Drsné probuzení (Jižní Amerika 6. díl)
Přidal Milos dne 02. March 2011
Kouzelný La Paz se ztrácí s přibývající vzdáleností ve své kotlině a brzy jsou vidět už jen zasněžené vrcholky hor, tyčící se vysoko nad městem. Před námi je poslední „lákadlo“ naší jihoamerické cesty – Salar de Uyuni. Samozřejmě, že naší touhou (píši za sebe a Jirku Jansu, se kterým jsme se od sebe za celou cestu neoddělili na více než 70 km – Pekař a David ví, o čem píši) bylo tuto největší solnou pláň světa přejet. V našem případě od severu k jihu, ovšem s blížícím se jezerem a občasným deštěm, někdy i pěkně prudkou bouřkou, jsem v to věřil čím dál méně. Ti z naší dvanáctičlenné skupiny, kteří se zde pohybovali v jiném termínu (stačil rozdíl jednoho týdne), to štěstí měli. My se projeli pouze po okraji solného jezera, které bylo pokryto patnácticentimetrovou vrstvou vody. Varování místních bylo věrohodné, a tak nezbylo než jezero z jedné třetiny v jeho obrovských prosáklých zátokách, objet. Možná, vlastně ne možná, ale určitě větší dobrodružství, než si to svištět po tvrdé vyschlé solné pláni. Stovky kilometrů po tvrdých pistách, ale i zrádným bahnem v blízkosti jezera, končily na bolivijsko-chilském přechodu, který byl k naší smůle jen pro pěší.

Jaroslav Šíma

Více v Drsné probuzení (Jižní Amerika 6. díl)
Novinka
Zdroj: http://www.super-moto.cz/rubriky/cestovani/drsne-probuzeni-jizni-amerika-6-dil_39247.html

Poslední díl našeho jihoamerického dobrodružství pro vás píši již v teple čelákovického paneláku. Teprve nyní si uvědomuji jak vše uteklo a zároveň co vše jsme měli možnost cestou spatřit. Toužil jsem projet Ohňovou zemi, zažít latinskoamerický Dakar, přejíždět Andy, zdolat Camino de la Muerte, vidět Machu Picchu, Cuzco, jezero Titicaca i La Paz. To vše už mám za sebou, nyní zbývá jen světoznámé bolívijské solné jezero. Jaroslav Šíma, Česká republika

Kouzelný La Paz se ztrácí s přibývající vzdáleností ve své kotlině a brzy jsou vidět už jen zasněžené vrcholky hor, tyčící se vysoko nad městem. Před námi je poslední „lákadlo“ naší jihoamerické cesty – Salar de Uyuni. Samozřejmě, že naší touhou (píši za sebe a Jirku Jansu, se kterým jsme se od sebe za celou cestu neoddělili na více než 70 km – Pekař a David ví, o čem píši) bylo tuto největší solnou pláň světa přejet. V našem případě od severu k jihu, ovšem s blížícím se jezerem a občasným deštěm, někdy i pěkně prudkou bouřkou, jsem v to věřil čím dál méně. Ti z naší dvanáctičlenné skupiny, kteří se zde pohybovali v jiném termínu (stačil rozdíl jednoho týdne), to štěstí měli. My se projeli pouze po okraji solného jezera, které bylo pokryto patnácticentimetrovou vrstvou vody. Varování místních bylo věrohodné, a tak nezbylo než jezero z jedné třetiny v jeho obrovských prosáklých zátokách, objet. Možná, vlastně ne možná, ale určitě větší dobrodružství, než si to svištět po tvrdé vyschlé solné pláni. Stovky kilometrů po tvrdých pistách, ale i zrádným bahnem v blízkosti jezera, končily na bolivijsko-chilském přechodu, který byl k naší smůle jen pro pěší.





Na dlouhých 2200 km do Santiagy zbývají už jen dva dny a my si ještě musíme „odskočit“ do Iquique a nechat proclít naše motocykly. V Santiagu by se nám to mohlo pěkně vymstít. A potom už jenom dnem a nocí trap hlavním tahem do hlavního města, kde bylo na neděli domluveno nakládání techniky do kontejneru. Vše naštěstí klaplo, a tak se zde po šesti týdnech setkáváme v pořádku nejen my, ale s menšími či většími oděrkami i naše technika. Tamní stávka, ze které jsem měl celou tu dobu strach, se nám vyhnula, a tak po zapečetění kontejneru trávíme v Santiagu naši poslední noc a druhý den nás čeká dlouhý let do Madridu. Než zapadne slunce, mám možnost ze svého skvělého místa vidět po zasněžených Andách argentinské pampy a po paraquayských pralesích i rozlehlou Brazílii.





Díky kamarádům z brněnského Bonmota překonávám trasu z Vídně do Brna v luxusu, který poskytuje osobní automobil, a po přesednutí na pravidelnou autobusovou linku se probouzím těsně před nádražím Praha – Florenc. S pražským mrazem přichází rázem procitnutí. Cesta po čtyřech jihoamerických státech je definivně minulostí a mě čeká dlouhé čekání na motocykl, který se bude ještě v době pražské výstavy Motosalon (kde věřím, že se s mnohými z vás uvidím), houpat na hladině Atlantiku. Důležité ovšem je, že další náročné kilometry dlouhodobého testu zvládlo moje BMW F 800 GS bez jediného zaváhání. Nepočítám-li jeden problematičtější bolívijský start, za nímž stál ranní mráz, nadmořská výška 4600m a nekvalitní palivo. Jinak těch šest týdnů a 15 150 km vážně nemělo chybu a kilometry v dlouhodobém náročném testu zase o něco poskočily. Počítadlo jich nyní ukazuje 138 000 a ještě něco málo navrch.