na pobřeží a uvařit si něco na zub a míříme na Dundee. V Dundee chce Bašník vidět HMF Unicorn co by poslední dochovanou britskou válečnou plachetnici a HMS Discovery, loď, která mimo jiné sloužila polární výpravě pod vedením Roberta Falcona Scotta při pokusu o dobití jižního pólu. Z historie víme, že pokus sice byl úspěšný, bohužel se dvěma ale. Byl úspěšný, ale dobil pól až jako druhý, když jej v závodě předstihl Ronald Amundsen. Byl úspěšný, ale při návratu kvůli nepřízni počasí a nedostatku zásob umrzl s celou výpravou.
HM Frigate Unicorn nacházíme bez problémů. K celkovému dojmu snad jen, že je škoda, že té lodi chybí stěžně. Už před několika lety, kdy se stala výcvikovou lodí námořnictva byly stěžně odstraněny a celá loď dostala střechu. Nevadí, po vstupu do lodi na první dojem rázem zapomínáme a vrháme se na průzkum. Jiřík se Zdendou zůstávají u vstupu a dávají si kafčo a já s Bašníkem jdeme na prohlídku. Jak je již místním zvykem, ale vždy se nad tím pozastavím, prohlídka je volná, prolez si, co chceš, podívej se, kam chceš. Kajuty, jídelna, sklady, podpalubí, úplně všechno v původním stavu. HM Ship Discovery jsme již nestihli, bylo zavřeno. Nicméně i pohled z venku byl impozantí, na rozdíl od Unicornu Discovery mělo stěžně :o) U Discovery je i hezké muzeum věnované polárním výpravám (Discovery Point). Bašník se tady zastaví zítra při volném programu, my ostatní se zde zastavíme až budeme ve Skotsku příště :o)
Jelikož se naše dovolená chýlí k neúprosnému konci, máme v plánu na poslední dny zakempovat někde nadosah přístavu, ale zároveň na místě, odkud se můžeme ještě každý rozprchnout svým směrem po nějakých zajímavostech. Volba padla na pobřeží pod St. Andrews kdekoliv, kde najdeme nějaký pěkný kemp. Prohlídce katedrály v St. Andrews věnujeme zhruba hodinku. Je krásně. Odpolední sluníčko svítí, couráme se v rozvalinách a po městečku a je nám fajn.
Kemp najdeme až poté, co si projedeme celé pobřeží tam a zpět. Většina kempů je totiž jen pro karavany, dokonce rovnou i s cedulí „jen karavany, žádné stany“. K večeru nacházíme kemp ve vesnici Crail. Dokonce se nám i kempaře podařilo přesvědčit na slušnou slevu, takže nakonec máme obrovský plac vedle sprch a jsme spokojený. Večeře, teplá sprcha, pivko a dobrou. Jsme ukodrcaný a již notně dovolenkově opotřebovaní. Už jsme již zase všichni pohromadě, protože Bekří nás dojeli z Orkneií.

Den 17. Tantallon castle, Roslin
Ráno Bašník mizí do Dundee na Discovery a cestou ještě na leteckou základnu. My vyrážíme směr Edinburgh a dále na východní pobřeží navštívit Tantallon castle. Při cestě zpět navštívíme slavnou katedrálu v Roslinu.
Tantallon je vcelku zvláštní stavba, ze které jako by zbyla jen jedna pořádná zeď. I přesto však má svoje kouzlo. Z dálky to člověku nepřijde, ale když vystoupá až na vrchol hradu a má pod sebou navíc útes a moře, je to síla. Z hradu je přímo výhled na Bass Rock, což je skála pár kilometrů od pobřeží, na kterou se dělají výlety za ptactvem. Hnízdní tam nepřeberné množství ptáku, včetně samozřejmě papuchálků. Nicméně výlet na Bass Rock je lodí určitě na půl den, takže pro nás snad až příště. Přes dlouhý sklo foťáku vidím ty obrovský hejna bílých ptáků, kteří dominují celé skále s majákem. Pěknej pohled. Co si tak vzpomínám, tak celou návštěvu hradu nám notně kazil místní zemědělec, který čerstvě pohnojil okolní pole… no nemůže být všechno stoprocentní, ale smrad to byl strašnej.
Katedrála v Roslinu. Ne že bychom se Zdeňkou byli fandové do církevních památek, ale když už jsme tam, tak vysolíme za oba 16 liber a mizíme uvnitř. Dobrá, přiznávám, že je to skutečně architektonické dílo světového formátu. Z původního plánu katedrály tedy hlavní lodě a kříže byla postavena jen horní část kříže, do které ale řemeslnící vměstnali tolik zručnosti a nápadů, že by to dle mého skromného názoru vystačilo na výzdobu dvou až tří normálních katedrál. Asi by pak byli poněkud tuctové, ale tahle byla zase díky tomu přeplácaná. Ehm, přeplácaná říkám já, tedy naprostý laik, takže pusťte ty kameny na zem :o) Říká se, a co jsme viděli, tak je to asi i pravda, že se v katedrále nenajdou dva stejně opracované kameny. Skutečně, fotky to potvrdí. Když vyjdeme ven, tak ještě vylezeme na střechu katedrály. Ano, tam je to vcelku normální, protože když začala protékat střecha, tak než aby ji celou opravovali, tak přes katedrálu postavili takové lešení se střechou. Není to příliš vzhledné, ale funkční je to stopro. Nakonec, kde ve světě si můžete takhle skočit prohlídnout střechu katedrály, co?
Cesta do kempu už byla vysloveně pruda. Pršelo, do toho se přidal opět velice nechutný vichr, jaký jsme si pamatovali z ostrova Skye, takže jsme na mostě z Edinburghu měli opět s motorkami, co dělat. Druhý den už na ten most motorky kvůli větru nepouštěli. Večer v kempu obsadíme místní prádelnu. Alespoň na chvilku se ohřát, uvařit a poklábosit v teple. Jelikož je kemp přímo na pobřeží, tak fouká jak prase. V noci se moc nevyspíme, dokonce jsme ve tři hodiny ráno museli vylézat ven a překolíkovávat stany. Teplota je kolem roztomilých 8°C, tfujtajbl.

Den 18. už nikam nejedu
Předposlední den ve Skotsku, zítra nám jede trajekt. Všichni se někam rozprchnou po svejch. My se Zdendou máme již motorky dost a kvůli větru vzdáváme Edinburh. Po 18 dnech už nejsme ani na nějaký další památky zvědavý a fungovat nějakej teleport, tak už bychom byli doma. Oblíkneme se a jdeme do vesnice. Celej den brouzdáme po vesnici a pobřeží. Podíváme se do místního muzea a naobědváme se v restauraci, kde zamluvíme stůl na večer. Jdeme se ještě projít a skončíme v kavárně, abychom se z ní zvedli a šli zase do hospody počkat už na zbytek výpravy. Večer nad sklenicí pivka poklábosíme a naplánujeme zítřejší přesun na trajekt.

Den 19. trajekt
Nudááááááá :o)))

Den 20. dálnice, Mnichov
Vylodili jsme se a museli jsme se se zbytkem naší výpravy rozloučit. Brácha volal, že potřebuje vyzvednout nějaký věci v Touratechu v Mnichově, takže potřebujeme prásknout trochu do koní. Cesta po dálnici byla opět neskutečná pruda. Sice musím GS pochválit, že mu častých 170 km/h nedělalo žádné problémy, ale že by to byla zábava se říct nedalo. Až kolem jedenácté v noci jsme zajeli do kempu před Mnichovem. Nikde nikdo, tak rozbijeme stan a spíme. Ráno místo toho, abychom bez problémů odjeli, jdu na recepci zaplatit. Paní nebere karty a je na mě sprostá. Nemáme slov, jedu do města do bankomatu hodím po ní prachy a nechám si vypsat účet. Kráva, nemohla pochopit, že jsme přijeli o půlnoci a v šest ráno už zase jedeme dál, nakonec mi dala i nějakou slevu, kterou jsem po ní ani nechtěl. Nákup v Mnichově proběhl ve stejné režii. Opět nebrali karty a my jsme opět museli do bankomatu. Je mi to jedno, ale občas mi to prostě hlava nebere. Prodejna Touratechu, kde člověk kupuje věci za tisíce… nic, nebudu se rozčilovat, vidím to prostě jinak. Z Mnichova už je to domů kousek :o) Dorazíme pozdě odpoledne domů do Roztok. Unavení, špinaví a zralí na nějakou dovolenou…, ale jak to,?..vždyť jsme se z dovolené právě vrátili :o)))

Závěr:
Skotsko nás chytlo za srdíčko a myslím, že se Zdeňkou nemáme jedinou výhradu. Bezvadní lidé, krajina, kultura, historie a co je strašně důležité, domluvíme se tam. Právě možnost dorozumět se a mít možnost se bez překážek bavit s místními, dalo naší dovolené úplně jiný rozměr. Navíc, Skotové mají myslím Čechy vcelku rádi :o)
Takže: Scotland, thanks, so long and see you again!

Zvláštní poděkování patří Míše za to, že ačkoliv jsme o ní se Zdeňkou ještě nevěděli, tak s námi zvládla celou cestu :o) a Zdendě za to, že celou cestu Míšu vozila v bříšku :o)

Johny
http://www.tesarovi.cz
Galerie: http://62.168.13.30/2007/gallery2/main.php/v/2006+Skotsko/