Dovolená 2011 – Albánie, Černá Hora
Přidal lpes dne 17. February 2012
Účastníci zájezdu:
Pepa „Leštič“ Hruška – Suzuki DL650 V-Strom
„Barvajs“ Martin Barvínek – Suzuki DL650 V-Strom
„Schimi“ Dan – Suzuki DL650 V-Strom
Jirka Trávníček – Suzuki DL1000 V-Strom
Luboš Peška – BMW R1200GS

Termín: 15.7. – 28.7.2011
Ujetá vzdálenost: 4178 km
Cena: cca 16.000,- na osobu

Fotogalerie:
http://lpeska.rajce.idnes.cz/Motodovolena_2011_-_Cerna_Hora%2C_Albanie_-_1.tyden/
http://lpeska.rajce.idnes.cz/Motodovolena_2011_-_Cerna_Hora%2C_Albanie_-_2.tyden/

15.7. pátek - Den první – Setkání cestovatelů u kamaráda Oldy

Praha – Vlašim – Třebíč – Brno
Ujetá vzdálenost: 259 km

V 15:20 ke mně přijel Pepa. Než jsme vyjeli, upozornil mě, že za ním nemám jezdit moc blízko, protože mu tam něco skřípe a může z něj něco odpadávat. Před ním, ať taky nejezdím, protože mu to moc nebrzdí. Poté jsme vyrazili na Benzinu do Vlašimi, kde jsme měli dohodnutý sraz s Jirkou.
Na pumpě jsme byli v 16:30, protože bylo dost času, krátili jsme si čekání klábosením o různých „velmi důležitých“ věcech. Asi v 17:45 se konečně, zhruba s hodinovým zpožděním objevil litrový V-Strom v indiánských barvách a na něm Jirka.
Před odjezdem z vlašimské Benziny jsme se všichni ubezpečili, že máme dost benzínu až do Brna a že druhý den ráno všichni společně někde natankujeme. No a pak jsme již bez zbytečného otálení vyrazili směrem na Třebíč, kde na nás měl čekat Schimi. Jaké však bylo překvapení, když najednou Pepa hlásil, že akutně potřebuje benzín, měnil se směr cesty k nejbližší benzínce a dále se již v klidu mířilo do Třebíče.
Na třebíčském náměstí jsme v 19:40, v pohodě nalezli Schimiho a jeli jsme k Oldovi do Brna. Díky shodě několika náhod jsme si nejprve objeli půl Brna a na závěr jsem ještě všechny provedl malým okruhem okolo celých Popůvek, protože jsem přehlédl ulici, kde Olda bydlí.
Ale vše dobře dopadlo, Oldu jsme našli. Dorazili jsme ve 20:52. Už nás s Broňou čekali. Kromě nich tam již byl i poslední z účastníků zájezdu – Barvajs. Po menším úsilí se nám podařilo poskládat všechny motorky do Oldovy garáže.
Olda nám zajistil večeři a dostatek pití. Celý večer se povídalo a čas příjemně plynul. Najednou bylo půl třetí ráno, tak jsem to všechno zahnal spát, protože následující den nás čekala pořádná porce kilometrů.

16.7. sobota - Den druhý – Dlouhá, nudná cesta přes Maďarsko

Brno – Bratislava – Tuzla
Ujetá vzdálenost: 724 km


Okolo sedmé jsme se probudili do nového dne. Bylo krásně teplo a slunečno. Balili jsme si věci a vše věšeli na motorky. Pak už zbývalo jen poděkovat Oldovi, rozloučit se a v 8:20 jsme vyráželi. Olda s námi ještě kousek jel, nakonec již jen pokynutí rukou a naše pětice vyrazila vstříc dálavám.
V Brně jsme najeli na dálnici do Bratislavy a za necelou hodinu od odjezdu (9:15) jsme byli na Slovensku. Přes Slovensko jsme se zastávkami na pumpách jeli necelé dvě hodinky, v 11:09 jsme kupovali maďarské dálniční známky a vjížděli do Maďarska. Najeli jsme na dálnici a začala nekonečná nuda, jak Pepa trefně poznamenal – „kukuřice, slunečnice, kukuřice, slunečnice, kukuřice, slunečnice, slunečnice, kukuřice“. A v tomto duchu bylo dalších 5 hodin.
Ráz krajiny a dění okolo se změnil, když jsme zhruba ve čtyři hodiny vjeli do Chorvatska. Projížděli jsme vesničkami, kde na lavičkách před domky odpočívali a povídali obyvatelé všech věkových skupin. Připadalo mi to jako by člověk přijel do zcela jiného, klidnějšího, světa. Cesta chorvatským vnitrozemím šla pomaleji, ale před šestou jsme překročili hranici Bosny a Hercegoviny, tím jsme pro tento den, vstoupili do naší cílové země. Dále jsme zamířili do Tuzly, kde jsme potřebovali najít nocleh a pneuservis, ve kterém chtěl Barvajs přezout pneumatiky.
V Tuzle se to hemžilo množstvím naparáděných holek – diskotéky začínaly dunět, víkendová noc startovala a Jirka nevěděl, kterou holku dříve fotit. Nakonec jsme, trochu dílem náhody, nalezli pension i s pneuservisem (Penzion s pneuservisem v Tuzle: N 44° 32‘ 16.50“, E 18° 40‘ 59.22“), domluvili jsme si nocleh i zítřejší Barvajsovo přezutí a po osmé hodině jsme se ubytovali. Penzion ležel v těsném sousedství místní velké atrakce – koupaliště s přírodně slanou vodou, ale i v tuto dobu tam byla hlava na hlavě.
Procházkou do centra města jsme došli na večeři. V první restauraci, nás usadili přímo před diskotékový reproduktor, tak že jsme neslyšeli vlastního slova. Proto jsme se asi po minutě zvedli a odešli do sousední restaurace, která byla o poznání klidnější. V té jsme se pak navečeřeli. Následující procházka v mých očích Tuzle značně napravila reputaci, protože z hlavní silnice, ze sedla motorky, mi město přišlo docela odporné, ale historické centrum s pěší zónou plnou kavárniček a restaurací má moc hezké. Po půlnoci jsme se vrátili na pokoj a uložili se k spánku.

17.7. neděle - Den třetí – Napříč Bosnou

Tuzla – Sarajevo – Goražde - Foca
Ujetá vzdálenost: 286 km


Ráno jsme se probudili tak nějak nenásilně všichni zhruba ve stejný čas. Balili jsme věci, někteří z nás se i myli. Zhruba okolo půl deváté měl Barvajs domluveno přezouvání a já s Pepou jsme vyrazili do města koupit něco ke snídani. Koupili jsme nějaké sladké pečivo a něco z listového těsta plněné sýrem. Stavili jsme se ještě na kávičce. Po návratu již netrvalo dlouho a vyjeli jsme.
Tuzlu jsme opustili po ukazatelích směrem na Sarajevo, ale na samém okraji města silnice končila a byli jsme vykázáni na objížďku, naštěstí ne moc dlouhou. Dále již cesta do Sarajeva probíhala klidně.
Do Sarajeva jsme přijeli někdy kolem oběda, projeli okolo Olympijského stadionu, v jehož pozadí se bělaly kříže hrobů obětí války z devadesátých let. Tento chmurný pohled se nám naskytl ještě na několika místech Sarajeva. Pak jsme již zamířili do centra, kde jsme se stavili na oběd v restauraci1) na břehu řeky. Stopy války jsou zde stále patrné všude, i když to je již takových let – přímo proti restauraci jsou dvě totálně rozstřílené budovy. Pepa se doptal, kde se nachází most, kde nám zastřelili Ferdinanda2), tak jsme bezprostředně po obědě vyrazili hledat most. Byli jsme úspěšní, následovalo pár fotografií a pokračovalo se v cestě. Role vůdce výpravy se ujal Barvajs a vedl nás ven ze Sarajeva neuvěřitelnými uličkami, příšerně strmými a chvílemi tak úzkými, že mě to párkrát donutilo uvažovat, zda se tam s těmi kufry GSo protáhne. Jeli jsme proto velmi opatrně a pomalu. Když jsme byli venku z města, otevřel se nám nádherný panoramatický pohled na město, ale Barvajs byl v nenávratnu. Chvíli jsme čekali, ale marně. Nakonec jsem mu odeslal sms s naší GPS pozicí, podle které nás zase našel.
Následně jsme zamířili do kopců, s úmyslem projet, dle Martinovy mapy, do Focy. Cesta byla krásná, samá zatáčka. Nakonec jsme přijeli do horského střediska, kde asfaltka končila a pokračovala jen šotolinová cesta, která měla vést k cíli. Barvajs, Jirka a Schimi se vydali na průzkum, Pepa se ptal místních, kteří zde prodávali borůvky, zda ta cesta pokračuje a je průjezdná. Dostalo se mu poněkud překvapující odpovědi. Cesta tam je, ale po třech kilometrech prý je uzavřená, protože tam jsou miny. Toto jsme všichni uznali jako pádný argument k tomu vydat se po cestě delší, ale snad bezpečnější…
Tak že míříme po silnici na Goražde. Cestou jsme narazili na kuriózní tunel, byla to díra s hliněnou cestou, s průřezem tak na jedno nákladní auto, dlouhá cca 500 m a nebyla vůbec osvětlená. S přítomností min jsme se znovu setkali ještě jednou, při sjíždění do Goražde byly okolo silnice zapíchány varovné praporky, svědčící o tom, že území mimo silnici může být stále zaminováno.
Projeli jsme Goražde a zamířili do Focy, když nás náhle zastavila policejní hlídka, prý kdo jel první, že jel rychleji, než je zde povoleno. Byl to Barvajs, ale nakonec vše dopadlo dobře, policajti byli také motorkáři, tak s námi jen popovídali a pustili nás bez pokuty.
Cestou jsme minuli kemp u řeky a jeli dále k pumpě za městem. Při jedné ze zastávek měl Schimi krátké nohy a tak nám předvedl bříško svého Stroma. Pumpu jsme nakonec nalezli, ale ještě nebyla dostavěná, tak jsme jeli hledat jinou, což se povedlo a tak jsme natankovali a zastavili na večeři v restauraci za mostem. Mezitím se setmělo a tak jsme se rozhodli pro cestu jistoty a vrátili se do kempu3) před městem, okolo nějž jsme dnes už jednou jeli. Stany jsme postavili již za úplné tmy. Ještě pár piv či střiků a šlo se spát.

1) Restaurace v Sarajevu - oběd N 43° 51‘ 19.44“, E 18° 24‘ 47.16“
2) Most, kde zastřelili Ferdinanda N 43° 51‘ 26.88“, E 18° 25‘ 44.40“
3) Kemp ve městě Foca N 43° 31‘ 45.84“, E 18° 46‘ 59.94“

18.7. pondělí - Den čtvrtý – Vzhůru do Černé Hory

Foca – „Tři veteráni“ – Plevlja – Žabljak – horská bouda (Durmitor)
Ujetá vzdálenost: 162 km

Ráno jsme vstávali do slunného dne, rozložili jsme po trávě tropika stanů, aby uschla, a pozvolna jsme balili. Vydali jsme se zpět směrem k městu, za nímž má dle Bebova popisu začínat šotolinová cesta přes lesy až k hraničnímu přechodu.
Bohužel dnes jsme tolik štěstí jako včera neměli a policejní hlídka, která nás zastavila kvůli překročení rychlosti, tentokrát již nekompromisně požadovala zaplatit pokutu 20 Euro od toho z nás, kdo jel první. Černý Petr tentokrát zůstal v ruce Pepovi.
Za městem opravdu začínala pěkná šotolinová cesta, která nás vedla přes louky a lesy k celnici Bosny a Hercegoviny. Chvíli jsme čekali před větší stavební buňkou, která zde plní roli budovy celnice, u níž byla zaparkovaná Lada Niva v barvách policie. Nakonec nám celník vrátil pasy a jelo se dál, mysleli jsme, že toto byla celnice z pohádky Tři veteráni, ale ta pravá1) teprve přišla o pár kilometrů dále na straně Černé hory. Zde byla opravdu maličká budka se závorou, chyběla snad už jen koza a to splachovadlo, aby byl dojem úplný. Šotolina se pak asi po pěti kilometrech změnila v asfalt, po němž jsme dojeli do zhruba 30 km vzdáleného města Plevlja, kde jsme si dali oběd v jakémsi fast-foodu2), ale celkem jsme si pochutnali.
Pokračovali jsme do údolí řeky Tary, (druhý největší kaňon světa) až ke známému Durdevickému mostu3). Zastavili jsme a fotili a fotili.
Pak naše cesta mířila do lyžařského střediska Žabljak. Tam nastal trochu chaos, protože jsme nemohli trefit správnou odbočku do NP Durmitor. Navigace ukazovala směr správně, nicméně cesta vypadala jak cestička do dvora. Tak se Schimi pokusil zeptat na cestu kolemjdoucích dívčin. Ty se ale Schimiho v helmě natolik polekaly, že před ním začaly utíkat. Celou tuto humornou scénku Jirka vyfotil a já, když jsem fotku viděl, tak jsem ji hned nazval „Jaký dobrý skutek pro vás mohu udělat…„.
Projeli jsme Žabljakem, okolo hasičské stanice, kde jsme pro Schimiho vyfotili vozový park a pak jsme se vydali úzkými silničkami do hloubi NP Durmitor. Cesta nás vedla stále vzhůru, téměř až k hranici 2000 m.n.m., sluníčko se pomalu chystalo ukrýt za hradbu hor a proto byl čas hledat místo k noclehu.
Náhle se objevila kus od cesty jakási horská bouda4), tak jsme se rychle domluvili, že se tam navečeříme. Sedli jsme si na terasu, objednali jídlo a sledovali jsme, jak okolní štíty mění barvy v západu slunce. Mezitím Pepa dohodl s provozním, že můžeme přespat na terase, vlastně pod terasou. Byla tam velká suchá plocha, chráněná před rosou i případným deštěm. Dlouho po tom co terasu opustili poslední hosté, jsme sbalili všechny své krámy, nanosili je pod terasu a rozložili tam spaní.

1) Celnice „Tři veteráni“ N 43° 23‘ 48.18“, E 19° 02‘ 35.10“
2) Plevlja – fast-food (oběd) N 43° 21‘ 26.52“, E 19° 21‘ 19.38“
3) Durdevický most přes Taru N 43° 09‘ 03.30“, E 19° 17‘ 45.30“
4) Horská bouda (Durmitor) N 43° 10‘ 18.60“, E 19° 04‘ 47.82“

19.7. úterý - Den pátý – NP Durmitor
Horská bouda (Durmitor) – Sušické jezero – Nikisič – Podgorica – Verusa
Ujetá vzdálenost: 265 km

První zřejmě procitnul Pepa, hned po něm já, byl úžasný východ slunce, obzor byl sytě rudý a z této záře vystupovaly mírně zamlžené jednotlivé pásy hor. Pokoušeli jsme se to vyfotit a pak jsme ještě ulehli. Při druhém probuzení jsme již vstali všichni. Sbalili jsme se, posnídali paštiky a vydali se na cestu.
Nejprve se jelo po úzké asfaltové silničce po samé hraně kaňonů řek Tary a Sušice. Pak jsme náhle u jednoho vyhlídkového bodu sjeli z asfaltu a vydali se na dno kaňonu Sušice k Sušickému jezeru. Schimi se těšil, že se vykoupe. Nejprve byla cesta moc pěkná šotolinka, jízda po ní byla velmi příjemná, ale poslední úsek před samotným dnem se jelo poměrně strmě dolů v podstatě kamennou sutí, to už mi tak příjemné nebylo, ale nějak jsem to dal. Dojeli jsme k Sušickému jezeru1) a dostavilo se zklamání, místo jezera zde je jen podmáčený kus louky, tak se Schimi poprvé nevykoupal. Pepa zde rozporcoval melouna, který jsme společně snědli a vydali jsme se druhou stranou vzhůru. Cesta byla kamenitá, ale zdála se mi příjemnější než dolů, možná jsem si už jen zvykl.
Po výjezdu z kaňonu jsme ještě chvilku jeli šotolinou po hraně, na jednom vyhlídkovém bodu se Jirka rozhodl pořídit snímek a při zastavování se mu na trávě smeklo přední kolo a jako druhý nám předvedl bříško své motorky.
Po chvilce šotolina končila a najelo se na asfalt. Ale v křižovatce nám vjel do cesty náklaďáček a v něm jakýsi dědula a pokřikoval na nás, že jsme určitě jeli ze Žabljaku přes národní park a že musíme zaplatit. Když jsme zjistili, že se nejedná o pokutu ale o vstupenku do NP, tak jsme si od děduly lístky koupili, protože ještě parkem pojedeme. Následně jsme si to zamířili krásnými asfaltovými silničkami napříč úžasnými náhorními plošinami národního parku Durmitor, sytě zelené kopce se střídaly s šedými skalnatými vrcholky nejroztodivnějších tvarů. U jednoho z těchto vrchů jsme zastavili a fotili, protože Barvajs měl toto místo jako jeden z bodů do motocestovatelské fotosoutěže. Pak jsme našli vcelku pěknou restauraci2) jménem Jatak, kde jsme se zastavili na oběd. Z lednice, která byla venku, jsme si naštěstí mohli nápoje podávat sami, bylo hrozné vedro a obsluha ukrutně pomalá.
Po obědě jsme opustili území národního parku a vydali se přes Nikisič a hlavní město Černé Hory Podgoricu směrem k Plavskému jezeru. Celý zbytek dne jsme se klikatili silnicemi mezi černohorskými vesničkami. Protože se již připozdívalo, začali jsme shánět, kde bychom se mohli navečeřet a možná i hlavu složit. Když už to vypadalo, že v této oblasti zřejmě není možno sehnat hospodu, kde by nám uvařili, objevili jsme ve vesničce jménem Verusa3) zcela novou rybárnu s pstruhovými sádkami a s majitelem jsme se dohodli, že nám přeparkuje auto a na zahradě si můžeme postavit stany. Rázem byly zabity dvě mouchy jednou ranou. Večeře – pstruh přes celý talíř, byla výborná. Uléhali jsme najedeni a spokojeni.

1) Sušické jezero N 43° 11‘ 01.14“, E 18° 59‘ 59.34“
2) Restaurace Jatak (oběd) N 42° 58‘ 40.98“, E 19° 04‘ 31.14“
3) Rybárna Verusa N 42° 39‘ 54.72“, E 19° 30‘ 53.34“

20.7. středa - Den šestý – Konečně Albánie

Verusa – Plavské jezero – Gusinje – Tamare
Ujetá vzdálenost: 133 km

Dnes jsme se probudili do zamračeného dne, mraky se k nám ženou snad ze všech stran. Rychle jsme sbalili relativně suché stany a všechny své věci. Bylo to právě včas, začalo pršet, poměrně dost slušný slejvák, tak jsme posnídali a počkali, až přestalo pršet a vydali se na cestu směrem k Plavskému jezeru.
Po nějaké té hodince cesty asfaltovými silničkami jsme zastavili na vrcholku nějakého kopce u bistra Tresnjevik1) na kafíčku. A jak si tak popíjíme kafe, přihnala se solidní bouřka, která vypadá, že nebude mít konce. Mezitím se tam dáváme do řeči s párem Čechů, turistů, kteří jsou na cestě domů z Albánie. Pepa si dává ještě druhé kafe, což později zjistil, že nebylo až zas tak moudré rozhodnutí. Jakmile ta největší bouřka pominula, vydáváme se po mokrém asfaltu směrem k městu Plav těsně u Albánských hranic. Zde nalézáme celkem pěkný hotel2) u jezera, a protože se ženou mraky a začíná zase pršet, zastavujeme se zde na oběd. Obědváme na terase pod střechou s výhledem na jezero a hory. Tak koukáme na hrozivé mraky ve směru, kam se chystáme jet. Když se ještě od vrchního dozvídáme, že nejbližší dva dny tu má být hnusně, tak nám to na náladě moc nepřidává.
Přesto, oblečeni v nemokách, míříme do Gusinje, což je poslední městečko v Černé Hoře. Při průjezdu městem náhle zastavujeme před hotelem Rosi3), Pepa slézá z motorky a mizí v útrobách hotelu. Po chvilce se objevuje a volá na nás, „Startujte a rychle pryč!“ Později se dozvídáme, že místní dvojitá káva v jeho střevech odvedla svoji práci, že sotva doběhl. Naštěstí to dopadlo dobře a nemusel tam nechat spodní prádlo, ale co tam napáchal, neprozradil. Ono by to stejně bylo zřejmě nepublikovatelné. :)
Gusinje opouštíme po opravdu velmi úzké asfaltce, někdo z kluků se ptal: „Jedeme dobře? Tohle přeci nemůže být cesta k hraničnímu přechodu“. Ale jeli jsme správně, oba Garmini ukazovali cestu shodně. Následovalo odbavení na černohorské a pak i albánské straně. Jen jsme se rozjeli, tak zhruba po 100 m asfalt končil a začínala opravdu kamenitá cesta, myslím, že v tuto chvíli jsme se všichni začali chechtat do přileb. Vítejme v Albánii!
Po překročení hranice začíná pršet, nejprve je to jen slabý deštík. V jedné zatáčce se mi podařilo najet do neudusaného kamení a trochu jsem se tam zahrabal. Schimi na mě počkal, než jsem tuto drobnou patálii vyřešil, mezitím zbytek výpravy, který jel před námi, na jedné křižovatce špatně odbočil, což jsme my dva netušili a odbočili jsme správně. Ujeli jsme asi 5 km, když jsme je nedojeli, začalo nám to být divné. Mezitím se strhla pravá horská bouřka s pořádným krupobitím. Pokoušeli jsme se spojit mobilními telefony, ale dle předpokladu, v albánských horách nebyl signál. Tak jsme se se Schimim rozhodli vrátit se zpět na onu křižovatku. Když jsme tam dojeli, proti nám celkem svižně jelo černé Pajero s nějakými místními mlaďasy, tak jsme se jich anglicky zeptali, jestli tam neviděli tři lidi na motorkách, dostalo se nám kladné odpovědi, hurá, zdálo se, že jsme na správné stopě. To už jsme ale v dálce uviděli dvě motorky, jak se k nám blíží od vesničky Vermoshi. Byl to Barvajs a Pepa. Jirka se jel podívat ještě kus před tuto křižovatku, zda tam nejsme. Tak již ve čtyřech čekáme na křižovatce na Jirku.
Pak jsme ho konečně zahlédli v dálce pod kopcem, jak se vrací. Ale trvá mu to nějak hrozně dlouho, tak se mu Barvajs vydal naproti. Za chvíli jsme uslyšeli Martina, jak na nás volal, ať tam jedeme všichni, že Jirka měl nehodu4). Plni obav, co se stalo, jsme sjížděli kamenitou cestou zhruba o tři zatáčky níže k dřevěnému můstku přes potok. Na jeho samém okraji ležel, či spíše visel, Jirkův Strom a Jirka stál uprostřed můstku. Jak bylo po dešti, tak byla prkna mostu pěkně slizká a Jirka si zřejmě přibrzdil předkem, smeklo se mu to a bylo hotovo. Můžeme hovořit o velikém štěstí, že to dopadlo takto a ani Jirka a ani Strom nespadli dolů do potoka, zas tak nízko to nebylo. Následovalo zjišťování rozsahu škod. Jirka, zcela OK, s motorkou to bylo o něco horší, ale naštěstí ne kritické. Když jsme přehlédli mraky škrábanců, tak přední blatník byl na hadry, jeho zbytky jsme fixovali stříbrnou páskou, ohnutá řídítka se nám v pěti lidech podařilo nahrubo srovnat, přiohnuté lešení na kufry. Nejzávažnějším problémem se jevila být ulomená řadička. Na opravu by byla potřeba vrtačka a šroub. Snažili jsme se sehnat pomoc v nedalekém domě, ale dozvěděli jsme se, že jim nejde proud, ihned jsme si dělali prdelky a dávali do souvislosti Jirkou z mostu stržený, volně ležící kabel s tím, že jim nejde proud. Nicméně, pahýl řadičky jsme pouze obalili páskou, aby se jím netrhala bota, a Jirkovi nezbylo nic jiného, než se s tím pokusit pokračovat v jízdě. Zdálo se, že by to to mohlo jít.
Pokračovali jsme dále, hlouběji do hor, na cestě se střídal kamenitý povrch s podmáčenou hlínou, ale proti loňské Ukrajině to byla paráda, jelo se dobře. Mezitím se mraky roztrhaly a začalo vykukovat sluníčko. Kamení na cestě rychle osychalo. Tu a tam se na cestě objevilo stádo kravek, ovcí, jinde zase kozy či prasata. V momentě, kdy jsme se blížili k jedné z vesniček v hloubi hor, zastavil nás „malý výběrčí mýta“, dostal od Pepy bonbóny a mohli jsme pokračovat nerušeně dále, pak u cesty stála malá holčička, která nás sice nezastavovala, ale Pepa jí také obdaroval bonbóny a vyfotil se s ní. Jelo se krásnou kamenitou cestou. I když nám se zdála poměrně úzká, místní řidiči náklaďáků byli zřejmě jiného názoru a hnali to tam tak, že jsme je museli pustit před sebe. Této pauzy všichni zároveň využili k tomu, aby se svlékli z nemoků, protože sluníčko již řádně svítilo.
Při průjezdu jakousi zapadlou vesničkou mi náhle do cesty z poza kamenité zídky vyběhlo prase a jalo se mi zmateně kličkovat před předním kolem, myslím, že jsme měli oba na mále, ale nakonec naštěstí zmizelo stejně nečekaně, jako se objevilo.
Když už se slunce chystalo zmizet za hřebeny okolních hor, dojeli jsme do vesničky Tamare a zastavili jsme před místní obdobou polikliniky. Vypadalo to jako trošku větší zdravotní středisko. Pepa, Barvajs a já jsme se vydali pěšky hledat ubytování. Rázem se téměř všechny domy ve vesnici měnily v penziony. Pak jsme se pokusili zajistit si vjezd motorek na školní pozemek, kde bychom si postavili stany. Náhle se ale objevil člověk, ze kterého se později vyklubal místní farář a nabídnul nám ubytování na faře5). S velikými díky jsme přijali a nastěhovali se do jakési přednáškové místnosti fary. Chtěli jsme mu za to něco dát, on však nic nechtěl, tak mu Pepa chtěl dát alespoň na někoho z nás kontakt. Jediný, kdo však měl u sebe vizitku, byl Barvajs, bohužel ale na ní figuroval název firmy, který vznikl ze slov SATelity a ANtény, což nám přišlo nevhodné dávat zrovna faráři, mohli bychom být velice záhy z fary vykázáni.
Jirkovi se ještě večer podařilo uprostřed vesnice objevit jakéhosi kutila s vrtačkou, jak přidělával poštovní schránku a dokázal ho přemluvit, aby mu opravil řadičku od jeho Stroma. Oprava se podařila a Jirkovi se od této doby jelo mnohem lépe. Pak jsme šli do místní hospůdky na jídlo, pití a nasát trochu ze zdejší atmosféry, seděli jsme venku a bylo nám fajn.
Na faru jsme se vrátili již za úplné tmy. Ulehli jsme a usnuli spánkem spravedlivých.

1) Bistro Tresnjevik N 42° 44‘ 07.74“, E 19° 41‘ 05.52“
2) Hotel-Restaurant v Plavu N 42° 35‘ 16.98“, E 19° 55‘ 44.46“
3) Hotel Rosi N 42° 34‘ 03.00“, E 19° 50‘ 00.18“
4) Jirkova nehoda N 42° 34‘ 48.00“, E 19° 44‘ 44.64“
5) Fara v Tamare N 42° 27‘ 51.24“, E 19° 33‘ 44.46“

21.7. čtvrtek - Den sedmý – Skrz albánské hory

Tamare – Shkoder – Shkoderské jezero – Komani
Ujetá vzdálenost: 141 km

Ráno v 5h nás probudil ukrutný řev. Byla to skupinka místních oslů, která přišla „natankovat benzin“ k pumpě, která byla hned naproti faře. Po probuzení v 7h a snídani jsme naložili věci na motorky. Ještě jsem se šel s Pepou podívat do místního kostelíku a následně jsme se všichni vydali odkrajovat z dnešní porce kilometrů…
Cesta byla kamenitá, bez krajnice a úzká tak na jedno auto, na mnohých místech byl hned vedle cesty velmi strmý sráz či skála, která padala desítky metrů na dno údolí. Ale ty výhledy, to byla prostě paráda. Ale těchto nádherných výhledů si mohl člověk naplno užívat, jen když zastavil, protože jinak musel být stále ve střehu, kdy a kde proti němu vyjede auto, pečlivě vybírat cestu pro přední kolo aby se mu příliš nesmekalo po kamenech a k tomu po očku sledovat navigaci, zda jedeme správným směrem.
Po několika hodinách takovéto jízdy náhle kamenitá cesta končila a změnila se ve velmi rozbitou, a stejně úzkou asfaltovou silničku, která se klikatila z hor dolů ke Shkoderskému jezeru a městu Shkoder. Jízda po této silnici si vyžadovala téměř stejnou pozornost jak předešlá kamenitá cesta. I mně se v jedné zatáčce stalo, že se proti z ničeho nic objevila stará nákladní IFA a tak jsem byl nucen GSo na moment zastavit ve křoví u silnice a pokračovat v cestě až po projetí náklaďáku. S blížící se civilizací se množí v okolí všudypřítomné bunkry, chvílemi se zdá, jakoby v Albánii měl každý obyvatel svůj bunkr.
Role vodiče se ujal Pepa s papírovou mapou, protože stále nedůvěřoval našim „čertovým krabičkám“, tak říkal našim navigacím. Podařilo se mu vybrat cestu po rozestavěné silnici, kterou ani nemohl mít v mapě. Na nedokončeném obchvatu Kopliku přišla má chvíle. Přes cestu byl vybagrovaný a čerstvě zasypaný výkop, velmi sypkou hlínou1). A vzhledem k tomu, že jsem z nás jel poslední, tak mi to chlapci pěkně nakypřili, tak že jsem jel a najednou jsem koukal a že přední kolo stojí v tom kyprém bordelu, nic nepomohlo ani to, že jsem přidal plyn, zkrátka prásk, bum a zhruba ve třicítce jsem šel přes levé řídítko z Brambory ven. Pepa to prý viděl v zrcátku, asi jo, protože hned zastavil a šel mi pomoct se posbírat, ale když ke mně dorazil, Brambora už byla na kolech a já nasedal – pomohli mi to postavit stavební dělníci. Ale měl jsem, menší problém, po rozjezdu kontrolka ABS ne a ne zhasnout, tak jsem znervózněl a zastavil na nejbližší pumpě. Naštěstí jsem zjistil, že je přední brzdič plný písku a kamínků, po jeho vyčištění bylo již vše OK.
Před polednem jsme vjeli do Shkoderu, musím říct, že něco takového jsem ještě nikdy na vlastní oči neviděl. Tak chaotický provoz na silnicích jsem doposud viděl jen ve filmech z Indie nebo asijských států. V jedné křižovatce stáli tři policajti, každý pískal jak o život a přitom ukazoval něco jiného než zbývající dva. Žádnému z řidičů ale nevadili a každý si jezdil, jak chtěl. Do toho značné množství lidí na mopedech, skútrech a kolech, občas i nějaký ten naložený oslík se objevil. Museli jsme na chvíli zastavit a dívat se. Pak jsme snad splynuli s davem… Tímto ďábelským provozem jsme se postupně propracovávali do centra, kde bylo cosi, co připomínalo obří kruhový objezd, ale opět bez jakýchkoliv pravidel či zákonitostí. Kousek od něj jsme zastavili a vydali se hledat restauraci, kde bychom se naobědvali. Nakonec Pepa něco našel, bylo to něco jako fast food2) na hlavní třídě, ale motorky jsme si mohli zaparkovat přímo před stoly, tak že jsme na ně viděli. Shodli jsme se, že si dáme pilaf, tak to Pepa Italsky objednává, číšník kýve a opakuje. Nakonec stejně přinesl něco jiného, tak to Pepa řešil po svém, prostě se zvedl, okénkem vlezl polovinou těla do kuchyně a ukázal jim, co chceme. Jídlo bylo celkem dobré, ale hlavně ukrutně levné, s obědem i s pitím jsme se vešli, po přepočtu do 50 Kč.
Po obědě jsme se nejprve jeli podívat ke Shkoderskému jezeru. Přejeli jsme řeku a za mostem naši kolonu rozdělily semafory. Vzhledem k tomu, že bezprostředně po přejetí mostu jsme se ocitli v oblasti nějaké cikánské komunity, tak jsem se vážně bál, aby Barvajse, který jel první, nenapadlo zde zastavit a čekat na zbytek. Na ostatní jsme počkali za městem, kde začíná jezero, ještě jsme jeli pár kilometrů po břehu, ale celé jezero je všude zarostlé jakýmsi rákosím, zhruba do vzdálenosti sta metrů, naprosto nevhodné na koupání. Tak se Schimi podruhé nevykoupal. Jezero jsme si vyfotili a vydali se zpět k městu, prohlídnout pevnost Rosafat. Cestou zpět mi vyvstala akutní potřeba zastavit u pumpy, ale benzín jsem nepotřeboval... ? Vjeli jsme na parkoviště pod pevností, ale když jsme sesedali z motorek, z okénka pevnosti na nás mával člověk a ukazoval nám, ať jedeme až nahoru do pevnosti. Rádi jsme ho poslechli, protože to bylo poměrně hodně do kopce a po cestičce z valounů zasazených do betonu, by se nám tam, v našich botách, šlo velmi špatně. Ono se po tom vlastně ani nejelo moc dobře. Kameny byly od bot turistů vyleštěny do vysokého lesku, tak jsme si jen říkali, že snad nezačně pršet, protože pak by byla cesta dolů docela legrace. Motorky jsme zaparkovali v jedné ze vstupních místností3), přímo u výběrčího, který nás tam vylákal, samozřejmě, že od nás nějaké drobné, za tuto službičku dostal. Z pevnosti byl nádherný výhled na město v pozadí na jedné straně s jezerem a na druhé se štíty hor. Schimi se šel podívat i do místního muzea, zatímco my se poflakovali po pevnosti. Bylo ukrutné vedro, ale nad štíty hor, ve směru kam vedla naše další cesta, se stahovala mračna.
Z města jsme vyjeli po celkem pěkné, široké asfaltové silnici, ze které jsme po chvilce odbočili na užší asfaltku směrem na Koman, což by měl být náš dnešní cíl. Čím více jsme se blížili horám, tím byla silnička horší a více se klikatila. Nedaleko od Komani se asfalt, dokonce několikrát a bez jakéhokoli varování, vždy na pár desítek metrů, ztratil a povrch zde byl velice různorodý. V podvečer jsme dorazili do Komani – vesničky pod přehradou. Barvajs, Jirka a Schimi jeli nahoru na hráz, zjistit, jak to zítra bude s trajektem, jestli vůbec pojede, Pepa šel vyřídit ubytování v kempu4) a já tentokrát hlídal motorky. Vše dopadlo na výbornou, trajekt jede, kemp je pěkný a navíc fronta na trajekt se stojí od brány kempu a majitel se zná s policajtem, který to tu bude koordinovat, tak prý nemusíme mít obavy, že bychom se tam nedostali. Stany jsme postavili pod vinnou révou a kiwi, v části, která nám byla vymezena, bylo to přímo u řeky a tak postupně nikdo z nás neodolal osvěžující koupeli v ledově ledové vodě. Proud zde byl tak silný, že i když se Schimi snažil, co mohl, stejně z řeky vylézal tak o 3 metry níže, než do ní vlezl, ale konečně se mu podařilo se někde vykoupat. Povečeřeli jsme z vlastních zásob a přitom jsme zjistili, že tu v kempu jsou tři kluci a jedna holka z Čech, přijeli Škodovkama (Garde a Rapid), dle jejich hovoru usuzujeme, že jsou to učitelé. Nakonec jsme nastavili budíky, abychom nezaspali frontu na trajekt a šlo se spát.

1) Místo mého pádu N 42° 12‘ 11.34“, E 19° 27‘ 24.66“
2) Fast-food Shkoder (oběd) N 42° 04‘ 01.56“, E 19° 30‘ 39.72“
3) Pevnost Rosafat - parkování N 42° 02‘ 49.44“, E 19° 29‘ 41.28“
4) Kemp v Komani N 42° 05‘ 56.64“, E 19° 49‘ 03.12“

22.7. pátek - Den osmý – Plujeme trajektem

Komani – Firez – Valbone – tábor v horách
Ujetá vzdálenost: 174 km po cestách + 33 km po vodě, Celkem 207 km


Ráno jsme se vzbudili včas, posnídali z vlastních zásob, naložili motorky a začali jsme pátrat, odkud se bude tvořit fronta. Majitel kempu nás neustále ubezpečoval, že máme dost času. Náhle se objevil policajt a počal kreslit na silnici bílé čáry. Pak se začala na most sjíždět auta občas i autobus a my pořád v kempu, majitel pořád tvrdil, že máme stále zachovat klid. Poté náhle shora od hráze začala sjíždět auta, což bylo neklamné znamení, že loď právě připlula a že za chvíli budeme naloďovat.
Auta z protisměru přestala jezdit a majitel kempu dal pokyn, že máme vyrazit. Bez ohledu na pořadí příjezdu jsme byli zařazeni do fronty a než jsme se nadáli, už jsme mířili k tunelu mířícímu ke koruně hráze. Před tunelem jsme byli zastaveni a zkasírováni o pár „albánských šmejdek“, říkali jsme si, že ta loď je nějaká levná. Po příjezdu k přístavišti1), kde po nás požadovali zaplatit za lodní lístek, jsme se dozvěděli, že to bylo mýto za tunel, které se zřejmě platí pouze před odjezdem lodi, protože večer kluci nic neplatili, inu vydělávat se musí na všem.
Po zaplacení jsme byli vpuštěni na loď a nasměrováni k samotnému boku lodi, kde bylo určeno místo našim motorkám. Motorky jsme zamkli, vzali si z nich jen ty nejdůležitější věci a zamířili jsme na horní palubu, abychom měli dobrý výhled. A že bylo na co koukat.
Vzhledem k tomu, že přehrada byla strategicky významný objekt, tak dříve než jsme vypluly, bylo možno vidět, soustavu pozorovatelen a bunkrů, které ji měly za úkol ochránit. Pak již zaburácely letité motory, vyvalila se oblaka dýmu a loď se dala do pohybu. Po obou stranách lodi vyrůstala z vody, do velikých výšek, strmá skaliska, místy jsme od nich měli tak maximálně 3 metry na každou stranu, občas byly tyto stěny přerušeny rozsedlinou, kterou se v době jarního tání valí voda ze hřebenů hor do jezera. Tu a tam se skály rozestoupily a jezero se nepatrně rozšířilo a v mírnější stráni bylo možno spatřit malé domky. Jak jen tu mohou ti lidé žít? Pak zase chvíli vypadalo, že jedeme na břeh, ale jedna zatáčka a úzká vodní cesta pokračovala. Turistický průvodce nelhal, když se v něm psalo, že je to téměř jako jet po norském fjordu. Pepu po chvilce přírodní scenérie trochu zmohly a ulehl na podlahu, okolní cestující z toho měli hroznou srandu, jeden přičmoudlý Albánec si lehnul vedle Pepy a nechal se s ním vyfotit. Na konci plavby však byla horní paluba plná ležících cestujících... Po zhruba 2 a 3/4 hodinách plavby se v dáli za zatáčkou objevil velkolepý přístav2) ve Firez. Byl to vlastně jen kousek vybetonovaného břehu, aby měla loď kam vyklopit nájezdovou rampu. Jinak všude kolem byly jen hliněné, či štěrkové cesty, po kterých jsme se vydali do města Firez. Odtamtud se jelo směrem na Valbone.
Cestu tímto údolím doporučuje Beba ve svém průvodci. A i když se vlastně jednalo o slepou část cesty dlouhou 41 km a bylo nutno vracet se touž cestou, rozhodně to stálo za to – Beba měl opět pravdu. Silnice je podle všeho již několik let ve výstavbě, tak že se jelo po prašném nebo štěrkovém povrchu. Ovšem nedoporučuji jezdit v příliš těsném závěsu za někým jiným, mohlo by se snadno stát, že v oblaku prachu přehlédnete připravené odkryté šachty pro budoucí kanalizaci. Silnička se vinula podél křišťálově čisté říčky Valbony, hlubokým údolím, mezi mohutnými, skalnatými štíty hor.
Vzhledem k tomu, že jsme již byli docela slušně hladoví, tak jsme zastavili, hned na kraji vesnice Valbone, na oběd. Vybrali jsme si poměrně novou hospůdku3) ve stylu srubu. Všichni jsme si pochutnali. Zatímco jsme jedli, na obloze se objevily mraky, ze kterých to vypadalo na déšť. Ale naštěstí, než jsme postupně všichni odbyli své potřeby, tak napršelo a uschlo, tak jsme v pohodě vyrazili na samý konec sjízdné cesty tímto údolím. Dále by se dalo pokračovat jen vyschlým řečištěm, kde byly obrovské valouny, Schimi, Jirka a Barvajs si kousek zkusili a i Barvajs povídal, že to je hard-off. Cesta zpět tímto údolím probíhala za občasného focení zcela v klidu.
Jel jsem poslední, Krátce po tom, co jsme najeli na asfalt jsem se zdržel na jedné křižovatce, Schimi jel kousek přede mnou. Po výjezdu z následující zatáčky to se mnou úplně trhlo, cca. 200 metrů přede mnou jsem uviděl auto napříč silnicí a vedle něj se ze země zvedal chlap v helmě. Úplně jsem se vyděsil, že sejmuli Schimiho. Naštěstí se zase tak moc nestalo, po hlavní jel chlap na mopedu a z pole vyjížděl mercedes, který ho přehlédl a sejmul ho. Vzhledem k tomu, že chlap na řidiče mercedesu hrůzně řval a šíleně cosi gestikuloval, tak to patrně dopadlo dobře. Schimi říkal, že toho chlápka na mopedu předjížděl a to auto v poli viděl. Zkrátka jsme měli kliku.
Po chvilce jsme najeli na úzkou asfaltku, která se klikatila kopci okolo kaskády na řece Drina. Každou chvilku se otevíral nádherný pohled do údolí na některou z přehrad. Já jsem sice tuto taškařici neviděl, protože jsem fotil na následující vyhlídce, ale vše jsem slyšel. Na odpočívadlo přijížděl jako poslední Pepa a se slovy „Volové chyťte mě, spadnu!“ i on předvedl bříško své motorky. Klikatění uzoučké silničky nás ještě hodnou chvíli bavilo, ale po 3 hodinách jsme toho již začínali mít plné zuby a navíc se už začínalo pomalu šeřit a my viděli, že zřejmě již žádný kemp nenajdeme.
Zastavili jsme proto v horách a chvíli hledali a nakonec jsme našli nějakou nepoužívanou starou cestu, která vedla po úbočí, kopce pryč od silnice. Tak jsme po ní ujeli asi 500 metrů a rozbalili tam náš tábor4). Foukal strašný vítr a do kamenité země nebylo téměř možno zatlouct kolíky, tak jsme stany zevnitř zatěžkávali velkými kameny. Postaveno bylo již za tmy a vařila se večeře, co dům, respektive kufry daly, trochu to připomínalo pejska a kočičku a jejich slavný dort, ale nakonec to šlo. Vítr se utišil, v dohledu ani světýlko a nad hlavou úžasná hvězdná obloha bez mráčku. Vůbec se mi nechtělo zalézat do stanu, tak jsem ještě poměrně dlouho se Schimim kecal. Nakonec jsme zalezli i my dva a tím dnešní den skončil.

1) Přístaviště Komani N 42° 06‘ 32.76“, E 19° 49‘ 35.28“
2) Přístaviště Firez N 42° 15‘ 51.84“, E 20° 00‘ 33.60“
3) Restaurace ve Valbone N 42° 27‘ 36.18“, E 19° 55‘ 19.56“
4) Tábor v horách N 42° 05‘ 16.92“, E 20° 14‘ 14.58“


23.7. sobota - Den devátý – U albánského moře (Schimiho památný skok)

Tábor v horách – Tirana – Durres
Ujetá vzdálenost: 199 km


Probudili jsme se do slunného dne, po větru ani stopy. Uvařili jsme si čaj a kávu, posnídali, postupně sbalili všechny své věci a v osm hodin jsme byli připraveni vydat se na cestu. Zhruba po půl hodině, strávené projížděním na horské silničce, jsme dojeli k dálnici vedoucí do Tirany. Dálnice to byla krásná, nová a bylo na ní vidět, že jim příroda nedala ani metr této dálnice zadarmo. Celá je velmi klikatá a většinou vede v zádlabu, tunelu nebo na mostě. Bohužel na této dálnici ještě nejsou dokončené pumpy, tak jsme byli nuceni sjet k jedné vesnické1). Prakticky ihned po opuštění dálničního sjezdu začínala prašná cesta plná výmolů, zasypaných sutí. A Pumpa nevypadala o moc lépe, ale něco nám natankovali a motorky neprotestovaly a strávily to. Pak jsme najeli zpět na dálnici a po ní dojeli až na předměstí Tirany. Vzhledem k tomu, že o Tiraně se všude psalo jako o ne zrovna hezkém a zajímavém městě, tak jsme její návštěvu vynechali a rovnou nabrali směr Durres – k moři.
Do Durrese vedla z Tirany také velmi pěkná silnice, tak nám cesta netrvala ani moc dlouho. Ve městě byl opět silný a chaotický provoz, přes který nám chvilku trvalo, než jsme se dostali do části nedaleko přístavu, kde jsme se zastavili na oběd2). Tento oběd byl pro nás, středoevropany, poněkud netradiční. Vedle venkovního sezení byl stánek, ve kterém ležely fláky čerstvého masa obletované hejny vos. Před našimi zraky z těchto kusů masa chlápek odkrajoval steaky a na grilu nám je připravoval. Musím říct, že byly velmi chutné.
Po obědě jsme se rozhodli, že najdeme, někde směrem na jih od Durrese, kemp, abychom se stihli ještě vykoupat v moři. Nakonec jsme mezi záplavou hotelů nalezli ve vesničce Golem, asi 16 km od města, pěkný kemp3) v zahradě za jedním z hotelů, ukrytý pod borovicemi. Netrvalo dlouho a měli jsme postavené stany a byli jsme připraveni vyrazit k moři.
Mezitím se poněkud pokazilo počasí a slunko se schovalo za mraky. Když jsme dorazili na pláž, vzbudilo to v nás trochu rozpaky. Pláž byla poměrně plná a celkem dost neudržovaná. Nicméně vybrali jsme si lehátka a uvelebili se v nich. Tak jsme se tam v klidu povalovali, když tu najednou Schimi vstal, rozběhl se směrem k moři, a když byl asi tak 10 metrů od břehu, odrazil se a skočil tam šipku. Já na to zareagoval slovy: „Ten musí mít odřené břicho!“ Snad čtvrt hodiny se Schimi máchal ve vodě a pak se objevil. Kdyby jen břicho. K břichu to bylo ještě koleno a hlava na dvou místech. Docela slušně mu z čela lila krev. Tak jsme mu za pomoci nůžek na mém multifunkčním noži odstranili odtržený kus kůže a zasypali mu to nějakým zásypem, co měl Pepa pro tyto případy. Samozřejmě, že jsme se ho ptali, co dělal a on nám odpověděl, že nám chtěl ukázat „pobřežní hlídku“ a že ho nenapadlo, že všichni ti blbci okolo v té vodě sedí a že nestojí. Tak se Schimi konečně vykoupal, ale že to stálo za to!
Po návratu do kempu jsme se převlékli a rozhodli se vydat na procházku tímto turistickým letoviskem. Cesty byly prašné, téměř u každého hotelu na cestě zapáchající smetiště. Mezitím stánky se suvenýry, restaurace a na ulici posedávající žebračky s dětmi. Začínalo drobně pršet. Protože již bylo dost pozdě, zašli jsme si na večeři do jedné pizzerie. Pizza byla dobrá ale při debatě u večeře jsme se shodli, že se nám tu nelíbí a že zítra vyrazíme dál. Všichni jsme už měli dojedeno, kromě Pepy, který nechal asi půl pizzy. Najednou se objevila vedle našeho stolu žebračka s malým klukem a chtěla peníze. Pepa se najednou sebral a do její natažené ruky vložil tu nedojedenou pizzu. Přál bych Vám vidět ten její pohled. Pizzu ona nechtěla, chtěla prachy, ale aby to nevypadalo blbě, šla si říct obsluze o sáček na tu pizzu. Mezitím se kluk neustále sápal po Pepově cole, kterou nedostal… Pak odešli, ale za chvíli byl malý drzý žebrák zpět a zase chtěl tu colu. Pepa mu jí opět nedal, ale dal mu bonbon. Když kluk odešel pryč, Pepa povídal, že by chtěl vidět, jak mu bude bonbon chutnat protože ten bonbón, byl cucavej prášek proti aftům. Za chvíli jsme se sebrali a odešli do kempu spát.

1) Vesnická pumpa N 41° 56‘ 03.84“, E 20° 09‘ 30.90“
2) Grill-Restaurant Durres (oběd) N 41° 18‘ 38.70“, E 19° 26‘ 26.10“
3) Kemp v Golem N 41° 14‘ 00.24“, E 19° 31‘ 03.24“


24.7. neděle - Den desátý – Pomalu otáčíme k domovu

Dures – Shkoder – Bar – Kemp Miljava
Ujetá vzdálenost: 180 km


Ráno Pepa ovázal Schimimu hlavu, tak že vypadal jak ninja, ale do helmy se s tím naštěstí dostal. Kluci si ještě jeli koupit suvenýry (červené vietnamky se znakem Albánie) a pak jsme se vydali na cestu zpět, směrem na Shkoder a dále k „asfaltovému“ přechodu. Bylo krásně slunečno, cesta ubíhala klidně, v protisměru jsme míjeli několik svatebních kolon. V poklidném tempu jsme dojeli na předměstí Shkoderu a vydali se směrem k hranicím. Ještě bychom se chtěli za poslední „albánské šmejdky“ naobědvat a za to co zbyde dotankovat. Protože nám k hranici zbývalo již jen pár kilometrů, zastavili jsme v jedné z restaurací1). Ihned se k nám vrhnul její majitel, pověřil jednoho ze zaměstnanců hlídáním našich motorek a odvedl si nás ke stolu do restaurace, na zastřešené zahrádce za domem. Pomohl nám s výběrem jídla a pití, zkrátka na něco takového jsme tu nebyli zvyklí. Jídlo bylo dobré, ale čekali jsme na našeho „ninju“ Schimiho až dojí, protože ten si objednal údajně albánskou specialitu, kapra v jakési omáčce. Prý to bylo dobré, ale kapra jí člověk pomalu samotného a ještě navíc, když se mají ty kostičky lovit z omáčky. :)
Úzkou asfaltkou jsme přijeli k přechodu, jsme asi druzí nebo třetí na řadě, zato v protisměru vidím frontu, kam až dohlédneme, vypadá to, jako by auta z celé Evropy chtěla jet do Albánie právě přes tento přechod. Říkali jsme si, jakou máme kliku, že jedeme ven. Naše radost však netrvala dlouho, pár kilometrů za hranicí jsme zůstali stát v obdobně dlouhé frontě. Pepa, jediný bez kufrů, prokličkoval kus dopředu, já a Barvajs jsme to chvíli zkoušeli také, ale nakonec jsme to vzdali, s těma pixlama na bocích to mezi auty skutečně nejede. Podařilo se nám alespoň zjistit příčinu této zácpy, byly to autobusy, které měli na této úzké silnici problém vytočit zatáčky. Postupně se nám podařilo dostat se až těsně za ně, pár jsme jich i předjeli, ale nakonec jsme narazili na dva kretény jednoho ze Srbska a druhého z Turecka. Nejen, že nám nedělali místo na předjetí, ale i nás, zcela záměrně, vytlačovali ze silnice. Nic nepomohlo ani to, když se je Pepovi podařilo předjet a záměrně před nimi jel na jedničku a brzdil je. Ve finále jsme je předjeli, až když se silnice trochu rozšířila.
V pozdním odpoledni jsme dojeli na černohorské mořské pobřeží a začali jsme hledat kemp. Nakonec jsme nalezli velice pěkný asi 500 m od moře, jmenoval se Miljava2). Postavili jsme stany a hned jsme vyrazili na pláž, trochu se smočit ve slané vodě. Prostředí je zde o mnoho lepší než v letovisku pod Durres. Když jsme se vrátili ke stanům, zjistili jsme, že to ležení, vedle kterého jsme se zabydleli my, patří partě Čechů s VW Transportery. Prý sem již jezdí několik let.
Pak jsem se vydal s Pepou na večeři, dali jsme si mořské potvůrky, Pepa mušle, já kalamáry a k tomu střik. Pak za námi dorazil Barvajs a přesunuli jsme se do hospůdky na pláži, kde proběhlo ještě několik střiků. Ty střiky mě trochu společensky unavily, tak že když jsme se vrátili do kempu, zalezl jsem do stanu a v momentě spal jak špalek.

1) Poslední oběd v Albánii N 42° 02‘ 11.94“, E 19° 28‘ 46.20“
2) Kemp Miljava N 42° 11‘ 46.98“, E 18° 57‘ 55.26“


25.7. pondělí - Den jedenáctý – Odpočinkový den u moře

Kemp Miljava
Ujetá vzdálenost: 74 km

Ráno jsme se vzbudili do slunného počasí, mě trochu bolela hlava a hlavně se mi vůbec nechtělo vstávat. Kluci se chystali na malý výlet, já přehodnotil situaci a rozhodl se zůstat v kempu. Po jejich odjezdu jsem pomalu vstal a vyrazil k moři, trochu si užít slané vody a vln. Byla to paráda, pláž poloprázdná, počasí hezké. To se ale časem změnilo, zatáhlo se a začalo pršet. Nalezl jsem útočiště pod střechou v hospodě na pláži, kde jsem si dal kafe a pozoroval rozvětvenou cikánskou rodinu, jak po svém, využívala moře. Sloužilo jim za záchod, prádelnu i koupelnu.
Když na chvilku přestalo pršet, vyrazil jsem zpět do kempu a cestou jsem se stavil na oběd. Protože se znovu rozpršelo, zalezl jsem do stanu a šel ten déšť zaspat.
Odpoledne, po té co přijeli kluci zpět, jsme se domluvili, že vyrazíme na pěší výlet do vesnice Petrovac, což je asi 5 km po pobřeží. I když stále trochu pršelo, vydali jsme se na pochod. Po ujití prvních pár set metrů se u Pepy opět začaly hlásit střevní pochody a všechny náležitosti s nimi spojené, ale on je hrdina a statečně odolával. Tlak však stále sílil, jakmile se objevily první hotely v Petrovaci, Pepa zmizel v útrobách jednoho z nich. Zbytek z nás využíval volné hotelové wifiny, kterou jsme chytili na chodníku před hotelem. Po chvíli se objevil šťastný Pepa, i tentokrát bylo čisté prádlo uhájeno. Výlet dále pokračoval sháněním suvenýrů, já to vzdal, protože naprostou většinu těch blbostí co tu prodávají, sežene člověk i u nás nebo i jinde po Evropě.
Zdálo se, že naším cílem je betonové molo oddělující zdejší maličký přístav pro rybářské loďky, od otevřeného moře. Byl z něj úžasný pohled na vlny, kterak se tříští o skaliska pod ním. Bylo ovšem třeba dávat dobrý pozor, kde člověk stojí, protože občas přišla větší vlna a cákla až na molo. Schimi a Jirka okoukli místa, kam vlny necákaly a stáli až u kraje, což několikrát vyprovokovalo přihlížející lidí dojít se podívat ke kraji mezi ně. Nejhůře dopadla jedna starší paní, která nestačila uskočit a dostala plnou dávku rovnající se asi dvěma plným vanám mořské vody.
Následně jsme se zastavili na večeři v restauraci u vody s výhledem přímo do přístavu. Na zpáteční cestu do kempu jsme se vydali, když už začínala být řádná tma.


26.7. úterý - Den dvanáctý – Návrat do „Evropy“

Kemp Miljava – Kotor – Dubrovník – Cibaca
Ujetá vzdálenost: 191 km

Ráno jsme náš tábor sklízeli za podmračeného počasí. Pak ještě bylo třeba zaplatit za kemp a mohlo se vyrazit směrem k Boce Kotorské. Nejprve jsme jeli po pobřeží, pak jsme stoupali vzhůru do pobřežních hor. Bylo docela chladno, tak jsme oblékali bundy od nemoků. Na hoře na hoře, se nám otevřel úchvatný pohled na Boku Kotorskou, v celé její kráse i se zakotvenou obrovskou výletní lodí. Pomalu začínalo pršet, což byla veliká škoda, protože nás čekal jeden z nejvíce zatáčkovitých úseků naší dovolené, opravdu se uzoučká silnička klikatila tam a zpět a my po ní klesali až k samotné hladině zátoky.
V Kotoru jsme se dostali do nějaké dopravní špičky, tak že jsme jej téměř celý prostáli v kolonách na semaforech. Za městem jsme začali shánět nějakou restauraci, kde bychom mohli poobědvat. Prostředí tohoto zálivu nám všem učarovalo, bylo tam prostě krásně. Ve vesnici Risan jsme nalezli restauraci1), u níž jsme na soukromém pozemku zaparkovali motorky a dali jsme si velmi dobrý oběd. Schimi se chtěl jít opět koupat, tak jsme mu řekli, ať klidně jde, ale jen tam chudák vlezl a udělal pár temp, nějak vyplynulo ze situace, že vlastně chceme jet dál. Za značného lamentování tedy z vody vylezl, oblékl se a vyrazili jsme dále. Museli jsme objet celou zátoku, abychom pak mohli pokračovat do Chorvatska.
Poměrně pozdě odpoledne jsme překročili Chorvatskou hranici a pokračovali směrem na Dubrovník. Ze silnice byl krásný výhled na moře, jehož hladina se zrcadlila v odpoledním slunci. Nad Dubrovníkem jsme zastavili na odpočívadle a fotili město a luxusní jachty zakotvené na moři. Pak jsme se vydali hledat ubytování. Projížděli jsme městem a zjišťovali, že ceny jsou zde ukrutně vysoké. Rozhodli jsme se zastavit v motorkářském baru2) na kafe, tak jsme před ním vyskládali naše stroje a sedli si na zahrádku před barem. Po chvilce se objevil Harley Davidson a na něm jakýsi maník z Nového Mexika a za ním ženská z Rakouska. Nejzajímavější ale byl způsob, jak měly sbalené věci na motorce. Ženská měla normální kufr na kolečkách, a aby na té motorce držel, tak byl podložený kusem překližky, bylo to jak pěst na oko, kus překližky ze smeťáku na motorce za půl mega. Chvíli jsme si s ním povídali a pak jsme se vydali zpět, že se podíváme do kempu před městem. Ale na odpočívadle u hlavní silnice jsme se zkusili zeptat jednoho děduly, který tam stál jako naháněč na ubytování a slovo dalo slovo a jelo se za ním do vesnice Cibaca asi 4 km od Dubrovníka. Ubytování3) za 8 Euro, prý nedaleko od moře, téměř všichni, jsme byli spokojeni. Jirka chtěl ale spát v kempu u moře… domluvili jsme se že se ráno sejdeme „u nás“. Tak tedy jel. My se zatím ubytovali a dozvěděli se že k moři to zase takový kousek není, že jsou to asi 2 km, ale dědula se nabídl, že nás tam odveze, počká na nás a zase přiveze. Tak jsme se vydali k moři, jízda s dědou byla nevšedním zážitkem, celou cestu něco vyprávěl a neustále u toho rozkládal rukama a pouštěl volant. Dovezl nás do zátoky Kupari4), která za dob Jugoslávie sloužila k rekreaci prominentů z ministerstev vnitra a obrany. Nyní tam stály jen rozstřílené ruiny dříve luxusních hotelů a zanedbané zahrady. Pláž byla ale krásná a hlavně téměř lidu prázdná. Domluvili jsme si odjezd za hodinu a šli se koupat. Jak jsme se tak cachtali ve vodě tak jsme se Schimim, při pohledu na ty rozstřílené hotely, začali rozvíjet teorie o tom, jak velké procento dělostřeleckých granátů dopadnuvších na hladinu vybuchne a kolik těch nevybuchlých asi tak může být na dně. Hodinka utekla jak nic a jeli jsme zpět. Děda nám vnutil panáčka domácí Rakie. Mezitím přijel Jirka, že kemp je super, že tam jsou i tenisové kurty, ale že stojí 24 Euro na noc.
Na závěr dne jsme se nechali odvézt autem do centra města. Jirka, až se navečeřel, za námi dorazil na motorce. Dubrovník je krásné historické město s mnoha úzkými uličkami, kavárnami a restauracemi. Na večeři jsme zašli do pizzerie v jedné z uliček kousek od hlavního náměstí, které je vydlážděno mramorem. Přímo pod hradbami města jsme prošli přístav rybářských loděk a v motobaru jsme se zapovídali s příjemnou servírkou Monikou. Asi v půl jedné přijel náš děda a jeli jsme dom.

1) Restaurace v Risan - oběd N 42° 30‘ 28.26“, E 18° 41‘ 46.20“
2) Bikerscaffe Dubrovník N 42° 38‘ 33.00“, E 18° 07‘ 05.22“
3) Privat Cibaca N 42° 37‘ 38.64“, E 18° 10‘ 35.04“
4) Pláž Kupari N 42° 37‘ 12.96“, E 18° 11‘ 31.32“


27.7. středa - Den třináctý – Několikrát z Chorvatska do Bosny a naopak a neb „Jak si Pepa myslel, že je již v Maďarsku“

Cibaca – Dubrovník – Mostar – Banja Luka – Novi Varos
Ujetá vzdálenost: 436 km


Sice jsme se domluvili na osmou hodinu (relativně časný odjezd) – já a Pepa jsme připraveni byli, ale zbytek výpravy ještě spal. Tak jsme se s Pepou o půl deváté sebrali a jeli ještě jednou do Kupari k moři, něco jsme nafotili, Pepa se i vykoupal a když dorazil zbytek, tak jsme ještě udělali skupinové foto a zhruba o půl desáté se vydali na dalekou cestu.
Nejprve se jelo po „Jadranské magistrále“ – silnici kopírující pobřeží, byly to pro mě sice již známé pohledy na moře, ale vždy když to vidím, nemohu se vynadívat. Pak otevřené moře vystřídala zátoka mezi pevninou a chorvatským poloostrovem Pelješac a zhruba po hodince dnešní jízdy jsme poprvé překročili hranice a ocitli se asi na půl hodiny na území Bosny a Hercegoviny odkud jsme se vrátili zpět do Chorvatska. Po pobřeží jsme pokračovali asi ještě 5 km a následně jsme se pro letošek definitivně rozloučili s mořem, protože naše další cesta nabírala směr do chorvatského vnitrozemí. Ve městě Opuzen se silnice přimkla k poměrně široké řece Neretvě. Směrem proti proudu jsme sledovali tok této řeky, který nás nejprve dovedl na hraniční přechod, přes který jsme přejeli znovu do Bosny a Hercegoviny, a následně až do města Mostar. Cestou se Barvajsovi povedl kapitální úlovek, konečně sehnal a koupil měděnou džezvu na kávu.
V Mostaru jsme byli zvědavi na historický most, který byl za války v 90. letech zcela zničen a následně, dle dochovaných dokumentů a fotografií znovu vybudován. Na dohled od centra jsme našli příjemné bistro1), před které jsme vyskládali motorky a protože byl čas oběda, tak jsme se zde i najedli. Postupně jsme se všichni vystřídali v prohlídce historických uliček a mostu. Nakoupili poslední suvenýry z cest. Schimi dokonce vyfotil největší turistickou atrakci Mostaru, místního kluka, který poté, co nashromáždí dostatek peněz do klobouku, skočí z mostu do řeky. Po obědě jsme se vydali dál do hor, stále podél Neretvy směrem na Jablanicko jezero. Nyní by nás už neměla čekat žádná super pozoruhodnost, tak jsme jen ukrajovali z porce kilometrů. Večer začalo pršet, tak jsme museli do nemoků, ale naštěstí to nebyl žádný velký déšť. Přes město Banja Luka jsme se postupně blížili k hranicím a asi ve tři čtvrtě na osm jsme přejeli po mostě přes řeku Sávu, která zde tvoří přírodní hranici, a pro změnu jsme se octli opět v Chorvatsku.
Bylo již docela pozdě, tudíž byl čas na večeři a chtěli jsme najít i nějaké místo ke spaní. Zastavili jsme u kamioňáckého motorestu2), hned ve druhé vesnici za hranicemi, což byl Novi Varos. Zasedli jsme ke stolům na zastřešené zahrádce. Pepa si chtěl objednat, v domnění, že ty poslední hranice byly maďarské, „pravý maďarský“ guláš. Veliké bylo jeho zklamání, když jsem mu oznámil, že jsme ještě v Chorvatsku. Nakonec Pepa domluvil spaní mezi stoly pod markýzami na zahrádce, což se později ukázalo jako geniální tah. Po večeři jsme ještě seděli u stolů, a když se to tam začalo uklidňovat a hostů ubývat, rozložili jsme své ležení a uložili se ke spánku.

1) Restaurace v Mostaru - oběd N 43° 20‘ 11.88“, E 17° 48‘ 44.70“
2) Motorest v Novi Varos - nocleh N 45° 11‘ 50.82“, E 17° 12‘ 46.26“


28.7. pátek - Den čtrnáctý – Jak jsme nedojeli k Balatonu – příjezd domů

Novi Varos – Osjek – Budapest – Bratislava – Praha
Ujetá vzdálenost: 921 km


Ráno, něco málo před sedmou hodinou, pustila obsluha restaurace hudbu a my byli nuceni vstávat. Venku hrozivě lilo. Díky nepromokavým markýzám, pod kterými jsme spali, se nám vše podařilo sbalit pěkně v suchu. Když jsme viděli to počasí, změnili jsme plán. Cíl Balaton byl zrušen a mířili jsme rovnou domů. Oblékli jsme nemoky a vyrazili na chorvatskou dálnici směrem na Maďarsko. Celým Chorvatskem jsme projeli za vytrvalého deště.
Na maďarských hranicích jsme zakoupili dálniční známky a jeli dále směrem na Budapešť. Málem jsem zažil nemilé překvapení, v dešti a při vyšší rychlosti vzrostla GSu spotřeba tak, že jsem téměř nedojel k pumpě. GSo na panelu ukazovalo dojezd 2km a natankoval jsem do něj 20,5 litru. Zbytek cesty přes Maďarsko a Slovensko byl již normální, tedy pokud tak jde nazvat cesta za nepřetržitého, intenzivního deště.
Ještě ráno jsme koketovali s myšlenkou, že všichni projedeme nějaké soutěžní body Barvajsových fotosoutěží a zastavíme se večer u Oldy, ale vzhledem k počasí a k tomu, že Pepa měl horečku, jsme sjeli v Čechách z dálnice nedaleko hranic a nadešla chvíle loučení. Já a Pepa jsme najeli zase na dálnici a po D1 k Devíti křížům. Snědli jsme tam teplou polévku a na rozloučenou nás na vrchovině chytil snad největší slejvák z celé dovolené, lepší mohl možná být jen ten s krupobitím v albánských horách. Pak jsme už celkem za slunného počasí jeli až domů.


Fotogalerie:
http://lpeska.rajce.idnes.cz/Motodovolena_2011_-_Cerna_Hora%2C_Albanie_-_1.tyden/
http://lpeska.rajce.idnes.cz/Motodovolena_2011_-_Cerna_Hora%2C_Albanie_-_2.tyden/

lpes