Z Čech až na konec světa - 1.část
Přidal Paji dne 12. November 2010
1. část: articles.php?article_id=158
2. část: articles.php?article_id=159
3. část: articles.php?article_id=160
Fotoalbum


Prolog


„Sluch lidský vždycky dychtivě naslouchává vypravování o věcech neznámých, zvláště takových, které se staly v dalekých a rozmanitých zemích, jak je lidé obyčejně popisují pro potěšení a osvěžení mysli čtenářovy. Z těchto příčin byla napsána také tato kniha. Pojednává zvláště o tom, kterak se knížata a jiní mužové ze vznešeného a urozeného rodu, cestujíce po všelijakých místech na souši i na moři, dostávají do mnohých strázní a smrtelných nebezpečí, známých každému, kdo něco takového zkusil. Vydávají se pak lidé do takových nebezpečí z těchto příčin: jedni zajisté z touhy po slávě, aby tímto způsobem rozhojnili zvuk dobrého jména svého a dosáhli bezpečnější znalosti rytířských způsobů, jiní zase ze zbožnosti, aby spatřili posvátná místa, ostatky a hroby svatých, a jiní z obou těchto příčin.
Bůh Všemohoucí však ochraňuje své věrné v takových nebezpečích a podle vůle své je uchovává a vrací ve zdraví a bez poruchy do vlasti.
Tak se stalo za naší doby v Království českém roku čtrnáctistého pětašedesátého slavnému a urozenému pánu, panu Lvovi z Rožmitálu a z Blatné, toho času nejvyššímu sudímu Království českého, vlastnímu bratrovi nejjasnější královny české Johany, manželky krále Jiřího. Vydalť se na cestu s obojím oním úmyslem, šťastně ji dokonal, a potom se zdráv a obohacen mnohými zkušenostmi navrátil do vlasti.

Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, šlechtice Acháce Frodnera, Pětipeského, Miroše, Poláka, Knysta, Indersyze, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka, a jiné vybrané šlechtické služebnictvo.“

Commentarius brevis et iucundus itineris atque peregrinationis pietatis et religionis causa susceptae ab Illustri et Magnifico Domino, Domino Leone, libero barone de Rosmital et Blatna.
aneb:
Václav Šašek z Bířkova: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.


V polovině patnáctého století byla pro výpravu českých pánů „Z Čech až na konec světa“ něco naprosto unikátního. Přinášeli mírové poselství krále Jiřího z Poděbrad panovníkům tehdejšího světa (alespoň v křesťanském pojetí), ve snaze domluvit uspořádání Evropy bez válek a řešit spory mírovými jednáními a smlouvami. Aniž to chlapec věděl, byl to první a bohužel neúspěšný pokus o vytvoření EU.

Cesta českých pánů Z Čech až na konec světa trvala 720 dní a navštívili snad všechna tehdejší evropská království a vévodství.


S Jirkou ale tolik času nemáme. Jen nastřádaných 5 týdnů dovolené a Evropu máme již taky projetu téměř celou. Kam se tedy po více jak půltisíciletí z Čech až na konec světa vydat? Kde je pro nás vlastně konec světa, aby se tam dalo dojet na motorce? A jaké je vlastně nejjižnější město na zeměkouli? V mapě jsme jej našli. Je to Ushuaia. A kde to je? Na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. V zemi ohňů, v Patagonii.

A tak se zrodil plán naší letošní motorkářské výpravy. V itineráři máme celkem 12 tisíc km ze Santiaga de Chile dolů, na jih, po Carretera Austral, přes národní parky na Chilsko-Argentinských hranicích až do Ushuaii a Tierra del Fuego. Zpět po Argentinské straně And po obávané Ruta 40 a podle času až do pouště Atacama a zpět do Santiaga.

Motorky jsme skoro celou minulou neděli balili do dvou beden pro leteckou přepravu. Každá z nich má přes 500 kg. Neskutečný. V bednách jsou, kromě motorek - Jirkově Africe a mé 1150GSA - ještě veškeré věci na cestu a pro každou motorku jedna náhradní sada pneu. Já cestu začínám testováním nových E10 a vezu na přezutí TKC80. Co tam má Jirka teď z hlavy nevím, ale určitě to v nějakém příspěvku z cesty napíšu.

Po určité nejistotě a změnách leteckého přepravce jsou už obě bedny s motorkami na cestě a dnešní noc přečkávají zřejmě na letišti v Amsterdamu. Pak každá jiným letadlem poletí do Santiaga de Chile a my s Jirkou bychom si je měli na letišti vyzvednout v úterý 16. 11. Snad tam opravdu budou a v použitelným stavu. Nezbývá než doufat.

Pokud se mi podaří rozchodit v Chile a v Argentině mobilní internet, pak budu psát denní zprávy a posílat fotky a videa sem na web.

Zároveň se budu snažit reagovat na vaše komentáře v diskuzním fóru.

Tak nám držte palce!
------------------------------------------------------------------------------------------

Naše aktuální pozice na mapě

Fotogalerie: Z Čech až na konec světa



Den první (15.11.2010) 30 hodin v 50cm
Několik dobrých zpráv na začátek. Podle všeho je Jirkova motorka už v Santiagu a ta moje v letadle někde nad Atlantikem míří tamtéž. Do Santiaga by měla dorazit o pár hodin dříve než my.
Brazilské Sao Paulo nás přivítalo tmou (je 5 h ráno místního času) a deštěm. To nám vadí ze všeho nejméně. Po 12 hodinách strávených na cca 50 cm vyhrazených pro turistickou třídu z našich z našich dvoumetrových těl jen zkameněliny. Rozhýbáváme to pomalu a bolestně. Vzpomněl jsem si na zlaté časy svého vlakového cestování po Rumunsku a v nestřežené chvíli jsem s baťohem pod hlavou usnul v uličce. Vyhmátli mě velmi rychle. Zrovna když odkrvené údy opět nabývaly svůj původní tvar a podobu mě rázná brazilská letuška zahnala zpět do brázdy do mých 50-ti cm. Můj předsedník ale využil situaci ve svůj prospěch a konečně sklopil své sedadlo dozadu. Dříve jme několik hodin hráli takovou hru, že on se zapřel, já se zapřel a sedadlo se ani nehlo. Teď už jsem se tam nevešel vůbec. Chvíli jsem zkoušel pozici paragraf ale pak znovu ulička, pár minut blaha, letuška, sprďák, paragraf. A tu hru jsme pak hráli až sem.
Teď cítím, jak v nohách opět začíná protékat krev. Už i chodím.
Jirka, který má ještě o pár cm více než já, hrál paragraf od začátku do konce. Nejsem si jist, která strategie byla lepší.
A to nás za 4 hodiky čeká 5-ti hodinový let do Santiaga. Opět v 50-ti cm.



16.11.2010
Jen kratce. Jsme zdarne v Santiagu de Chile. Motorky tu jsou taky. Jen nam je nechteji z nejakeho duvodu vydat a hrozi az patkem. Zitra od rana a zahajujeme dvouclennou protesni demostraci [hladovku] pred mistim Cargo officem za urychlene vydani motorek [ta se mozna po veceri zvrhne v protesni pitovku]. Necht jsme uspesní.


Den druhý (16.11.2010) Santiago a my bez motorek (zatim)
Přelet přes Andy byl impozantní. Nad mraky se najednou začaly tyčit vysoké hory s ledovci, které do údolí padaly dlouhými splazy. Po přeletu hlavního hřebenu And letadlo prudce kleslo a přistálo na letišti v Santiagu.
Bylo krásně. Alespoň v porovnání se Sao Paulem. Tady nás přivítalo naprosté jasno a teplota okolo 25C. Rozdráždil jsem mobil a volal zástupci Cargo přepravce tady v Chile, kam si máme přijet pro motorky. Řekl, že nám je dnes nevydají, ale že to bude nejspíše zítra. Na tomto termínu jsme se neshodli. Vypravili jsem se proto v doprovodu příjemné průvodkyně z kanceláře nějaké místní cestovky hledat kancelář našeho cargo přepravce. Byla docela milá a zavedla nás ke správné budově. Dovnitř ji už ale nepustili. Nás ano.
Přepravce potvrdil, že obě naše motorky jsou zde, ve skladu a jsou předány místnímu agentovi k zajištění proclení a k vydání motorek. A že nevidí problém na motorkách odjet ještě dnes.
Znovu jsem volal Christianovi, našemu kontaktu v Santiagu, že jsme tady u skladu, ať tedy hne prozadím a motorky nám ještě dnes vydá. Následoval opravdový šok. Pro nás. Že prý z nějakých důvodů motorky dostaneme až v pátek. A to ještě možná. A dnes je úterý!!! Na tomto termínu jsme se opět neshodli.
Volal jsem našemu smluvnímu přepravci do Prahy v jaké jsme situaci a pro jistotu poslal i mail. A světe div se. Zítra táno si pro nás na hotel (zatím ale nevíme který) prý přijedou oba místní indiáni a odvezou nás na letiště a zajistí předání motorka. No to jsem tedy zvědav.

Bereme si tágo a jedeme do hotelu Neruda, kde máme předběžnou internetovou rezervaci. K mému údivu potvrzují, že můj mail v angličtině dostali a zpět mi poslali potvrzení ceny atd,... Ale zároveň tam ve španělštině drobným písmem napsali, že žádné volné pokoje nemají. To jsem fakt přehlídl.
Tak brouzdáme ulicemi a hledáme volný hotel. Našli jsme jeden s mě známým názvem Eurotel. Volno sice nemají ale taxíkem za 15USD nás posílají do hotelu IBIS, kde volno určitě mají. Měli. Hotel je pro oba i se snídaní za 74USD a je docela fajn. Určitě si tu zarezervujeme ubytko i při návratu do Santiaga v prosinci.
Jsme docela utahaní. Naše těla mají za sebou už 40 hodin cestování a půlnoc. Tady je osm večer. Jdeme si koupit lahev dobrého chilského vína, jamon, bagety a sýr. Krátký piknik na pokoji a téměř 12-ti hodinový spánek.
Jak to asi ve středu s těmi našimi motorkami dopadne?


Den třetí (17.11.2010) JEDEME!!!
12 hodin spánku. Je mi úplně jedno, že spíme s Jirkou na jedný posteli a oba chrápeme o 106. Konečně si můžu natáhnout nohy a pořádně se prospat.
Ráno si dáváme vydatnou snídani a čekáme, kdy dorazí chlapci z místní Cargo společnosti, která nám má zajistit veškeré procesní náležitosti pro vydání motorek. Přijíždějí ve smluvenou dobu + místí tolerance. Tedy OK. Pak následuje 6 hodin vyřizování veškerých formalit. Proces je daleko komplikovanější, než jsem si původně myslel. Ale nakonec jsme všem úředním šimlům dali dostatek ovsa a bedny s oběma motorkami jsou pro nás k dispozici ve skladu našeho místního agenta.

Jsou tři hodiny odpoledne a všechny administrativní úkony jsou vyřízeny. Rozkládáme bedny a připravujeme vše k odjezdu. Je 19.00 místního času a my konečně vyrážíme na NAŠICH motorkách na jih ze Santiaga.

Zázrak!
Spíme 100 km jižně od Santiaga. V motelu. Pro zasvěcené je to místní označení pro bordel. Nevadí.

Zíta vyrážíme dál na jih!!!
Paji



Den pátý (19.11.2010) Leje
Dnes začnu od konce. Bydlíme v krásně vytopené a útulné chatě v argentinském horském středisku Villa de Agnostura. Velmi příjemné, krásně teple vytopené obydlí se dvěma ložnicemi v podkroví, obývákem s krbem, kuchyňkou a koupelnou. Vše bratru za 65 USD. Hlavně je tu ale teplo a sucho. Po více jak 450 km v téměř nepřestávajícím dešti je to tu pro nás naprostá lábuž. V místím obchodě si kupujeme lahev červeného vína, tentokrát samozřejmě argentinského, opět jamon, sýr a další ingredience k večernímu blahu. Už schneme.
Ráno v penzionu Billbao u jezera Villarroca nezačalo dobře. Lilo jako z konve. Vyjíždím o hoďku déle než v představě, že se počasí změní. Nezměnilo. A prší čím dál tím houšť. Nasoukáváme se do naší protidešťové výbavičky a vyrážíme. Měli jsme naplánovány dvě varianty. Při dobrém počasí offroudovou trasu přes Andy do Argentiny a při špatném počasí pokračovat po Ruta 5 na jih a přejet přes Andy po asfaltu. Jak volba dopadla je jasné. Předjíždíme na dálnici R5 kamiony a je to vždy jako průjezd pod vodopádem.
Po 1000 km po asfaltu raději volíme asi 30 km zkratku šotolinkou pro zpestření. Andy projíždíme průsmykem vy výšce 1300 mnm. Všude okolo je ještě sníh a mlha. Při klesání na druhé straně hor déšť ztrácí na intenzitě a občas i přestává. Krajina je ale fantastická. Zasněžené hory, úžasně čistá příroda, ze stromů visí dlouhé provazy lišejníků.

Něco podobné jsem viděl jen v horách v Gruzii před mnoha lety.
Obě celnice nám sebrali cca 2 hodiny času a tak to dnes nebudeme šponovat a najdeme ubytko o něco dříve. Horské středisku Villa de Agnostura je to správné místo. Ale to už víte.

Den čtvrtý (18.11.2010) Celý den v sedle
Konečně se změnil v mém batohu poměr alkoholu ( desinfekce) k vodě z 2:0 na 1:1. Po včerejší malé srdeční příhodě, která následovala při hledání založeného pasu s penězi na dálniční mýtnici a opravy uklepaného konektoru bočního stojánku v odstavném pruhu dálnice a po 2hodinovém hledání ubytování (skončili jsme na vskutku pitoreskním místě). Pavel večer pomáhal tak usilovně s odlehčením mého baťohu od litrovky Fernetu, že mi svěřil vedoucí úlohu při navigaci bo dnes je etapa po dálnici Ruta 5 ?. (večer už mu bylo lépe tak to těch poslední 60km dotáhnul). Projeli jsme region BioBio – samé vinice a ovocné sady a cca po 500km se krajina změnila z úrodné placky mezi horami na krásně zelený kopcovitý terén. Každých cca 100km nás na mýtnici stáhli o cca 1,5USD za mýto. Na jedné pumpě jsme potkali 1.motorkáře- cestovatele a jak se ukázalo, tak i obyvatele Punta Arenas – místa na jihu, kam míříme. Nocleh jsme sehnali v pensionu na břehu krásného jezera Villarrica. Hurá! Večer konečně slza Chilského červeného a půl kilový steak.

Trochu nás to zmohlo, takže nezbytná desinfekce a jdeme hnípat.
Jirka


Den šestý (20.11.2010) Voda, vítr ....
Ráno jsem zjistil, že se mi po včerejšku rozmočila téměř všechna kuří oka. Snad jediné pozitivum včerejší koupele, To jsem ješte netušil, co bude následovat dnes.

Po důkladném studiu předpovědi počasí a konzultaci s místními rosnićkáři volíme trasu do San Carlos de Bariloche, El Bolson, za kterým se napojíme na Ruta 40 a někam dojedeme. Vrstvíme na sebe téměř vše co máme, Pavel aplikuje úžasný nepromok ve kterém připomíná obřího patagonského tučńáka a vyrážíme do mírnŕho mrholení. Cesta do Bariloche vede kolem krásných jezer a lemujou jí rozkvetlé žluté keře připomínající zlatý déšt. Cestou Pavel upozorňuje na skutečnost, že vítr který nám fouká do zad, žene mraky nad námi rychleji, než jedeme. Poznal to podle stínu mraku na silnici, který nemůžeme ani ve 110km/h dohnat. Inu astronom. V Bariloche si cestu spestřujeme offroadem kolem jezer.


Přestalo mrholit. Začíná lejt. V El Bolson dotankujem a pak to začne. Vyjiždíme na planinu, teplota kolem 8C a ke slejváku se přidá vítr, který nás nepohání vpřed, ale funí z boku tak, že je problém se udržet ve svém pruhu. Naśtestí provoz je téměř nulový. Největši masakr začně za zatáčkou vyjedem čelně proti větru. Motorka na plnej za 4. jede max 60km/h a mám pocit že mi někdo pořád kope do předního kola. Jsem durch, a ruce mám tak zmrzlý, že v nich mám mravence. Vysral se mi interkom a tak se pokoušim dojet Pavla ale vítr mně vždy vrátí zpět. Telepaticky ho zastavuju, a po asi půl hodině si mi to podaří. Slejzám z motky a rvu ruce mezi válce. Pavel se opět projevil jako charakter a půjčuje mi své druhé zimní rukavice. Jsem tak dojat, že mu slibuji, že mu zase přeperu špinavý věci a nechám mu vybrat dnes postel. Jojo, budu si muset koupit nový rukavice. Noc strávíme po 460km v chatě "Cabaňelos" v Trevelině, který si pronajímáme za zatim stále slušných 65USD.

Sundáváme mokré vrstvy a venku déšť vystřídalo hřejivé zapadající slunce a duha. Nakupujeme v obchodu dnešní večeři a pro úspěch zvyšujeme počet lahví dobrého argentinského červeného pro dnešní večer na dvě. Tak jak bude zítra?

Jirka



Den sedmý (21.11.2010) Ruta 40
Rano jako vymalované. Slunce svítí a z okna naší chajdy vidíme čerstvě zasněžené štíty národního parku Los Alerces, okolo kterých jsme sem včera po šotilince jeli.

Snídáme a domlouváme finálně trasu na dnešní den. Je rozhodnuto. Nepojedeme do Chile na Carratera Austral, ale najedeme na slavnou a obávanou Rute 40 v Argentině a dojedeme dnes až do Perito Morerno. Krásnou Carretu austral si necháme na cestu zpět na sever. Čeká nás více jak 600 km asfaltu a šotoliny. Je pořád 12C a masy vzduchu z Pacifiku neustále proudí do Atlantiku rychlostí, jakou jedeme my. Pokud jedeme po větru, stačí dát neutrál, stoupnout si a to zhruba kilčo tam máte na rovině pořadá. Pokud fouká z boku, což je nejčastěji, pak jedete permanentě s nakloněnou motorkou. No a pokud je protivítr, pak podřadit, dát plnej plyn a na to kilo se nedostanete.

Ale neprší, to je hlavní. Cestou míjíme dopravní prostředky, které Ruta 40 zmohla. Zastavujeme, fotíme, ale ten smrad zdechliny je nesnesitelný.

Jedeme pampou. Městečko s benzínkou a pak třeba 200 km nic. Jen pastviny a občas nějaký kopečky. Každých 20-30 km cesta trochu zatočí, aby nebyla nuda. A z Pacifiku fičí.

Posledních 120 km už Rute 40 bez asfaltu. Je to zajímavější. A zrádnější. Do Los Antiguos u jezera Dobrých Větrů přijíždíme poměrně pozdě. Nakonce den s 650 Km. U pumpy se bavíme z Dánem, který na silniční Hondě jede z Evropy přes Jižní Afriku do Buenos Aires (což je město dobrých větrů). Něco zrovna pájel na nádrži letovačkou připojenou na baterku. Říkal, že se ustele jako obvykle u cesty, tzn. na betonu před benzínkou. My ale sháníme penzion. Mají v jedno asi úplně novém hostelu přímo na břehu jezera. Večeře, vínko a na kutě.

Ráno věnujeme údržbě motorek a dáme si odpočinkový den. Jen asi 200 km offroad. Bude to určitě hezké.



Den osmý (22.11.2010) - Safari Argentina

Vstáváme kolem 9h - dnes si dáme trochu voraz. Máme dost najeto (cca 2.300km) ze Santiaga. Motorky potřebují trochu zkouknout a zároveń máme naplánovaný offroad přesun cca 160km horama do Lago Posadas. Konečně je hezky, ale přespali jsme u jezera Buenos Aires, které opravdu dělá čest svému jménu. Venku tak fuči, že na jezeře jsou vlny jak na moři a na motorkách se venku vůbec nedá dělat. Zavezeme je do nějaké plechové haly, kterou místní indiáni přestavují na hostel. To znamená, že vnitřní stěny vypěnili pěnou za účelem izolace a uvnitř to parcelujou sádrošem na jednotlivé mansardičky.


Odpoledne vyrážíme na cestu. Klasická stěrkopísečná routa začíná hned za městem. Jak stoupáme do hor, povrh se mění na hlinitý. Cestou nám přes cestu přebíhají stáda volně se pasoucích koní, krav či ovcí z malých farem. Ve finále, když vystoupáme 1.500m vysoko a kolem nás jsou zasněžené vrholky a občas zbytky sněhu, je cesta pouze kamenitá s vymletýma korytama od vody. Opět strašné fouká, že je někdy problém se vejít do zatáčky a při tom se vyhýbat šutrákům jak kanystr. Překováme hřeben a sjíždíme do údoli kde je několi malých jezer. V jednou jsou růžoví plameňáci. Fotíme a pokračujem dál. Najednou ve strání před námi utíkaj dva pštrosi a za chvíly křižujeme cestu dvěma lamám.

160 km nám zabralo téměř 5hodin a po západu slunce přistáváme ve vsi Lago Posadas kde berem prvni ubytko co nám padne pod ruku. Když nepočitám zajíce, ovčácký psy a ptáky, tak jsme dnes viděli docela slušný zvěřinec.

Jirka



Den devatý (23.11.2010) - Naše cesty se rozešly
Začalo to docela nevinně. Ráno jsme si trochu přispali, jelikož včerejší horský offroad nám oběm dal zřejmě zabrat. Nabalili motorky a vyrazili. Už od rána byl mezi nám znatelný rozdí. Jirka se navlíkl komplet do nepromoku, ale já očekával, že brzy pršet přestane. Přestalo. Jirka jel shánět benzínku, protože byl téměř na suchu a sehnal jen 7 litrů. Já měl v nádrži ještě na dobrých 150 km. K městečku, kde je pumpa jsme to měli 75 km krásným horským offroadem a scenérie byly opravdu jedinečné. Po natankování jsme chtěli dojet až do národního parku s ledovci a dát dohromady 550 km po šotlinové Rutě 40. Ale člověk míní a život mění.

V městečku Bajo Caracoles uprostřed pampy, což je opravdu děsná díra, pumpa opravdu byla. Ale totálně prázdná. Po benzínu ani památky a pumpař říka, že "mańána". Přesný překlad tothoto španělského slova je "zítra". Ale nebo taky za týden nebo za měsíc. Bylo poledne, z Pacifiku fučelo jako obvykle a nám se nepodařilo od nikoho místního benzín sehnat. Po hodině snažení jsme to vzdali. Byla jediná šance. Z Jirkovy motorky to málo, co zbylo, přenat do mé a já s kanistříky vyrážím na nejbližší další pumpu. 140 km tam a stejná vzdálenost zpět. Po šotolinové Ruta 40. Přiznám se, že nic moc. Trvalo mi to 5 hodin. Jediné zpestření bylo, že jsme málem přejel pásovce, který se rozhodl cestu přeběhnout zrovna před mým předním kolem. Na šotolině mi trvá zastavit tak 50 metrů. Chtěl jsem si ho vyfotit, ale zmizel v pampě. Hajzl. Přivezl jsem pro Jirku celkem 16 litrů benzínu a já měl ve své motorce tak ještě na 350 km cesty.


Co se dělo těch 5hodin v díře u vyčerpaný pumpy, přiblíží Jirka sám:
Zamával jsem Pavlovi, odtlačil motku do stínu a závětři a začal provozovat svou oblíbenou relaxační činnost na dlouhých cestách. Není nad to se s bolavým zadkem a rozlámaným tělem se natáhnout v moto hadrech na trávu do pangejtu vedle motorky a chvílí relaxovat. (Modří již vědí). Po dvou hodinách se mi vybila Mp3 a došel multivitamín ze Skotska. To už mně očuchali všichni psi ze vsi, pozdravil jsem se z místním policajtem a zapředl hovor s Polákem, který se šel podívat zda nejsem mrtvý. Přijela cisterna. Prázdná. Řidič šel jen na kafe. Přijela dalši cisterna - s naftou. Po pěti hodinách přijel Pavel s benzínem a po 10ti minutách přistála u pumpy cisterna - s benzínem. Zase ale chybí, kdo by jí stočil. To bude jeśte na dlouho. Vyrážíme s tím co máme a po cestě si beru od Pavla s nádrže.

Podle navigace jsme našli další pumpu naším směrem asi za 250 km. To je cíl naší dnešní cesty. Slunce pomalu zapadá a vy jedete po široké šotlilinové R40 pořád rovně nekonečným údolím. Zhruba každých 50 km je mírný zatáčka. Jinak nic. Začíná být docela chladno. Zastavujeme a navlíkám další vrstvu. Jde to docela blbě, vítr je tak intenzivní, že kdybych upustíil část oděvu, nemám šanci jej už dohnat a najít. 70 km před cílem zastavujeme na dávám Jirkovi beznín z mé nádrže. Pak si nevšimnu, že při vytahování rychlosvorek pod nádrží se mi taky vysune z očka lanko plynu. Co se pak děje bavoráci vědí,... Naštěstí jsem si to po pár desíítkých metrů uvědomil a rychle to spravil.

Do městečka Gobernador Gregores dorážíme až za tmy. Rychle nacházíme penzionek a moje znalosti śpanělštiny se očividně zlepšují. K večeří tradiční láhev červeného a argentinský steak.






Den desátý (24.11.2010) - Z bodu A do bodu B přes bod A.
Trochu jsme si pospali. Kolem pul desáté jdeme do hospody na snídani. Tzn. toustík s máslem a marmeládou z místního Makra a café con latche. Tady na snídaně snad nic jiného ani neumí. No on ani ten včerejši steak nebyl nic moc. Z hotelu k motorkám jsme šli přes kuchyň, kde měli obrovského volně létajícího papouška, kuchař je zřejmě ornitolog, takže mu vlastně nebylo co vyčítat.

Vyrážíme dle GPS na připravcenou trasu k odbočce na cestu, který by dnešní přesun měla podstatně zkrátit a která byla v GPS mapě i v papírové mapě, ale ve skutečnosti odbočka nebylá žádná. Tedy zpět do bodu A do Gubernatore Georgas a hledat novou cestu. Ze skratky se stala klasická nábližka - delší, ale zato horši cesta. Na prašné šterko hlinité-pistě opět tak funělo, že byl docela problém udržet se ve stope vyjeté náklaďáky. Když vítr motku předlačil do protisměru tak to znamenalo absolvovat aquaplenig na šterku mezi jednotlivými stopami. Tak to bylo více jak 200km, než jsem se dostali na asfalt obklopený nudnou pampou. Tam už je to ve srovní s jízdou ve větru na štěrku pohoda. Vzduch je tak čistý, že vidíme před sebou zasněžené vrcholky And asi 100km vzdálené. Projíždíme kolem jezera a vjiždíme do Nationale park de Glaciers a hned první ledovcový splaz je vidět jak vstupuje do jezera Viedma. Projíždíme horským střediskam El Chaltén, kde hledáme pumpu. Motorky si v silném protivětru berou víc než 8l/100km. Pak stěrkovou offroudovou cestou pronikáme kolem slavné horolezecké stěny Fitz Roy (3405 mnm) až téměř k Chilské hranici, k jezeru Laguna del Desierto, kde cesta konči.

Spát se vracíme do El Chantén (450 mnm), v merkátu nakupuje místní berg kase, viňo tinto, klobásky a jdem si udělat piknik na pokoji.
Jirka




Den jedenáctý (25.11.2010) - Ledovce. Konečně
El Chaltén je něco podobného, jako v Evpropě Chamonix. Je tu totiž snad neúžasnější horolezecká stěna v Jižní Americe. Mohutný Fitz Roy (3405 mnm), který se svojí zahnutou špičkou stal piktogramem celé Patagonie. Zároveň je tady jeden z největších pevninských ledovců mimo Anktarktidu a Gronsko. Všude ale plno turistů. Většinou angličani nebo němci. No a mi dva na motorkách. Dnes zřejmě jediní.

Ráno je naprosto klasické. Vztáváme jako vždy v polededne (CET) a dáváme si snídani. Pak ale následuje můj údržbový proces, z kterého se Jirka celý opotil. Zatímco je již nabalen ve všech svých neprofukových a nepromokavých vrstvách, já teprve vkládám čerstvě vypraný a naolejovaný vzduchový filtr, tankuji vodu do camelbaku, vkládám další molitanový filtr do sání a pak připevňuji rolky. Já čersvý a Jirka notně opocený a se sprostými slovy na rtech na moji adresu vyrážíme zpět okolo 60 km dlouhého jezera. Cesta je o poznání lepší. Jedeme po větru. Stačí jen trochu šolichat plyn a dávat pozor, aby to nejelo více jak 110 kmh. To je limit, na kterém jsme se s Jirkou kvůli výdrži našich pneupatik domluvili.


Do další osady s pumpou El Calafate to máme směšných 220 km. Cesta už je asfaltová a tak to ubíhá docela rychle. Jen natankujeme a vyrážíme za hlavním cílem dneší etapy. Ledovcem Perito Moreno. Je to asi největší přírodní atrakce v Argentině a musím říci, že pohled na tu obrovskou 80 m vysokolu hradbu ledu, nořící se do jezera, je naprosto uchvacující. Každou chvíli se z ledovce kus ulomý a velkým hřmotem padá z té výšky do jezera. Podle pozice ledovce brzy nastane jedinečný úkaz, zvaný názorně "ruperta", kdy ledovec přehradí jezero a hladina jeho přední části začne odtáváním jiných ledovcových splazů pomalu stoupat. Až se takto zdvihne o několik desítek metrů, tlak vody v jezeře roztrhne přední stranu ledovce a obrovského rámusu se ledový příkrov uvolní. Následuje v dolní části jezera ledovcové cunami, která dosáhne až k domům El Calafate. Tak jsme s Jirkou čekali s připravenými foťáky na to velké rupnutí, ale nic. No, je pravda, že naposledy se to stalo před více jak dvaceti lety. Ale teď se již ledovec svým okrajem dotýká druhého břehu jezera a ruperta se tak jistě blíží. Zítra, za měsíc, za rok? Ale určitě to brzy rupne! Ale nejdříve, pravda, se musí hladina přední části jezera vzepnout. Zatím je vyšší je tak o 1 metr.

Jiří, ano naprosto správně připomínáš, že jsme zapomněl popsat historku dne. Tak tedy. Jedu první a vidím, že na silnici je nějaká taková slavobrána, či čo. Nevším si toho a jedu dál. Jen pak za sebou slyším nějaký křík. No a Jirka to za mnou profrčel taky. Byli to výběrčí pro vjezd do národního parku k ledovci. Tak zaplatíme cestou zpět, řekli jsme si a fičím to dál. Po dalších asi 30-ti km cesta končí a dva chlapíci nás zastavují. A že nemáme zaplaceno a že se to prostě takto nedělá. Rychle jsme se domluvili, že zaplatíme cestou zpět a necháváme motorky na parkovišti. Už jsme tam nebyli sami s motorkama. Je tu jedna KTM990, Suzuki V-strorm a BMW1200GS. Mají kolumbijské a peruánské značky. Při cestě zpět svědomitě zastavujeme u slavobrány dožadujeme se zaplacení. Paní na nás kouká, jako vyvoraný pásovec. To tu ještě nezažila. Ukazuje na tabuli a od každého chce 75 Pesos. Argentinci platí ale jen 25 Pesos. Tak začínám komunikaci na téma národnostní a snad i rasové diskriminace, barvy krve atd,.... Najednou paní přestává mluvit anglicky. Když to samé řeknu španělsky, alespoń si to myslím, zjevně už umí jenom jazyk zdejšího, dnes už vyhynulého, indiánského kmene Yamahautá. Platíme tedy dohromady 150 Pesos (asi 700 Kč), a s úsměvem a vzpomínkou na nahé ženy výše uvedeného indiánského kmene frčíme dál.

Zpátky volíme trasu offrodovou. Štolinka jako víno. Jsme opět v El Calafate a rozhodujeme se dál nejet a zůstat tu přes noc. Opět spíme v malé hosterii. Tradiční večeře. Česnek, cibule a dvěl láhve vino tinto. Zítra jedeme dál na jih zpět do Chile.





Den dvanáctý (26.11.2010) - Torres Del Paine
Ač Pavel vstal o hodinu dříve, jak mi tvrdil, zase sedím oblečený na motorce a sleduji jeho koncert s upevňování jeho pěti zavazadel na nosiče, které již o dvě zredukoval. Vrážíme z El Calafate do dalšiho národního parku, tentokrát na Chilské straně And. Asi po 60ti km jízdy se vyhoupneme na náhorní planinu do výšky cca 800m a rázem klesné teplota na 8C a jako obvykle pěkně funí. Po cca hodině jízdy opoušime asfalt a čeká nás cca 100km offroad na jihozápad směrem k Agrentinsko-Chilské hranici. Stěrková cesta je široká jak D1 před Prahou a za celou dobu potkáme asi 4 auta a jednoho pacienta na kole s pávem. Na poslední Argentinské pumpě dontakujeme a klábosíme s chlapíkem na GS jedoucí z Aljašky do Ushuaia - už 4tý měsíc. Na Argentinské celnici kvetou pampelišky a celníci mají v kanclu postavený pimpongový stůl. Pohoda. Cca za 15min odjíždíme na Chilskou stranu. Tam bohužel chytnem autobus s turisty a tak vystojíme asi hodinovou frontu a po nezbytném vyplnění různých deklarací a osobním ujištení, že nedovážíme do Chile žádné ovoce, vyrážíme po šotolinové cestě do 100km vzáleného parku Torres del Paine.

U vstupní brány parku se Pavel chce vyhnout placení vstupného obvyklou fintou, že jen projíždíme a vede nás touto cestou GPS. Za chvíli platím á 32USD za osobu, ale musím říci, že to za to nepochybně stojí.

Park je hojně navštevován místími. Jezera, ledovce, až 3.000m vysoké horské štíty, vodopády, stáda lam a koní a prý i kondoři, ale ty jsme opravdu nezahlédli. Návštěva tohoto národního parku, na kterou jsem se opravdu těšil, mne rozhodně nezklamala. Kolem 20h opoušime park a hledáme ubytování. Nakonec zakotvíme v hosterii ve Villa Serano. Z pokoje máme výhled na zasněžené vrcholky hor.
Jirka



Den třináctý (27.11.2010) - Od Pacifiku k Atlantiku
Ač jsem vstal ve stejný čas jako Jirka, a ještě drahnou půlhodinu spravoval helmu, měl Jirka co dělat, aby byl připraven na motorce k odjezdu z horského hotýlku v Torres del Paine ve stejnou chvíli, jako já. Jezdím s ním rád. Ví moc dobře, že ve skupně jezdím vždy nejraději první nebo poslední a vždy mi vyjde vstříc. Je charakter.

Čeká nás asi 100 km šotilinky k nejbližší pumpě na pobřeží Pacifiku. Projíštíme krajinou nespočtu ledovcových jezer a těsně před městem Puerto Natales najíždíme na asfaltku. Už jej cítíme. Voní solí a chaluhami. Pacifik. Vlny bijí do přístavních mol a děsně fouká. Koupat se mi v něm tedy nechce. Tankujeme do plna a vyrážíme.Na kopečku nad městem je kultovní místo všech motorkářů, kteří tudy projíždějí. Je to pietní místo jedné slečky, která zde údajně přišla o život. Jako holt zde každý motorkách, necháváme plastovou lahev s vodou jako pití pro slečnu. Nejsme vyjímkou.

Po 100 km po asfaltu směrem na Punta Arenas odbočujeme na úzkou šotilinku a podél hranice s Argentinou míříme k pobřeží Atlantiku. Krásná šotolinka. 130 km dlouhá. Nikde nic, jen stáda ovcí, lam a občas nějaký pštros či stádo koní. Až ke konci potkáváme v protisměru dvě auta. Jelo se ale krásně. Po větru.

Trajketem překonáváme Magallanesův průliv a vjíždíme na území ostrova Terra Fuega, Ohňové země. Dalších 150 km po šotlině, které je docela rozbitá od kamionů. Nic moc. Večer po 600-ti najetých km a přejetí hranic do Argentiny konečně vníždíme do města Rio Grande. Ještě, že má Jirka dva kanystry s benzínem. Jinak by chlapec nedojel :-)

Spíme v docela slušným hotýlku za dobrou cenu 275 Pesos i se snídaní. Do Ushuaii zbývá 210 km.



Den čtrnáctý (28.11.2010) Ushuaia - dál už cesta opravdu nevede
Ráno při probuzení prosvítá z poza okenní rolety intenzivní světlo. Bude hezky a tudíž se hned lépe vstává. Jdeme na snídaní, ale venku krápe a je zataženo. Dobrá cena pokoje byla vykoupena oknem vedoucím pouze do osvětlené hotolevé chodby. Architektonický skvost. Po chvíli váhání nad počtem vrstev oblečení se Pavel přeci jen rozhoduje pro nepromok PINGUIN style, ke kterému by v POLU měli dodávat asistenta při oblékání. Později mu ho závidím. Vyrážíme do 220km vzdálené Ushuaia za vydatného slejváku. Cestou se zdravíme s neobvyklým množstvím motorek. Teplota kolísá mezi 5-8C a asi 50km před cílem zastavuji Pavla, a griluju si ruce na válcích jeho boxera. Pavel má motorku vybavenou polárními chrániči heftů, a tak jede v suchu. Nabízí mi, jak je jeho dobrým zvykem, své rukavice a obléká si moje. Asi na pět vteřin, a pak prohlásí, že odmítá mít zbytek cesty ruce v lednici. Vytáhne své suché letní a vyrážíme dál. Krajina se změnila z nezáživné pampy na krásné hory. Přestává pršet a do Ushuaia vjíždíme po suché silnici.



Plán je jasný, dotankovat, najít ubytko, usušit se a podle počasí vyrazit pojezdit okolí. Ubytujeme se v privátu a hodinu si fénuju boty. Od majitele ubytování se dozvídáme, že tu byl motosraz. Prošvihli jsme to o den a bezpochyby mohli získat cenu pro nejvzdálenějšiho účastníka - patrně nepromok. Svítí sluníčko a vyrážíme do parku Tierra del Fuego v mokrých věcech, aby nám cestou uschly. Jako obvykle nás na vstupu skásnou o vstupné, pro inostrance 3x vyšší než místňáky.

Park se rozpostírá na břehu Atlantiku, z něhož se zvedají až tísíci metrové zasněžené štíty. Projedeme celý park a jak jinak, dokumentujeme se po více něž 5.000km u cedule "konec světa". Začíná pršet a do pronájmu dorážíme úplně promočení. Držíc se hesla "Karle zkrať to, je tu zimaˇ" (Cirmaman -Dobytí severního pólu....) máme v plánu zítra vyrazit zpět. Za teplem. Na sever. Do And.
Jirka