Karélie 2013 – Ne vždy se vše podaří
Přidal lpes dne 23. January 2014

Den první - Cesta k trajektu (16.8.2013, pátek)

Ráno jsem se vzbudil o něco dříve, v klidu jsem si zkontroloval naposled všechny doklady, dobalil svačinu na dva dny, oblékl se a zhruba o půl deváté jsem za krásného počasí a s dobrou náladou pomalu vyrazil. Projížděl jsem ranní Prahou a téměř jsem ani nevnímal to, jak je motorka naložená, jen jsem se kvůli bočním kufrům nepouštěl po čáře mezi auty jako obvykle.
První sraz jsem měl domluvený s Renčou, na devátou v Letňanech na dálniční pumpě. Renča nás totiž chtěla doprovodit na hranice, s tím, že po oddělení vyrazí směr Trutnov, za svými rodiči. Přijel jsem tam s malým, asi pětiminutovým, zpožděním. Pozdravili jsme se a převzal jsem si poslední část zásob jídla na trajekt - vynikající sýrovou roládu. Na delší pauzu nebyl čas, protože již o půl desáté jsme se měli potkat se zbytkem výpravy na pumpě v Nové Vsi.
Odbočku z dálnice jsem bez obtíží trefil, ale pak jsem vlivem stavebních prací na sjezdu a přilehlých komunikacích, přejel odbočku do Nové Vsi a trošku jsme si zajeli. Možná i proto jsme na pumpu opět dorazili s maličkatým zpožděním. Tam už na nás čekal celý zbytek naší výpravy - Pepa, Víťa a Čermi. Víťova Afrika měla ještě starou značku bez EU a označení CZ, tak se snažil na pumpě koupit CZ-ku, ale marně. Čermiho GSo mělo každé volné místečko vyplněné plechovkami s pivem, tak že vypadal spíš jako zásobováni prodejny nápojů, než jako člověk, který jede na dovolenou. Po krátkém přivítání jsme se vydali k naší poslední zastávce na našem území, což byla dálniční pumpa za Ústím nad Labem, pár kilometrů před hranicí.
Cesta po dálnici byla bez problémů, jen v jednom místě je kruhový objezd v napojení dálnic, ze kterého se vyjíždí téměř po obrátce o 360 stupňů, což je velice matoucí, ale trefil jsem to. Na pumpě Víťa konečně sehnal CZ-ku a měl z ní velikou radost, i když byla na kamion a tudíž téměř větší než kufr, na který ji nalepil. Pak jsme se zde také rozloučili s Renčou a vydali jsme se dále směr moře. Na následujícím sjezdu už jen zamávání a dál už jedeme ve čtyřech, Renča se oddělila a vydala se svou cestou.
Zhruba v 11.30 jsme vjeli na území Německa. Jízda po německé dálnici okolo Pirny, Drážďan a dále směrem Berlín byla, jak už to u dálničních přesunů bývá, dost nudná a jednotvárná. Proto jsme zhruba po hodině, asi na polovině cesty mezi hranicemi a hlavním městem, zastavili na pumpě. Zde jsme natankovali, něco málo pojedli, protáhli nohy a po chvilce jsme se vydali dál.
Kolem druhé hodiny jsme míjeli berlínské letiště Schönefeld a tam to začalo. Právě jsme vjeli do počínající páteční berlínské dopravní špičky. Zhruba po 45 minutách postávání v koloně se teplota motorů u obou BMW vyšplhala na nejvyšší únosnou mez. Čermi na chvilku zastavil, mně se to podařilo trochu zchladit tím, že jsem se maličko rozjel, byť za cenu toho, že to bylo po chodníku. V druhé hodině postávání v kolonách jsme začali, bez ohledu na to, že na motorkách máme boční kufry, projíždět kolonu mezi auty, většina řidičů nám dělala místo. Když jsme zhruba ve čtyři hodiny tankovali na druhém konci Berlína, tak jsme byli všichni rádi, že toto máme za sebou.
Další cesta směrem na Hamburg už probíhala v klidu, zhruba po hodině jsme si udělali malou pauzu na odpočívadle a pak se již o jediné zpestření postaral Čermi, který nám pořád tvrdil, že má v té své adventurovské nádrži dost benzínu a najednou zastavil na krajnici u sjezdu z dálnice, že mu dochází benzín a že si pro něj pojede do vesnice. Nakonec dojel jako všichni ostatní k dálniční pumpě, kde jsme se opět trochu občerstvili a narovnali svá ztuhlá těla. Bylo půl sedmé a do cíle dnešní cesty nám zbývalo podle plánu nějakých 85 km. Bohužel jsme ale záhy zjistili, že sjezd z dálnice, který jsme chtěli použít byl uzavřený a museli jsme sjet až téměř v Hamburgu, čímž se nám cesta prodloužila asi o 30 km. To ale nebylo to nejhorší. Zřejmě proto, že byl první sjezd uzavřený, na této cestě do Lübecku byla opět příšerná dopravní zácpa, ale my už vycvičeni od Berlína, jsme se ihned od počátku začali proplétat mezi stojícími auty, musím uznat, že chvílemi to bylo s těmi kufry docela drsné.
Nakonec jsme přibližně ve čtvrt na devět zastavili v Travemünde v přístavu před budovou Finnlines. Zatímco jsem s Čermim šel zjistit co a jak, Pepa si ustlal na parkovišti vedle motorky a vstát ho přimělo až auto, které potřebovalo projet. Vzhledem k tomu, že check-in začínal až v jedenáct a naloďování prý ne dřív než o půlnoci, rozhodli jsme se vydat ještě do města dokoupit nějaké potraviny, dotankovat a zajít si na večeři. Do obchodu jsme dorazili 5 minut před zavíračkou a zřejmě proto byl personál tak nepříjemný, že jsem se v celé západní Evropě s něčím takovým ještě nesetkal. Motorky jsme pak zaparkovali přímo v centru na nábřeží a vybrali jsme si pizzerii. Obsluhovala tam nějaká polka, se kterou jsme se dali do řeči a na otázku kam jedeme, jí Pepa odpověděl, že do Finska za holkama a ona nás upozornila, že si není jistá, jestli jedeme správným směrem. Nutno podotknout, že jsme byli všichni velice překvapení, když jsme se dozvěděli, že jí je 43 let, všichni jsme jí hádali tak nejméně o 10 méně.
Po večeři jsme opět nasedli na motorky a vydali se zpět do přístavu na check-in. V budce si slečna vzala od nás ode všech najednou veškeré papíry a tím jí v tom vznikl mírný chaos, tak že to trvalo chvilku déle, ale nakonec všichni, bez problémů, dostali na motorku cedulku, opravňující k nalodění. Od budky jsme sjeli dolů k lodím. Tam byla fronta motorkářů, kteří již čekali na pokyn k nalodění. Zařadili jsme se na její konec, Čermi si otevřel pivko a Pepa si ustlal vedle motorky a podřimoval.
Maličko po půlnoci byla spuštěna nakládka. Po rampě jsme vyjeli na 7. palubu, kde nás posádka nasměrovala na místa určená pro motocykly. Tam každý dostal tři kurty na přivázání stroje, pak jsme si vzali zavazadla s věcmi, které budeme potřebovat během plavby a vydali jsme se do útrob lodi, hledat místa, kde se zabydlíme. Z orientačního plánu jsme se dozvěděli, že místa, která máme koupená, by měla být na jedenácté palubě, tak jsme našli volný výtah a vyjeli do jedenáctého patra. Až při vystupování jsme zjistili, že ten výtah je jen pro posádku - to vysvětlilo, že byl volný. :-) Prozkoumali jsme zběžně patro a zjistili jsme, že tam je jakýsi kinosál s asi 30 nebo 40 polohovatelnými sedadly a že tam asi poběží nějaký film, což jsme ani moc nechtěli. Dále jsme objevili, že tu je i vířivka a že je v provozu do 02:00. Pak jsme se vydali po schodech ještě o patro výš do posledního patra, kde jsme našli relativně komorní kabinu se sedadly určenými pro nás, vedle nich byly hned uzamykatelné skříňky na zálohu 1 Euro a z kabiny byl východ na sluneční palubu. Kabina byla obsazena jedním starším pánem a jedním mladým podivínem, který se válel jen tak na zemi před první řadou sedadel. Tato kabina bude nyní na následujících zhruba 29 hodin naším výchozím bodem.
Jen co jsme se počali svlékat z motohadrů, jsme zjistili, že takto to fakt nelze, po celém dni na motorce byl odér z oblečků tak silný, že jsme téměř vše vystrčili za dveře, ven na sluneční palubu a vše jsme pevně přivázali k vozíkům na lehátka. Pak jsme se s Pepou rozhodli zkusit vířivku, dokud je ještě v provozu. Pepa tam ihned započal hovor s nějakým Rusem a dal si navrch ještě saunu, mě stačila vířivka, bylo to moc příjemné, po celodenní cestě. Vrátil jsem se zpět do kabiny a vlhký ručník jsem rozprostřel přes opěradla sedadel první řady, aby mi uschnul a chvíli jsem odpočíval. Když přišel zpět i Pepa, tak jsme se všichni bavili a najednou se vepředu, za mými zády probralo individum na podlaze a zřejmě si chtělo sednout do křesla, přes které byl přehozen můj ručník. A začal na mě „Scuse me, scuse me...“, což si Pepa vyložil jako že volá „sklouz' mi, sklouz' mi ...“ a ihned to okomentoval, „Luboši, von mu sklouz', pomož mu!“. Samozřejmě následovala ukrutná vlna smíchu nás čtyř a individum mělo jméno „Sklouzmi“, kterého se už nezbavil. Pak jsme šli trochu omrknout loď, na baru jsme ochutnali Finské pivo, celkem dobré. Uteklo to jako voda a najednou byly čtyři a celý kolos se dal do pohybu. Stáli jsme s Čermim na vrchní palubě a koukali, jak vyjíždíme z přístavu, míjeli jsme i hospodu v Lübecku, kde jsme byli na večeři. Když se nám pobřeží začalo vzdalovat, rozhodli jsme se jít spát. Vyndal jsem z tašky spacák, přikryl se s ním a uvelebil jsem se v sedadle, ale zhruba po pěti minutách mi bylo jasné, že takhle ne. Pepa spal venku na palubě, Čermi na chodbě, Víťa v sedadle a já vyndal karimatku a lehl jsem si na zem pod sedadla, tak to šlo a bylo to o mnoho lepší.

Check-in Travemunde: N 53 56.283, E 10 51.215


Den druhý – Celý den na moři (17.8.2013, sobota)

Ráno, tak kolem deváté jsme se vzbudili, za okny bylo vidět slunečný den a širé moře. Sdělili jsme si dojmy z noci. Pepa chtěl původně spát na zádi paluby, pak tam na něj hrozně foukalo, tak se schoval do závětří za nástavbu, a nebýt tří dofukování jeho píchlé karimatky tak tam už téměř klidně spal až do rána. Nám, v kajutě, skutečně nelidsky v předu na zemi chrápal exot s copánky alias “Sklouzmi”. Pepa nejprve všem oznámil, že už má spaní pěkně sbalené a když jsme mu řekli, že bude spát na lodi ještě jednu noc, tak se tvářil trošku překvapeně. Pak se šel do umývárny umýt a vylezl zpět s vytřeštěnými zraky, “Ten úchyl se tam koupe v umyvadle, pobíhá tam úplně nahej a všude po zemi je voda!” Když Sklouzmi opustil umývárnu, začali jsme si z něj tropit žerty a Pepa říkal, že ho přilepíme vteřiňákem za copánky k podlaze. Zřejmé vytušil, že se bavíme na jeho účet, sebral si svůj růžový batůžek s reproduktory a odstěhoval se od nás. Za chvilku přišli dva Češi, původně jsme si mysleli, že to je otec se synem, ale z pozdějšího hovoru vyplynulo, že tomu tak není. Mladší se rozpovídal, že spolu v Defendru projezdili skoro půl světa a že jsou kolegové. Také povídali, že nás asi viděli v Berlíně v té zácpě na dálnici, jestli někdo z nás nemá na kufru nalepenou fakt velikou CZ-ku. Tak se Víťa přihlásil, že to je on. :-)
Po chvilce na obzoru na pravoboku začala vystupovat silueta pobřeží německé Rujány. Nyní i Pepa uznal, že jeho včerejší nápad, kdyby zbylo trocha času, mohli bychom se zajet vykoupat na Rujánu, byl úplná blbost. :-) Čermi s Víťou usedli do lehátek na sluneční palubě a popíjeli pivo a víno z vlastních zásob. Já a Pepa jsme si zašli do restaurace na croisant a kávu a pak jsme také trávili den povalováním se na palubě, focením a pozorováním lodí a za pomoci GPS i identifikací viditelných siluet ostrovů (Bornholm,Oland....) Pak jsme také pojedli něco z vlastních zásob (já měl výbornou sýrovou roládu).
Na odpoledne Pepa pro nás zajistil zajímavý program, zjistil, že v restauraci je od čtyř do pěti “Happy hour” na míchané nápoje, tak jsme tam vyrazili, Pepa si dal 3x Gin Tonic a já 3x Gin. Zbytek dne jsme již strávili na palubě koukáním na západ slunce a okolo plující lodě. Pak jsem povečeřel řízky, rozestlal jsem si opět na zemi, tentokrát i Víťa ulehl na zem, protože to bylo mnohem pohodlnější než křeslo, Čermi spal na chodbě a Pepa znovu na palubě.


Den třetí – První finské kilometry (18.8.2013, neděle)
Probudil jsem se okolo 6.00 SLČ, tedy zhruba v 7.00 místního času. Za oknem začínala být v dálce vidět pevnina. Pomalu jsem sbalil spacák a karimatku. Okolo osmé se počalo objevovat okolo lodi nepřeberné množství různě velkých ostrůvků. Právě proto k našemu levoboku přirazil člun s místním lodivodem, aby nás mezi nimi bezpečně provedl do přístavu. Bavili jsme se s mladším z dvojice z Defenderu, kromě jiného přišla i řeč na Sklouzmiho, při vyslovení naší domněnky, že je teplej, mu podezřele zasvítila očka. Tak to samozřejmě zase vyšperkoval Pepa, kdo jiný. Povídal mu, že proti buzerantům nic nemá, ale musejí být schopný vykládat vtipy o buzerantech. :-) Pak jsme s Pepou vydali na croisant a čaj do restaurace.
V 9.00 jsme přistáli. Šli jsme napakovat motorky a odkurtovat je. Asi 3/4 hodiny jsme koukali jak vyváželi návěsy, pak byla konečně i naše cesta z lodi volná. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Protože jsme se chtěli stavit na kafe v centru Helsinek, tak jsme dle značení nabrali směr centrum. Když jsme tam dojeli, byl jsem překvapený, že Helsinky jsou relativně malé město. Druhé překvapení nastalo, když se nám ani po hodině projíždění městem nepodařilo nalézt otevřenou kavárnu. Nakonec jsme to vzdali a vydali se na výpadovku směrem na Lahti.
Za chvíli po najetí na dálnici, kousek za městem jsme zastavili na odpočívadle a jaká náhoda na odpočívadle stál černý Defender s dvojicí Čechů z lodi. Nabídli nám čerstvě kuřecí řízečky, tak jsme ochutnali, prohodili pár slov a dál jsme si jeli každý svou cestou. Protože jsme byli všichni hladoví, včetně motorek, další zastávka byla u pumpy, vedle níž byl motel s docela dobrým a ne moc drahým menu. Po nasycení jsme se vydali dle ukazatelů na Järväskyla. Sice je to stále hlavní silnice, ale finská krajina s jezery a březovo-borovými lesy mne naprosto uchvátila a když nakonec vykouklo slunko z mraků, tak to byla nádhera. Dále jsme se při naší cestě na sever stavili v supermarketu ABC nakoupit potraviny a u vedlejší pumpy doplnit palivo. Dnešní cesta skončila asi 170 km před Oulu v Emolahti v krásném kempu u jezera.
Oficiální cena ubytování byla 15 Euro/stan a 2 lidi + 10 Euro/1 hodinu sauny, ale protože jsme s sebou měli Pepu, tak jsme to měli za 40 Euro za 3 stany, 4 lidi a cca. 3,5 hodin sauny. :-) Tak že jsme postavili stany a něco pojedli. Pepa povyměňoval žárovky v sauně a zapnul tam topení. Potom zkoušel chytat ryby v jezeře, postupně vykoupal snad všechny gumové rybyčky co s sebou, jako návnady, měl, ale úspěch se nedostavil. Den jsme zakončili pěti saunovacími cykly s ochlazováním v jezeře a ke spánku jsme se ukládali za svitu měsíce někdy okolo půlnoci.

Trajekt Helsinki: N 60 13.240, E 25 11.707
Kemp Emolahti: N 63 39.880, E 25 53.705



Den čtvrtý – Deštěm k severnímu polárnímu kruhu (19.8.2013, pondělí )
Chvíli před sedmou místního času mne probudil zvuk, jak vítr mlátil plachtou zavěšenou na nedalekém stromě a protože se mi zdálo, že začíná pršet, vylezl jsem a uklidil jsem si ručník, který jsem na stromě sušil. Ještě nepršelo, ale k dešti se schylovalo. Vstávali jsme v 7.00 místního času, vařili jsme si k snídani čaj a přitom sbalili stany, což jsme jen taktak stihli před deštěm. Bohužel to bylo jasné, šlo se do nemoků. Pepa sjel před recepci, kde se mu podařilo připojit do wi-fi a potvrdil nám to, co nám všem, dle zatažené oblohy, bylo stejně jasné, že déšť vydrží celý den.
Za celkem vydatného deště jsme se vydali stále severněji, naším orientačním bodem bylo prozatím Oulu. Když už nám bylo docela chladno a byli jsme notně promoklí, zastavili jsme se na odpočívadle se stánkem u jezera Uljuan Tekojärvi, kde jsme si dali někdo kafe, někdo teplý čaj. Pepovi se velice zalíbila lžička, kterou měl v čaji, a to tak moc, že mu najednou zmizela v kapse. Než jsme odjeli, šli jsme vrátit nádobí, při tom Pepa holce česky povídal: „Ukradl jsem Ti lžičku!“ a ona se na něj mile usmála, anglicky poděkovala a popřála nám šťastnou cestu. :-) Za neustávajícího deště jsme projeli okolo Oulu a od této chvíle jsme kopírovali pobřeží Botnického zálivu. Dalším naším orientačním bodem se stalo město Kemi, v němž bychom se měli oddělit od moře. Náhle se Pepa rozhodl a odbočil ze směru cesty směrem k moři. Silnice to nebyla nic moc, až se nakonec změnila v šotolinu. To už i Pepa zastavil a říkal, že viděl ukazatel na maják, tak k němu chtěl jet. Nedojeli jsme ani k moři ani k majáku, shodli jsme se, že se, dle mapy, tato cestička po pár kilometrech opět spojuje se silnicí, ze které jsme sjeli, tak že se nebudeme vracet. Pár kilometrů před Kemi jsme zastavili u Neste, což je pumpa s obchodem a samoobslužnou restaurací. Měli zde možnost dát si menu za 9.20 Euro a bylo to sněz co sníš, Čermi to pojal jako výzvu, nejprve se mě přišel zeptat, jestli to není blbý, když jim sežere všechny ty sobí karbanátky a pak šel a všechny sežral. Všichni jsme si mysleli, že praskne a skoro se nemohl hýbat. :-) Dále už byl náš navigační a pro dnešní den cílový bod Rovaniemi, město, které leží cca. 8 km od polárního kruhu. Déšť přeci jen začal ustávat a s tím, jak jsme se pomalu blížili k Rovaniemi, začal přicházet na řadu další problém a to, kde se bude spát. Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni docela promočení a teplo nám také moc nebylo, preferoval jsem pevnou střechu nad hlavou. Nakonec jsme kolem půl páté nalezli asi 10 km před městem Motelli Rovaniemi. Ubytování v samostatné chatce se saunou a kuchyňkou pro 4 lidi za 100 Euro/noc. Dlouho jsme nepřemýšleli a už jsme shazovali bagáž z motorek. Pak jsme se dohodli, že se ještě pojedeme podívat do města.
Zaparkovali jsme nedaleko centra poblíž řeky Ounasjoki. Městečko to bylo neveliké, zastavili jsme se v Hemingway's Baru na kávu a zašli se podívat k řece. Právě zde kdosi z nás vzpomněl na ten výrok polské servírky, že si není jistá, zda Finsko je tou správnou zemí do které jet za holkama, protože jsme tady ve městě nepotkali snad jedinou pěknou. :-) Na zpáteční cestě do motelu jsme se stavili v Liedlu pro něco k večeři. Pepa tam objevil na místní poměry celkem levného lososa, tak se nás ptal, jestli si ho dáme k večeři, já nadšeně souhlasil a kluci, neznalí pepova kuchařského umu, poněkud rozpačitě přikývli. Dle mého očekávání to byla neskutečná dobrota a všichni jsme se moc dobře najedli, dokonce i Čermi k těm karbanátkům kus lososa dostal. Ze saunování tentokrát nic nebylo, neboť jsme v roztopené sauně sušili mokré boty a hadry. Osobně si myslím, že sauna po našem odjezdu byla ještě pár dnů bez masky nepoužitelná. :-)

Motelli Rovaniemi: N 66 27.171, E 25 34.790


Den pátý – Od Santa Clause do Ruska (20.8.2013, úterý)
Opět jsme vstávali okolo sedmé hodiny, venku bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo a nevypadalo, že by mělo. Pomalu jsme se sbalili, posnídali a vyrazili k našemu prvnímu dnešnímu cíli – Napapiiri – vesnička Santa Clause na polárním kruhu. Vzhledem k tomu, že to bylo zhruba 6 km za Rovaniemi na druhou stranu než byl motel, tak jsme tam byli za chvilku. Mezitím se z mraků prodralo slunko a udělalo se hezky. Vesnička Santa Clause byla, přesně dle očekávání, jeden obrovský kýč, veliké divadlo pro turisty. V místních obchůdcích se dalo sehnat snad úplně vše s vyobrazením tohoto bělovlasého mužíčka v červené čapce a oblečku. Zakoupili jsme si každý pár pohledů na památku, nějaké samolepky na motorku, jako doklad, že jsme byli na severním polárním kruhu a samozřejmě jsme si museli vyfotografovat celé toto divadlo. Nakonec Pepa vyprovokoval to, že jsme všichni najeli s motocykly na čáru označující polární kruh a nechali se tam vyfotit.
Pak už nám nic nebránilo, abychom se vrátili zpět do Rovaniemi a odtud pokračovali směrem na Rusko. Krajina se zde začala trochu vlnit a jezer začalo znovu přibývat. Cestou jsme se stavili u jednoho z mnoha jezer, připravili jsme si sendvič s lososem, někteří pojídali borůvky a dokonce i ty „červené borůvky“, zkrátka brusinky. :-) Za nedlouho jsme opustili hlavní silnici a téměř jsme užasli. Rázem jsme byli na silnici téměř sami, okolo jen jezera, mokřady, lesy a občas nějaký ten sob pasoucí se nebezpečně blízko u silnice, někdy se dokonce i procházeli po silnici. Jedna z našich oddychových zastávek byla u mostu přes řeku, Pepa nelenil a opět šel vykoupat některé ze svých gumových rybiček, avšak znovu bez úspěchu. Asi 80 km od hranic jsme s Víťou dotankovali, dali si poslední finské kafe a něco k jídlu. Dále jsme cestou, naprosto náhodou narazili na památník zimní války 1939-40, kde jsme pořídili pár fotografií a pak jsme již bez zastávky pokračovali až na hraniční přechod Vartius – Kostomuksha.
Na hranicích probíhalo vše dle předpokladů, nejprve čekání, pak vyplňování rozličných papírů, pak opět čekání, pro změnu na razítka, a na závěr prohlídka zavazadel na motorkách. Naštěstí byla prohlídka u všech jen symbolická, tak se nemuselo nic moc vybalovat. I tak jsme na hranicích strávili zhruba hodinu času. Cíl dnešní cesty byl asi 28 km za hranicemi v rekreační oblasti Fregat u jezera nedaleko Kostomukshy. Zdálo se mi, že jsme zaplatili 350 RUR/osobu ubytovanou ve vlastním stanu, ale tuto položku toto rekreační zařízení ve svém ceníku vůbec nemělo. Byly zde totiž jen různě velké sruby, které se pronajímaly na delší období. Nicméně nám za tento poplatek dovolili postavit stany, k čemuž nakonec vůbec nedošlo. Objevili jsme totiž, že na samém břehu jezera je velký grilovací altán a že má vylomený zámek. Protože ho neměl nikdo pronajatý, tak jsme se rozhodli, že v něm přespíme. Zabydleli jsme se proto v jeho těsné blízkosti. Čermi s Víťou si vařili večeři z vlastních zásob a já s Pepou jsme se rozhodli, že půjdeme ochutnat do restaurace něco z místní kuchyně. Objevili jsme v menu jakýsi bramborový kotlík s houbami, masem a smetanou, bylo to celkem dobré. Koupili jsme lahev vodky na večer a šli zpět. Pak jsme rozdělali oheň, klábosili a než se setmělo Pepa opět rybařil. Konečně se dostavil úspěch. Nejprve chytil malého okouna, pochlubil se nám s ním a když ho chtěl hodit zpět do vody, tak s ním trefil strom, pěkně se mu omluvil a pokračoval v rybolovu. Nakonec byla ještě další čtveřice okounů a dvě štiky. Když se setmělo, tak jsme u ohně popíjeli vodku a koukali na jasný měsíc, jak se zrcadlil na hladině jezera. Den jsme zakončili zalezením do altánu, kde jsme se uložili k spánku.

Napapiiri – vesnička Santa Clause: N 66 32.613, E 25 50.672
Památník zimní války 1939-40: N 64 50.903, E 29 19.495
Rekreační oblast Fregat: N 64 36.165, E 30 34.439



Den šestý – Můj neslavný konec cesty v tajze (21.8.2013, středa)
Již klasicky jsme se vzbudili něco po sedmé, byla celkem chladná noc. Nad jezerem svítilo slunce a zdálo se, že bude hezky. Náš plán byl co nejrychleji vyklidit altán, aby si toho někdo nevšiml a nebyly zbytečné problémy. Bohužel jsme to nestihli, chvíli před tím, než jsme vystěhovali všechny věci ven, se tam objevila důležitá uklízečka, která šla uklízet právě ten altán. Začala na nás hrozně řvát, naštěstí jí nebylo moc rozumět. Pepa ji ovšem ubezpečil, že jsme na recepci řádně zapsáni, tak si to šla zřejmě ověřit, čehož jsme využili k rychlému sbalení a odjezdu. Pod tíhou okolností jsme se rozhodli, že posnídáme v Kostomukshe. Vyjeli jsme zhruba o půl deváté.
Na okraji města jsme všichni vzali plné nádrže benzinu, protože dále bude síť čerpacích stanic řídká. Dále jsme pokračovali do centra města, tedy pokud se o tom jako o centru dá hovořit. Objevili jsme jakýsi obchod trošku větších rozměrů, ale abychom se do toho sídliště dostali, museli jsme skočit přes chodník a nějaký kus trávy. Motorky jsme zaparkovali na parkovišti a vyrazili na nákup nějakého jídla a pití. No sídliště i přes všechnu snahu o modernizaci, typické sovětské provinční město nezapře. Vždy, když nějaké takové město vidím, vyvolává to ve mně vzpomínky na sovětské filmy z mého dětství jako například „Bílý Bim a černé ucho“, ta města se od té doby vůbec nezměnila. Cestou z obchodu jsme si u kiosku koupili něco k té snídani, někdo klobásu, někdo nějakou pirohu, či co to bylo. Usoudili jsme, že už nemá smysl zde déle zůstávat a tak jsme asi v deset hodin opustili Kostomukshu a vydali se směrem na Ladmozero.
Silnice sice byla asfaltová, ale úzká a ukrutně křivá samá boule. Cesta vedla podél železniční trati. Po nějaké době jsme dojeli starou Ladu, její řidič nechtěl připustit, že bychom ho mohli předjet, tak to po té křivé silnici rval jak blázen, ti lidé uvnitř museli být docela slušně umlácení. Za celých zhruba 100 km co jsme po této silnici jeli jsme viděli jednu jedinou zapadlou vesničku vedle silnice.
Kus před Ladmozerem jsme odbočili z hlavní silnice, přímo do této vesnice. Protože si Pepa nekoupil žádné pečivo, tak jsme v Ladmozeru zastavili před jediným obchůdkem v celé vesnici. Paní v obchodě měla strach aby si každý z nás nechtěl koupit chleba, že by jí pak nezbylo pro místní. Dalším naším dílčím cílem bylo asi 50 km vzdálené městečko Muezerskij. Za chvíli se povrch změnil na udusaný písek. Jelo se po něm celkem dobře. Trasa pak dále vedla úsekem, který byl označen cedulí, že se jedná o technickou cestu pro svoz dřeva. Pravda je, že byla trošku horší, hrbatější a dokonce se tam našel i malý brod, na kterém nás Pepa všechny postupně vyfotil. Technická cesta po pár kilometrech skončila a najeli jsme opět na “hlavní“ písečnou cestu tajgou. Krajina okolo byla samý les a jezero, ale nepřišla mi tak malebná jako ve Finsku. Za jedním mostkem přes řeku Tikšozerku jsme si udělali krátký oddych. Pepa opět vyndal rybářské náčiní a zkoušel něco chytit. Řeka byla čistá, ale měla podivně zabarvené dno, tak že vypadala, jako by v ní tekla černá voda. Bylo znát, že lidé zde ryby chytají neboť v širokém okolí bylo vidět, že zde často pobývají – jinými slovy neskutečný chlív. Tentokrát bylo Pepovo rybaření bez úspěchu. Zdrželi jsme se zde nejvýše 20 minut, nasedli jsme a pokračovali dále. Netrvalo dlouho a byli jsme na okraji města Muezerskij. Zastavili jsme a probrali kudy dál. Následující navigační bod byla vesnice Voloma. Po pár stech metrech jsem uviděl Pepu, jak mu motorka nebezpečně plave v sypkém písku na krajnici, v tu chvíli mi blesklo hlavou, pozor nejezdi na krajnici jeto tam měkké. Jinak se jelo celkem dobře, rychlost se pohybovala tak kolem 60 km/h. A právě v této rychlosti jsem najel do pole sypkého písku zhruba uprostřed jízdního pruhu, nebylo to vůbec vidět, že by tam mělo být něco jinak. Bohužel u takto těžké a naložené motorky vůbec nepomohlo přidání plynu, jen jsem udělal dvě vlnky doprava, dvě vlnky doleva a už jsem letěl přes řídítka. Motorka šla do boku přes budku. Já dopadl na pravé rameno a chvíli jsem se kutálel.
Když ke mně kluci přišli, cítil jsem pouze intenzivní bolest toho ramene, tak jsem je požádal, aby mi sundali přilbu, že mi je vedro. To se ze zcela pochopitelných důvodů zdráhali, ale nakonec jsem je ubezpečil, že jsem si hlavou neklepnul a že s krkem vážně nic nemám. Nakonec mi jii sundali a podařilo se jim mne dostat i z bundy, na chvilku jsem se i dokonce postavil, ale pak zřejmě hladina adrenalinu začala klesat a bolest sílila. Zatímco kluci sbírali rozházené věci, já si lehl na zem abych si té ruce ulevil. Motorka to odnesla téměř kompletně očesanou palubkou, rozbitým světlem, ulámanými blinkry, zrcátky a pochroumaným plexi. Zdá se, že vidle i rám jsou v pořádku a nastartovat také šla. Cítil jsem, jak mi rameno natéká a vyplňuje každou skulinku v chráničové košili. Navíc jsem zjistil, že jsem se asi levou rukou nedokázal pustit včas řídítek a zapomněl jsem si tam palec a něco jsem si s ním udělal, protože mě začínalo bolet i levé zápěstí a měl jsem tam bouli. V tuto chvíli mi bylo jasné, že je to konec mé cesty a tak jsem to také řekl Pepovi. Řekl jsem si o něco na bolest, Víťa měl po ruce Ibalgin, tak jsem si dva vzal, ale vůbec mi nezabraly, tak jsem kluky odnavigoval, kde mám uloženou velkou lékárnu a v ní hledali Tramal. Našli a ten mi konečně trochu ulevil. Pepa se mezitím vrátil do Muezerskeho a za chvíli byl zpět s dodávkou, kterou tam sehnal v nějakém oblastním závodě lesní ochrany, či co to bylo. Motorku nastartovali a přes spojku ji po fošně dostali do dodávky. Poněkud horší to bylo se mnou, nedovedl jsem si představit, že si sednu. Nakonec se mi podařilo dostat se v leže ke škarpě nohy spustit do ní a posadit se. Víťa mi půjčil šátek a ruku mi na něj zavěsili. Přeci jen jsem se dostal do auta odjel do lesního závodu v Muezerském. Protože kluci dlouho nejeli vydal se jim Pepa naproti, zatímco já tam čekal. Bohužel, kluky zdržela policie, protože nějaká dobrá duše z projíždějících jim ohlásila, že se tam stala nehoda. Nakonec i oni dorazili do lesního závodu, kde se mezitím domluvilo, že si tam mohou postavit stany.
Já s Pepou vyrazil na místní polikliniku, pokud se to tak dá nazvat. Ve vrátnici tam seděla nějaká starší lékařka, zřejmě jediná, která zde měla službu. Vyložili jsme jí, co se mi stalo, ona mě koukla napřed na tu levou ruku, zatahala mě za prsty, poklepala mi na ně a prohlásila, že to zlomené není. Začala intenzivně telefonovat a shánět lidi, kteří by se mi podívali na to rameno, tak jsme vyrazili na rentgen. Poliklinika byla skupina postarších domků, v nichž proběhla snaha o modernizaci. Bohužel tak nějak na ruský způsob. Když jsme stoupali po schodech, několikrát jsem v těch motokrosových botách zakopl, což bylo velice bolestivé, ale slyšel jsem, že zakopává i Pepa, protože byl každý schod jinak vysoký. Tušil jsem, že se blíží chvíle, které jsem se již dlouho obával – vysvlékání chráničové košile. Ale Pepa a paní doktorka to zvládli celkem obstojně, přežil jsem to. Když jsem přišel na rentgen, postavili mne před kazetu s filmem a do levé ruky mi dali jakousi olověnou deku, že si jí mám před sebou přidržet, sice to byl s tím vykloubeným palcem trochu problém, ale představa, že ani oni nevědí, kam jim ten rentgen svítí, byla dost děsná na to, abych to tu chvíli vydržel. Pak jsme čekali, až Mášenka vyvolá film, abychom se nakonec od přivolaného traumatologa dozvěděli, že to mám zlomené a že se to bude muset operovat, ale že to neoperují tady, ale v Kostomukshe, to prý zvládnou. To byla pro mne ještě děsivější představa než zdejší rentgen a řekl jsem, jestli ta operace vydrží pár dnů, tak že to odložím do Prahy. Naštěstí to mohlo pár dnů počkat. Traumatolog se mne zeptal, zda jsem si vzal něco na bolest a moje odpověď, že Tramal mu docela vyrazila dech, protože ten tu prý ani nemají, dostal jsem od nich nějaké zelené prášky, prý trochu slabší, ale také dobré. Ta starší doktorka z vrátnice byla neuvěřitelně hodný člověk, už začala zjišťovat, jak bychom vlakem mohli dostat motorku do Petrohradu, což jsme nakonec nevyužili, ale domluvila nám běžnou cenu ve zdejším jediném hotelu, kde nás jako cizince původně chtěli dvojnásobně natáhnout.
Když jsme dorazili na hotel, zjistil jsem, že to tam sám nedám a poprosil jsem Pepu, jestli by tam, se mnou nezůstal. Souhlasil, ale musel o tom informovat kluky, kteří již kempovali v lesním závodě. Pepa se za chvíli vrátil, přivezl mi jedno adventure menu, nějakou rýži, kterou jsme ohřáli na hotelu v mikrovlnce a dále přivezl docela dobré zprávy. Lenka, které volal, zajistila přes konzulát v Petrohradu hotel a oznámila pojistnou událost na pojišťovnu. Pepovi se podařilo pronajmout v lesním závodě dodávku s řidičem, která nás zítra odveze do Petrohradu i s motorkama. Čermi a Víťa pojedou dále téměř beze změn směr Petrozavodsk a Petrohrad, jen po přímější a snad i lepší, cestě. Bohužel se přihodila i jedna ne zrovna dobrá věc, prášky proti bolesti jsme zapomněli v lesním závodě u motorky. Ale když jsem se moc nevrtěl tak se to dalo vydržet. Než jsem trochu zabral, tak mi volala Renča, že jí volala Lenka, co prý mi je, tak jsem jí to stručně sdělil a požádal jsem, zda by mi mohla předběžně domluvit operaci ve Vinohradské nemocnici na ortopedii u jejího bratrance. Pak jsme s Pepou již jen vymýšleli jak se dostat domů. Nejlepší nám připadala varianta trajektu zpět do Německa, kam by pro nás mohl přijet Olda s dodávkou, bohužel žádný trajekt tímto směrem nejel, druhá varianta byla trajekt do Tallinnu. Tak to Lenka zkoušela zajistit a my se pokusili spát. Samozřejmě to bolelo a moc mi spát nešlo.


Den sedmý – Dodávkou do Petrohradu (22.8.2013, čtvrtek)
Tentokrát jsem byl vzhůru již asi od čtyř hodin, prášek dávno přestal účinkovat, tak už to taková paráda nebyla. Docela netrpělivě jsem vyčkával na okamžik kdy se vzbudí Pepa a sjede mi pro prášky. Před sedmou jsem se přece dočkal. Bez zbytečného zdržování vyrazil do lesního závodu a po chvilce se vrátil s prášky a zprávou, že řidiči právě skončila noční směna, tak že se nasnídá opláchne budeme moci vyrazit. Mezitím Lenka zajistila u svého bývalého kolegy místo, kde budeme moci nechat motorku a moje věci. Protože Lenka zjistila, že na loď se již nemáme šanci dostat, tak poletím domů letadlem, otázkou ještě zůstává kdy. Vzal jsem si prášek a minimálně na hodinu jsem tvrdě usnul. Pepa mezitím jel balit moje věci a nakládat motorky do auta.
Něco po osmé se objevil Pepa, že jedeme, vyšli jsme před hotel, kde již stál šéf lesního závodu se Samarou. Dalo mi to docela starost složit se do toho osobáku, ale nakonec jsem zvítězil sám nad sebou a seděl jsem v autě. Dojeli jsme na dvůr, kde si kluci balili a stála tam naložená dodávka. Byl to ten starý bílý Volkswagen LT, kterým mě včera vezli. Přípravy na dalekou cestu byly v plném proudu, právě se doléval olej do řízení, protože zřejmě někde vytekl. Mezitím se tam objevili policajti a kontrolovali doklady klukům, ale neotravovali dlouho. Rozloučil jsem se s kluky a oni vyrazili. My vyrazili asi půl hodiny za nimi, bylo asi v devět.
Krátce poté, co jsme vyjeli jsem zjistil důvod, proč, i když je docela chladno a drobně mží, mám pootevřené okénko – auto stále topilo a nešlo to vypnout. Můj bezpečnostní pás nešel zapnout, tak že ho bylo nutno přidržovat v poloze, aby z venku vypadal jako zapnutý, Pepa bezpečnostní pás vůbec neměl. Takovou vůli v řízení, jakou ta dodávka měla, jsem ještě neviděl. Jen jsem si pomyslel, že tenhle krám nemůže těch 1000 km nikdy dát. Ale tyto myšlenky mne velice záhy opustily, neboť jsme vyjeli z města na šotolinu a písek a Andrej, tak se jmenoval náš řidič, jel jak prase. Na každém hrbu, či díře jsem zažíval neskutečná muka. Po pár minutách jsem Pepovi řekl, že to prostě nedám, ať jede pomaleji a pokusí se vyhýbat těm největším dírám. Dostal jsem další prášek proti bolesti a řidič zvolnil a jel ohleduplněji k mé zpřelámané ruce. Nejhorší mělo být těchto prvních 60 km, pak bychom se měli napojit na hlavní tzv. Murmanskou trasu a to by měla být lepší silnice. Venku se docela slušně rozpršelo a na mne teklo a foukalo okénkem a i tak bylo v autě pěkné vedro. Protrpěl jsem úvodních 60 km tajgou a konečně jsme se napojovali na hlavní silnici. U napojení jsme zastavili na oddych na pumpě. Pepa se tam ptal, zda se tam neobjevili dva kluci na motorkách, protože nám bylo divné, že jsme je nedojeli. Naštěstí dostal kladnou odpověď.
Znovu jsem nastoupil do dodávky, už jsem v tom začínal mít systém a začínal jsem to zvládat. Murmanská trasa byla opravdu lepší silnice, ale jen kousek, protože pak následoval úsek v rekonstrukci v délce několik desítek kilometrů, tak že to bylo opět po šotolině. Pak už jsme jeli po asfaltu, což se dalo vydržet. Venku již hustě pršelo a následně jsem zjistil, že do auta teče i spodem okolo dveří, tak jsem to měl skoro jak na té motorce, foukalo na mě a pršelo na mě okénkem a nohy jsem měl také ve vlhku. Pepa mezitím vyfotil proti sklu rentgenové snímky a poslal je Renče, aby je mohla předat svému bratranci, aby alespoň přibližně věděl, na co se má připravit. Cesta nám téměř neutíkala. Chvíli jsme se také zdrželi v dopravní zácpě u nehody. Většinu cesty jsem se snažil pospávat, ale moc to nešlo, i když mi Pepa pravidelně co čtyři hodiny dával prášek na bolest. Stále jsem si hledal polohu, kde by mě to méně bolelo. Cestou ještě několikrát volala Lenka, aby nám nakonec sdělila, že se jí za pomoci konzulátu podařilo zarezervovat let na zítra, a že poletím s panem konzulem, který shodou okolností letí zrovna do Prahy. Jakmile jsem měl termín letu, začal jsem si zajišťovat odvoz z letiště a příjem v nemocnici. V případě odvozu padla má volba na mého bráchu Romana, protože jsem správně usoudil, že bude nejméně plašit. S nemocnicí to bylo jasné, tam mi to celé zařizovala Renča, tak jsme jí pouze dali vědět, kdy přijedu.
Někdy odpoledne jsme se stavili na odpočívadle v samoobslužné restauraci na jídlo, dali jsme si nějakou polévku. Bohužel jsem jí moc nesnědl, nějak mi to prostě nebralo. Stále venku pršelo, ale chvílemi vypadalo, že by mohlo přestat. Po dalších pár desítkách kilometrů, přeci jen přestalo pršet a vysvitlo na chvíli slunce, které se pomalu blížilo k obzoru. Řidič usoudil, že je právě vhodná doba pro doplnění paliva. Sjel z hlavní silnice kousek na lesní cestu, zastavil, otevřel dveře nákladového prostoru, povolil víčko na velikém barelu, vložil do něj ponorné čerpadlo, hadci vrazil do nádrže čerpadlo připojil do zásuvky v kabině a během okamžiku byla nafta z barelu v nádrži. Pepa mi to vysvětloval, že oni, jako podnik, mají nějakou levnější naftu. Po tomto netradičním tankování jsme již za soumraku zamířili směrem k Petrozavodsku. Když jsme jej konečně po levé straně míjeli, byla již hluboká tma. S nastalou tmou Pepa neustále hlídal řidiče aby neusnul. Čím blíže jsme byli Petrohradu, tím pomaleji cesta ubíhala. Někdy okolo půlnoci Pepovi volal ten bývalý kolega Lenky, zda jsme nezapomněli, že se v Petrohradu ve dvě zvedají mosty a do centra se pak může až po šesté. Zapomněli jsme na to a budeme to zřejmě mít na knop. Přesto jsme si ještě jednou zastavili na pití a protažení. Poslední kilometry už Pepu zmohla únava a usnul, tak jsem řidiče hlídal já. Naše dnešní cesta se pomalu chýlila ke svému konci, bylo to snad mých nejdelších 1000 km v životě. Přes most jsme přejeli v 01:55, tedy jsme to měli skutečně těsně. Pak jsme bez větších problémů nalezli hotel, který nám konzulát zarezervoval. Zaparkovali jsme na jeho parkovišti, řidič nám pomohl vynosit věci do pokoje. Nechali jsme ho osprchovat a pak odešel spát do auta. My ještě roztřídili věci na ty, které tu mohou zůstat a ty, které se mnou poletí, pak jsem dostal dnes již poslední prášek a šli jsme spát.



Den osmý – Letadlem do Prahy (23.8.2013, pátek)
Moc jsem toho nenaspal, ale po tom prášku jsem přeci jen na chvíli usnul. V polospánku jsem zaslechl, jak Pepa s někým telefonoval. Když hovor ukončil,tak jsem se ho zeptal, co se děje. Volali z pojišťovny a chtěli abych šel na prohlídku k jejich smluvnímu lékaři v Petrohradu, aby mi vystavil potvrzení, že jsem schopen transportu letadlem. Docela mě děsila představa jakéhokoli cestování po městě, a proto se mi nikam nechtělo. Pepa ale zjistil, že ta klinika je ve vedlejší ulici a že se tam dá v klidu dojít pěšky. Navíc ho z té pojišťovny nahlodali natolik, že i on docela trval na tom, abych k tomu doktorovi šel. Bylo okolo šesté, když mne za levou ruku vytáhl z postele a vyrazili jsme pomalou chůzí směr klinika. Vypadalo, že bude krásný slunečný den a o to víc mne štvalo, že jsem v Petrohradu a vůbec nic z něj neuvidím.
Klinika byla naštěstí opravdu blízko. Když nás po zazvonění pustili dovnitř, uviděl jsem diametrální rozdíl oproti zdravotnickému zařízení v Muezerskem. Přivítala nás příjemná dívčina na recepci, hovořila kromě ruštiny samozřejmě i anglicky. Nejdříve zjistila proč jsme tam a pak nás požádala, ať se posadíme a počkáme na lékaře. Na to však Pepa neměl čas, protože bylo vše jen na něm. Musel mi uložit motorku a věci na domluveném místě, vyzvednout peníze, zaplatit řidiči dodávky a koupit mi zamluvenou letenku. Poté, co jsem ho ubezpečil, že to zpět do hotelu dám, mě zanechal na klince a vydal se za řidičem aby odvezli ustájit moji motorku. I když jsem na doktora nečekal dlouho, tak jsem mezitím podepsal prohlášení, ve kterém jsem jim dal svolení k tomu, pokud by pojišťovna neuhradila mé vyšetření, že si klinika může příslušnou částku strhnout z mého účtu. Potom se již po malé chvíli objevil poměrně mladý doktor, bylo fajn, že jsem s ním mohl mluvit anglicky - podstatně to urychlilo naši komunikaci. Přečetl si zprávu z Muezerskeho, prohlédnul si snímky a řekl mi to, co už jsem věděl, že se to bude muset operovat. Dále mi pak ruku vyndal ze závěsu z víťova šátku a dal mi ji do jakéhosi korýtka zavěšeného na relativně tenkém silonovém popruhu. Aby mne to neřezalo do krku, tak to obalil pár čtverečky obvazu. Ruka v tom držela pevněji a rameno bylo více odlehčeno, zdálo se to být lepší. Nakonec mi napsal tu požadovanou zprávu a já se mohl vydat zpět na hotel. Cestou jsem si říkal, že za jiných okolností by to mohla být celkem pěkná procházka probouzejícím se Petrohradem. Ale už jsem se těšil na pokoj, že si lehnu.
Po příchodu na hotel jsem se natáhnul do postele a na chvilku jsem usnul. Pak jsem nutně potřeboval vstát, ale zjistil jsem, že to bez Pepy asi nedám. Nakonec byla potřeba silnější, tak jsem se zaťatými zuby a velikým sebezapřením vstal. Pepa se vrátil okolo jedenácté, všechno se mu podařilo zařídit. V podstatě mne dobalil pár věcí, dal mi další prášek proti bolesti, navlékl mne do mikiny a pomalu jsme se vydali na konzulát. Naštěstí to bylo opět velmi blízko hotelu.
Zazvonili jsme tam a okamžitě se mne ujala jakási veledůležitá úřednice, byla hodná, ale stále měla ke všemu milion zbytečných komentářů. Během pár vteřin jsem se ocitl na dvoře konzulátu u diplomatické limuziny. Má zavazadla mi řidič naložil do kufru tohoto BMW a mne nasoukal na přední sedadlo, což výše zmiňovaná paní neopomněla komentovat slovy, že mi pan konzul přenechal své místo. Za pár minut dorazil pan generální konzul. Byl to velice příjemný, sympatický a ochotný pán. Hned, jak jsme vyjeli, tak jsem se mu omluvil, že mu sedím na místě, na což mi odpověděl, že to je dobrý, že on na tomto místě stejně nesmí sedět. Začal se zajímat, co, jak a kde se mi stalo a když jsem mu řekl, že jsem odmítl operaci v Kostomukshe, tak mi s vážnou tváří odpověděl, že jsem udělal moc dobře. Pak mi vyprávěl, že v mládí lítal na crossce a že měl také úraz. Mimo jiné mne upozorňoval, že budou problémy na hranicích, až se pojde pro motorku a že pokud pro ní nepojedu osobně, tak že by mohly být docela velké a pokud budu chtít, tak až bude potřeba, že mi napíše diplomatický průvodní dopis pro celníky. Poté se hovor stočil na památky, okolo nichž jsme zrovna projížděli a na historii s nimi související. Byl celkem překvapený, když jsem se v otázkách historie celkem chytal, ale ono šlo jen o generála Kutuzova a Napoleonské války. :-) Na nábřeží k nám přistoupil nějaký známý pana konzula. Musím říci, že to byl také fajn člověk. Následně jsme již během půl hodiny byli na petrohradském letišti Pulkovo.
Jakmile jsme zastavili, tak se mých zavazadel chopili oba zmiňovaní pánové. Bylo mi vážně trapně, když moji TT tašku a tankbágl zasviněné prachem písečných cest z tajgy vozil po letišti generální konzul oblečený ve smokingu. Dále musím uznat, že v životě jsem neabsolvoval
check-in na letišti, včetně všech bezpečnostních kontrol, rychleji, než s těmito dvěma pány a to i přesto, že jsem musel při kontrole vyndavat a zapínat notebook. Následně mne ještě chtěli dostat do business salónku, ale to nevyšlo. Tak jsem si koupil vodu a sednul si před gate, ze které jsme měli letět a podřimoval jsem. Čtverečky obvazu se z popruhu korýt svezly neznámo kam a popruh se začal bolestivě zařezávat do mého krku, ale bohužel jsem s tím nebyl schopen dělat vůbec nic, než se snažit si ruku podložit, aby mi nevisela na krku. Když se již blížila doba nástupu na palubu, tak se u mne objevil ten známý pana konzula, že nám změnili gate, tak jsme se přesunuli jinam a začalo se nastupování. V předu šel pan konzul a po hodné chvíli my, tak že stewardky už věděli o mém zranění a měl jsem pocit, že je to snad za mne i bolí. Na popud pana konzula mi zajistily, že jsem seděl na trojce pouze s tím známým pana konzula a navíc tak, aby bylo na straně té zraněné ruky volné sedadlo a ještě to bylo navíc u okénka. Postupně se mne byly snad všechny zeptat, zda nepotřebuji pod tu ruku polštářek, zkrátka se holky staraly.
Let probíhal klidně, bylo krásné počasí a perfektní viditelnost. Tak mi bylo moc smutno, když jsem pod námi uviděl Kuršskou kosu s jejími nádhernými dunami a říkal jsem si, že jsem tam za pár dnů měl být. Z mého smutku mne vyrušilo servírování jídla, byly noky se zelím a vepřovým masem. Letuška se mě ptala, zda s tím nepotřebuji pomoci, tak jsem jí poděkoval se slovy, že to zvládnu. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si tou levou a ještě chromou rukou hodil kus masa do klína. Zbytek letu proběhl klidně, bez jakýchkoli mimořádných událostí.
Prakticky ihned po přistání jsem psal Romanovi a on mi bleskově odpověděl, že už tu na mě čeká. Známý pana konzula mi odnesl tankbágl k pásu výdeje zavazadel a poté co mu vyjel jeho kufr se s námi rozloučil. Pan konzul tam se mnou čekal na moji špinavou TT tašku aby mi ji odchytil na pásu a naložil na vozík. Když jsem se s ním loučil a děkoval jsem mu, tak mi jen odpověděl, že to je samozřejmé, a že proto tam je. Pomalu bych nevěřil, že takoví lidé vůbec existují. Po průchodu celním prostorem si mne již přebral Roman a zamířili jsme do Vinohradské nemocnice, kde na nás čekala Renča.
Po přivítání jsem se od Renči dozvěděl, že její bratranec, lékař, který mne bude operovat, sice dnes službu nemá, ale že doktor, který je na ambulanci o mě ví. Věděl, když jsem se tam objevil, nejprve se lékaři i sestra náramně pobavili v jakém prevítu to mám tu ruku pověšenou a když jsem jim odpověděl, že jsem to dostal od doktora v Petrohradu na noblesní klinice, tak se bavili ještě víc. Zábava pokračovala, když jsem vyndal zprávu z Muezerského psanou v azbuce a přiložil jsem tamní rentgenové snímky. S azbukou se postupně pokoušeli prát všichni, ale nakonec to vzdali, koukli na snímky odebrali mi krev na Quicka (test srážlivosti krve) a poslali mne na rentgen a CT, protože usoudili, že z těch tmavých obrázků toho mnoho nevyčtou. Když jsem byl zpět v ordinaci, pochválil mi pan doktor, že jsem si to zlomil kvalitně a řekl mi, že mám krev příliš řídkou, že si mám píchat fraxiparin a přijít na kontrolu v pondělí. Oblékli mne do jakési fixační košile, která byla slepena suchým zipem a poslali mne domů. Musím říct, že to bylo mnohem pohodlnější a ruka byla pevně fixovaná na břiše.



Doslov aneb jak to vše pokračovalo …
A na závěr jen pár informací, jak se to vyvíjelo nebo vlastně ještě vyvíjí.
• Na operaci jsem čekal týden, což byla doba než se mi naředění krve dostalo na přijatelné hodnoty.
• Ve vinohradské nemocnici mne odoperovali 30.8.2013 a operace trvala 2,5 hodiny. Do ramene mi vložili titanovou dlahu k níž jedenácti vruty připevnili všechny části kosti.
• Z nemocnice mne propustili 3.9.2013 s rukou na závěsu, který jsem si měl sundávat jen když jsem ležel v posteli.
• Pak jsme s Pepou začali řešit jak dostat motorku a zbylé moje krámy z Petrohradu do Prahy. Naštěstí mám opravdové kamarády, Pepu a Oldu, kteří se uvolili, že mi tam pro to na otočku sjedou. Bylo nutno zařídit pro ně víza a hlavně plnou moc v Ruském jazyce ověřenou notářem z ruské ambasády.
• Požádal jsem pana konzula o ten průvodní dopis a on mi vyhověl
• Mezitím mi přišel dopis z Petrohradu, že jim pojišťovna neuhradila fakturu, tak že si to vzali z mého účtu. Z těch částek jsem byl docela překvapený, protože to bylo v podstatě za nic.

Rozepsáno:
-----------------------------------------------------
fixační korýtko - 31.50 Euro
nasazení fixačního korýtka - 88.00 Euro
konzultace traumatologa - 170.00 Euro
-----------------------------------------------------
Celkem - 289.50 Euro

Tak jsem ihned komunikoval s pojišťovnou a nakonec to proplatili a peníze zaslali na můj účet.
• 26.9. 2013 motorka po peripetiích s ruskými celníky překročila hranice Schengenského prostoru. Prý došlo i na ten dopis od konzula, který si kluci vyzvedli v Petrohradu. A 27.9.2013 byla u Pepy v garáži, kde je ještě nyní.
• Od 16.10.2013 intenzivně rehabilituji, cvičím až 5x denně a rameno se jen velmi pomalu rozhýbává
• 28.11.2013 jsem i nadále v pracovní neschopnosti, Byla mi předepsána další série rehabilitací, kterou budu končit někdy v polovině ledna, hybnost se zvolna zlepšuje, doufám, že v dubnu, nejpozději v květnu budeme já i motorka připraveni zahájit novou sezónu.

Luboš
Fotogalerie: http://lpeska.rajce.idnes.cz/Karelie_2013_-_Ne_vzdy_se_vse_podari