Motorky BMW GS - vše o motocyklech BMW řady GS a o cestování. New articles

Test Touratech Suspension DSA / Plug & Travel EVO SUSPENSION-SET

Thu, 19 Oct 2023 13:56:49 +0200

Vlastím a sedlám R1200 LC GSA 2017, kterou mám od novoty, objednal a koupil jsem ji v Renocar Brno, kde ji rovněž po celou dobu servisuji. Za celou dobu jsem neměl jediný technický problém, nikde jsem nezůstal trčet a jediné, co se krom spotřebáku (olej, filtry, svíčky, destičky) měnilo, byl kardan v rámci svolávací akce. Dlouho jsem přemýšlel, jestli vzhledem k nájezdu téměř 83 000 km, stáří motorky 6 let, a poslední možnosti prodloužení záruky motorku vyměnit za novou či nikoli. 1250 mi nepřipadala, že by byla velkým posunem. Ano, je tam o trochu vyšší výkon, ale o ten mi nejde. Vzhledem k tomu, že mě má dvoukolá kráska nikdy nezklamala a jediné důvody vedoucí k myšlence změny byly záruka a stav tlumičů, tak jsem se rozhodl investovat do tlumičů. Při rozhodování jsem si jako většina kolegů pohrával s myšlenkou výměny za originální tlumiče. Když mi však i ze strany zástupců BMW v různých městech bylo řečeno, určitě vezměte něco jiného než originály, protože získáte jiný, lepší podvozek, než je originální, a za lepší cenu, tak jsem se začal zajímat, co použít. Po dlouhém porovnávání jsem si vybral sice asi jednu z dražších variant, Touratech Suspension DSA / Plug & Travel EVO SUSPENSION-SET, ale vůbec toho nelituji. Servisní interval 30 000 km, možnost případného použití i na 1250 GSA, kdybych chtěl přeci jen někdy upgradovat, komunikace s originální řídící jednotkou, takže minimální zásah, žádná další řídící jednotka nebo úprava SW. V rámci výměny mi bylo doporučeno vyměnit i originální tlumič řízení za tlumič řízení Touratech „CSC“ a já si řekl, proč ne. Abych se vrátil na začátek důvodu, proč jsem vůbec začal přemýšlet o nějaké změně, tedy krom již zmíněné záruky. Obecně je známo, že tlumiče ať už u auta nebo motorky po cca 60 000 km začínají měnit své vlastnosti. Ano, každý Vám řekne něco jiného, případně informaci, které se danému prodejci, servisu hodí. A ano, můžete čekat až do doby, než tlumič vyteče. Já používám motorku nejen víkendově, ale pro téměř každodenní provoz, a navíc pravidelně pro dovolenou, kdy jezdíme ve dvou, plně naloženi a v průměru na 3 týdny a cca 7000 km, a to nejen po silnici, ale mnohdy i mimo ni. No, a zde opravdu poznáte, že tlumiče změnily své vlastnosti. Motorka již nemá takovou světlou výšku jako měla, nedrží tak dobře stopu, akcelerace je slabší, zadek si sedá, předek se přizvedává - má menší přilnavost, ale hlavně při přejíždění nerovností si začíná spolujezdec víc a víc stěžovat až naříkat, a vy častěji jdete do stupaček. Jasně, můžete argumentovat, ať zůstane doma, že je motorka pro jednoho, atd., ale i vy sami začnete vnímat, že začíná mizet to pohodlí, na které jste zvyklí, že požitek z jízdy není jako býval a v některých situacích není jízda plynulá, zadek začíná kopat, motorka začíná plavat, komfort tedy mizí. <--PAGEBREAK-->Zhodnocení po výměně Po prvním usednutí a nastartování jsem hned cítil, že je motorka znatelně vyšší. Vzhledem k tomu, že jsem odjížděl z Modletic směrem na Olomouc po D1 za silného deště a v teplotě kolem 12 °C s podvozkem, který jsem neznal, a s vědomým, že se mi někdo docela zásadně vrtal do motorky, tak jsem jel samozřejmě nějakou chvíli opatrně. Na první pumpě, po cca 20 km, jsem zastavil, abych doplnil benzín, ale hlavně, abych alespoň okem a pohmatem překontroloval, je-li vše v pořádku. A bylo. Proto jsem vyrazil dále k domovu, tedy přes Brno směr Olomouc. První dojmy byly takové, že jsem vůbec nevnímal přejezdy mezi pruhy, vyjeté koleje atd. Příčné nerovnosti a dilatace mostů byly takové tlumenější, věděl jsem, že tam jsou, ale nijak mne to neznervózňovalo, nijak to nekopalo, nerozhazovalo. Další velký rozdíl jsem pozoroval při přijíždění k Brnu. Motorka najednou při rychlosti kolem 140 km/h jako by začala ztrácet sílu. Napřed jsem znervózněl, ale jakmile jsem se rozhlédl po okolí, tak jsem to pochopil. Na stromech bylo vidět, jak silný foukal vítr, jak se do nich opíral, ohýbal je zleva doprava. A tady je ten zásadní rozdíl! Jel jsem jak po kolejích, žádné velké náklony, plavání, třesoucí se řídítka, zkrátka nic, co by se běžně při takovém počasí dělo. Pouze odpor větru ve směru jízdy. Zde bylo opravdu velmi znát, jaký je to rozdíl s novými tlumiči, a rovněž, co udělá „opravdový“ tlumič řízení. To bylo po dlouhé době, kdy jsem měl opět rohlík ve tváři a opět si užíval jízdy. Za Brnem jsem si řekl, že vyzkouším, co se bude dít, když tomu trochu víc naložím. Tak jsem za to zatáhl, motorka vystřelila a jela jako by bylo bezvětří, jako bych nemíjel žádné kamiony, a s takovou jistotou, až mi to začalo připadat nebezpečné. Abyste si to nevykládali špatně, nebyla to „tupá“ jízda, o tom, co se děje pod vámi víte, ale je to podobné, jako když máte na autě vzduchový podvozek. Prostě to většinu nerovností odfiltruje, vyžehlí a vy si jen tak a s jistotou plujete. Cesta domů mi trvala cca 2 hodiny. Co vám budu povídat, nemohl jsem dospat dalšího dne, abych si znovu vyzkoušel, jestli to byla jen euforie a nadšení, nebo je to opravdu taková pecka. Vyzkoušel jsem nějaké okrsky, zatáčky, postupně horší a horší silnice, polňačky, rozbité polní cesty. Ten rozdíl, klidné a jisté řízení jsou opravdu nesdělitelné, to musíte zkrátka vyzkoušet a zažít. Chvílemi mne však poté bolelo za krkem. Nikoli ze zpětných rázů, ale z toho, jak jsem otáčel nevěřícně hlavou na obě strany. Je to fakt radost! <--PAGEBREAK-->Pavlínko, Tomášové, Martine, děkuji Vám! Vím, že pro některé lidi je Touratech jako červený hadr nebo možná póza, ale za mne si dal někdo opravdu pořádnou práci, kterou odvedl na výbornou a výsledek je znát. Ať Touratech CZ nebo Techgear tvoří team lidí, kteří díky jejich zapálení, znalostem, zkušenostem, a rovněž ochotě přijmout a reagovat na zpětnou vazbu od nás zákazníků ví, co nabízejí. Hodně dělá i to, že jsou sami motorkáři a dané výrobky sami používají. A ano, umějí to dost dobře prodat. To prosím neberte jako negativum, ale jako štěstí pro nás ostatní! Ať od Touratech CZ nebo TechGear cokoli vyzkoušíte, tak zjistíte, že tyto věci opravdu fungují, že mají přidanou hodnotu a že prodávající mají upřímnou radost z vaší spokojenosti. To se týká nejen vybavení motocyklu, ale i jezdce, kdy např. na oblečení od zn. Klim nedám dopustit. Jako každý jsem si prošel různými značkami a typem oblečení, včetně tepelných nebo voděodolných vložek, pláštěnek, několika rukavic, návleků na boty atd. Všem, co mají pochybnosti, zda investovat do nového a drahého oblečení, či do doplňků, bych rád sdělil, že čas jsou nejen peníze, ale i váš život a radost z něj. To, co ztratíte při zkoušení oblečení jiných výrobců, při oblékání nebo vysvlékání se z nemoků, vkládání nebo sundávání vložky, vození několika kusů náhradních rukavic, nebo jezdění ve vlhkých a studených botách a následného převlékání a sušení nebo i praní propoceného, byť třeba nepromoklého dalšího oblečení, vám nikdo a nic nevrátí. A rovněž se vyhnete komentářům a pohledům vašich kamarádů, kteří se už pečou v pláštěnkách, protože byli z nějakého důvodu rychlejší. Krom toho, všechny tyto věci navíc, musíte někam uložit. Tím nemyslím jen vaši skříň nebo garáž, ale hlavně na motorce, ve stanu, na hotelu... A všichni, kdo jste někdy někam vyjeli a byli nabaleni jako já v minulosti, tak víte, že místa není nikdy dost a vše něco váží. Naštěstí však existují řešení, které Vám pomohou mít více komfortu, méně dalšího oblečení, díky tomu více místa a hlavně lehčí motorku. <--PAGEBREAK--> Klim Badlands PRO, goretexové rukavice (mám jak Scott tak Touratech, a rozdíl je pro mne opět znatelný ve prospěch Touratechu). Nebo boty, sám mám Alpinestars Toucan (mimochodem najely to, co motorka a stále jsem v suchu a nachodily desítky kilometrů, aniž by mne nutily se při další procházce přezout) a nedám na ně dopustit. To vše vám umožní, že můžete nerušeně cestovat a užívat si jízdy bez ohledu na počasí a destinaci, do které míříte. No, a pokud jezdíte hlavně v létě, kdy je vedro, kolem komína, tak si určitě pořiďte bundu a kalhoty Klim Marrakesh spolu s lehkými botami Klim Ridgeline. Já tak sice jezdím v létě po celé ČR, samozřejmě si uvědomuji, že tohle oblečení není tak „bezpečné“ a universální jako Badlands, ale určitě je bezpečnější než triko a kraťasy, vypadá skvěle, je pohodlné, lehké, příjemné a nevypadáte jednoznačně, jako že jste přijel na motorce, což se někdy také hodí. A propos, na rozdíl od jiných prodejců mají v Modleticích většinu věcí skladem ve všech konfiguracích, běžných velikostech, ale i zkrácených nebo prodloužených, a to zpravidla i ve všech nabízených barvách! Nemusíte tedy dělat žádné kompromisy, čekat až Vám někdo něco pošle nebo naskladní Vaši velikost, abyste si mohli alespoň vyzkoušet, jak Vám daný model sedí, ale můžete si prakticky hned vše zakoupit a užívat si jen radosti z vaší jízdy. Navíc asi všichni víme, kolik se dá ztratit času porovnáváním, hledáním na netu a pak kamenného obchodu, kde by se to či ono dalo vyzkoušet, a kdo poté na prodejně dané zboží nabízí a jaké s ním má osobní zkušenosti. Tento článek jsem napsal kvůli tomu, že je potřeba sdílet zkušenosti, které mohou přinášet radost a užitek všem, kteří mají motorku nejen na jízdu na kafe, do práce, pro vyčištění si hlavy, ale hlavně na ní cestují daleko od svých domovů, kdy se nechtějí přizpůsobovat nebo kazit si dovolenou kvůli počasí, podnebí, kvalitě komunikací nebo se prostě nechtějí omezovat a chtějí si užívat, co cesta přinese, protože cesta je cíl! A pak také proto, že se mne hodně z vás, které někde potkám, ptá, jak jsem s tím, co mám na sobě nebo s motorkou či doplňky spokojen. V neposlední řadě proto, že o špatných věcech se většinou dozvíte, řeší se na fórech, sdílí se na různých sociálních sítích, řeknete si je mezi sebou, nebo někdo přijde s tím, že slyšel, že to či ono stojí za prd, i když vlastní zkušenost s ničím nemá. O dobrých nebo výborných věcech se nemluví nebo se pozitivní zkušenosti sdílí málo, protože většina osob, pokud je s něčím spokojená, tak nemá zpravidla důvod či potřebu to sdílet, pokud se jich vyloženě někdo nezeptá. Většina si umí stěžovat, ale málo kdo umí sdělit pozitivní zkušenost, předat svou radost a doporučit. Snad jsem někomu pomohl se rozhodnout …

Motovýlet „Mlsných vlků“ přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu

Mon, 19 Dec 2016 08:43:32 +0100

Letošní motovýlet „MLSNÝCH VLKŮ“ jsme s kamarády kvůli nedostatku času museli omezit jen na týdenní kolečko přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu – ale i tak to jako obvykle stálo za to a užili jsme si to jak se patří :). Sestava účastníků se v různých obměnách jejího složení už nejednou osvědčila a kolektiv je tedy náležitě sehraný a drží spolu „basu“. Odjezd na vejlet je pro nás trochu netradičně v neděli, jelikož od pátku probíhal motosraz „JAWÁČ“, na který jezdím pravidelně už přes 20 let. Takže jsem se vrátil s Evou na R100GS v sobotu navečer z „JAWÁČE“, který pro nás vždy bývá díky spoustě známých, kteří se tam ukážou dost „náročný“, přeházel jsem narychlo některé kempovací věci z R100GS na R1200GS, dal si sprchu a díky probdělé noci z pátku na sobotu jsem usnul jako špalek….. 1.den 4.9.2016 Neděle 10h – pumpa OMW v Hnanicích – Na „značkách“ je Hovězák (R1200GS), Uzel (R1200GS), Chosé (R1150GSA), Ondra (HP2), Tonda (R1200GS), Ríša (KLV1000), Dr.Žák (R1200GS) a Honza (R1100GS). Dnešní cíl je v Rakousku - motokemp ROUTE69 u Leutschachu – byli jsme tam už několikrát a vždy OK. Cesta „šoustkama“ přes Tuln, Kalte Kuchl, kolem řeky Schwarza do Reichenau, pak Semmering a na oběd v městečku Steinhaus am Semmering ubíhá vcelku svižně. Sedíme na zahrádce, jídlo je super, pivko osvěží, kafe „nakopne“. V dálce se objevují mraky a vypadá to na déšť. Na vrcholku průsmyku Pfaffensattel začíná lejt – ale docela dost. Kousek níže už jdeme raději do nemoků. Až do Leutschachu probíhá cesta podle scénáře PRŠÍ, NEPRŠÍ, LEJE, NELEJE…. Když dojíždíme k motokempu a parkujeme, tak začíná opravdové vodní peklo. Ale to už nás tak nějak netrápí, jelikož už jsme pod střechou. Sedíme na zahrádce, dáváme vydatnou večeři, popíjíme pivo a Tullamorku a zábava probíhá stylem „uvítacího večírku“. Abychom nemuseli v tom „kentusu“ stavět stany, tak bereme dvě dvoulůžkové cimry a vyspíme se tam všichni – méně opilí spí na posteli a ti více opilí na zemi. Najeto cca 380km. <--PAGEBREAK-->2.den 5.9.2016 Ráno si k snídani dáváme výborný volský oka se slaninou – vařit v ROUTE69 uměj. Loučíme se s holkama za barem a mizíme po silnici 69 na Eibiswald a průsmyk Radlpass, přes který v mírném deštíku pronikáme do Slovinska. Dále Podvelka, Lovrenc na Pohorju, šotolinovou cestou na Roglu, Zreče (přestává pršet), Celje a Laško. V Laško v jedné z restaurací u cesty dáváme oběd. Po obědové pauze pokračujeme směr Mokronog a dále hraniční přechod Metlika (okamžitě přejmenován na Metallica :) ). Jsme v Chorvatsku. V plánu je vyměnit někde na poště pár drobnejch „zvířat“ (kun) na kafe a jídlo a dojet do vodáckého kempu Robinson na řece Mrežnici. Takže cestičkama z Netretiče do Duga Resa, přes Generalski Stol, Zdenac. Hned za ním odbočka vlevo na Slunj. Po chvíli přijíždíme k Robinson kempu, ale ten je bohužel zavřený (asi už měli po sezóně). Takže musíme do Grabovacu – tam fungují. Večer na pivko, u stanu dopíjíme zásoby rumu, zakrajujeme šrůtku uzeného – pohodička. Taky se pěkně ochladilo. Najeto cca 310km. <--PAGEBREAK-->3.den 6.9.2016 Ráno je dost zataženo, ale zatím neprší. Snídáme, pak jedeme na dobrý kafe do hospody u kempu. Plán dne je návštěva starého letiště Željava, výjezd k bývalému radaru na Gola Plješavica, šotolinou přes průsmyk Mali Alan nad dálničním tunelem Sveti Rok, pak ke kaňonu Zrmanja a do vodáckého kempu u restaurace Slapovi Zrmanja pár kilometrů za dědinou Muškovci. Okolo deváté hodiny odjíždíme z Grabovace směrem na Bihac. Za slabých 20 minut už stojíme u staré Dakoty na letišti. Děláme památeční fotky a jedeme k tunelům, kde byla za „studené války“ schovaná letka Migů 21. Zase fotky, prohlídka ústí tunelů (na větší prohlídku do útrob nemáme vybavení), potkáváme skupinku slovenských 4x4 a jezdíme po přistávacích drahách. Po nasátí atmosféry odjíždíme zpět do Željavy, kde najíždíme na „státovku“ směr Plitvická jezera. Pak odbočujeme na šotolinovou cestu lesem na souřadnice k rozcestí pod horu Gola Plješavica. Na rozcestí narážíme na policejní hlídku v Golfu. Zdvořilostně pokecáme, říkáme kam chceme jet a jestli tam můžeme – máme souhlas a ještě nám radí cestu. Po několika kilometrech začíná lejt a k tomu je mlha a fučí jako svině. Dojíždíme na rozcestí pod radar, viditelnost je cca 10 metrů, fest leje a neskutečně fučí. Výhledy jsou nulové – škoda. Ten poslední kousek cesty k bývalé radarové základně už ani nemá cenu. Otáčíme. Zkusíme to jindy za lepšího počasí. Dostáváme se na hlavní silnici od Plitvic směrem k moři. Po cestě dáváme dobrý oběd v motorestu v Rudanovaci a přečkáváme tam ten největší slejvák. Po obědě už v mírnějším dešti pokračujeme do dědinky Sveti Rok (tam přestává pršet úplně), kde se napojujeme na starou šotolinovou cestu pohořím Velebit vedoucím přes průsmyk Mali Alan (v jeho okolí se natáčely některé scény z filmů o Vinnetouovi). Krásná šotolinová cesta s nádhernými výhledy na okolní skalní masivy. U průsmyku je na zídce nainstalovaná pamětní deska herci Pierru Briceovi. Začíná foukat dost silný vítr (tzv. bóra) a dolů směrem k moři jedeme docela opatrně, jelikož to s náma háže ze strany na stranu. Mimochodem na moře je z průsmyku krásný výhled. Po cestě dolů u ruin a kaple Sv.Franja dáváme menší svačinku v podobě další šrůtky uzeného a kocháme se pohledy – je to tam fakt pěkné. Pokračujeme cestou nad portálem dálničního tunelu Sveti Rok až dojíždíme na hlavní silnici mezi Zaton Obrovački a Jasenice. Kousek před Jasenicí odbočujeme doleva na šotolinovou cestu k vyhlídkovému místu na Kaňon Zrmanja. Výhled je nádherný – hned se mi vybavuje scéna z Vinetoua, kdy Old Shatterhand „brázdí“ řeku Zrmanju v prosekané kánoji a nesmrtelná hláška „tvá kánoe bude děravá, jak ústa staré ženy“ :). Po chvíli jedeme zpět, ještě zajedeme do Obrovace natankovat a už to směřujeme ke kempu za dědinou Muškovci. Vodácký kemp je v krásném místě. Koupat se dá přímo u vodopádů, čehož většina z nás hned využívá. Voda je sice trochu chladnější, ale nejsme přece žádné primadony. Stany jsou postavené, pivo tam mají – je nám fajn a nic nám nechybí. Se setměním přichází zase vítr Bóra (prostě Vichr z hor) a slušně cloume s našimi stany a hlavně z Hovězákovým a Ondrovým příbytkem z celty, který neustále pleská ve větru a vytváří zvuky jak „plašička na špačky“ na vinici – tzn. celou noc se pořádně nevyspíme. Ondra to v noci už nevydrží a odchází spát do pergoly u restaurace za Hovězákova křiku, že je srab, a že potápějící loď se přece neopouští :). Dnes najeto cca 300km. <--PAGEBREAK-->4.den 7.9.2016 Ráno po skoro probdělé noci zjišťujeme škody po vichru. Ríša má zlomenou jednu tyčku u stanu – opraveno tejpou. Hovězák a Odra trochu oškubanou celtu - neřeší to, jsou to tvrďáci. Po snídani jedeme kousek po silnici okolo kaňonu Krnjeza, ke klášteru Krupa, a pak šotolinama směrem Ervenik a k vodopádu Roški Slap na řece Krka. Na parkovišti postává hlídka správců parku – samé ženské. Chtějí 60 kun za vstup do této části NP Krka. Hovězák jim diplomaticky vysvětlí, že jsme delegace, která chce jen nakouknout na vodopád a dát si v kiosku zmrzlinu nebo pivo a dále do útrob parku se rozhodně pouštět nebudeme. Pouští nás tedy zadarmo. Okouknutí vodopádu a zmrzlina v kiosku nám zabere cca půl hodiny a poté pokračujeme dále vcelku pěknou cestou přes Drniš, Miočič, Vrlika do obce Cetina, kde pramení stejnojmenná řeka. Vývěr Cetiny je zajímavý – krásně tyrkysové „oko“, ve kterém se zrcadlí kostel na stráni. Voda je naprosto průzračná a jde vidět hluboko do kráteru, který je doposud potápěči prozkoumán do hloubky 150 metrů. Po pauzičce u pramene se dáváme směrem na Knin. Kousek za obcí Kijevo se odbočujeme doprava na tzv. Napoleonovu cestu - šotolinovou cestu okolo řeky Krka (někde tam u úpatí pohoří Dinara tenhle horní tok Krka zvaný Krčič pramení – v tu dobu co jsme jeli, bylo koryto úplně bez vody). Cesta je pěkná, nezáludná šotolinka. K vidění je starý mlýn s náhonem a mlýnskými kameny, a taky Napoleonův most. U Kninu potom vodopád Slap Krčič (v našem termínu byl však bez vody). V centru Kninu dáváme oběd a pokračujeme na hranice s Bosnou a začíná pršet. Na hranici je klid a během pár minut jsme v Bosně. V Bosansko Grahovo tankujeme a nakupujeme proviant na večer. Pokračujeme dále směrem na Gornje Peulje., kde odbočujeme na šotolinovou cestu k Šatorskému jezeru. Leje jako prase, což Hovězák jakožto „trenér“ výpravy kvituje – déšť a zima prý utužují kolektiv :). Nahoře na Šatoru je slušná mlha, v dešti u opušťěné, zamčené horské chaty stavíme provizorní přístřešek z celty a začíná večírek. Hlídá nás starý, vypelichaný, ale přátelský pes. Samo sebou mu sem tam přihrajeme kus klobásky a chleba – vypadá, že dlouho nežral. Je chladno, tak děláme „svařák“ a popíjíme docela dobrej rum. Okolo půlnoci jdeme spát. Najeto cca 270km. <--PAGEBREAK-->5.den 8.9.2016 Ráno není po dešti ani památky. Konečně je vidět Šator, zrcadlící se na jezerní hladině v celé své kráse. Po snídani a sbalení krámů děláme hromadnou fotku a pokračujeme dále v našem výletování. Míříme po šotolinových cestách směrem k Rore. Cestou potkáváme několik skupin těžařů dřeva. Cesta je po nich a po dešti docela „zábavná“. V Rore pokračujeme směr Glamoč – rychlá šotolinová cesta, výjezdy ze zatáček driftem…………užíváme si to. Šotolina končí na hlavní silnici. Tam se dáváme doleva a míříme k obci Mlinište, a odtud chceme pokračovat šotolinou na další z vrcholků – Veliky Vitorog. Bohužel se kazí počasí a Hovězákovi se tak opět plní sen o utužování kolektivu v dešti a zimě. V Mliništi leje jako prase, teplota padá k 10°C a je slušná mlha. Zapadáme do místní občerstvovny a nakonec padá návrh, že si dáme oběd a na Vitorog nepojedeme – v té mlze to nemá smysl. Dopadli bychom jak v Chorvatsku na Gola Plješavica, kde byl celý výjezd v dešti a mlze a nebylo absolutně nic vidět. Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali. Po obědě jedeme směr Glamoč, kde doplníme nádrže a pokračujeme směrem na Livno a pěknou cestou na Ramsko jezero. Počasí se umoudřilo. Po pauze nad jezerem jedeme dál na Prozor a opět pěknou cestou se zatáčkami a výhledy do města Gornji Vakuf. Tam nakupujeme zásoby na večer. Hledáme odbočku k obci Vrse (což se nám daří napoprvé) a u mešity v obci odbočujeme doleva na šotolinovou cestu do hor. Ta nás dovede na Prokoško jezero, kde chceme přenocovat. Cesta je občas víc kamenitá, v některých místech hodně vymletá od vody, ale nic, co by nešlo projet. Výhledy jsou pěkné. V poslední třetině cesty se opět zatahuje a přichází bouřka. Prší fest, lítaj blesky, duní hromy a cesta se chvílema mění na bahnitou klouzačku nebo tekoucí potok. Louže jsou místy pěkně hluboké, a projíždíme je na „dvanáctkách“ opatrněji, aby voda nevlítla do sání. Na Prokoško jezero dojíždíme zmáčení jak hastrmani. Na stavění stanů kašleme – vše je podmáčené a pořád leje. Zajíždíme k prvnímu z domků u kterého se kouří z komína a už domlouváme nocleh. Babka vidí byznys, tak chce 17€ za hlavu a my ji je v tom lijáku rádi dáme – v ceně je elektické LED osvětlení z autobaterie, spaní v suchu na matraci na zemi, studená voda ze žlabu, suchý záchod za chatkou, káva, čaj, vynikající domácí chleba a placky s ovčím sýrem…………co víc si přát. Večírek může začít. Do postelí padáme docela brzo, jelikož nás ta cesta docela zmohla. Najeto cca 250km. <--PAGEBREAK-->6.den 9.9.2016 Ráno neprší. Sice je mlhavo, ale konečně jde alespoň vidět okolí jezera. Po snídani se jdu projít po okolí. Nacházím památník havárie helikoptéry, která se udála na konci války v Bih. Zahynul při ní i tehdejší diplomatický zmocněnec pro BiH, který se velmi zasloužil o nastolení míru v zemi. Po procházce okolo jezera se loučíme s babkou a odjíždíme směrem na Fojnici. Po pár kilometrech na rozcestí u odpočívadla s kamennou fontánou odbočujeme na Sebešič – celý tento šotolinový okruh uzavíráme nájezdem na silnici kousek před Gornji Vakuf – město, ze kterého jsme den před tím vyjeli. Pokračujeme na Jajce. Před městem dáváme skvělej několikachodovej oběd a lahvinku červeného vína. V Jajce jedeme okouknout vodopád, a pak frčíme dál. Směr Mrkonjič Grad, pak doleva a různě kvalitníma či děravýma šoustkama dojíždíme k odbočce na starou šotolinovou cestu do „lesácké“ osady Potoci. Odtud už jen pár kilometrů na rozcestí pod vrchol Velika Klekovača na kterém je další bývalá radarová základna. Počasí je zatím vcelku fajn, takže stoupáme k vrcholu. Výhledy jsou pěkné, ale Hovězák si samo sebou přeje těžké a tvrdé tréninkové podmínky, takže přivolává mračna, mlhu a vítr, takže těsně před vrcholem opět zažíváme šlehání větrem a nulovou viditelnost. No, zářez na pažbě máme – byli jsme tam :). Po zhlédnutí mlhy sjíždíme dolů, a pokračujeme směrem na Podovi a Martin Brod. V Martin Brodu jsme už za šera. V Info kiosku se ptáme na možnost noclehu. Ochotná paní nám radí piknikový plácek u řeky Una, kde jsou dřevěné přístřešky – ideální – nemusíme stavět stany. V obchodě ještě nakupujeme pivo na večírek. Piknik area je super, místa je hromada, k dispozici dvě čisté „ToiToiky“ a voda na hygienu teče hned vedle v řece. Dnešní večírek je „rozlučkový“ , jelikož Hovězák odjíždí brzy ráno domů – synek má narozeniny a jako správný táta nemůže chybět. Před půlnocí jdeme spát. Najeto cca 300km. <--PAGEBREAK-->7.den 10.9.2016 Brzo k ránu nás Hovězák jednoho po druhém budí a loučí se s námi. Jeho odjezdem začíná pěkné počasí :). Po snídani odjíždíme směrem na město Kulen Vakuf. Vyjíždíme na zříceninu hradu Ostrovica odkud je hezký pohled na město v údolí. Pak pokračujeme do NP Una k vodopádu Štrbački Buk – nádhera – to se musí vidět. Nejvíc nás dostávají vodáci na raftech, kteří skáčou z vodopádu dolů – fakt super. Od vodopádu pokračujeme na Bihac a kousek před ním se zastavujeme na oběd v restauraci Mlin – taková tak trochu motorkářská restaurace. Vaří tam výborně, prostředí je pěkné a motorkářů se tam zastavuje spousta – můžeme doporučit. V Bihači nakupujeme ještě nějaké drobnosti domů – místní med, marmeládu, kávu……. Hranice do Chorvatska překračujeme na přechodu Izačič a „tranzitujeme“ k domovu. Grabovac, Slunj, Karlovac, po dálnici Zagreb, Varaždin, a přes harniční přechod Mursko Središče vjíždíme do Slovinska. Tady se loučíme s Honzou a Dr.Žákem – ti už jedou tahem až domů. Zbylo nás pět. Je už šero, tak zapadáme do nejbližšího kempu a to je nudistický FKK Thermal ve městě Lendava. Těšíme se do bazénu a hlavně jak budeme okukovat mladý holky :). Bohužel věkový průměr mezi kempaři je cca 65 let. Stavíme stany, berem víno a jdeme do bazénu. Když vidíme osazenstvo termálního bazénu, tak se nesvlíkáme a jdeme do vody v plavkách. To se ale německým babkám vůbec nelíbí a jsme rázně upozorněni, že do bazénu jedině nahatí. No co už, tak plavky dolů. Babky jásají a tleskají, když vidí naše vypracovaná těla :). Dobrá tečka za dnešním dnem. Dopíjíme poslední láhve s vínem a jdeme na kutě. Najeto cca 350km. <--PAGEBREAK-->8.den 11.9.2016 Ráno jdeme dát ještě jednu koupel a po snídani a sbalení stanů míříme domů. Dobrovnik, Moravske Toplice, Grad, hranice do Rakouska u obce Kuzma, pak Feldbach a Ilz – pěkná trasa. V Ilzu lehkej oběd, a pak už jen tranzit po dálnici až domů. Okolo 15h jsme doma. Najeto cca 400km. Výlet se jako obvykle s touto „trvanlivou“, pohodovou partou lidí vydařil a užili jsme si ho. Díky chlapi za super společnost a zase někdy, někam…… Najeto cca 2560km. Také díky kamarádovi Pertlovi za poskytnutí prvního exempláře Offroad Guide „Bosenské šotoliny“ (ještě před oficiálním prodejem) k „testu“ – pár tras jsme podle něj projeli a vše od popisu přes souřadnice a informace tam „sedí“. Tonda Fotogalerie: http://tonda1200.rajce.idnes.cz/Rakousko%2C_Slovinsko%2C_Chorvatsko%2C_Bosna_a_Hercegovina_4.-11.9.2016/

MOTOVÝLET DO ANGLIE, SKOTSKA A NA ISLE OF MAN

Fri, 15 Jan 2016 09:09:32 +0100

Někdy v září 2014 na víkendovém výletě v Alpách začínám přemýšlet co dát svému kamarádovi Dr. Žákovi ke čtyřicátým narozeninám, které spolu oslavíme následující rok. Napadá mě, že bych mu dal výlet na ostrov Man. Večer v hospodě se ho ptám, zda by se mu takový výlet líbil, a jestli by si na něj udělal čas. Samosebou se mu nápad líbí a hned navrhuje, že mi dá stejný dárek – pojedeme spolu na Man. Když už tam pojedeme , tak se cestou zastavíme na několika místech v Anglii a ve Skotsku, a na zpáteční cestě v jednom z největších evropských technických muzeí v německém Sinsheimu. Jak já, tak Dr.Žák máme rádi na výletech společnost, takže oslovujeme další kamarády, jestli by s námi nechtěli jet. Chytá se Uzel a Chosé, což je paráda, jelikož alespoň zabereme celou kajutu na trajektu z IJmuidenu do Newcastlu. Co, kam, kdy, jak a od které společnosti trajekty jezdí si zjišťujeme hned na podzim a v zápětí si objednáváme lístky přímo od těchto společností. Na trajekt na Man máme poslední čtyři volné lístky – docela štěstí. Ještě se k nám na kousek cesty přidává kamarád Ríša s Kristýnou (Kawa KLV 1000) a její bratranec Franta (Suza GSX1400), kteří s námi pojedou do Amsterodamu, a po našem odplutí budou pokračovat do Normandie. Sestava výletníků je následující: Tonda (BMW R1200GS), Dr.Žák (BMW R1200RT), Uzel (BMW R1200GS) a Chosé (BMW R1150GSA). Takže můj milý deníčku…………… Fotogalerie: http://tonda1200.rajce.idnes.cz/Motovylet_Holandsko%2C_Skotsko%2C_Anglie%2C_Isle_of_Man%2C_muzeum_Sinsheim_5.6.-19.6.2015/ http://drzak800.rajce.idnes.cz/NL%2CANGLIE%2CSKOTSKO%2COSTROV_MAN%2C_MUZEUM_SINSHEIM_2015/ <--PAGEBREAK-->1.den - 5.6.2015 Po 14-té hodině vyrážíme z Benziny ve Velké Bíteši přes Vysočinu, v Havl. Brodě nabíráme Franty a po „státovkách“ dojíždíme navečer do kempu v Chabařovicích, kde jsem pro tuto noc objednal dvě chatky. V kempu je zrovna sraz Trabantů a Wartburgů, takže všude je plno. Tak jdeme na doporučení paní recepční z kempu do restaurace Slunce na náměstí v Chabařovicích. Tam nás nachází Pepa, který kvůli trablům v práci dojíždí do Chabařovic až za tmy. Slušnými steaky a několika pivy završujeme první večer. Počasí je celý den luxusní. Najeto cca 330km. 2.den - 6.6.2015 Vstáváme na pohodu někdy po osmé hodině. Odjezd po deváté. Dnes nás čeká dálniční přesun přes Drážďany, Hannover do Amsterdamu. Nic záživného. Kecáme do „kecafónů“ (Dr.Žákův výraz pro Interphone) nebo posloucháme muziku a docela to utíká. Počasí je na 1*. Navečer dojíždíme do kempu Zeeburg v Amsterdamu. Kemp je plný většinou mladých lidí, vesměs baťůžkářů s dredama na hlavě – tak tady bude určitě veselo. Večer okolo stanů voní tráva, pije se pivo….pohoda. Jdeme se kousek projít po okolí, a pak zapadáme do hospody na pár piv. Uzel a Chosé si přejí do stanu černošku a asiatku, ale nakonec si museli vystačit sami. Spát jdeme až po půlnoci. Najeto cca 820km. 3.den - 7.6.2015 Na vstávání nijak nespěcháme. „Nalodění“ na trajekt z IJmuidenu do Newcastlu začíná od 15h, takže času dost. Před jedenáctou hodinou se loučíme s Kristýnou, Ríšem a Frantem a jedeme na pobřeží k městu Zandvoort podívat se na pláže a dát si oběd. Před 15h dojíždíme do IJmuidenu. Loď je véééliká – pro nás suchozemce je to pěkný zážitek. Když vedle ní stojíme, připadáme si jako mravenci. Začíná naloďovací proces. Chlapi na trajektu to mají zmáknuté, všechno odsejpá, kurtny k uvázání motorek jsou k dispozici – vše OK. Bereme si do kajuty jen nejnutnější věci. Kajutu máme někde v podpalubí – chvíli nám trvá než se na lodi zorientujeme, ale nakonec ten malý krcálek nacházíme – na přespání to stačí. Jdeme na průzkum lodi. Je tu vše co člověku může zpříjemnit plavbu, která trvá přes 16h – restaurace, bary, obchod, kino, diskotéka, sál s „živou hudbou“……Počasí je pořád nádherné, vypadá to na poklidnou plavbu. Trajekt vyplouvá – sedíme na horní palubě, dáváme si pivko a koukáme jak pevnina pomalu mizí. Večer jdeme na pizzu, pak na „živou hudbu“ a spát. Dnes najeto cca 120km. 4.den - 8.6.2015 Vyspal jsem se kupodivu docela pěkně. Snídani odbývám jabkem a sušenkama. Po deváté hodině vplouváme do přístavu. Odkurtovat motorky je dílem okamžiku, a těsně před desátou najíždí naše motorky na půdu Anglie. Jízda vlevo je „zábavná“. Co chvíli udělá někdo z nás nějakou nepředvídanost. Místní řidiči si o nás musí myslet, že jsme dementi. Z Newcastlu jedeme do městečka Low Brunton. Cesta vede okolo zbytků Hadrianova valu (Hadrian´s Wall – kamené a hliněné opevnění postavené za vlády římského císaře Hadriana. Táhne se v délce necelých 120km napříč severní Anglií a měl chránit Anglii před nájezdy kmenů ze Skotska). Po prohlídce zbytků valu před Low Bruntonem se vydáváme směrem na Kielder a Hawick přes Border Forest Park. Za Kielderem míjíme ceduli Scotland. Minimální provoz, pěkná příroda a počasí. Dost velká část této cesty je „singlovka“ (Single track – cesta široká na jedno auto). Dále pokračujeme na Peebles, míjíme Edinburg po obchvatu a dojíždíme do Falkirku, kde navštěvujeme lodní výtah Falkirk Wheel. Pak už jedeme nakoupit zásoby na večer a hledat kemp. Vybrali jsme si Witches Craig Camping Park v Blairlogie u Stirlingu. Při stavění stanů trochu obtěžují skotské mušky Midges, ale jde to. Při večeři se družíme s Polákem na V-Stromu. Měníme si s ním tipy na místa, která chceme navštívit, popíjíme pivo a slivovici, vaříme si mátový čaj. Po dvou panácích slivovice se Polák „rozjíždí“, začíná zpívat a tancovat – je s ním neskutečná sranda, ale bohužel netrvá dlouho – jedno pivo a dva panáky ho uzemnili. Okolo půlnoci jdeme spát. Najeto cca 330km. <--PAGEBREAK-->5.den - 9.6.2015 Vstáváme v 7h. Po snídani a sbalení stanů odjíždíme na památník Monument Wallace (památník Williama Wallace – skotského národního hrdiny). Památník je fakt pěkný, uvnitř v expozici je k vidění např. Williamův skoro 1,7m dlouhý meč a z vrcholu věže je nádherný výhled. Naše cesta vede dále na Perth, Blairgowrie, a přes Braemar v Cairngorms national parku (nádherná cesta) do Dufftownu. Dufftown je malebné městečko, kde se pálí moje oblíbená skotská whisky Glenfiddich. Jdeme se juknout do palírny, nakupujeme „palivo“ na večer a pořizujeme si ještě „suvenýrové“ lahvičky domů. Pak směr Elgin, Nairn, Inverness (dokupujeme zásoby) a jezero Loch Ness. Je tam sice prd (snad kromě zříceniny hradu Urquhart z jehož věže hrával na dudy tatínek v televizním seriálu Rodina Nessových), ale když už jsme tady tak ho vynechat nemůžeme. Bydlení nacházíme v kempu za Lewistonem na farmě. Pěkný skromný kempík. Večer kousek whisky a pár piv. Počasí opět „na pohodu“. Najeto cca 450km. <--PAGEBREAK-->6.den - 10.6.2015 Vstáváme tradičně okolo 7h. Odjezd v 9h. Směr Conon Bridge, Alness, Bonar Bridge, Altnaharra – nádhera, nádhera – krásná drsná příroda a pěkné cesty. Po levé straně nám to už jde jako kdybychom tak jezdili odjakživa. U Altnaharry odbočujeme doleva na uzoučkou „singlovku“ směrem na park Kyle of Tongue. Jedeme okolo jezera Loch Meadie a po západním úbočí hory Ben Hope. Krásná cesta vyúsťující na severním pobřeží. Počasí je pořád pěkné – jen je tu chladněji (okolo poledne cca 10°C) a fučí vítr. Navštěvujeme jeskyni Smoo Cave a pokračujeme super cestou přes Durness, Unapool, Ullapool do Kinlochewe, kde si dáváme výtečný steak a zázvorové pivo (Ginger Beer). Po jídle směr Shieldaig, Fearnmore, Applecross, Lochcarron – úžasný úsek. Okolo 20,30h dojíždíme do kempu v Kyle of Lochalsh – je fajn, že se dá jezdit do večerních hodin, jelikož je dlouho světlo. Mušky Midges jsou dnes fest otravné, dostávají se všude (ani nechtějte vědět kam) – repelenty nepomáhají. Stany stavíme v rychlosti a večeři si chystáme v kempové kuchyňce za zatarasenými dveřmi. Trávíme tam i zbytek večera s pivem a slivovicí, dokud nejdou Midges spát ( a to je vesměs jak se setmí – cca tak po 23h). Najeto 520km. <--PAGEBREAK-->7.den - 11.6.2015 Dnes razíme na ostrov Skye. Přejíždíme most na ostrov a bereme směr Sligachan, Portree (krásné městečko), Staffin (před ním navštěvujeme Kilt Rock – krásný vodopád). Dále v Brogoig odbočujeme do horského pásma Trotternish k Quiraingu (skalní útvary tektonického původu) – paráda. Nahoře si dáváme grilovanou slaninu a jdeme se kousek projít a něco vyfotit. Potom Uig, Skeabost, Dunvegan. V Dunveganu na benzinové pumpě zažíváme veselou příhodu – Dr.Žák si odkládá přilbu na paletu se zbožím která stojí vedle stojanu. Ve chvíli kdy jdeme zaplatit nakládá řidič vedle stojícího náklaďáku tuto paletu na auto (helma je položená ze strany, na kterou řidič nevidí) a odjíždí ve chvíli, kdy vycházíme ven. Našťěstí si toho všímáme, křičíme na řidiče a auto naštěstí zastavuje. Po vysvětlení se řidič směje a říká, že jede do Invernessu. To by se Schubert C3 pěkně projela. Dalším cílem je maják Neist Point. Dojíždíme na malé parkoviště. Od parkoviště je to k majáku cca 1,5km pěšky – pěkná procházka a nádherná scenérie. Trávíme tam snad dvě hodiny a nemůžeme se toho nabažit. Po cestě do Sligachanu si dáváme ještě opožděný oběd – klasický fisch and chips. Po naplnění žaludků zrychlený přesun z ostrova Skye přes Shiel Bridge, okolo Loch Garry (dáváme si u vyhlídky na jezero výborný hamburgr a slaninu – jen tak na chuť, jak říká Uzel) a Loch Lochy do Fort William – pěkná, záživná cesta. Ve Fort William se dáváme doprava a jedeme okolo jezera Loch Eil a Loch Shiel do Glenfinnanu, kde se nachází Glenfinnan Station Museum (tam už bylo bohužel zavřeno) a nádherný železniční viadukt Glenfinnan (zahrál si v Harry Potterovi – jel po něm Bradavický Expres). Po prohlídce viaduktu jedeme zpět k Fort William do údolí pod nejvyšší horu Spojeného království – Ben Nevis (1344m.n.m.). Původně jsme na ni chtěli vylézt, ale kvůli jistotě stihnutí trajektu na Isle of Man jsme to nakonec neuskutečnili – tak příště. Přímo pod horou je pěkný a vybavený kemp, kde stavíme stany. Chosé má dnes narozeniny, ale jsme docela vyšťavení a po dvou pivech usínáme jako špalci. Slavit budeme zítra. Počasí dnes opět luxusní. Najeto cca 450km. <--PAGEBREAK-->8.den - 12.6.2015 Ráno je nebe zase jak vymalované. Jedeme už tranzit na jih. Tyndrum, Loch Lomond (největší jezero ve Skotsku), Glasgow, Saquhar, Dumfries, Gretna (přejíždíme ze Skotska do Anglie), Carlisle, Bothel, Dockray a Glenridding. Glenridding je malebné městečko, spíše vesnice, ležící v pahorkatině Cumbrian Mountains v Lake District National Parku. Doplňujeme zásoby na večer a jedeme na farmu do kopců nad městečko, kde se nachází krásný kemp – líbil se nám nejvíc z celého výletu. Večer slavíme Chosého narozeniny. Vaříme fazole s klobásou, padá do nás jedno pivo za druhým a k tomu láhem whisky a je nám fajn. Sedíme v devět večer u stanu, je světlo, polojasno a 20°C – co víc si přát. Slušně zmoženi odpadáme po půlnoci do stanů. Najeto cca 440km. 9.den - 13.6.2015 Vstáváme s hlavou trochu bolavou po včerejším večírku. Ale v pohodě – dnes máme jen pár kilometrů na trajekt. Obloha je docela zatažená a vypadá to, že snad i zaprší. Bohužel (nebo bohudík) z toho nebylo nic – ani kapka. Jen kousek cesty je mokrá silnice – něco přece jen spadlo. Jedeme přes Lake District National Park do Windermere k jezeru, kousek se projdeme po břehu, a potom přes Milnthorpe a nad Lancasterem dojíždíme do Heyshamu k trajektu, který nás převeze na Isle of Man. Je cca 12,30h. Za hodinu jsme na lodi. Ukotvení motorek je dílem okamžiku, stěhujeme se na horní palubu a jdeme na kafe. Plavba OK – v 17,30h jsme v Douglasu na Manu. Je akorát po závodech TT – tak jsme to měli naplánované. Ty tři dny co budeme na Manu, tam už nebude tolik lidí jako v době závodů a přitom tam bude pořád sálat ta správná atmosféra, a hlavně zítra ještě bude horská část trati otevřena jednosměrně jako při závodech – a to je super. Ve městě je nádherně „přemotorkováno“ a ze všeho dýchá suprová motocyklová atmosféra. Projíždíme po hlavní „promenádě“ v Douglasu a nabíráme směr Laxey. Po cestě zkoušíme dva „priváty“ BaB, které jsme měli vytipované na Bookingu. Jeden už je obsazený a druhý se nám moc nelíbí, protože je trochu z ruky od hlavního dění. Nakonec Uzel nachází na Bookingu zrovna uvolněný pokoj v hotelu na hlavní třídě na nábřeží v Douglasu – cca půl kilometru od přístavu – za 360 Liber 3 noci pro 4 lidi se snídaní. Paráda. Provádíme platbu, zadávám adresu hotelu do navigace a jedeme z Laxey zpět do Douglasu. Ubytovaní jsme během chvilky a jdeme nasávat atmosféru do města. Ve všech hospůdkách to doslova vře. Všude vyhrává muzika, na velkoplošných obrazovkách nebo plátnech „jedou“ záběry z TT, lidi nasávají pivo a neskutečně se baví. Zapadáme do jedné z těchto hospod a solidně zmoženi a kulturně obohaceni se okolo 1h ráno domotáme na hotel. Dnes zase ani kapka. Najeto cca 110km. <--PAGEBREAK-->10.den - 14.6.2015 Ráno snídaně – slanina, vejce, fazole. Nacpat se a jedééém. Dojíždíme na „START“ a vyrážíme. Dáváme si napoprvé celý okruh. Pak několikrát za sebou jen horskou část, která je super. Drtíme GéeSa a eRTéčko co to dá – občas se nám povede i někoho pozávodit a ručička tachometru v některých místech atakuje 200km/h. Povinná zastávka na traťovém bodu Bungalow u sochy legendy TT Joey Dunlopa, pod vrcholem nejvyšší hory Manu Snaefell (621m.n.m.). Od sochy koukáme na jednu z nejhezčích částí trati. Nádherný zážitek a splnění jednoho z mých snů – projet si trať TT. Dáváme si další kolo horské části okruhu, a potom zastavujeme v hospodě CREG-NY-BAA na oběd. Po dobrém obědě vyrážíme zase na trať. Na parkovišti u stanice horské elektrické dráhy (Snaefell Mountain Raiway) Bungalow necháváme motorky a přilby a jdeme počkat na „šalinu“, která nás vyveze na Snaefell. Po chvíli už jedeme na nejvyšší kopec na ostrově Man. Šalina překonává slušné stoupání, občas musí zvonit, aby z kolejí odešly pasoucí se ovce. Za čtvrthodinku jsme nahoře. Z vrcholku je nádherný výhled na ostrov. Krásně jde vidět na horský úsek trati. Děláme si vrcholové foto a jedeme dolů k Bungalow. Další cíl je město Laxey, jeho nábřeží a pláž a hlavně největší funkční vodní kolo na světě – tzv. Laxey Wheel – toto kolo sloužilo k čerpání vody z místních dolů a také k pohonu výtahu v dole. Nádherná technická památka. Po prohlídce si „dáváme“ tento den naposledy horskou část okruhu a jedeme do hotelu. Ve městě potkáváme český pár na Hondě CB500 – dobře jsme „pokecali“. Jdeme si koupit suvenýry z Manu – vedle obchodu se suvenýry sedí v hospůdce závodník Michal INDI Dokoupil se svou přítelkyní Veronikou. Večer jdeme zase „zapařit“. Skvělý taneční večírek s rakušákama z KTM RS-Schalko Schrems. Spát jdeme po půlnoci – opět kulturně obohaceni. Počasí parádní. Najeto cca 220km. <--PAGEBREAK-->11.den - 15.6.2015 Ráno se nám z postelí moc nechce – večírek byl náročný. Po snídani si jdeme znovu lehnout a na motorky sedáme až ve 12h. Jedeme nad Douglas okolo budovy Manx Radia po pobřeží, přes Port Soderick, Castletown, občas se přiblížíme ke staré železniční trati vedoucí z Douglasu do Port Erinu. Míjíme Port St. Mary a končíme u nádherného místa, kterému místní říkají Sound. Je odtud pěkný výhled na ostrůvek Calf of Man. Průliv mezi ostrovem a ostrůvkem vypadá jako rychle tekoucí řeka – dovádějí v ní tuleni. Trávíme tam skoro hodinu. V přilehlé restauraci u parkoviště si dáváme oběd a kapučíno, a potom „frčíme“ přes Port Erin do Peelu, kde navštěvujeme záchranářskou stanici a hrad. Dalším místem po cestě je Kirk Michael. Dále jedeme pořád po pobřeží přes Jurby, Bride k majáku na nejsevernější bod ostrova - Point of Ayre. Děláme pár fotek a jedeme do Ramsey. Odtud potom naposledy po horské části trati – už podstatně opatrněji, jelikož dnes už je trať normálně v běžném provozu. Dojíždíme do Douglasu k vlakovému nádraží, postaveném ve viktoriánském stylu a jdeme se projít. Kluci pak jedou na hotel a já se jedu ještě podívat nad severovýchodní část zálivu v Douglasu, kde má sochu závodník Steve Hislop. Je odtud krásný výhled na Douglas. Na hotelu se už částečně balíme a večer jdeme už jen na jedno pivko. Ráno musíme brzo vstávat. Trajekt z Douglasu do Liverpoolu jede v 7h a my musíme být už v 5,30h nachystaní u trajektu. Dnes najeto cca 150km a počasí opět bez chyby. <--PAGEBREAK-->12.den - 16.6.2015 Ráno vše OK. Z Manu jede spousta motorek, ale na trajektu jsou na to nachystaní. Všichni se v pohodě naskládáme. Dáme si vydatnou snídani a cestu tak nějak prospíme. V 11,15h jsme v Liverpoolu. Bez nějakého zdržování se dáváme na tranzit přes Chester, Whitchurch, Shrewsbury, Worcester, Swindon, Amesbury k snad nejznámější památce v Anglii – Stonehenge. Ke kamenům přijíždíme pohodlně po šotolinové cestě od vesničky Larkhill. Děláme si pár fotek a pokračujeme dále - Winchester, Petersfield, Midhurst a kemp u vesničky Graffham v South Downs National Parku. Kempík pěkný a klidný – spíše jsou tam lidi s karavany a obytnými auty. Po pár pivech a ešusu fazolí s párkem jdeme spát. Počasí opět luxusní. Najeto cca 460km. <--PAGEBREAK-->13.den - 17.6.2015 Po snídani balíme a okolo 9h jsme na cestě. Námořní muzeum ve městě Portsmouth (Portsmouth Historic Dockyard) a D-Day muzeum už bohužel nestihneme – to je na celý den. Alespoň tedy navštívíme pevnost a muzeum v Newhavenu – stojí za návštěvu. Strávili jsme tam cca 3 hodiny. Pokračujeme přes Eastbourne, Hastings, Fairlight, Winchelsea Beach, Rye na výběžek Dungeness podívat se ke starému majáku a úzkorozchodné železnici. Zrovna do stanice u majáku přijíždí souprava, tak máme co okukovat – nádherná parní technika. Po cca hodině odjíždíme přes Folkestone do Doveru k trajektu. Nalodění v pohodě, počasí luxusní. Dáváme večeři na lodi a odpočíváme. Cca ve 23h jsme ve Francii v přístavu Dunkirk. Začíná lehce pršet. Ubytování jsme dopředu nějak neřešili. Ve městě a jeho okolí je několik hotelů F1 – k naší smůle jsou plně obsazené. A další zkoušené ubytování taky. Takže se domlouváme, že budeme pokračovat dále a uděláme si noční přesun. Takže pokračujeme přes Belgii k Německu. Dnes najeto 230km. <--PAGEBREAK-->14.den - 18.6.2015 Dnešní cestovní den nám začíná po půlnoci ve Francii kousek za Dunkirkem na dálnici k Belgii. Slušně leje, jsme navlíknutí do nemoků a před sebou máme přesun do Sinsheimu v Německu, kde máme v plánu navštívit jedno z největších technických muzeí v Evropě - Auto & Technik MUSEUM SINSHEIM. Směr Ghent, Brusel, Aachen, Koblenz, Mannheim, Sinsheim. Dáváme si cca po 150km zastávky na kafe a odpočinek. V “kecafónech” spolu kecáme o všem možném a docela to jde. Chosé má po cestě snad 10 mikrospánků, tak zastávky děláme dřív. Leje, leje, zase leje a leje hodně moc – snad pomsta za to pěkné počasí na “ostrovech”. Okolo 9,30h jsme před muzeem – popravdě fest unavení. Po cestě bylo i několik objížděk, tak se to troche protahuje. Prvně musíme vyřešit ubytování, trochu “zadřímnout”, a po obědě půjdeme do muzea. Na doporučení paní z pokladny v muzeu zkoušíme čtyřhvězdičkový Hotel Sinsheim stojící hned vedle muzea. Na recepci hotelu nám oznámí cenu za dvoulůžkový pokoj - cena 150€ je ale docela “řacha” (v ceně je 2x vstupenka do muzea – 2x 15€). Tak jdeme ven z hotelu a chceme jet hledat nejbližší “zimmerfrei”. Před hotelem okukuje naše motorky nějaký pán v historickém oblečení a se starým kolem s karbidovou lampou místo světlometu. Dává se s námi do řeči – odkud a kam jedeme, jestli něco nepotřebujeme atd. Říkáme mu, že jedeme z Manu, chceme navštívit muzeum a potřebujeme ubytování na jednu noc. Pán nám říká, že máme bydlet tady v Hotelu Sinsheim. Tak mu vysvětlujeme, že jdeme právě z recepce a cena 150€ za dvoulůžkový pokoj je pro nás moc. Akceptujeme nějaké skromnější ubytování do 40€ na osobu. Pán trvá na svém a máme s ním jít na recepci. No uvidíme – a viděli jsme. Pán vejde na recepci s námi za zády, říká slečně recepční, že pro tyhle chlapíky potřebuje ubytování na jednu noc. Slečna odvětí, že nám už ubytování nabízela – ale říká to tomu historicky oděnému pánovi tak nějak, jako kdyby ho znala nebo………. Z pána se totiž vyklubal ředitel muzea – ing. Hermann Layher. Domlouvá nám ubytování na jednu noc ve dvou dvoulůžkových pokojích za 40€ za pokoj!!!!! Dr.Žák se jen tak ze zajímavosti zeptal: „Zimmer ist mit Frühstück“ A ředitel odpověděl: „mit Frühstück“ . Slečna recepční jen kulí oči. Ředitel nám říká, že na Man jezdí taky – jak s motorkama, tak s auty. Jezdí tam za Jeremy Clarksonem, který tam bydlí (např. Top Gear – díl s automobilem BRUTUS – ten jim zapůjčili do pořadu právě ze Sinsheimu). Má radost, že chceme na návštěvu do muzea a dává nám ještě „volňásky“. Tak tomu se říká náhoda – to se jen tak nepoštěstí. Dobrá tečka za noční propršenou jízdou. Jen nás mrzí, že jsme si s ním ani neudělali fotku – seběhlo se to všechno tak nějak neuvěřitelně, že nás to docela zaskočilo a nikdo si na foťák ani nevzpomněl. Jak nečekaně se objevil, tak zase rychle i se svým historickým bicyklem zmizel. Po ubytování si dáváme sprchu a jdeme se chvíli prospat. Okolo 13h jdeme do muzea. Otevřeno je do 18h (o víkendech do 19h). Těch 5 hodin na prohlídku nám tak, tak stačí – normálně je to v klidném tempu tak na celý den. Expozice nemají chybu – skutečně to stojí za návštěvu. Večer jdeme do hotelové restaurace na čtyři kousky a ve 22h jdeme spát – únava je znát. Najeto cca 650km. <--PAGEBREAK-->15.den - 19.6.2015 Ráno jsme pěkně odpočatí – postele v hotelu byly hogo fogo. Po královské snídani odjíždíme v půl deváté. Je zataženo, ale neprší. Zastavujeme se u pivovaru v Plzni na oběd. Uzel si poručil kachnu – pěkná tečka za výletem. Pokračujeme na Prahu a Brno na akci „CESTUJI NA MOTO“ v Křižanově, kde náš výlet zakončujeme. Najeto cca 670km. Celkem najeto cca 6000km. Výlet se velmi, velmi vydařil. Počasí snad nemohlo být lepší (ten déšť na zpáteční cestě se dal přežít). Motorky šlapaly jako švýcarské (německé) hodinky. Zážitků spousta. Kamarádi, bylo to s vámi jako vždy super – zase někdy, někde……. Fotogalerie: http://tonda1200.rajce.idnes.cz/Motovylet_Holandsko%2C_Skotsko%2C_Anglie%2C_Isle_of_Man%2C_muzeum_Sinsheim_5.6.-19.6.2015/ http://drzak800.rajce.idnes.cz/NL%2CANGLIE%2CSKOTSKO%2COSTROV_MAN%2C_MUZEUM_SINSHEIM_2015/

Na motorce jižní Afrikou - Část 3. - Epilog

Sat, 03 Jan 2015 23:45:03 +0100

Část 3. - EPILOG A - Auta Na afrických silnicích jsme viděli poměrně málo starých aut. Určitě méně, než třeba na jejím severním konci. Nákladní auta tu jsou všech značek a tahají neuvěřitelně těžké náklady. Nejvíce jich jezdí na hlavních trasách mezi Angolou a JAR přes Namibii nebo Botswanu. Velká část z nich převáží sypké materiály nebo těžké železné ingoty či nějaká těžká zařízení zahalená plachtou. Z osobních aut naprosto převládají SUV. A minimálně 3 z 5 aut má na kapotě znak Toyoty. Tento výrobce kompletně válcuje zdejší trh osobních aut a naprosto převažuje model Hillux všech jeho generací. Teprve pak následuje asi Nissan, Mazda a Isuzu. Z evropských značek kromě nových Mercedesů tu jezdí dost VW, ale téměř výhradně ve větších městech. Taky jsem si úplně nezvykl na to, že většina aut jezdí neosvětlených. Zejména po západu slunce je to velmi nepříjemné a jednou si mi to málem tvrdě nevyplatilo. Ještě, že se při odbočování dívám vždy minimálně 2x. Řidiči jsou vcelku ohleduplní a nejezdí se tu naštěstí moc rychle. Jiné je to ovšem na šotolině. Kvůli roletě tady auta jezdí dost rychle a ještě si často vybírají pro ně lepší stopu. Nezřídka kdy se nám stalo, že na horizontu přímo proti nám vyjelo auto. Je to i logické. Roleta je do kopce vždy na levé straně výrazně horší a tak auta do kopce se snaží jezdit vpravo. Kromě jízdy vlevo je tady ještě jeden rozdíl. Ve městě je většina křižovatek označena značkou STOP na každém příjezdu. Všechna auta nejdříve zastaví a křižovatkou projíždějí v pořadí, v jakém k ní přijela. B – Botswana Když se řekne Afrika, většina lidí si představí státy zmítané občanskou válkou nebo hospodářsky vysávané bizarním diktátorem. Něco takového Botswana vůbec nezná. Botswana zaznamenává raketový hospodářský růst (kolem sedmi procent ročně) už od roku 1967, kdy vyhlásila nezávislost na Velké Británii. A po celou tu dobu tam vcelku bezproblémově funguje demokracie. Čím se tak odlišuje od zbytku Afriky? Botswana svůj úspěch postavila na zádech minerálního bohatství. Rok poté, co se Bečuánsko zbavilo s evropskými pány i koloniálního jména, byla objevena bohatá ložiska drahokamů, kterých je největším producentem na světě. Podle hodnoty i objemu. Až za ní je Rusko, Austrálie, Kongo nebo Jižní Afrika. Dříve chudičký polopouštní protektorát, který Britové ovládali jen z prestižních důvodů, našlápl (viděno africkýma očima) k prosperitě. Je jednou z mála zemí na jih od Sahary, které se dnes daří lépe než před odchodem bílého muže. Jen diamanty by k úspěchu nestačily. Dnes jsou nekonečné polopouštní prostory propojeny sítí kvalitních silnic. Zatímco v roce 1966 bylo vyasfaltováno jen třináct kilometrů, nyní přes osmnáct tisíc. Botswanská pula má silnější kurz než jihoafrický rand a v korupčním žebříčku Transparency International si tato země stojí o devět příček lépe než Česká republika. Samotné diamantové eldorádo, které živí státní rozpočet z jedné třetiny, by k úspěchu nestačilo. Hlavní příčinou naší prosperity je zodpovědná vláda. Všechny zisky z těžby se důsledně investují do infrastruktury, zdravotnictví a školství. Obyvatelé z toho mají na kontinentě nepříliš často viděné sociální výhody, jako jsou státem garantované penze či bezplatné vzdělání pro děti do 13 let. A co prezident? Prezident jihoafrické Botswany Ian Khama už měl zřejmě dost drsných vtípků a znepokojení krajanů z toho, že je pořád starým mládencem. Rozhodl se proto najít si choť. Jenže je prý natolik zaneprázdněn státními záležitostmi, že na to nemá čas a tak se obrátil na své poradce, aby mu s delikátním problémem pomohli. Avšak ne že by jim nechal úplně volnou ruku. Následovaly totiž zcela přesné instrukce, jak má jeho budoucí vyvolená vypadat: "Pro vaši informaci, chci ženu vysokou, štíhlou a dobře vypadající," vyjádřil se podle britského listu Daily Telegraph na jednání špiček své vládní Botswanské demokratické strany. Pak ukázal na tělnatou Botihogile Tshireletsovou, ministryni svého kabinetu, a dodal: "Nepřeji si nikoho, jako je ona. Má problémy projít dveřmi, pod její váhou se bortí nábytek a u auta dokonce zničila i tlumiče." Sedmapadesátiletý prezident Khama si urážlivými výroky na adresu ministryně moc nepomohl. Zvláště ne v africké zemi, která - co se ženské krásy týče - vyznává poněkud jiné hodnoty. Ženy bujných tvarů tam jsou tradičně velebeny, neboť tloušťka je považována za známku bohatství a štěstí. Už na zasedání se prý ozvaly kritické hlasy, ale hlava státu je rychle uťala: "Nejlepší, co můžete udělat, je jít ven a poohlédnout se po ženě, která by se mi líbila." A tak jsme s Jiřím projeli Botswanu v tomto ohledu bez problémů C - Cesty Infrastruktura silnic je v zemích jižní Afriky překvapivě dobrá. Hlavní tahy jsou zpravidla velmi široké a dobře udržované asfaltky s hustým provozem zejména kamionové dopravy. Velmi často jsou zde ale uzávěry jednoho pruhu kvůli opravám. Několik set metrům před takovým místem jsou rozmístěni praporečníci a praporečnice, kteří a které zběsile mávají červenými praporky, aby řidiči zpomalili a připravili se na střídavý průjezd jedním pruhem. Lokální cesty, analogie našich „okresek“ jsou většinou šotolinové. Ale i tak udržované. Dá se na nich jet v pohodě i mezi 80-100km/h. Jen je na nich často „roleta“ a občas i kameny. A pak jsou zde cesty výhradně pro 4x4 a většinou je u nich cedule se zákazem vjezdu motorek. Ty jsme netestovali D - Doly Psát o diamantových či jiných dolech v JAR je asi zbytečné. Možná daleko zajímavější je přírodní bohatství Namibie a Botswany. Namibie je například jednou z nejbohatších zemí na uran. O4ekává se, že se během pěti let stane třetím největším producentem této suroviny na světě. Dva nejvýznamnější doly v Namibii by dle Světového jaderného sdružení (World Nuclear Association, WNA) měly být schopny poskytnout až deset procent světové těžby uranu. Národní park Namib-Naukluft s nekonečnými plochami různobarevného písku, obrovskými dunami a vzácnými živočichy a hrozí, že obrovská plocha pouště bude nevyhnutelně zničena. Podobně je to s diamanty v Namibii. Neobyvatelné pobřeží Namibie bylo námořníky odedávna nazýváno „Pobřeží koster". Dlouho však nikdo netušil, že právě pod písky tohoto pobřeží jsou ukryty vysoké koncentrace kvalitních diamantů. Těžba v této oblasti je velmi obtížná. V první řadě je nutno odstranit několik metrů mocné sedimenty, jež žádné diamaty neobsahují. Vytěžená skrývka je použita na budování až 20 m vysokých příbřežních valů. Těžbu provázejí striktní bezpečnostní opatření: žádné zařízení (rypadla, nákladní vozy, úpravnické stroje), které bylo jednou vpuštěno dovnitř diamantonosné oblasti, ji nesmí nikdy opustit, jelikož kompletní prohlídka strojů opouštějících území či případná ztráta kamenů by byla dražší, než je cena stroje, který je ponechán uvnitř. Rovněž hranice území jak směrem do vnitrozemí, tak směrem do oceánu jsou velmi přísně patrolovány. Země sousedící s Jihoafrickou republikou vlastní bohatá ložiska diamantů výjimečné kvality. Většina povrchu Botswany je pokryta písečnou pouští. Nález několika diamantů v říčních sedimentech dal podnět k započetí geologického průzkumu, kterým byl objeven nejprve kimberlitový sopouch Orapa (v roce 1967) – dodnes třetí nejproduktivnější důl, a následně v roce 1973 sopouchy Jwaneng a v roce 1977 Letlhakane, který je již vytěžen. Důl Jwaneng dnes produkuje přibližně čtvrtinu celkové světové těžby šperkařských diamantů. Pouze méně než 1 procento vytěžených kamenů se nehodí pro šperkařské účely. Všechny botswanské doly jsou provozovány společností Debswana Diamond Company Ltd. Jedná se o spojení společnosti De Beers a botswanské vlády, stejnými podíly v této společnosti. A diamaty se zde vesele pašují. I v botách ? E - Etosha Etosha v jazyce Sanů znamená „Velké bílé místo“. Kdysi jezero je teď jen obrovskou pánví, jejíž jílovité dno pokrývá třpytivě bílý písek. Již v roce 1907 bylo na severu dnešní Namibie vyhlášeno chráněným parkem území o rozloze přibližně osmdesát tisíc kilometrů čtverečných. Postupem času se zmenšovalo, až na současných 22.912 km?, což je velikost téměř celé Moravy. Z toho samotná pánev má 4.731 km?, zbytek parku jsou travnaté pláně, dolomitové skály, křoviska, lesy a několik menších pánví sezónně naplněných vodou. Díky geologickým změnám před miliony let bylo dno pradávného jezera vyzdviženo (1100 m n. m.), následkem toho vyschlo, stejně tak i řeky přivádějící vodu. Pokud přijde na přelomu roku dost dešťů, pánev se někdy i zčásti zaplní. Jinak jsou pro zvířata jediným zdrojem vody napajedla při jižním okraji pánve. Po celém parku je 32 přírodních napajedel, ale jelikož některá v sušších obdobích roku vysychají, bylo zřízeno i 35 umělých a pomocí čerpadel plněných napajedel. Jsou to nejvhodnější místa k pozorování zvěře. Národní park Etosha je oplocený (cca 1700 km plotu), zvěř tedy nemůže volně migrovat (na rozdíl např. od parku Chobe v sousední Botswaně), ale zase je tak více chráněna. F - Finance Na cestě nás kromě velmi drahé Zimbabwe v této oblasti asi tak nic nepřekvapilo. Zdaleka nevětší část našeho rozpočtu tvořila doprava motorek do Kapského města a zpět. Jedna zpáteční letenka pro nás přes Dubaj vyšla asi na 22 tis Kč, což je docela OK. Denní náklady na jednu osobu se pohybovaly od 1 do 2 tis Kč. Podle najetých km a ubytka. Litr benzínu tu stojí cca 26 Kč, což při nájezdu cca 400 km a spotřebě 5,5 l/100 km je necelých 600 Kč na motorku. Ubytko v kempu na jednu osobu od 200 do 500 Kč, v hotýlku třeba i 1000 Kč. A jídlo na den podobně jako ubytko v kempu. Pak je potřeba ještě počítat se vstupným do NP, placením visa a pojištěním na hranicích do Botswany a Zimbabwe. Na velkých pumpách a v obchodech se dá v pohodě platit kreditkou a hotovost lze vybírat i husté síti bankomatů. Ne vždy však úspěšně. Nejlepší zkušenosti mám s Windhoek Bank. G - Gumy Jirka na Afriku obul na obě kola Michelin Desert a nestěžoval si. Já chybně nechal lehce ojetou Michelin Desert vpředu a tvrdě jsem s ní narazil. Nejdříve na kámen a pak jsem první dny na šotolině spravoval každý den. Duše lehce ucházela a pak se prorazila o obrubu ráfku při nájezdu na šutr. Až nákup nové TKC80 ve Windhoeku mé problémy vyřešil. Na druhou stranu musím velmi chválit zadní Mitas E09 ve verzi Dakar. Vydržela celých 10 tis. km bez jediného problému a sjížděla se pomaleji než Jirkova Desertka. Na tento typ cestování za mne jednoznačně nejlepší zadní guma, jakou jsem kdy použil. H - Hory Celá střed jižní Afriky je tvořen náhodní plošinou v nadmořské výšce od 1000 do 1500 m.n.m. A vystupující pohoří dosahují 2000-2500 m.n.m. Jsou to převážně obnažené skalnaté hory někdy se suchým travnatým porostem či se se stromy v severních oblastech. Mají svoje kouzlo. Diametrálně odlišná situace je ale na jihu JAR. Tam jsou hory velmi podobné nám dobře známým Alpám, i když jsou výrazně nižší. I - Infrastruktura O dopravní infrastruktuře jsem se již zmínil. Velice příjemnou zkušeností je pokrytí téměř celého území, kterým jsme projížděli, signálem GPS. Většinou lze vybrat i z více operátorů. Je sice problém posílat SMS o délce větší než 150 znaků, o MMS ani nemluvě. Ve velké většině ubytek je možnost připojení k internetu přes WiFi. A dobře funguje i na pumpách s občerstvením Wimpy. U velkých měst není téměř vůbec patrný rozdíl v porvání s evropskými městy v rozsahu infrastruktury a služeb. Například Windhoek by v tomto ohledu strčil do kapsy třeba i Prahu. J – Jihoafrická republika Jihoafrická republika je jednoznačně nejbohatší zemí celé jižní Afriky a asi i Afriky vůbec. Stále zde ale přetrvává ekonomická nerovnost mezi bělošskými a černošskými domácnostmi, která má hluboké kořeny v dřívějším nerovném přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Prvním z bílých objevitelů, který spatřil jih Afriky, byl v roce 1487 portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias. V polovině 17. století byly položeny základy Kapského města – původně holandské „občerstvovací stanice“ na cestě do Asie. Do té doby se datují první střety domorodců s Evropany. Objev ložisek diamantů a zlata v 19. století byl spouštěcím mechanismem pro války mezi Búry (potomky převážně holandských usedlíků) a Anglií. Zároveň docházelo i k bojům s příslušníky původních kmenů, kteří viděli vetřelce v obou stranách. První búrskou válku (1880–81) Angličané prohráli, ale o 20. let později (1899–1902) již získali nad Búry převahu. Ačkoli se tedy bělošským obyvatelům v JAR daří ekonomicky relativně dobře, nezdá se, že by stát považovali za zemi zaslíbenou. Nasvědčuje tomu zejména fakt, že od roku 1994 asi milion bílých jihoafričanů emigrovalo. Když dojde na vyjmenovávání důvodů, je mezi prvními vysoká kriminalita a po ní celková nejistota a zdravotní rizika ve spojitosti s AIDS. Dále se tak posiluje rasová a národnostní rozrůzněnost, která je výrazným znakem země. Vždyť i zdánlivě homogenní bělošská menšina zahrnuje potomky Holanďanů, Vlámů, Portugalců, Norů, Němců, Řeků, francouzských Hugenotů, Angličanů, Poláků, Irů, Italů a Velšanů. Z nich někteří mluví afrikánsky a jiní anglicky. Obdobně je etnicky roztříštěná černošská majorita s příslušníky kmenů Zulu, Xhosa, Basoto, Bapedi, Venda, Tsvana, Tsonga, Svazi a Ndebele. Tato etnická nesourodost je dalším z kořenů rozervanosti země, příčinou střetu nejrůznějších zájmů a motivů. Do JAR se ovšem nestěhují jen vzdělaní běloši z Británie. Země přitahuje přistěhovalce z chudších okolních států, jakými jsou Demokratická republika Kongo, Mozambiku a Krejčíř z Černošic. My jsme ale v JAR neměli žádný bezpečnostní ani jiný problém. Naštěstí jsme nebyli na předměstích Johannesburgu K - Kalahari Území nazývané Kalahari je veliké téměř jako Německo s Francií dohromady (900 000 km2) a leží na území Botswanym Namibie a částečně v JAR. Někdy je pro zjednodušení nazýváno „poušť Kalahari“. Takový název je ale velmi nepřesný, protože v Kalahari najdete nejen pravou nefalšovanou poušť, ale i deltu Okavango, různé typy polopouště, buš i savanu. Když v roce 1961 na území britského protektorátu Bečuánsko (dnešní Botswana) vznikla rezervace pro domorodé původní obyvatele, byl to od Britů vlastně velmi odvážný čin. O území měla zájem Jihoafrická Unie, a ta rozhodně neměla v plánu nějak horlivě podporovat potulné lovce a sběrače lesních plodů. Bylo to tisíce let území domorodých národů a svým způsobem jim patří i dnes, možná více než kdy jindy v posledním století. Křováci, Sanové, Bušmeni, přírodní národ jehož část si i přes všechen tlak civilizace udržela svůj životní styl, své legendy a mýty, své způsoby obživy a svá společenská pravidla. Když tento skromný a nesmírně houževnatý národ Bostwanská vláda v roce 1997 vyhnala z území Centrálního Kalahari s odůvodněním, že je potřeba chránit divokou přírodu, zdálo se, že je s národem Sanů konec. Ale i díky nesmírné popularitě získané filmem Bohové musejí být šílení a vytrvalému tlaku na vládu, dosáhli Sanové souhlasu s možností vrátit se zpět na svá území a dokonce získali licenci na vyhloubení několika studní. Zatím vše vypadá na šťastný konec. L - Lidé Lidé pro mě byli jedním z největších překvapení. Než jsme odjeli do JAR, měl jsem lehkou obavu, zda budeme na předměstí Kapského Města zastavit na červenou, aniž by se na nás nevrhli lidé s jinou barvou pleti, či po nás něco nevymrštili. Nakonec mi Kapské Město připadalo bezpečnější než mnoho jiných měst, které jsem dříve navštívil. Nikde za celou cestu jsme neměli s nikým naprosto žádný problém. Při dodržování základních pravidel slušnosti a respektu jsme se potkali s příslušníky jiných národů a národnosti či kmenů, jako se mi nepovedlo nikde jinde na světě. Největší zážitek pro mě bylo setkání s kmenem Himba. Všude bylo také mnoho dětí. Jižní Afrika má zřejmě populační explozi před sebou. M - Motorky Naše motorky nezklamaly. Fungovali téměř bez problémů. Za dílčí občasné potíže si tak trochu můžeme sami (já na předek nedal novou gumu a tak jsem zpočátku často spravoval či si Jirka na Africe nevšiml nerovnoměrně vytaženého řetězu). Anebo to bylo dáno prostředím a kvalitou benzínu, jako bylo vaření benzínu v miskách karburátorů na Africe, když byla teplota vzduchu na 40C a foukalo nám do zad. Opět se potvrdilo, že na takovéhle cesty, kdy se jezdí asfaltu a hlavně po šotolině na vzdálenost řádově 10 tis km se vyplatí si motorky vzít vlastní a pořádně si je připravit. N - Namibie Namibie je pro mne naprosto nejlepší zemí v této části světa. Ať již různorodou přírodou, lidmi či infrastrukturou. Je dnes jednou z nejmodernějších a nejstabilnějších zemí Afriky, a to i přes svou pohnutou minulost a nemalé problémy, se kterými se potýká v současnosti. Patří k nim především pandemie AIDS, vysoká nezaměstnanost a také propastný rozdíl mezi bohatou bílou menšinou a domorodým obyvatelstvem. Pokud jde o neblahou historii země, tak na té se podepsali především němečtí kolonizátoři, kteří tuto oblast obsadili koncem devatenáctého století, a nejednali tehdy zrovna v rukavičkách. Stupňující se útlak nakonec vyprovokoval některé kmeny, zejména Herery a Namaquy k povstání, které ale mělo jen jepičí život. Jediné, co Namíbii chybí, je populace. Tahle země s nejmenší hustotou obyvatelstva (2,5 obyvatele na km2)má však všeho ostatního na rozdávání. Nejstarší poušť světa s největšími dunami, které mění barvu s každým dopadajícím paprskem i fantastická podívaná, kterou nabízejí černé pahýly uschlých akácií. Pusté a věčně zamlžené Pobřeží koster se zbytky vraků nešťastných lodí. Jeden z nejstarších národních parků na světě, Etosha, která v roce 2007 famózně oslavila sto let, se stády zeber, pakoňů, antilop, žiraf, slonů i lvů. Od Kaokolandu na severu mezi městem Opowo a hranicemi s Angolou až k jihu s druhým nevětším kaňonem světa Fisch River je velmi krásná a rozmanitá příroda. O - Oceán Měli jsme možnost se setkat se dvěma oceány. S Atlantickým na západním pobřeží a s Indickým na jih od Střelkového mysu. Oba byli dost studené. Zejména mne to překvapilo u Atlantického oceánu na Pobřeží Koster. U vyprahlé pouště, jejíž duny sahají až téměř do jeho vln, bych naivně čekal koupání v teplých vlnách na písečných plážích. Vlny tu jsou, pláže taky, ale voda je děsně ledová, ochlazovaná studeným Benguelským proudem a její teplota vody i v nejteplejších dnech často nepřesahuje 16 °C. Kromě nízkých teplot vody jsou zde obvykle větší vlny a zrádné spodní proudy. „Skeleton coast“ je pruh pouště podél pobřeží Atlantského oceánu v severozápadní části Namibie, kde v bouřích a mlze ztroskotalo nespočet lodí. Indický oceán na jihu JAR je taky docela chladný. Ačkoliv jsme zde byli asi 2 tis km blíže Antarktidě, jeho vody jsou teplejší než v poušti na západním pobřeží Namibie. Vidle našich motocyklů jsme tak nesmočili ještě v Severním ledovém P - Počasí Na jihu Afriky jsme byli v období pozdějšího jara. Pro srovnání s naší zeměpisnou šířkou jako by na přelomu dubna a května. Na jihu u Kapského města bylo počasí hodně podobné tomu, co známe analogicky v této době u nás. Teplota mezi 18-22C. Samozřejmě cestou na sever teplota rostla v vlhkost vzduchu klesala. Na jihu Namibie už bylo přes den nad 30C. V poušti Namib pak už bylo více jak 40C a při cestě k oceánu na západním pobřeží pak teplota klesala o 20C. U hranic s Angolou a opět teplota stoupla a při cestě na východ jsme se poprvé setkali se známkami začínajícího období dešťů. Bouřky a občas přívalové deště. Jižně od delty Okavanga bylo ale už opět sucho a hodně teplo. A to až k horám na jihu JAR. R - Rychlost V Africe se moc rychle nejezdí. Ono to dost dobře ani nejde. Na šotolině je kvůli roletě optimální rychlost mezi 70-90 km/h. Pokud se jede pomaleji, hrozně to drncá a pokud rychleji, je to už o držku. Ve městě se rychle jet nedá téměř vůbec. A to zejména kvůli místním křižovatkám, kdy je stopka ve všech směrech a po zastavení se projíždí v pořadí, v jakém vozidla do křižovatky přijela. A navíc se všude okolo cest pase či přesouvá dobytek a jiná zvířata, u kterých nevíte, zda jim nerupne v kouli či koulích a nevběhnou vám pod přední kolo. Ale zkušený cestoval, stejně jako želva, moc dobře ví, že ujetá vzdálenost za den téměř nezávisí na rychlosti jízdy, ale na její plynulosti. S -Strava V obchodech je možné běžně nakoupit všechny potraviny, podobně jako u nás. Velké obchody, třeba SPAR, jsou v každém větším městě a tak lze kdykoli vše koupit. Restaurace, které jsme navštívili, většinou vlastnili běloši a jídlo tam bylo spíše evropské. I když jsme měli podle sdělení kuchaře jednou i zebru a antilopu. Chutnaly ale velmi dobře. Často jsme si v kempech dělali jídlo sami. Jeli jsme ve stravovacím módu snídaně – večeře. Když byla možnost něco grilovat, kupovali jsme si maso či syrové klobásky. Byly výborné. Hodně jsme vařili těstoviny a snědli snad kilogramy cibule. T -Trasa Koncept trasy jsme měli připraven z domova s detailem na první týden. Pak jsme operativně trasu upravovali, abychom viděli vše, co jsme chtěli vidět a také Díky bezproblémovému stavu našich motorek jsme mohli jet každý den. Podle našich schopností, nálady a podmínkám jsme denně jezdili mezi 109 a 630 km. V přiložené tabulce jsou uvedeny jednotlivé denní nájezdy podle GPS. Pro úplnost jsme uletěli ještě přes 200 km nad deltou Okavanga v malé Cessně. U – Ubytování Neodvážili jsme se přespat někde nadivoko v poušti či v buši. A nebylo to ani potřeba. Měli jsme navigaci informace o téměř všech kempech a ubytovacích zařízeních a tak si vždy stačilo jen vybrat. Někdy se sice stalo, že kemp nebyl otevřený, ale to bylo asi jen ve dvou případech. Většinou jsme volili stan v kempech na místech určený pro kempování s terénními auty se střešními stany. Až na pár výjimek jsme tak spali ve stanech. Kempy jsme většinou velmi dobře vybaveny. Někdy společnými záchody a umývárnou, někdy je toto zázemí včetně kuchyňky zbudováno pro každé takové stání V - Venkov V Africe je obrovský rozdíl mezi venkovem a městy. Na venkově jsou buď rozsáhlé farmy většinou vlastněné bílými farmáři anebo chudé vesnice s místním obyvatelstvem. Většinou se jedná o pastevce dobytka a koz. Je také velký rozdíl mezi pouštními oblastmi a zemědělsky obdělávanou krajinou. Z - Zimbabwe Je to asi nechudší, nejzaostalejší a zároveň nejdražší země, kterou jsme navštívili. A přitom Zimbabwe bývala na africké poměry relativně vyspělou zemí. Lákala turisty úchvatnými výhledy na hřmící Viktoriiny vodopády, jedinými kamennými stavbami na jih od egyptských pyramid – ruinami Velkého Zimbabwe, prehistorickými skalními kresbami v Národním parku Matopos, safari v národním parku Hwange a moderním kamenosochařským - uměleckým směrem ojedinělým nejen v Africe, ale i ve světě. To vše se však dnes zdá být minulostí v souvislosti s autokratickým režimem presidenta Roberta Mugabeho a hyperinflací, která zcela rozvrátila hospodářství země. Ve snaze udržet si politickou moc a osobní životní úroveň pro sebe a úzkou skupinu „vyvolených“ dokázal prezident Mugabe zbídačit většinu obyvatel země a rozprodat nerostné bohatství země čínským investorům. Oficiální měna Zimbabwe je od roku 2010 americký dolar. Místní měna byla zrušena a zimbabwské dolary s desítkami nul jsou již pouze atraktivním suvenýrem pro turisty. S jejich prodejci na pumpách máme své zkušenosti. Dají se také používat jihoafrické randy. Situace na Viktoriiných vodopádech byla ale klidná a veškeré aktivity tu fungují, včetně obchodů a ubytování. Vodopády ze zimbabwské strany určitě stojí za návštěvu. A my dva Odkazy na 1. a 2. část cestopisu: Část 1. Část 2.

Na motorce jižní Afrikou - Část 2.

Sat, 03 Jan 2015 23:36:17 +0100

Část 2. - Druhé dva týdny cesty Den patnáctý – Sloni v dešti nosí choboty nahoru V noci byl šílenej liják. Blesky křižovaly oblohu a ve stanu tak snad bylo častěji světlo než tma. Usnul jsem jako špalek s myšlenkou, že budíka mám nařízeného na 05:00. V šest ráno přijel pro nás průvodce v otevřené Safary Toyotě a takto ve třech jsme vyrazili do rezervace. Kousek za bránou první šok. Stádo žiraf si shora okusuje listí stromů přímo u cesty. A za chvíli stádo zeber a pakoní. U prvního napajedla je úchvatný pohled na pijící žirafy, jak své přední nohy rozevřou jako štafle, těžiště dají do zadu a dlouhý krk natáhnou až k vodě. Pak přijíždíme na rozsáhlou planinu, kde se na vyschlé trávě povaluje celkem 19 lvů. Tají se mi dech, když se po několika minutách jeden po druhém zvedají a těsně okolo nás procházejí pomalým lenivým krokem zpět do buše. Na volném prostranství jim už začínalo být horko. Na dalším místě kromě žiraf jsou i majestátní antilopy Kudu, zebry, Oryxy a smečka hyen. Náš průvodce se snaží najít stádo slonů, ale ti k napajedlům nepřišli. Vidíme mnoho jiných krásných velkých i malých zvířat, ale ze slonů všude jen opět jejich exkrementy. Sloni v dešti zřejmě nosí choboty nahoru a tak pak nemusí ráno chodit pít k napajedlům. Etosha je krásná. Těch více jak 250 km v odpoledním parnu po asfaltu do dalšího ubytka už méně. Info o cestě: Najeto s průvodcem v autě po NP Etosha asi 50 km a pak na motorkách po asfaltu. Celkem 315 km. Ubytko : Roys Camp (S19 13 58.7 E18 30 00.4) ? Den čestnáctý – Hraniční koridor se slony Přecházíme na trochu jiný časový režim. Vstáváme nejpozději v 6:00, abycho měli najeto co nejvíce cesty v příznivé teplotě do 35C, to znamená tak do 13:00. Odpoledna jsou tu děsná. A tak vyjíždíme od vkusného kempu, bezpochybně patřícímu německé rodině, už v 8:00. Zastavujeme až po 200 km ve městě Rundu a dáváme si snídani u „Wimpyho“. Většina zdejších benzínek je velmi slušně vybavena, ale my preferujeme řetězec ENDGEN. Právě kvůli „Wimpyho“ skvělým jídlům a službám. V nedalekém SPARu nakupujeme nezbytné potraviny, protože zítra již opustíme Namibii. 3 lahve whisky J&B nám musí nějakou dobu vydžet. Pro místní je nezvyklé, že si někdo kupuje tolik flašek whiskey. Ještě větší rozhruch však způsobím tím, že za pár minut vracím do koše u vchodu specializovaného obchodu dvě prázdné lahve. Ochranka obchodu je v šoku. Takhle rychle ještě neviděli láhve whisky vyprázdnit. A když nás pak vidí odjíždět na motorkách, nechápou již vůbec. Nevšimi si totiž, že jsme obsah dvou lahví přelili do našich kovových lahví. Další zastávka je nedaleko dalších vodopádů Pupa Falls na řece Okavango, kam bychom se chtěli podívat. Tankujeme na pumpě v městě Divindu. Při stavění motoky na hlavní stojan si však kolenem ulomím plastovou koncovku přívodu paliva k levému vstřiku. To je teda docela průser. Vteřinové lepidlo a dostatek tejpy však z mého zdechlého stroje za chvíli dělá opět machra. Až na to, že mi samozápalem vyskakuje celá klapka na druhém válci. Než to zjistíme a opravíme, uběhne dost času. Vodopády Pupa Falls tak pro nás zůstanou neobjeveny. Projíždíme národním parkem Bwabwata. Začíná jím 30 km široký a asi 350 km dlouhý koridor namibijského území, tahnoucího se na východ mezi Angolou a Zambií na severu a Botswanou na jihu. Na konci národního parku nás čeká překvapení. Konečně je vidíme. Slony. Slunce už ale zapadá a my musíme co nejdříve najít kemp na dnešní noc. Mezi západem slunce a naprostou tmou je v těchto zeměpisných šířkách nedaleko rovníku jen asi 40 minut. A slunce právě zapadlo. Za řekou Cuando nacházíme podle ukazatelů kemp přímo u vody. Romantické místo, dokud na vás nezačnou útočit komáři. Pak zbývá jen pořádně se postříkat repelentem a oděvem zahalit téměř vše. A nohavice do ponožek. Rychle stavíme stany na písku u vody. Není tu elektřina, jen umývárka, sprachy a záchody. Je už naprostá tma, ale naše stany stojí. Děláme si rychlou večeři. Víno, whisky, sýr a cibuli. Na každém kroku si uvědomujeme, že docela sterilní pouštní oblast je úplně za námi. Všude něco bzučí, ptáci řvou vřetně slonů na druhé straně řeky. A je tu horko a vlhko. Teplota stále nad 30C. Jdeme spát už v devět. Asi toho za ten den máme oba už docela dost. Jiří si stěžuje, že v tom horku ve svém stanu nemůže usnout a že je totálně spocený. Já o svých mravencích ve stanu i spacáku raději mlčím. Info o cestě: Najeto p asfaltu. Celkem 612 km. Ubytko : Kemp u řeky (S17 48 31.3 E23 20 45.2) ? Den sedmnáctý – Viktorčin splav ze zimbabwské strany S rozbřeskem se probouzejí ptáci. To je známá věc. Zde ovšem s tím rozdílem, že jich je mnohonásobně více, než u nás, že děsně řvou a probouzejí se ve stejnou chvíli. Mé přijemné utlačování zbytku mravenců ve spacáku definitivně ukončuje nízký průlet řvoucích kachen v 5:30. V hraničním městě Katime Mullilo děláme poslední nákup za Namibijské dolary. Zbytek peněz vyměňujeme za jihoafrické randy v bance. Banky jsou to místními okupovány daleko více než hospody. Fronty před překážkami jsou obrovské. A tak Jiří využívá cizinecké privilegium a je zřízencen veden k zastrčené bankovní přepážce. Nikdo zde sice není, ale po chvíli přichází pokladní a peníze mu vyměňuje. Ale proč takové množství lidí zde chodí do bank, je mi záhadou. Hranice do Botswany je tvořena hraniční řekou Linyanti River. V zeleném údolí se pase mnoho zvířat a na jeho úbočích roste mnoho mohutných stromů baobab. Oba hraniční úřady zvládáme bez problémů. Nejdříve imigrační část s kontrolou pasů a vyplnění nezbytných formulářů, následně pak na celním kontrola dokladů k motorkám a platba povinného pojištění a ošupného místní silnic ve výsi 250 Randů (asi 500 Kč) za motorku. Hned za hranicí vjíždíme do národního parku Chobe. A hned potkáváme první stádo slonů přímo u silnice. Jem opravdu v Botswaně. Zastavuji pár metrů od nich. Vůdčí samice mi dává však velmi rychle najevo, že moje přítomnost tak blízko od jejich mláďat je nevítaná. Udělá pár kroků proti mně, prudkým hrozivým dupnutím a máváním chobotem mi říká, že dál už opravdu ne. Pak se pomalým krokem celé stádo dává na pochod dále od silnice. Takových malých stád tu vidíme při průjezdu národním parkem několik. Za nedlouho nás čekají další hranice. Tentokrát do Zimbabwe. V této zemi se po zhroucení ekonomiky, které zapříčinil diktátor Mugabe zejména násilným vyvlastněním velkých farem vlastněných bělošskou menšinou, platí pouze americkými dolary. Za vizum platíme každý 30 USD, dalších 26 USD za pojištění motorek a karnet a 1USD za ošupné zaimbabwských silnic našimi teréními pneumatikami. Když jsme již u těch cen, tak Zimbabwe je v porovnání s přechozími zemněmi výrazně dražší. Litr benzínu tu stojí 1.65 USD a ceny v obchodech jsou v přepočtu téměř dvojnásobné. Po pár desítkách km nacházíme ubytování ve starém koloniálním rezortu přímo ve městě Victoria Falls celkově za 50 USD i se snídaní. Je to tu docela fajn. Motorky máme přímo před naším domkem. Rychle je odstrojujeme a vyrážíme k jendomu z milníkům naší cesty, k Viktoriným vodopádům. Nejdříve se jedeme podívat na historický železný most přes kaňon řeky Zambezi, kteří tu v roce 1905 postavili Angličané. Hranice mezi Zimbabwe a Zambií prochází právě prostředkem mostu a tak na jeho druhé straně kola našich motorek symbolicky vjíždějí na chvíli i na Zambijské území. Objíždíme pak národní park a jedeme se podívat na řeku Zambezi nad vodopády. Je právě období sucha a tak má řeka mnohonásobně nižší průtok, než v období dešťů v prvních měsících roku. I tak je vidět, že to je veliká řeka, která je rozlitá na skalnaté hraně před vodopády ve veliké šířce 1.8 km. Voda padá dolů z útesu do kaňonu hlubokého 140 m tvořeného čedičovou rozsedlinou. Místní obyvatelstvo vodopád nazývá dým, který hřmí. Vodopády byly pro Evropu objeveny Davidem Livingstonem v roce 1885 a nazvány podle britské královny Viktorie. Jejich historie však obsahuje i výraznou českou stopu. V roce 1875 je prozkoumal náš cestovatel Emil Holub, který je autorem jejich první mapy. Vodní tříšť je tak intenzivní, že v okolí vodopádů vznikl pravý deštný prales. I když je právě období sucha, vodopády jsou naprosto úžasné. Slunce pomalu zapadá a my máme jen pár desítek minut se za světla dostat do našeho domku ve městě. Tankujeme a všude na nás dotírají místní obchodnící. Nabízejí jako suvenýr bezcenné bankovky miliardových nominálních hodnot s portrétem bývalého diktátora a mnoho dalších cetek. Našli jsme asi fintu, jak je od těchto pokusů odradit. Vždy jim okamžitě začínáme nabízet k prodeji naše věci. Boty, trika, …, a to za ceny stejně přemrštěné, jako jsou ty jejich. Zřejmě se s tím od turistů ještě nesetkali. Berou to vždy s úsměvem a jako obchodník s obchodníkem se s nimi přátelsky loučíme. Info o cestě: Najeto po asfaltu. Celkem 347 km. Ubytko : Starý koloniální rezort (S17 55 32.9 E25 49 29.1) ? Den osmnáctý – Sloni řvou v noci jak krávy Ubytovací rezort, kde jsme strávili včerejší noc patří bývalému důstojníkovi Mugabeho armády. Portréty diktátora Mugabeho, kterému je nyní již 90 let a vládne této zřejmě nejchudší zemi v této části Afriky už od roku téměř 35 let. Vloni získal prezidentský mandát na dalších 5 let. Všude jsou v ubytku jeho portréty společně s matkou majitele. Jedeme asi 60 km jižně po asfaltu zalesněnou náhorní plošinou a každou chvíli před našimi koly přebíhají opice, jako u nás zající. Ale už jsem si zvykl. Jsou inteligentní a vědí, kdy mají šanci to stihnout a kdy už ne. Pak odbočujeme na západ na velmi zanedbanou šotolinu, po které pojedeme dalších více jak 100 km na hraniční přechod do Zimbabwe. Je už velké vedro. Až se Jirkově Afričce zaříná vařit benzín v karburátorech a palivové čerpadlo jej nastačí tlačit. Proto je potřeba motorku občas nechat vychladnout. Nejhorší je, že horký vzduch nám fouká dozad a na roletě se nedá jet moc rychle. Pak nejsou karburátory pod nádrží dostatečně chlazeny a je to. Cesta je naprosto liduprázdná. Je to chudý kraj. Přejíždíme železniční trať, po které právě projel nákladní vlak s udýchanou dieslovou lokomotivou. Šotolina je opravdu hrozná. Roleta má hluboké zářezy a všude jsou šutry a výmoly. Blahořečím si ke koupi TKC80 ve Windhoeku. Jaké je proto překvapení, když nás při jedné „chladicí“ zastávce míjí starší manželský pár v zánovním SUV. Jsou taky na dovče. Hranice jsou opět bezproblémové. Podle zápisu v knize vidíme, že jsme po několika dnech jediní, kdo zde hranici přechází. Úředníci tu mají zřejmě docela příjemnou službu. Při vjezdu na území Zimbabwe musíme opět projít dezinfekční procedurou. Skládá se z průjezdu motorky bazénkem s desinfekcí a oťápnutí našich bot na hadru s chlorem páchnoucí náplní. Na Botswanské straně je však perfektní asfaltka. Je to po těch nekonečných km po rozbité roletě docela úleva. Tankujeme na benzínce po příjezdu na hlavní sinici. První bližší setkání s Botswanou je rozpačité. Je to chudší země, než Namibie, i když asi ne tak, jako vedlejší Zimbabwe. A není tu zrovna levno. V obchodě u pumpy kupujeme 2 piva, 3 vody a jednu 1 kolu celkově v přepočtu za 300 CZK. Místní v obchodě nekupují téměř nic. Jen okolo posedávají. Některé ženy gesty žádají, abychom jim koupili alepoň pivo. Na úzkém travnatém pruhu mezi poumpou a silnicí se pase stádo krav. Teplota vzduch odpoledne je už hodně přes 40C. To Afričce opravdu nesvědčí. Jirka proto odmontovává přední kokpit, aby byl k vařícímu se benzínu v karburátorech větší přívod vzduchu. Docela to pomahá. Cestou míjíme přejetou hyenu. Do rána tu ale nezůstane. Místní predátoři si na í určitě pochutnají. Na doporučení zmíněných starších manželů dnes chceme přespat v docela odlehlém kempu zvaném Elephant Sands Lodge. Vede k němu pár km dlouhá písčitá cesta asi 50 km před městem Nata. Nejdčíve se tam jedu podívat sám. Je to docela náročné. Písek je velice kyprý, hluboký a rozježděný auty. Mám co dělat, abych naloženou motorku na cestě udržel. Pak za zatáčkou periferně vidím před sebou něco velikého. Zvednu hlavu a on obrovský slon. Přímo přede mnou. Nevím, kdo z nás se lekl více. Ale zná pravidla, já vlevo, on z mého pohledu zprava. Mají pro nás volnou chatku a tak jedu zpět pro Jirku na hlavní sinici a oba pak míříme zpět. Sloni jsou tu všude. Uprostřed kempu, těsně u recepce a baru je napajedlo, u kterého se střídají během dne jednotlivá stáda, vedená starými samicemi. Budeme nocuvat uprostřed slonního výběhu. Chodí všude okolo nás. Ale dá se na to za chvíli docela zvyknout. Večer jdeme přímo k napajedlu. Sloni jsou jen pár metrů od nás. Je slyšet jejich dech a občasný řev, kterým staří sloni pacifikují mladé vetřelce. Jednotlivá stáda jsou i okolo naší chatky. Je to nezapomenutelný zážitek. Info o cestě: Najeto po asfaltu 269 km. Ubytko : Elephant Sands Lodge (S19 44 55.9 E26 04 16.4) ? Den devatenáctý – Sloní snídaně Dnes snídáme se slony. Museli jsme naše věci dát až za položený starý kmen stromu, jinak by nám vše svými citlivými chápajícími choboty uzmuli. Jsou zvědaví. Vypadá to, že napajedlo je nenapuštěné a tak při čekání hledají nějaké povyražení. Je to zvláštní snídat jen pár metrů od těchto největších suchozemských tvorů, kteří jsou zde naprosto svobodní a chodí se sem napít. Manažerka kempu si na ně trochu stěžovala při výčtu, co už všechno zničili. Od vodovodu po elektrický rozvod do chatek. Proto je v některých místech kempu i elektrický ohradník. S vysokým napětím napájeny drát ve výšce mých očí a označeným jen kouskem alobalu jsme se setkali již několikrát včera při příjezdu na motorkách či při nočním návratu od napajedla. Vždy jsem se ale na poslední chvíli stačil naštěstí sehnout. Tankujeme ve městě Nata. Jedeme dnes do delty řeky Okavango, která je již lehce rizikovou malarickou oblastí. Proto si chci na pumpě koupit velkou lahve Tonicu, obsahující chinin. Ale mají je jen v malých 200 ml plechovkách. Alespoň něco. Jikrova motorka dnes šlape jako hodinky. Veze Jirku výrazně rychleji než v uplynulých dnech. Po 200 km žadoním o zastavení, neb mne začíná bolet pozadí. Hodně se ochladilo na příjemných 30C. Je zataženo a fouká silný vítr. Je vidět, že na některých místech i vydatně sprchlo. Cestou míjíme mnoho vraků nákladních i osobních aut. Většinou vyhořelých. Ale na rozdíl od našich končin, je zde do sběru okamžitě nikdo nevozí. Jsou zde teprve rozvojoví. Do města Maun, největšího města ve vnitrozemské deltě řeky Okavango přijíždíme okolo druhé hodiny odpoledne. Nejdříve míříme na letiště, abychom si zajistili na následující den letadlo s pilotem. Delta Okavanga se nejlépe prohlíží ze vzduchu. Ubytováváme se na dva dny v kempu Audi. Není to název německého výrobce aut, ale Audi je v místním jazyce označení pro zdejšího orla jasnohlasého. V kempu je u ramen delty i hezký bazén a tak dnešní den končíme koupelí, pivem v baru s odhánění vtíravé černošky, byla fakt hnusná, a večerním grilováním. Seznamujeme se i s kámošem Charliho Boormana, který se holedbá zastupováním tohoto mediálně známého cestovatele pro Afriku. Říká nám, že mají na začátku příštího roku v plánu jet v konvoji 25 nových vodou chlazených 1200 GS z JAR do Namibie. Budou mít několik servisních vozidel a pro Charliho dvě náhradní motorky, aby záběry byly dokonalé. No bavíme se na jeho účet celý večer až nás ráno kámoš Charliho ani nepozdraví. Info o cestě: Najeto po asfaltu 396 km. Ubytko : Audi Camp (S19 56 01.6 E23 30 32.3) Den dvacátý – Okavango dolem horem Dnes ráno nemusíme chvátat. Máme lehce odpočinkový den. Letadlo máme objednané na 4 hodinu odpoledne a tak máme dost času, abych zdejší okolí prozkoumal nejdříve dole. V noci byl velký slejvák. Dobře se po písku pojede. Začalo pršet, tak si čtu v původci. Okavango pramení na planině Bie v Angole. Tok řeky nikdy nedosáhne oceánu, ale právě končí v bezodtoké bažinaté deltě v severní části pouště Kalahari. Její rameno ameno Botletle zhruba jednou za 10-15 let naplňuje bažiny v propadlině Makarikari, kde se před deseti tisíci let nacházelo velké jezero. Delta řeky Okavango tak největší vnitrozemskou deltou na jižní polokouli, která má v době nejvyššího stavu vody (od června do srpna) rozlohu okolo 15 000 km? a je oázou v okolní poušti. Je opravdovou oázou pro rostliny i zvířata. Z těch velkých zde ve velkém počtu žijí sloni, lvi, hyeny, hroši, buvoli, antilopy, zebry, žirafy ale i krokodýl nilský. Před polednem konečně přestává pršet a tak vyrážíme na odlehčených motorkách do delty. Jde to docela dobře. Písečné cesty mají hluboké vyjeté koleje, ale deštěm nasátý písek docela drží. Voda je všude oko nás. Občas brody, občas jedeme po provizorních mostech z kmenů stromů a kamenů. Máme naplánován podle navigace asi 100 km okruh, ale po asi 40 km však musíme plán cesty modifikovat. Pro motorku těžko průjezdných brodů přibývá a neradi bychom se dostali do situace, že se nestihneme včas vrátit na vyhlídkový let a tak to obracíme a jedeme stejnou cestou zpět. V tom písku mezi rameny delty a v bujaré přírodě je to však jeden z nejkrásnější offroadů, co jsem kdy jel. Cestou zpět se fotíme se zbytky slona a než dojedeme do kempu, opět leje. A hodně. No to bude tedy výlet. Naštěstí se těsně před čtvrtou odpoledne trochu vyjasňuje a my už bez smíšených pocitů vyrážíme k letišti. Potkáváme se tam i se čtyřmi Čechy, kteří včera přiletěli do Windhoeku, půjčili si tam auto a dnes jsou zde. Hezký výkon. Nasedáme do malé Cessny, pilotované mladým Španělem. Zvuk motoru není nepodobný mému bavoráku. Bude to bezpečný let. Z výšky 100-120 m je delta Okavanga úplně jiná. Všude mnoho zvířat, které jsme z motorky nemohli vidět. Koupající se hroši, stáda slonů. Antilopy. Nejde to však moc fotit. Na to letíme dost vyskoko a rychle. Za hodinu letu stihneme uletět více jak 200 km nad částí delty. Její rozsah je udivující a to jsme viděli jen její malou východní část. Je vidět i ten obrovský rozdíl mezi životem kypicím zelným vodním rájem nehostinnou pouští okolo. Je pondělí a tak lze v obchodě koupit i pivo. Tankujeme, abychom zítra mohli vyrazit co nejdříve. Čeká nás východní okraj pouště Kalahari. Večer opět grilovačka. Kámoš Charliho Boormana se s námi již nedrží. Poznal, že z nás nic nekápne. Ani jemu, ani Charlimu. Info o cestě: Najeto většinou písčitým 143 km. Uletěno 208 km Ubytko : opět Audi Camp (S19 56 01.6 E23 30 32.3) ? Den dvacátý první – K nosorožcům Prvních 300 km před zastavením botswanskou policií by asi dnes opravdu nebylo o čem psát. A nebýt této příhody, tak by asi dnešní cca 550 km dlouhá nabližovací etapa po asfaltu napříč Botswanou nebyla ničím jiným, než položkou ve statistice naší cesty. "Tak pánové, sundejte si helmy a připravte si peníze", řiká velitel dvoučlenne hlídky botswanske policie, která měřila rychlost uprostřed naprosté pustiny. Z nějakého důvodu je tam pouze v našem směru omezeni na 60 km/h. My jeli o 20 km/h více. Nejdříve navrhuji, že se vrátíme zpět a dáme si to ještě jednou předpisově. To mi ale hlídka nebere. Tak navrhuji, že si dáme měřený úsek ještě jednou, ale rychlostí 35 km/h a průměr obou rychlostí pak bude v normě. Oba uniformovaní se policajti se smějí od ucha k uchu. Na takový dialog od místních rychlostních delikventů zdá se opravdu zvyklí nejsou. Ještě se asi 5 minut vzájemně špekujeme a pak nas pouštějí bez ztráty Puly pouze s napomenutím (pozn: Pula ja Botswanska mena , kurz cca 1 Pula = 3 CZK). Naštěstí Jiří občas odbočí z hlavní sinice na šotolinu, vedoucí blíže do pouště Kalahari, a tak ta cesta zase není jednotvárná. Dnes spíme u nosorožců. Respektive v soukromé nosorožčí rezervaci, kde za 500 Pula nabizejí hodinovou procházku s průvodcem. Jediné, co je recepční schopna během procházky garantovat, je nález zaschého nosorožčího exkrementu. Volíme proto jen kemp se spaním ve vlastím stanu bez ranního hledani strávených zbytků od místních chovanců. Od recepce je to ke kempu ještě několik km po písčité cestě. Podvědomě čekám nosorožce za každou zatáčkou. Nejsou tu. Trochu to připomíná včerejší offroad v deltě Okavanga. Už zase leje. Rychle stavíme stany a připravujeme veřeři. Dnes kolínka s omáčkou. Jirka vždy nechápavě kroutil hlavou, proč sebou na každou naší cestu tahám plachtu na motorku. Teď si ji ale velmi oblíbil. Nejen pro to, že v deští chrání i kokpit jeho motorky, ale zejména proto, že se pod ní v tomto dešti dá mezi motorkami perfektně sedět a popíjet whisky. Přišel ji na chuť. ? Info o cestě: Najeto většinou většinou po asfaltu 545 km. Ubytko : Rhino Private Park Camp (S22 14 04.5 E26 43 11.7) ? Den dvacátý druhý – „Keep our town clean“ Ráno je všechno po dešti mokré, ale už neprší. Sušíme na mezi mraky probleskujícím slunci stany. Daří se. Dnes chceme dokončit přejezd celé Botswany po východní straně Kalahari a dojet až do Jihoafrické republiky. Téměř 600 km. Vypadá, že jsme v parku žádným nosorožcům nezpůsobili újmu. My je nezajímali též. Potkáváme na recepci návštěvníky, kteří se těch 500 Pula vrátili z procházky s průvodcem. Nosorožce však nevida. A tak si jako náhradu fotí nás, jak driftujeme po mokrém písku. Jsou nadšeni. Nedivím se. Jsou šikmoocí. Jedem prvních 300 km téměř bez zastávky. Musíme být ale nanejvýš opatrní. Všude jsou zvířata. Ne divoká, ale domácí. Silnice je lemována stády krav, koz, oslů, ovcí a občas i koní. Testujeme jejich inteligenci. Nejchytřejší jsou krávy. Nikdy se nám nestalo, že by nám některá vběhla nepředvídatelně před kola. Vždy se rozvážně rozhlíží a cestu přecházejí jen, když je to pro ně naprosto bezpečné. Osli jsou však jiná sorta. Mají jinou strategii. Ti se zastaví třeba uprostřed vozovky a nehnou z místa ani vpřed, ani vzad. Ale naštestí vždy bez hnutí stojej. Dají se tedy bez problému objet. Zda jim ale tato strategie vychází i při setkání s těžkými kamiony s mohutnou radlicí vpředu, nevím. Podle častých velkých krvavých skvrn na asfaltu asi moc ne. A nejhorší jsou kozy a ovce. Ty jsou nevyzpytatelné. Jakmile se jedna vypraví přes silnici, běží za ní většinou celý stádo. Provoz neprovoz. Je úsměvné, že před každým městem je cedule, vyzývající příjíždějící, aby zachovávali jejich město čisté. Většinou však za touto cedulí začíná ten největší bordel. Z auta, projíždějící krajinou, se vyhazuje vše přímo z oken. Proto je silnice lemována lahvemi, střepy, igelitkami a plechovkami od všeho možného. Jejich heslo "Keep our town clear" pro projíždějící bych tak okamžitě změnil nařízením pro místní "Make our town clear". A opět jsem píchnul. Hledali jsme ve městě Molepolole pumpu tak dlouho, až jsem někde v tom jejich „Keep our town clean“ bordelu píchul přední kolo. Aplikuji antipichový sprej, ale po 10 km musíme dát novou duši. Zvladame to za rekordích 40 minut. Hranice na botswanské i jihoafrické úřadovně naprosto v pohodě. Jen se úředník velice divil, jak můžeme v takových končinách jezdit na motorce. Asi tu motorkáře dlouho neviděli a po nás zřejmě dlouho neuvidí. Pomalu se smráká a my zatím marně hledáme ubytko ve městě Mafikeng. Ale žádné nám moc nevyhovuje. A tak podle ukazatele, že Country Lodge je 2 km, nacházíme po 6 km za městem opuštěný ubytovací rezort. Jsme tu sami. Ale na recepci podle rosvícené obrazovky televize někdo je. Pronikavý dvojhlas našich klaksonů konečně nutí chlapíčka přijít k bráně. Ten ale nerozhoduje. Volá majiteli, který za 20 minut přijíždí. To už je docela tma. Ubytko je žalostné. Nakonec za 250 Randů si bereme jen jednu holochatku s betonovou podlahou, postelí, záchodem a sprchou. Zde bude spát Jirka. Já si stavím stan u motorek. Nějak to dnes přežijeme. Sprcha a lahev whisky náladu však nechá upadnout. Info o cestě: Najeto většinou po asfaltu a šotolině 561 km. Ubytko : Country Side Lodge (S25 47 28.1 E25 35 09.2) ? Den dvacátý třetí – „Po 640 km odbočte do cíle vpravo“ Ráno rychle balím stan, spacák a karimatku. Jirka kupodivu spacák též. Do místních lůžkovin se neodvážil. Zadáváme do naich navigací cíl naší cesty, pension v městě Bristown. A už slyším z mého reproduktorem vybaveného držáku GPS: „Jeďte 640 km a pak odbočte vpravo do cíle“. Toto hlášení dostatečně vypovídá o dnešní etapě. Čeká nás mnoho set km nudného rozpáleného asfaltu po náhorní plošině střední části JAR. Zastavujeme zhruba každých 200 km. Kvůli tankování nebo se jen tak protáhnout. Je to monotónní. Občas se objeví zpestření, jako je závod s nákladním vlakem, jedoucí desítky km naším směrem tratí vedle silnice. Nebo mávání vesničanům. Jsou milí. Krajina je ale již jiná jiná. Jsou zde malé farmy s oplocenými pozemky desítek, možná i stovek km2. Někde se pase dobytek, jinde jsou nedohledné obdělávané lány. Jezdí zde obrovské nákladní soupravy, které by z našich silnic kvůli jejich hmotnosti asi rychle vykázali. Jejich rozjíždění je na několik set metrů brzdí motorovou brzdou dlouho předem už třeba 200 metrů před křižovatkou. Dnes bydlíme v soukromí v malém téměř rodinném penzionku. Zpočátku jsme tu sami, ale pak se setkáváme s výcvikovým instruktorem parašutistů jihoafrické armády, starším manželským párem, který zde jezdí mnoho desítek km denně na kolech a s dalšími spolunocležníky. V obchodě si na ráno kupujeme vajíčka. Bude suprová snídaně. A k vajíčkům patří špek. A tak kupujeme i dva zabelené do igelitu. Mlsná nás večer při víně, ale nutí jeden ze dvou koupených špeků načnout. Špek to ale není. Na pumpě jsme zakoupili kousky zabalené syrové sušené ryby. Ale mlsná je mlsná. Tak jestli se mi po tomhle neudělá špatně, tak už asi po ničem. Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 630 km. Ubytko : Small pension in Bristown (S30 35 16.2 E23 30 18.3) ? Den dvacátý čtvrtý – Policajti od Tří sester Vaječná omeleta s cibulkou byla i bez nasolené syrové ryby velmi dobrým zpestřením našeho jinak už dost jednotvárného jídelníčku. Paragán odjel za svítání připravovat výsadek v Brazílii, jak se nám večer pochlubil a teplota je nevídaně nízkých 26C. Projíždíme ještě dopoledne moc hezkým městečkem Beufort West. Klasické centrum s anglickou koloniální architekturou a černošské slumy na obou koncích města. Tankujeme a daváme si Wimpyho tradičně kávu. Mistni prdelatá manažerka je ochotná a milá. Jirka dofukuje pneu a remcá, že si je zbytečně ničí hrubým podhuštěním. A proto je na tom hůře s jeji vydrží než já. Na svoji E09 vzadu a ve Windhoeku koupenou TKC80 vpředu nedám dopustit. Ale respektuji Jiřího heslo „Michelin desert for ever!“ Sjíždíme z náhorní plošiny průsmykem do městečka se třemi pyramidám podobnými horami okolo s názvem Tři sestry. Asi zde Fanánek nalezl inspiraci. Zde nás čeká velká policejní kontrola. Chtějí vidět vše. Pasy, techničáky, řidičáky. Jiří má v pase náhodou vložených 20 USD. Velmi je to zaujalo a zajímá je, kolik je to Randů. Po sdělení přepočtu na Randy usoudí, že to ani jako úplatek myšleno být nemohlo. Detailně si prohlížejí naše motorky. Holt zvědaví policajti od Tří sester. Dnes do cíle naší etapy to nemáme tak daleko jen asi 330 km po asfaltu a 50 km po šotolině. Pohodová etapa, do cíle ve městě Prince Albert dorážíme už v 14:30. Stavíme stany v soukromém kempu na zahradě lehce obtloustlé ale velmi milé běložky. Užíváme si několika hodin bez motorek v hezkém prostředí. Děláme běžnou údržbu motorek a Jiří si pere svoji jezdeckou spodní výstroj ručně, jen ve slipech, přestože ihned dostává nabídku od paní kempingové na machine cash v jejím domečku. Já jsem si vypral včera. Na grilu připravujeme klobásky, zřejmě z nějaké antilopy, a slaninu. K tomu výborné místní červené. Odpočatí, nasycení a napojení plánujeme trasu na zítřejší den. Přejezd nedalekých hor k Indickému oceánu. Věci tu necháme. Kemp a prostředí okolo si zaslouží, díky časové rezervě v itineráři, pobýt zde dvě noci. Vedle nás je ve stanech nás ubytována skupina asi 20 holek z Cape Townu. Bude to asi ještě zajímavý večer. ? Den dvacátý pátý – Už zbývá jen Severní ledový Holky ve stanech kousek od nás švitoří už od půl šestý. Nedá se pořádně spát. Dělám snídani a jsem zvědav, kde se Jiří objeví. Včera večer jsem se zapovídal vedle u dam a on se ztratil. V půl sedmý vylézá stanu. Svého a sám. Ostatně do toho jeho Jurečka se nevejdou ani jeho cestovatelské sandály, když tam zaleze. Před cestou do hor ještě nakupujeme jídlo na večeři a snídani druhého dne a lehce po osmé na lehko vyrážíme do hor a k oceánu. Hory jsou tu zcela jiné, než jsme zde dosud viděli Na skalách, obracených na jih k moři, je souvislé vrstva světle zeleného lišejníku. Po pár km odbočujeme na horskou šotolinovou cestu a šplháme asi 800 výškových metrů do prvního horského sedla. Velmi to připomíná offroadové cesty v Alpách. Je zde však několik dílčích rozdílů: - je tu všude evidentně více pštrosů, - místo králíků a zajíců tu před předním kolem přebíhají opice, navíc děsně řvou, - v Alpách težko potkat peleton černoských cyklistů, - je to od nás kapku dál, a to je asi vše. Po více jak 150 km po JAR Alpách jsme v Jiřího oblíbeném měste George u pobřeží Indického oceánu. Sjíždime konečně na úroveň mořské hladiny a jasná obloha se okamžitě zahaluje do mraků a teplota klesá o dalších 5C. Parkujeme u oparem zahalené písečné pláže, do které bije příboj Indického oceanu. Když na pláži u oceánu, tak i s koupelí. To je jasný. Jdeme na to. Jen je trochu divný, že se tu nikdo nekoupe, ačkoliv je na pláži pár lidí. Jdeme se vykoupat. První kontakt našich těl se slanou vodou Indického oceánu nám však rychle napoví. Voda nemá snad ani 15C. Ale pár minut volného stylu si proti příboji dávam. Když už jsem do tý ledárny vlezl. Jirka nabírá do lahve vodu a obřadně omývá přední vidle našich strojů vodou Indického oceánu. Tento tradiční obřad jsme již podobně učinili i na obou stranách Jižní Ameriky. A tak už nám zbývá pouze Severní ledový. Že by tip na další naší cestu? Ke koupání v oceánu a slunění na pláži patří pořádná zmrzka a tak si ji v místním stánku dáváme. Hodinová plážová pohoda se vším všudy. Jedeme dalších 50 km po pobřeží na východ a pak bereme směr opět do hor ve vnitrozemí. Asfalt končí a dál je šotolina plná děr a rolety. I honosné domy na pobřeží jsou vystřídány cernošským slamem. Jirku nejvíce zaujal velký námořní kontejner s nápisem "Professional Shoes Reparation". Bohužel si ale v kempu zapomněl vzít sve jedinečné cestovatelské sandálky, které jsem se mu včera ne zrovna úspěšně snažil spravit. Tak sem budeme muset asi zitra zajet. Tolik mu na nich záleží. Je před námi cca 120 km čistého horského offroadu krajinou připomínající Nízkou Fatru. Jede se moc hezky. Jen jsem málem asi přejel konec přes cestu se plazící Mamby černé. Do kempu se vracíme vinicemi obloženým údolím Prince Alberta. Často si to po okraji silnice štrádují velké želvy. Jejich inteligenci ale netestujeme. Do kempu prijíždíme před šestou večer. Holky vedle v kempu už jsou srocené a mají vyhlašování vítězek jednotlivych vložených soutěží dnešního dne. Afrikánštině moc ještě nerozumím, ale řekl bych, že oceňují ty, které se dnes tvářily nejblběji a které nejkrásněji či něco podobného. Večer zapadající slunce vytváří na západní obloze výrazný optický jev. Ze spodu ozařuje souvislou vrstvu mraků, které pak odrážejí jen větší vlnové délky světla. Celá západní oboha tak červeně září. Takhle intenzivně jsem to snad nikdy v životě neviděl. Moc hezké. Večeře na grilu má dnes dva chody. Jsem docela přejeden. Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 435 km. Ubytko : Olienhof Camp (S33 13 06.8 E22 02 12.1) ? Den dvacátý šestý – „Jak se vám tu kópe?“ Holky od vedle už balý své stany. Respektivě jsou jim povětšínu baleny najmutými instruktory a tak není důvodu zde déle otálet. Balíme, vaříme snídani a lehce po osmé vyjíždíme z městečka Prince Alberta po šotolině opět do hor. Nejdříve stejnou cestou, jako včera. Dnes ale s plnou náloží. Kupodivu mi težší motorka na děravé horské šotolině sedí více. Zvláštní. Za pštrosí farmou se již definitivě oddělujeme od včerejší trasy a míříme na západ. Opět po šotolině. Sjíždíme jeden z mnoha kopců dolů do údolí a já vidím na protějším svahu známou siluetu. Jsou to žirafy. Tři dospělé a několik mláďat. Žirafy bych tu opravdu nečekal. Ale ve zdejší krajině se kromě zemědělsky obdělávaných oblastí nacházejí i národní parky. Většinou soukromé. A toto je jedenz nich. Krajina se pomalu mění z horské stepi na úrodná a obdělávaná údolí. Jsou tu ovocné sady a občas i vinice. A v každém takovém údolí je nejméně jedna pštrosí farma. Cestou potkáváme i zástupy vesničanů, jak jdou do nedalekého kostelíka na nedělní bohoslužbu. Jsem rád, že Jiří vybral právě tuhle cestu horskymi údolími po šotolinách. Mám to moc rád. Je také občas patrno, že touhle cestu na motorce nevyužíváme jen my. V mnoha zatáčkách je vidět, jak to místní borci a borkyně na silných stojích nezvládají a jednostopé brzdné dráhy končí nezřídka kdy mimo cestu. Asfaltova Route 62 (místními přezdívaná sexy too), na kterou přijíždíme, je Mekkou motorkářů v JAR. Za dosavadních najetých 9 tis km jsme jich tolik neviděli, jako za těch pár km po této horské silnici. Odpoledne se stavíme na kávu pivo v místní restauraci a ja opravuji zkrat napájení navigace. Na tý roletě se mi to někde uklepalo. Moc se tomu nedivím. Pozdě odpoledne přijíždíme do vyhlášené vinařské oblasti okolo města Robertson. Vinice jsou uplně všude. Po chvíli hledání se rozhodujeme pro malý a hezký kemp mezi vinicemi a řekou. Teplá voda láká neodolatelně ke koupeli. Plaveme si to ve vlnách a najednou na nas z břehu dva kluci volaji libozvučným moravskýmm akcentem: "Jak se vám tu kópe?" Jsme v šoku. Brňáky jsme tu opravdu nečekali. Dva kluci si v JAR koupili krasnýho Defika, perfektně si ho za pár dnů připravili a vybavili. Jednou na několikaměsíční cestu zhruba stejnou trasou, jako jsme s Jirkou dali za necelé čtyři týdny. Ale oni si cestu budou vychutnávat plnymi dousky. Jsou to kite-surfaři a rybáři, tahajicí sumce i ze zdejší řeky. Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 348 km. Ubytko : Skurwekop Camp (S33 49 30.7 E19 48 26.9) ? Den dvacátý sedmý – K nejjížnější moravské vésce a ještě kousek dál Moravští kluci v Defíku ráno odjíždějí si do Kapského Města vyzvednout víza do Namibie už v šest ráno. Právě vstávám a přeji jim hodně štěstí na jejich tříměsíční cestě. Poslední celý den na motorkách je před námi. Jedeme na nejjižnější Afriky - Střelkový mys. Místo „soutoku" Indického a Atlantického oceánu. Mě blbne navigace a tak Jirka opět plánuje trasu. Musím říci, že opět naprosto skvěle. Minimum asfaltu. Hodne offroadu. Když za zakladní školou ve městě Napier odpočujeme na písečnou cestu, po které někdo jel terénním autem naposledy před mnoha dny, mé motorkářské srdce plesá. Občas musíme v horském terénu cestu hledat. Jedeme naprostou horskou divočinou a věříme, že navigace nelže a dovede nás zpět do nějaké civilizace. Nelhala. Vyvedla nás z naprosto nepropustného terénu, kde byly projeté pouze dvě stopy od lesních strojů, do městečka Elim. Elim je neuvěřitelná nejjižnější Moravska véska na světě. Byla založena misionáři z Moravy v předminulém století a postavena přesně podle vzoru moravské vesnice z okolí Ivančic. Malé baráčky, doškové střechy, typický moravský kostelík. V původním stavení moravske mise je teď muzeum a před ním vlaje česká vlajka. Neuvěřitelné. Před prohlídkou muzea si dáváme v místním šopíku kávu. Jiří se ptá na opravnu obuvi pro své cestovatelské sandálky, ale paní mu nabízí pouze vteřinové lepidlo. Necháváme Moravu jižní Afriky za našimi českými spzetkami a po šotolině jedeme k cíli naší dnešní cesty, na nejjižnšjší místo černého kontinentu, na Střelkový mys. Míjíme maják a po dalších pár stovkách metrů jsme na místě. Příboj žene obrovské vlny obou oceánů proti nevelkým skaliskům. Na jejich výběžku je malá mohyla s měděnou deskou a označením místa, kde se setkává Indický a Atlantický oceán. Jsme opravdu na nejjižnějším místě Afriky. Fotíme a dáváme si na oslavu zdololání jednoho z milníků naší cesty mini lahvinku koňaku. Krásné místo. Byl jsem letos na Nordkappu. Ale tam je k vodě 300 m vysoký sráz. Zde lze oba oceány vzít do dlaní. Nechávám Jiřího o samotě. Rozhodl se zrovna na tomto místě pietne zanechat své cestovatelske sandálky. Rozumím mu, je na ně citově velmi vázán. Provázely jeho kroky po čtyřech světadílech a právě zde se nenávratně rozpadly. Jiné torzo, tentokrát rybářské lodi kousek dál svědčí o tom, že toto jinak idylické místo dokáže být i dost zrádné. V městečku L’Agulhas, nejižnějším městě Afriky si dáváme rybu. Jak jinak. Skvělou. Obdivuji také místní starý kostelík. Bohužel je zavřený. Je to zřejmě zdejší nejstarší stavba. Ostatní budovy jsou nové. Většinou se jedná o rekreační vily u moře, z nich dobrá třetina je na prodej. Má-li tedy někdo zájem, jeďte tam, výběr je vskutku široký. Jedem zpět k našim stanům nedaleko vinařského centra Robertson opět většinou po šotoline. Je po dešti, docela zima a hodně to fouká. Připomíná to argentickou pampu. Tam jsme taky jeli celou dobu po rovině nakloněni na jednu stranu. Večer dnes máme slavnostní, je poslední na naší cestě po jižní Africe. Předkrm - opékané klobásky a jako hlavní chod je hovezí steak. Úžasně dobrý. Rozpadá se přímo na jazyku. K tomu dvě láhve místního červeného je více než důstojné završení dnešního dne. Vína jsme od paní majitelky kempu dostali zdarma za podmínky, že se ještě někdy ukážeme. Zítra nás řeká už jen přesun do Kapského Města, balení motorek pro přepravu na lodi a odlet domů. Info o cestě: Najeto po asfaltu a šotolině 375 km. Ubytko : opět Skurwekop Camp (S33 49 30.7 E19 48 26.9) PoP: - Moravian Mission House in Elim (S34 35 36.4 E19 45 38.7) - Cape Agulhas (S34 49 58.7 E20 00 00.2) - Fish Ship Torzo View (S34 49 45.2 E19 59 01.8) ? Den dvacátý osmý – Loučení nejen s Afrikou Rána jsou pro nás již rutinou. Budík v mobilu nařízený na 6:00 už ani nemusí zvonit, budím se nejpozději 5 minut před tím. Vyndávám provětrat spacák a dávám vařit vodu na kávu, pak ranní hygiena,... Zaběhlý postup se opakuje přesně danými kroky, řízenými pomalu stále ještě polospankovou myslí. Dnešní ráno je ale v něčem jiné. Je poslední na naší cestě po jižní Africe. Je před námi jen jen asi 150 km do Kapského Města, balení motorek pro jejich transport lodí do Evropy a večer odlet přes Dubaj do Prahy. Podobně jako Jirka se svými sandálky včera, i já se loučím s plachtou na motorku, kterou sebou tahám už snad 10 let. Nechávám ji zde, u vinic. Jiří ji nejdříve nemohl přijít na jméno, ale od lijáku u nosorožců, když jsme pod ní popíjeli whisky, seznal její účelovost. Balení věcí nám trvé déle než obvykle. Už podvědomě připravuji jednotlivé věci tak, abych je mohl následně roztřídit do tří hromádek. Co se poplaví s motorkou, co poletí se mnou a co zůstane tady. Loučíme se s milými vlastníky kempu a vyrážíme už jen po asfaltu krajem vinic do města Worchester. Na silnici je docela provoz a v protisměru nás míjí očíslované historické motocykly a auta. Asi nějaký závod. U města Peer se silnice stáčí do hor. Jsme pouze v nadmořské výšce necelých 400 m.n.m. ale horská krajina vypadá téměř úplně stejně, jako někde v Alpách, ale o nějakých 2000 metrů výše. Zvláštní hory. Silnice do Kapského Města vede tunelem a dá se jet i přes sedlo. Motorkářské srdce mi říká jet sedlem, pragmatické rozhodnutí jet tunelem je ale jediné rozumné pro bezpečné a rychlé nablížení do cíle naší cesty. Cesta z hor nás už vede po široké dálnici do více jak třímilionového města pod stolovou horou. V centru je však totální zácpa. Na motorce, po vzoru místních motorkářů, jedeme mezi pomalu popojíždějícími či stojicími auty docela v pohodě. Ještě v obchodě kupujeme olej ve spreji na konzervaci motorek proti účinkům slaného vzduchu na lodi. Ve spediterské firmě jsme již očekáváni. Připravujeme motorky na jejich téměř měsíční cestu lodi. Loučím se zde i se svymi krosovými botami, které více než dobře chránili mé kotníky za posledních více jak 80 tis kilometrů na motorce. Třeba tu ještě někomu poslouží. Bude-li mít nohu 47. Administrativa se šéfem firmy Adrianem je za chvilku hotová a my taxíkem odjíždíme na letiště. Jsou to přesně 4 týdny, co jsme po stejne trase přijížděli a mě to najednou připadá, jako by to bylo včera. Zvláštní. Na letišti měníme zpět zbytek Randů na USD a už jen devítihodinový let do Dubaje a zítra ráno dalsi šestihodinový do Prahy. Uteklo to. Viděli jsme a projeli téměr vše, co jsme měli původně připraveno projet a vidět. Myslím, že jsme viděli i něco navíc. Najeli jsme bezmála 10 tis km a náš denní průmer se blížil 400 km. A to hlavní, nic zlého se nám nepřihodilo a motorky fungovaly bez závaznějších problemů. Jsou to bezva stroje Byla to krásná cesta. Odkazy na 1. a 3. část cestopisu: Část 1. Část 3.

Gastrovýlet přes SK, H, HR, BiH, SRB, BG, GR

Mon, 29 Dec 2014 08:34:52 +0100

Loni u Ohridského jezera v Makedonii jsem kamarádům slíbil, že si uděláme pěkný výlet do Bulharska k Černému moři. Slíbil jsem také, že cestu naplánuji přes „hory, doly, černý les“ balkánskými státy. Nakonec jsme kvůli vydatným dešťům, které nás doprovázely většinu výletu, skončili u moře v Řecku kousek od poloostrova Chalkidiki – ale vůbec to nevadilo. Plány jsou přece od toho, aby se mohly měnit. Mělo nás jet ještě o něco více, ale kvůli práci a kvůli zdraví pár dobrých kamarádů muselo bohužel akci odříct. Sestava je tedy následující: Tonda-BMW R1200GS, Uzel-BMW R1200GS, Hovězák-BMW R1200GS, Dr.Žák-BMW R1200RT, Jirka-BMW R1200GSA, Joe-BMW R1150GS, Karlos-Yamaha XT660Z Ténére. 12.6.2014 Je krásné počasí. Sraz máme před 15h na dálniční Shellce u Podivína. Po „zdravici“ odjíždíme směr Bratislava. V Bratislavě chytáme neskutečně dlouhou kolonu. Jet autem, tak tam stojíme ještě teď. Pokračujeme na Gabčíkovo, Medveďov na hranice SK/H . Dále přes Gyor, nevyslovitelný Székesfehérvár, Szekszárd, Bataszék. U Bataszéku za železničním přejezdem odbočujeme z hlavní silnice doprava a míříme pryč mimo obydlí. Za chvíli se naskytne odbočka na šotolinu a po pár kilometrech nacházíme pěkný plácek mezi vinicemi. Během chvilky máme postavené stany a rozjíždí se žranice z domácích zásob – uzené, klobásky, 6 litrů vína, pivo…. Spát jdeme okolo půlnoci – „kdo se ráno nestydí – ten se večer nebavil“. Najeto cca 400km. 13.6. 2014 Vstáváme okolo 6,30h. Obloha je zatažená. Po snídani balíme „ležení“ a jedeme zpět na hlavní silnici do Bataszéku a dále na Mohács. Pak hranice H/HR u Udvaru. Začíná lejt – ale jakože hodně – jdeme do nemoků. Směr Osijek, Dakovo, Slavonski Samac. Tam chceme překročit hranice do Bosny. Celnice je však kvůli záplavám uzavřena a jsme posláni na přechod do Orasje. Tudy jsme sice nechtěli, jelikož ta cesta z Orasje na Tuzlu bývá neskutečně přetížená, ale nic naplat – jiný přechod po záplavách nefunguje. V zatáčkách se dost „brzdíme“, jelikož v tom lijáku ten balkánský vápenatý asfalt slušně klouže. Za Tuzlou přestává pršet. Před městečkem Kladanj v obci Stupari dáváme oběd – výbornou vývarovou polévku a 300g grilovaného masa. Pokračujeme směr Vlasenica, Miliči, pak silnice R452 (občas dobře rozbitá – skoro šotolina), jede se kolem obrovských lomů, před Srebrenicí doprava směr hranice se Srbskem v Bajina Bašta – moc pěkný úsek cesty. V Bajina Bašta překračujeme hranice, které tvoří řeka Drina. Odbočujeme směr národní park Tara a Peručko jezero. Stoupání a zatáčky nad Peručko jezero nemají chybu . A ty výhledy……super. Projíždíme národním parkem Tara (směrem na Mitrovac) – moc pěkné cesty a kopce. K večeru nacházíme malý kempík s degustací domácí hruškovice v obci Kremna. Majitel kempu je starý pán, který má přímo v přístřešku v kempu „palírnu“. Líbí se nám tam. Ani nerozděláváme stany – přespíme v přístřešku. Večer je zase ve znamení zábavy. „Večer šohaj – ráno šohaj“. Najeto cca 510km. <--PAGEBREAK-->14.6.2014 Ráno mě probouzí bušení deště na střechu přístřešku – neprší, ono totiž vyloženě chčije. Vyjíždíme okolo 8,30h za vydatného deště. Moc pěkná cesta přes Šljivovica (přejmenováno na Slivovice), Zlatibor, Zlatarské jezero a Sjenici. Jen nám dokonalý zážitek kazí to, že se střídá liják s deštěm. Nad Sjenicí vjíždíme do rezervace Uvac. Odchytává nás hlídač rezervace a musíme si koupit „povolenku“ do rezervace. Na oplátku nám vysvětlí cestu k meandrům na řece Uvac. Zrovna chvíli neleje a ani neprší. Jedeme pěknou šotolinovou cestou napříč rezervací . Cestu bez větších problémů zvládá i R1200RT. Občas „zakufrujeme“, ale nakonec nacházíme správnou cestu k místu zvaném Vidikovac. Odtud se musí pěšky k meandru cca necelý kilometr. Na konci cesty u osamoceného „stavení“ (salaše), kde bydlí starý pán se starou paní děláme osudovou chybu, když nenecháme motorky odstavené na šotolinové cestě, ale otočíme se s nimi opatrně na přilehlé louce, abychom byli nachystaní do správného směru na zpáteční cestu. To najetí na louku kvůli otočení (ač jsme byli velice ohleduplní a nerozryli jsme to tam) rozlítilo starého pána natolik, že začal dost nadávat a mávat nad hlavou sekerou – snažili jsme se omluvit se, že v tom nebyl žádný špatný úmysl, a že se snad tak moc nestalo, když jsme mu najeli na louku a nic nepoškodili (nevěděli jsme, že louka patří jemu, a že těch 10metrů čtverečních přes které jsme přejeli je posvátných), ale mlel si pořád svoje, že je to tam všechno jeho, a ať se klidíme odkud jsme přijeli nebo se nezná. Přišlo nám to docela směšné, ale respektovali jsme to – on omluvu nepřijal, a my nechtěli, aby mu z rozčílení praskla žilka. Asi se to tam občas turisty jen hemží a on jich už má třeba plné zuby. Začíná opět pršet. Dodnes mě to mrzí a musím se tam někdy vrátit – na výhled na meandr řeky Uvac jsem se velice těšil. Pokračujeme ze Sjenice na Novi Pazar – pěkná cesta a pěkné zatáčky – chvíli i neprší, tak si děláme obědový piknik na odpočívadle u silnice. Dále na město Raška, a potom směr hranice s Kosovem. Kousek před hranicí odbočujeme doleva do národního parku Kopaonik. Leje a leje. Jedem krásnou zatáčkovitou cestou přes Cajetina, Kostovac, horské středisko Suncani Vrh, přes průsmyk Jaram (1778m.n.m.) – furt v šíleném lijáku – občas je mlha a je vidět tak na 50 - 100 metrů. Ale zatáčky jsou tam moc pěkné a občas se nějaký výhled při rozestoupení mraků a mlhy naskytnul – určitě se tam musím vrátit (za hezčího počasí). Pod průsmykem si v hospodě dáváme kávu a dezert. Leje, leje, leje, leje. Následuje „vodou chlazený“ zrychlený přesun přes Brus, Blace, Prokuplje, Leskovac, Vladičin Han. Přestalo pršet. Ve Vladičin Han bereme penzion „Villa Gracia“ – majitel je motorkář a když se prý kdokoliv z ČR odkáže na naši výpravu, tak má 10% slevu. Večer jdeme do restaurace na pivo a výborné špagety se sýrovou omáčkou. Najeto 450km. <--PAGEBREAK-->15.6.2014 Vypadá to slibně – ráno je venku nádherně. Balíme a po snídani v restauraci (vinikající tousty a hemenex) vyjíždíme směr Surdulica, Vlasinské jezero, Bosilegrad, hranice SRB/BG – pěkná cesta, spousta zatáček. Překračujeme hranice a míříme na Kyustendil. Za ním v obci Nevestino odbočujeme doprava na cestu okolo řeky Struma do Boboševo – zase moc pěkná rychlá zatáčkovitá cesta. Dále směr Rila. V Rile dáváme výbornej oběd – skvěle udělané kuřecí steaky, salát a opékaný chleba. Dr.Žák sice říká, že kuře a ryba není maso, ale nakonec si taky pochutnal. Pokračujeme dál a na začátku obce Pastra odbočujeme doleva na nenápadnou úzkou cestu (cesta je šotolino-betonovo-asfaltová) do hor ke Kalinským jezerům ve výšce okolo 2500m.n.m. (díky Sajmonovi tady z fóra za parádní tip). Počasí je zatím pořád jakž takž slušné – mraky se sice honí, ale zatím neprší. Výhledy jsou super. Zatáčky k vrcholu jsou dost „technické“ – to mám rád. Bohužel se dostáváme jen do cca 2100m.n.m. Dále je sněhové pole. Je ještě moc brzo – chtělo by to sem jet až tak v červenci. Škoda. S Karlosem si tedy děláme ještě kousek výšlap k pěknému vodopádu. K jezerům je to ještě pěkných pár kilometrů – to bychom pěšky nedali. Tak jedeme zpět dolů a míříme k Rilskému monastýru. Nádherný klášter a nádherné místo. Po prohlídce jedeme dále na Kirilovu Poljanu a pod Ribni jezera. Kousek je ještě asfalt, a pak šotolina – pěkné svezení a výhledy na zasněžené hory. Cesta končí kousek odu nějaké chaty u turistického odpočívadla. Dále k jezerům to jde už jen na oslovi nebo pěšky. Jdeme se ještě podívat k peřejím na řece která teče od jezer, Hovězák si dá cigárko – nasáváme atmosféru. Je dost zataženo a zase začíná pršet. Tak to balíme a jedeme zpět na Rilu. To už fest leje. Najíždíme na hlavní silnici na Blageovgrad, v Simitli odbočujeme na Razlog. Za Razlogem v městečku Kraishte zapadáme do hotelu. Dobrá nálada ani kvůli počasí neupadá. Večer u piva ale probíráme co dál. Za okny hotelu pořád leje. Výhled počasí na další dny na oblast severní strany pohoří Pirin, východní strany pohoří Rila a v centrální části pohoří Stará planina, kam jsme měli v úmyslu jet, není nijak přívětivý – má pořád lejt. Na pobřeží Černého moře, kde jsme se chtěli dva dny válet, jsou podle zpráv záplavy a evakuují tam turisty a počasí tam má být nadále velice špatné (a taky podle všeho bylo). Koukáme tedy na meteoradar a jediné slušné místo tou dobou bez deště je podle všeho Řecko. Dávám hlasovat, že to tedy otočíme na jih – bez výhrad odsouhlaseno všemi. Spát jdeme před půlnocí. Najeto cca 350km 16.6.2014 Ráno snídaně v hotelu – skvělá vaječná omeleta, kafe, džus – a hlavně venku neleje….sice je zataženo, skoro černo, ale neleje. Jedeme moc pěknou cestou směrem na Gotse Delchev. Čím víc se blížíme k jihu, tím je počasí lepší. Postupně je až polojasno. Paráda. V Gotse Delchev odbočujeme doprava na Gorno Spanchevo, Kulata – nad Gotse Delchev jsou nádherné zatáčky – super povrch až nahoru do průsmyku. Pěkná cesta pokračuje až do Kulata na hranice BG/GR. My si ještě děláme zajížďku přes vesničku Pirin. Pěkná šotolinová cesta dlouhá cca 20km – vede severně od hlavní silnice z vesničky Pirin do Gorno Spanchevo (dá se ale dojet až do vinařské obce Melnik - cca 50km). Dr.Žák a Jirka jedou po hlavní silnici a budou na nás čekat někde ve stínu v Gorno Spancevo. My si zatím užíváme šotolinu a pěkné výhledy do údolí. Hovězák si v jednom místě ustlal, ale nic se nestalo – ani šrám na egu ?. Dojíždíme spokojeni do Gorno Spanchevo k obchodu, kde na nás Jirka s Dr.Žákem čekají. Dáváme si studenou colu a zmrzlinu, a pak pokračujeme do Kulata na hranice. Počasí se ještě vylepšuje – a začíná být slušné vedro (člověk je věčně nespokojený tvor). V Kulata si dáváme výborný oběd – polévku, vepřové medailonky, špíz, salát, vaječnou omeletu – jsme nacpaní k prasknutí. Zalejeme to „radlerem“ a mizíme do Řecka. Nejrychlejší tranzit směr Soluň. V Soluni si „užíváme“ průjezd centrem ve 35-ti stupňovém vedru. Provoz je jak to už v takových městech bývá docela ukrutnej – auta, skůtry, motorky, autobusy – zleva zprava – ale za chvíli se adaptujeme. Zastavujeme se na chvíli na nábřeží v Soluni. Domlouváme se, že pojedeme kolem moře směrek k Chalkidiki až narazíme na nějaké pěkné místo k odpočinkovému „válení“. Vyhrála Nea Kalikratia. Tam je spousta hotýlků, hotelů, penzionů, apartmánů - jen si vybrat. Na nábřeží v Nea Kalikratia se s námi dává do řeči Řek, který se nám představuje jako Paul. Prý má jeho kamarád hotel vzdálený 70 metrů od pláže a zařídí nám tam bydlení. Hovězák si s ním sedá do jeho rozhrkaného Peugeotu 106 a jedou to spolu zařídit. Za chvíli se vracejí – vše domluveno – cena 15€ se snídaní – paráda. Paul má na nábřeží tavernu, tak se s ním domlouváme, že mu večer půjdeme udělat útratu. Ale zatím je teprve odpoledne, tak jdeme k moři na koupačku. Bezvadný – moře má 28°C. U Paula v hospodě je to večer slušnej punk. Pivo do nás padá jak Němci do krytu, kořalky (naše slivovice a jejich Ouzo a Metaxa) se „podávají“ ob jedno pivo – to budeme ráno vypadat. K večeři dvě mísy mořských plodů – super. V noci na ulici před hospodou tancuje Hovězák s kuchařem a Paulem „Řeka Zorbu“ – mazec. Bavíme se dobře. Umíme si to udělat hezký ?. Po půlnoci s Dr.Žákem, Jirkou a Karlosem odpadáme a jdeme spát na hotel. Zbytek se jde ještě bavit do baru, který pojmenovali „Modrá ústřice“. Co se tam dělo si nikdo z nich nepamatuje ?. Najeto cca 330km. <--PAGEBREAK-->17.6.2014 Naštěstí je dnes odpočinkový den – polovina mužstva má ráno u snídaně„bolehlav a bolebřich“. Jdeme se vykoupat, a pak projít po městě – což se zvrhlo na „tour de taverna“. Po druhém pivu už jsme všichni zase OK. Zbytek dne jen válení se u moře a koupání, pití a jídlo. V jednom z hotelů na pláži se na „zahrádce“ dáváme do řeči s hotelovým personálem – je mezi nimi i jedna Češka a Slověna. Poradili nám, kam jet další den na výlet. Večer sedíme u nich na „zahrádce“ – sýry, salámy, olivy, víno, campari……..Spát jdeme zase až po půlnoci. 18.6.2014 Po snídani jedeme na výlet, který nám poradily holky z hotelu – Jeskyně Petralona. Od záchytného parkoviště, kde necháváme stát motorky, nás k jeskyni odveze „vláček“. Jeskyně je moc pěkná – nádherné krápníkové sály. Přilehlé muzeum stojí také za návštěvu. Část výpravy jede potom zpět do Kalikratie lenošit a „vyhazovat si z kopýtka“, a druhá část se ještě jede na hodinku projet k poloostrovu Chalkidiki a potom po pobřeží zpět do Kalikratie. Odpoledne opět „válení, koupání a zhýralý život“ ?. Večer „tour de taverna“ se zakončením na našem hotelu několika lahvemi červeného vína. Najeto cca 60km. 19.6.2014 Brzo ráno se balíme a na snídani jdeme už oblečení v motohadrech a nachystaní k odjezdu. Tranzit do Bulharska. Chceme se zastavit v Melniku – krásná vinařská dědina. Pěkná „zkratka“ přes Dolno Spanchevo, Vranya, Harsovo, Vinogradi do Melniku. V Melniku procházka mezi sklepy a obchůdky z vínem = několik ochutnávek vína a nákup několika lahví vína sebou domů. Potom přes Lozenitsu (krásný výhled na Melnik a kopce okolo), Hotovo, Spatovo na hlavní silnici směr Sofia. Zajíždíme ještě směrem k Rile do dědiniky Stob zdolat Stobské pyramidy (pěkné přírodní útvary vzniklé erozí) - chtěli jsme se tu zastavit už před pár dny, ale to zrovna lilo jako z konve. Výstup z parkoviště k „pyramidám“ byl v 30-ti stupňovém vedru docela masakr – krpál nahoru na „hřeben“ je docela slušnej a Joe to málem odnesl infarktem. Ale jinak to tam bylo docela pěkné a zajímavé. Začínají se zase „honit“ mraky a občas sprchne. Před Dupnicou dáváme pozdní oběd – neskutečně dobrá polévka, grilované maso s kaškavalem a slaninou a k tomu pečené placky – fakt super. Pak průjezd okrajem Sofie směrem na hranice se Srbskem – Kalotina/Dimitrovgrad. Pokračujeme na Pirot a Niš pěknou „státovkou“ údolím a kaňonem řeky Nišavy. Zase prší. U Niše najíždíme na dálnici a „hrneme“ to na Bělehrad. Leje jako z konve a začíná se stmívat, takže u Paračína sjíždíme z dálnice a hned na okraji města zapadáme do hotelu. Motorky jdou do garáže, ve které nám majitel hotelu ukazuje čáru na zdi, kam až sahala před 14-ti dny při záplavách voda – mazec. Kdyby tam tehdy stály naše motorky, tak by z každé z nich trčel nad vodu jen plexištít. Dáváme rychlou sprchu a jdeme na pivo. Před půlnocí jdeme spát. Najeto cca 580km. <--PAGEBREAK-->20.6.2014 Skvělá, a fakt bohatá snídaně. Okolo 9h už jsme na dálnici směr Bělehrad. Pak Novi Sad, Szeged – už jen tranzitní nuda. Před Budapeští skvělej „dlabanec“ – dá se říct, že závěrečná hostina. Suprová gulášová polévka s obrovskými kusy masa, vepřové žebírko s volským okem a lečem s klobásou a hranolkama – jedli jsme to snad hodinu. Pak už jen pokračování tranzitu přes Budapešť, Gyor směr Bratislava. V Bratislavě děláme ještě společnou „ukončovací“ fotku a loučíme se pro nás již klasicky hláškou houslisty z „Titanicu“ – „bylo mi ctí si s vámi zahrát na této lodi“. Za Břeclaví odbočuje Dr.Žák a Karlos. My ostatní musíme ještě kousek popojet k Brnu. Okolo 21h už jsem doma s rodinou. Dnes jen s malou dešťovou přeháňkou najeto cca 870km. Celkem najeto cca 3550km. Letos to počasí fakt stálo za prd. Lijáky byly někde docela silné. Některá místa jsme kvůli tomu neviděli, a některá si neužili, tak jak bychom chtěli – ale to se prostě stává a počasí se ovlivnit nedá. Díky za skvělou partu kamarádů – chlapi bylo to s vámi jako vždy moc fajn. Tonda Fotogalerie: http://tonda1200.rajce.idnes.cz/Motovylet_pres_SK%2C_H%2C_HR%2C_BiH%2C_SRB%2C_BG%2C_GR_12.-20.6.2014/ <--PAGEBREAK--> 1. V Maďarsku - nocleh mezi vinicemi 2. V Chorvatsku na kávě před Osijekem - už prší 3. V Bosně - cesta z Vlasenice na Bajina Bašta 4. V Bosně - cesta z Vlasenice na Bajina Bašta 5. Jezero Peručac - výjezd do nár.parku Tara 6. V kempu v Kremna - degustace hruškovice 7. Večírek v kempu v Kremna 8. V rezervaci Uvac 9. V rezervaci Uvac 10. V rezervaci Uvac 11. Sjezd z průsmyku Jaram v nár. parku Kopaonik 12. Vlasinské jezero 13. Výjezd ke Kalinským jezerům v pohoří Rila 14. Výjezd ke Kalinským jezerům v pohoří Rila 15. Výjezd ke Kalinským jezerům v pohoří Rila <--PAGEBREAK--> 16. Sněhové pole ve 2150m.n.m. v Rile 17. Cesta na Kalinská jezera 18. Rilský monastýr 19. Rilský monastýr 20. Naše parta v Rilském monastýru 21. Cesta pod Ribni jezera 22. Na cestě pod Ribni jezera 23. Na cestě pod Ribni jezera 24. Peřeje pod Ribni jezera 25. Cigárko pod Ribni jezera - leje a leje 26. Večer v hotelu v Kraishte 27. Cestou z Kraishte na Gotse Delchev 28. Zkratkou z Pirinu do Gorno Spanchevo 29. Zkratkou z Pirinu do Gorno Spanchevo 30. Hovězák si lehce ustlal <--PAGEBREAK--> 31. Zkratkou z Pirinu do Gorno Spanchevo 32. Zkratkou z Pirinu do Gorno Spanchevo 33. Oběd v Kulata 34. Nábřeží v Soluni 35. U moře v Nea Kalikratia 36. U moře v Nea Kalikratia 37. Večírek v hospodě u Paula začíná 38. Dáme si do nosu 39. Hovězák s kuchařem 40. Mrtvoly 41. Už v tom zase lítáme 42. No comment 43. No comment 44. Nea Kalikratia 45. V hotelu u moře - Nea Kalikratia <--PAGEBREAK--> 46. Jeskyně Petralona 47. Jeskyně Petralona 48. Jeskyně Petralona 49. Kamarád kamarádovi vypomůže 50. Vinařská obec Melnik 51. Ochutnávka vína v Melniku 52. Vinařská obec Melnik 53. Pohled na Melnicko 54. Stobské pyramidy 55. Stobské pyramidy 56. Stobské pyramidy 57. Stobské pyramidy 58. Luxusní oběd před městem Dupnica 59. V kaňonu řeky Nišavy 60. Snídaně v hotelu v Paračíně 61. V garáži v hotelu v Paračíně - při povodních v Srbsku tu stálo 120cm vody 62. Závěrečný úžer v Maďarsku 63. Závěrečná fotka na pumpě v Bratislavě

Balkán 2013

Wed, 14 May 2014 09:42:57 +0200

Poznáte to, najlepšie tripy na motorke sú vždy tie, kde je tá najlepšia partia, lebo v závere boja to najdôležitejšie je, aby ste sa dobre zabavili. Keď ale prechádzate nádhernou krajinou ale partia nestojí za to, nebudete asi na ten trip spomínať v najlepšom… V tomto duchu sme sa poskladali minulý september aj my. Pôvodný plán bol v podstate prejsť každoročný Balkán iba s Mackom a vytýčiť trasu pre budúce balkánske tripy pre mnou založenú motocestovku www.mototours.sk, alebo slengovo mototursku. Nakoniec sa pridal aj Karol, ktorý s nami absolvoval rumunskú týždňovku v Júni, hoc nie celú. Dva týždňe pred odchodom sa nanominoval ešte aj Miro, čo bolo neklamným znakom toho, že táto trip-ka bude nepochybne jeden veľký žúr a sranda. Celkovo sme najazdili 3.799 km. 12.9. Bratislava - Smederevska Palanka, Srbsko 695,6 Odchod sme stanovili na 12.9. O 7:00 je stretko na OMV pri Ajpárku, samozrejme Miro triafa hneď tú prvú pumpu, ale poučený z minula keď nás tam s Mackom nevidí, pokračuje na ďalšiu. Čakáme už len na Karola, pretože vyrazil z Piešťan a samozrejme tiež triafa prvú OMV na Einsteinovej. Po krátkom telefonáte je ale s nami a môžeme v klude vyraziť smer Maďarsko a Srbsko. Kto pozná maďarské dialnice a cestovanie na motorke do Rumunska alebo na Balkán vie, že maďarské dialnice je čistý zabijak motorkovania. Keby tá krajina bola raz taká veľká, verím, že gro motorkárov by si nechalo motorky posielať vlakom na druhú stranu. Na začiatku hneď za hranicou kupujeme dialničné známky a pokračujeme ďalej. Stojíme až na odpočívadle asi 50 km za Budapešťou. Po 20 minútach pauzy odchádzame a vtedy nás ešte na parkovisku zastavujú policajti. Pýtame sa čo sa deje a vysvitne, že nám chcú len skontrolovať dialničné známky. Všetko prebieha ok, až kým Karol nezistí, že jeho ŠPZ prepísali na bloček s chybou, čo ale policajt chápe a nechá nás pokračovať ďalej. Dialnice sú teda v Maďarsku otrava, oproti tomu ale maďarská kuchyňa je niečo skvelé, čo sa nám potvrdzuje niekde pri Szegede v malej reštaurácii, do ktorej musíme zísť z dialnice, pretože maďari samozrejme popri ceste majú asi 2 reštiky za celú trasu. Dávame si domácu polievku a domáci perkelt a poviem Vám, ani sa nám nechce odísť, take je to všetko výborné. Ďalší problém v Maďarsku je platenie Eurom, resp. v odlahlejších oblastiach kartou. Nakoniec uja presviedčame, nech berie eurá a tešíme sa na prechod do Srbska. Do Srbska prichádzame okolo pol druhej a stojíme hňeď na prvej pumpe. Pamätám si, že je tu bankomat, aby sme mohli vytiahnuť peniaze. Kurz 1 EUR = 120 srbských dinárov nám síce nič nehovorí o cenách v Srbsku, ale benzín vychádza po prepočte okolo 1,2 eura, tak je to v princípe ok. Pokračujeme ďalej smer Belehrad. Celé Srbsko sa mi zdá po tie roky, čo tadialto chodíme rovnako rozkopané a stále v rekonštrukcii ako nemocnica Rázsochy v Lamači. Za Belehradom v obchádzkach sa dokonca schyľuje k dažďu. Stojíme na pumpe za Belehradom a to už naozaj dávame nepremoky. Hneď po odchode nás chytá brutálny dážď a ide s nami až nejakých 150km do cieľa, čo bol v tento deň hotel, v ktorom Rasťo prespal pred troma rokmi, keď sa vracal z Albánska. Ešte si robím srandu do vysielačky, že či tam ten hotel vôbec bude stáť. Rasťo ma presviedča, že určite, že to bola miestna 5 hviezda. Po príchode k hotelu zisťujeme síce, že tam stojí, ale všetkých 5 hviezd je zavretých, tak v daždi naťukám prvé možné ubytko do GPS a fičíme do asi 19 km vzdialenej Smederevskej Palanky, kde sa ubytovávame pri jazierku v hotelíku za stále výdatného dažďa. Izby sú nič moc, ledva sa do nich vojdeme, ale sme vďační za sucho. Večer klasicky večera, pivečko, nejaké drinky až do totálnej tmy. <--PAGEBREAK-->13.9. Smederevska Palanka – Mavrovo 454,5 Ráno vstávame skoro, lebo Rastík je ranostaj, o osmej sme už dole pobalení niektorí a objednávame raňajky. Okolo deviatej odchádzame smer Macedónsko. Cesta nám trvá strašne dlho, aspoň pre mňa je Srbsko nezaujímavá krajina, pride mi strašne monotónna, ale je možné, že len nepoznám jej zákutia. Do Macedónska sa dostávame poobede okolo druhej a rozhodujeme sa, že navštívime hlavné mesto a v ňom dame obed. Skopje je v princípe takmer hneď za hranicou, takže to nemáme ďaleko. Prichádzame rovno do centra a sadáme si do reštiky s vonkajšou terasou. Motorky parkujeme na chodníku a budia menší rozruch. Dávame si kebab a radler. Neďaleko od nás je námestie so sochami Alexandra Macedónskeho a inými a tak ich vo dvojiciach ideme očíhnuť. Kým sa kocháme, zase sa zaťahuje a za chvíľku sa spúšťa lejak ako z krhly. Motorky sa nám podarí presunúť pod barák do sucha a my vyčkávame v reštike, či dážď ustane. Pripomína mi to situáciu z roku 2008, keď sme ešte s Francúzom sedeli v reštike v Bachčisaraji na KRYMe a po 4 hodinách intenzívneho dažďa sme sa rozhodovali či pokračovať , alebo ostať. Tak ako vtedy, aj teraz sa s chlapcami rozhodujeme, že pokračujeme ďalej, len čo dážď mierne ustane. Cieľ cesty je Mavrovo jazero a tamojší hotel Delfín, v ktorom sme s Rasťom prespali 2 roky dozadu. Cez mesto nám ešte prší, dokonca aj chvíľu za mestom, ale dážď neskôr prestáva a do Delfína prichádzame ešte za svetla. Majú voľné a navyše tam je dole v reštike nejaký veľký žúr, takže sa radi zúčastňujeme. Pamätám si, že som šiel spať pred Mirom… 14.9. Mavrovo – Bitola 174,0 Ráno sa balíme a presúvame dole do reštiky na raňajky. Žúr musel trvať do rána, lebo čašník spí na lavici a nevieme ho zobudiť. Nakoniec prichádzajú ďalší účastníci žúru a darí sa nám vybaviť aspoň 4 omelety, nech sa môžeme čo najskôr pustiť na cestu. Chceme sa pozrieť do Mavrovského národného parku. Ako vychádzame hore, víta nás podobná panorama ako naše Nízke Tatry s tým rozdielom, že tu sa môže jazdiť na motorke, aspoň teda nikde nevidíme žiadne obmedzenie a sem tam prejde nejaké auto. Trávime hore asi 2 hodiny a nakoniec schádzame dole na druhej strane k hotelíku, kde si dávame kafe. Je krásny deň, slniečko, hotelík sa nachádza v kľudnej dedinke Lazarpole. Kecáme s recepčným, vraj sa tu v zime lyžuje a v lete je tam dosť cyklistov. Áno, podmienky na horskú cyklistiku tam naozaj sú. Pokračujeme ďalej smer východ po lesných šotolinách. Pár brodov, asi hoďka po lese a sme zase na asfaltke. Stretávame dve milé babky na aute, ktore zbierajú maliny pri ceste a majú z nás zážitok. Vydávame sa ďalej smer Bitola, po ceste zastavujeme ešte v reštike pri ceste a dávame si geniálnu pleskavicu. Podvečer dorážame do Bitolky. GPS mi vyhadzuje 2 hotely, ktoré sú beznádejne plné. V meste je nejaký veľký čurbes. Nakoniec nás policajt na moto doprevádza do hotela Premier niekde pri centre, ktorý je voľný a ubytovávame sa v jednom 4 miestnom apartmáne. Motorky dole pri hoteli, vraj sú úplne v bezpečí. Bola to pravda, čoho dôkazom je Karolova GoPro kamera zabudnutá na motorke a ráno tam bola tak neporušená ako ju tam nechal. Večer sa v hotelovom bare bavíme o tom ako ďalej zajtra a Miro s Karolom si vyberajú možnosť ísť cez Grécko, keďže tam ani jeden ešte na motorke nebol. Voľba teda padá na Meteoru, ktorá je cca 200km od hraníc, predtým však ešte chceme pozrieť Ohridské jazero, takže okolo 12tej už fičíme do hajan. Ku koncu sa k nám pripojil nejaký chalan od Komárna, že tam niekde robí niečo pre niekoho ale to si už až tak moc nepamätám, predsa len tá rakija čo nám dávali k pivu bola dobrá… <--PAGEBREAK-->15.9. Bitola - Camp Kalabaka, GR 413,1 Po raňajkách v hoteli sa balíme na motorky. Najdlhšie to trvá Mirovi, ktorý má každým dňom viac a viac batožiny. Dnes to už nezvláda niesť všetko v rukách a tak dokráča k motorke už s helmou na hlave. Počkáme, kým sa pobalí a kým nájde klúče od motorky a vyrážame smer Ohridské jazero. Je to menší okruh ktorý zvládame za doobedie. Na vyhliadke nad jazerom navyše stretávame típkov z Nového mesta, vraj sú tam na dovolenke. V Macedónsku by som ich teda nečakal, boli autom a zjavne si to užívali. Pokecali sme, spravili pár foto a vraciame sme sa naspäť do Bitolky. Tu dávame obed a po ňom ešte vybiehame do miestneho národného parku Pelister, ktorý je priamo nad mestom. Vcelku nezaujímavé a tak sa na konci otáčame a pokračujeme smer Grécko. Okolo tretej prekračujeme hranice a smerujeme smer Kalapaka. Cesta ide primárne po dialniciach, až posledných asi 60km ideme po bočnej ceste a na večer dorážame do kempu pod Meteorami. Rozkladáme stany ešte kým je ako tak vidno a za pol hoďku už sedíme pri pivku a Miro dáva svoje veci, aj hudbu aj historky. Smejeme sa do neskorých večerných hodín, kedy nám už z okolitých stanov začali nadávať nech sme ticho. Miro navyše dofajčil krabičku a už nemal čo, tak som mu napchal tabak do duralovej trubky od stanu a fajčil to. Odtial sa traduje nový názov: DURALKA. <--PAGEBREAK-->16.9. Kemperski Kalabaka, GR - Sarande, AL 228,1 Ráno sa prebúdzame relatívne skoro, je dosť zatiahnuté a vyzerá to na dážď. Rýchlo balíme stany a s prvými kvapkami sme v princípe zbalení, okrem Mira. Ten prehlasuje, že on nikam nejde, že sa potrebuje vyspať a že nech ho tam necháme. Chvíľu nám trvá presviedčanie, že nech sa zbalí a ide s nami. Nakoniec sa balí a za hoďku za intenzívneho dažďa už sedíme v spoločenskej miestnosti na recepcii, chalani si dávajú grécky jogurt s medom a premýšľame či sa vydať do dažďa alebo čakať. Miro navyše zisťuje, že v motorkovej bunde má ešte dve krabičky cigariet. Nakoniec dážď mierne ustáva, tak sa rozhodujeme ísť pozrieť Meteorky. To nám trvá asi hoďku, každú chvíľku stojíme a fotíme. Naozaj jedinečné kláštory, poniektoré sú stale neprístupné ľuďom a žijú v nich len mnísi. Po hoďke schádzame dolu a rozhodujeme sa naobedovať. V miestnej reštike si dávame kebab. Asi po hodine za dažďa odchádzame, ale mňe neštartuje motorka. Zisťujeme, že chyba je v baterke, tak na pumpe štartujem cez káble a ideme do kepmu, kde sme stanovali, ten je po ceste, navyše ja som si tam zabudol pas, takže sa zároveň pýtame, či sa niekde dá kúpiť nová baterka na BMW. Vraj v meste, típek nás naviguje a servis nachádzam úplne bez problémov, vymieňame baterku a pokračujeme ďalej smer Albánsko. Počas cesty nám stale prší, čo je nie najlepšia kombinácia so šmýkajúcim sa asfaltom, ale niekedy okolo piatej sa nám darí prejsť Albánske hranice a pokračujeme smerom na Sarande. Cesta cez Albánsko je rovnako šmykľavá, hlavne v horách, jedinému Mirovi sa nešmýka. Nakoniec prichádzame okolo 19tej do Sarande, nachádzame hotel na pláži s reštikou nad morom. Večer sa vyberáme na prechádzku do mesta, v reštike na promenáde si dávame luxusné morské potvory a okolo dvanástej už sme v hajanoch. Ráno totiž ideme smer juh asi 20km, Rasťo tam objavil nejaké zrúcaniny. 17.9. Sarande – Butrint – Vlore 155,4 Opäť vstávame relatívne skoro, raňajky a šup do Butrintky za zrúcaninami. Je dosť teplo a cestu si užívame, vedie po pobreží. V Butrinte platíme 500 albánskych chechtákov za vstup/osoba a už sa aj kocháme rímskymi starými zrúcaninami. Kedysi tu muselo byť celkom veľké mesto, má aj svoj amfík. Trávime tu asi 2 hoďky a cestou naspäť opäť zastavujeme v Sarande, aby sme natankovali do plna. Ďalej pokračujeme nádhernou cestou po pobreží, sem tam križujeme dedinu ale v princípe je to stale pobrežná cesta a pred mestom Vlore ešte aj kľučkujeme serpentínami, skrátka nádhera. Na večer sa rozhodujeme zakempovať niekde v prírode, ale sivé ťažké mraky nás odhovárajú a tak mierime priamo do Vlore. Tesne pred mestom je zástup hotelov, z ktorých si vyberáme najkrajší. Majú voľné a tak sa za prvých kvapiek dažďa skladáme a vybaľujeme. Miro skáče hneď po prezlečení do plaviek svojho povestného “ritnáka”. Večeriame v hotelovej reštike na terase, kde sme zajvne sami, ale večera stojí za to. Chlapci sa rozbehli, hlavne Miro, ktorý si objednal snáď celý jedálny lístok. Tak veru, motorkárčina je drina… <--PAGEBREAK-->18.9. Vlore – Kemperski pri jazere Ligeni i Gorejmat 223,2 Z Vlore vyrážame po raňajkách smer vnútrozemie a konečne brázdime miestne šotoliny. Je po daždi a miestami prechádzame dosť veľké mláky a sú aj dosť hlboké. Nečudo, dážď bol intenzívny. Smerujeme na teplé pramene do Permetu, našim slengom Permetky. Mali by byť asi 6 km za odbočkou, ale úspešne ich míňame, keďže sú zle označené a pokračujeme asi 20km smer do hôr po nádhernej šotoline. Nakoniec sa ale otáčame naspäť a pramene nachádzame naozaj 6 km od odbočky. Miro kupuje pivečko v miestnej bufetke a tak aj s fľaštičkami relaxujeme v prírodnom bazéne. Z Permetky pokračujeme na Kelcyre a tam odbočujeme zase na šotoliny do hôr smer Berat. Večer nachádzame krásne miesto na kempovanie pri jazierku Ligeni i Gorejmat a rozkladáme stany. Dopíjame posledné zvyšky domoviny a fičíme do hajan. 19.9 Kemperski pri jazere Ligeni i Gorejmat - Budva, MNE 324,5 Ďalší deň začína byť dosť teplo už zrána, ja si dávam kúpel v jazierku a už o osmej sme na motorkách a pokračujeme ďalej smer Berat. Celá cesta až do Beratu je jedna luxusná šotolina a dosť si ju užívame. Za Beratom začíname hľadať niečo na jedenie čo sa nám moc nedarí, nakoniec jeme až pri Duresi, kam ťaháme po takej polodialnici. Zaujímavé je, že Albánci ako keby nemali pravidlá cestnej premávky, niektorí jazdia v protismere úplne bez problémov. No čo, cesta je tam lepšia, takže si dávame dosť veľký pozor, nech nás niečo nesundá. Okolo pol šiestej prichádzame na hranicu s Montenegrom a pokračujeme až na Budvu. Budva je nádherné mestečko a čaká nás tam ubytko na námestí a samozrejme Harlej Pub, alebo Harlejka, kde si po ubytovaní sa dávame zaslúžené pivečko. Mne sa po ceste do Budvy ešte stihne urvať zadný blatník, toť pamiatka na albánske šotolinky, ale neriešim to, motorka zrazu vyzerá oveľa akčnejšie. 20.9. Budva - Sarajevo, BiH 368,1 Z Budvy pokračujeme skoro ráno bez raňajok smer Kotor, chcem si ho prejsť dookola a raňajkujeme až niekde hore, odkiaľ je krásny výhľad na celú Boku Kotorskú. Po raňajkách sa vydávame smer Danilovgrad a odtial smer Nikšič a Durmitor, keďže Karol v ňom ešte nebol. Navyše Durmitorka je v princípe povinná jazda, takže ju s radosťou prechádzame a hore v Trse si samozrejme dávame obvyklú jahňacinu. Stretávame aj partičku Čechov, ktorí si na naše prekvapenie tiež objednávajú jahňacinu a pivo. Z Durmitoru už potom len smer Foča a Sarajevo. Asi 8km pred Fočou Rasťovi dochádza benzín, tak mu ho obratom prinesiem z pumpy z Foče a pokračujeme ďalej do Sarajeva. Sem prichádzame už takmer za tmy a nakoniec nachádzame hotel blízko centra. Večer vyrážame do mesta a dávame pár pivečiek a nejakú zmrzku. Konštatujeme, že to v meste celkom žije a je tam kopec mladých. Nabudúce asi ostaneme dlhšie. Karol nám oznamuje, že bude musieť ráno vyraziť skoro a tak ide skôr do hajan. Nakoniec ešte vo vestibule hotela stretávame motorkárov z Nemecka a chvíľku pokecáme s nimi a ideme do hajan všetcia. Na druhý deň nás čaká okolo 750km domov. <--PAGEBREAK-->21.9. Sarajevo, BiH – Bratislava 762,3 Ráno vstávame do hmlistého dňa. Pôvodne sme si chceli pozrieť ešte bosnianske pyramídy, ale tie by sme nevideli, ani keby sme boli priamo na nich a tak pokračujeme ďalej. Hmla sa rozplýva až na chorvátskych hraniciach a potom už máme pekné počasie. Upaľujeme domov čo to dá, v Chorvátsku sa dohadujeme, že sa najeme až v Maďarsku, predsa len ich kuchyňa je super. Na naše prekvapenie však na prvých 100km Maďarska nenachádzame žiadnu čárdu, navyše ani na pumpe nemajú nič iné, len bagety a tak sa dotlačíme nimi. Zvyšok cesty do Bratislavy nám ubehne pomaly a nudne ale okolo 17tej končíme na OMV za hranicami a dávame posledné spoločné foto. Čo dodať na záver? Tú srandu, ktorú zažijete na takomto tripe ťažko popísať do článku, to treba zažiť. Ak sa partia podarí, je jedno kade idete, na tie zážitky nikdy nezabudnete.

ernesto

Blackround - Kavkaztrip 2013

Tue, 18 Mar 2014 08:12:58 +0100

Všechny cesty, ať už pěšky, autem nebo na motorce, si plánuji vždy okolo „něčeho“, nerad se vracím stejnou cestou, cesta by měla být co nejrozmanitější a vidět by toho mělo být co nejvíc. No a proč to „něco“ nemůže být třeba moře. Plán objet moře už jsem měl déle a vzhledem ke všem okolnostem padla letos volba na moře Černé a byla to volba sakra dobrá. Přesun: Ke každému delšímu výletu patří přejezdy, nejlépe ty dálniční. Ne že by to byla taková sranda, ale je to nezbytné a nás letos čekal přejezd dlouhý skoro tři tisíce kilometrů do jedné z cílových zemí – Gruzie. Vyjíždím z Brna asi kolem deváté hodiny. V deníčku mám napsáno „po kalbě“, ale zaboha si nevzpomenu kdy a kde a s kým. V plánu je se setkat s Honzou na první benzince za Budapeští kolem jedné hodiny. Ve čtyři se konečně setkáváme a zdobíme motorky nezbytnou výbavou na každou cestu, nálepkama. Pokračujeme dolů na Srbsko a nocleh volíme na plácku za pumpou, kde už má rozložený svůj stan Jacek. Cestuje na jakési Suzuki, motárdu a má prý už teď solidně naklepanou řiť. To se má na co těšit, jede až do Turecka. Dáme pár pivek z plechu a ještě dlouho kecáme. Každý správný Srb, má Yugo! Ráno nám Jacek ujíždí se slovy, že ho stejně dojedem, nedojeli. Jedeme pořád po dálnici a sem tam děláme pauzu na tankování a jídlo. Dopřáváme si Srbský McDonald, no je to stejnej kentus jako u nás takže si od toho zase dám na chvíli oraz. Pauzičky na jídlo zapříčinili to, že už poměrně pozdě v noci bloudíme v Plovdivu a hledáme cestu do Turecka, protože slovo Turkey na cedulích tu asi neznají. Nocleh dnes bude opět na pumpě, respektive na luxusním plácku za stromy za pumpu. Přibývá německých aut. Je třetí den a dnes musíme dojet za Istanbul. Na hranicích je dost poměrně pěkných celnic a mají tady hodně veget. Celníci kolem nich skáčou a „snědý němec“ v mercedesu se taky najednou nezlobí. Úsměv, razítko a vítej. Poprvé vjíždíme do Istanbulu a i přesto, že se pohybujeme po předměstí je ve všech snad 10ti pruzích provoz jak na prvního máje. Zde je nutno se přiznat, že ani jeden z nás netušil jak, kde a komu se platí mýto za turecké dálnice, takže jsme všechny mýtnice nadrzo projížděli za zvuku sirény. Hned po přejezdu do Asijské části po jednom z mostů si nás, jak jinak než po zaznění sirény, vzal bokem policajt na dvanáctce Géesu. Hm tak to bude mastný za všechny ty neplacený průjezdy. Policajt se zeptal něco turecky a po našich nechápavých pohledech a zamítavou odpověď na otázku „Turkyš?“, nás raději pustil. Ještě, že tak. Cestou na Izmit zahlédneme dole pod dálnicí parádní park, takže je jasný, kde dnes budeme spát. Večer v hospodě, mno teda spíš v takové klubovně se zahrádkou pijeme první turecký čaj. Pivo nemají a tak to jistí krámek vedle. Nicméně, jak se dalo čekat, pivo nám hned zakazují. Všude posedávají chlapíci, hrají hry a pijí čaj. Zřejmě jsme tu jediní kdo má na to pivo chuť. Navečer jsme zajeli s motorkama až na konec parku k moři abychom nevzbuzovali rozruch. Všude okolo ještě posedávaly rodiny s dětmi a grilovali maso. Ráno nám majitel krámku udělal sendviče s domácími rajčaty a my vyrazili na cestu. Dnes si cestu pořád rovně, ozvláštňujeme odbočkou na bíle značenou trasu přes hory. Je to rozdíl zase zatáčet a Honzově Afře se to nejspíš moc nelíbí a začne za jízdy chcípat. Na nic nepřicházíme a tak pokračujeme krásnou silnící kroutící se přes hory k městu Kastamonu. Utáboříme se nad městem na poli kus od silnice. <--PAGEBREAK--> Ráno snídaně z obchodu a průjezd vcelku pěkným Kastamonu. Domorodci jsou zřejmě náležitě hrdí a všichni se ptají, jak se nám ve městě líbí. Směřujeme na Samsun, ale hlavní tahy jsou strašná nuda. Místní nechápou, že nechceme jet po úžasné dálnici, ale přes hory. Furt ukazují „bad route, highway sir, the best“. Ale právě v malých městech a vesničkách se člověk trochu seznámí s místní kulturou. Kebab je najednou levnější, čaj je pro hosty z ciziny zdarma a na další nás obyčejně zvou chlapíci, kteří se s námi dají do řeči. Rozdíl oproti přesouvání se po hlavních tazích je obrovský. Bohužel, Turecko je pro nás jen tranzitní zemí a tak není čas se tu moc zdržovat, což je škoda. Cesta přes hory byla sice krásná a končila menším offroadem v podobě nedostavěné silnice, ale překvapení bylo na samém konci, kde asi v délce pěti kilometrů ležela na zemi vrstva snad čerstvého asfaltu, který udělal z motorek velké černé skvrny. Na první pumpě se nás ujali chlápci a naftou nám začali mašiny čistit. Nechtěli nic, ještě teď tomu nevěřím. Cestujeme po severním pobřeží Turecka, ale Černé moře je vidět poprvé u města Samsun. Nocujeme na pláži a pozvání na čaj proběhlo také. V noci bylo strašný vedro a hlavně vlhko, takže jsme se ani jeden moc nevyspal. Už jsme skoro na hranicích a zase nemáme to nejdůležitější, nálepku na kufr! :-D Obejdeme pár obchodů, ale nikde nic. <--PAGEBREAK-->Gruzie: Je šestý den a jsme na Turecko-Gruzínských hranicích. Utrácíme poslední peníze za něco k jídlu a najednou přijíždí malá motorka s ještě menším řidičem a parkuje vedle nás. Seznamujeme se s velikým sympaťákem Shinem z Tokia. Je na cestě už tři roky a už se přes Rusko vrací domů. Zkoumáme podle nálepek, kde všude byl. Původní plán spát na pláži u celnice se mění a bereme společně hostel v Batumi. Jsme zvědaví na jeho vyprávění, protože toho musel vidět a zažít víc než dost. Shin nachází hostel D’Vine, který jak se nakonec ukáže, vlastní velice sympatičtí manželé Daniel ze Seattlu a Nina, kterou si tu vzal. Jestli budete v Batumi, tak to rozhodně zkuste, stojí to za to. Ráno ještě společně se Shinem vyrážíme na snídani. Daniel nám doporučil podnik, ve kterém si máme dát místní specialitu – Adžarian Kačapuri. Je to v podstatě chlebová placka, ve které je směs sýru vajíčka a másla. Je to vynikající, ale sníst celé se to nedá. Shin zůstává a zjišťuje podrobnosti o vízech na další část cesty. My se loučíme a vyrážíme směle do Gruzínského provozu, který občas připomíná pokusy o vraždu na čtyřech kolech. Po pár desítkách kilometrech hustého provozu konečně vjíždíme do hor v oblasti zvané Svanetia. Konečně to, na co jsme celou dobu čekali, kamera je zapnutá skoro pořád a foťák cvaká také téměř nepřetržitě. Ostatně toto se až do vjezdu do Ruska téměř nezmění. Cesta není až tak dlouhá, ale plná zatáček kde by se člověk s radostí rozkochal, takže do Mestie dorážíme až po osmé večer. Město je díky své snadné dostupnosti plné českých ale hlavně polských turistů, které sem vozí maršutky po desítkách. No, a protože jsme asi větší atrakce než maršutka, dávají se s námi do řeči. Pozvání na párty od party Polek, nám překazí pan domácí a nám nezbývá než vzít za vděk nabídkou louky od místňáků. Ale byla to krásná louka a zadara. Ráno jedeme až kolem jedenácté do centra na snídani a dál směrem, no vlastně jedinou cestou, do Ushguli. Silnice končí už po dvou kilometrech a dalších 120km se neobjeví. Člověk si tak jede ve stupačkách, hustej adventure, říká si…a pak ho málem předjede starej tranzit. Gruzínci se tu s tím nemažou a na terén jsou zvyklí. Usghuli je vesnička obklopená horami ve výšce přes 2 tisíce metrů. Okolní kopce jsou zelené, plné ovcí a nad tím vším září bílé vrcholky téměř pětitisícových hor. Všechna ta krása se ovšem nejlíp vstřebává s pivem v ruce. No a kde jinde než v místním baru, kde jak jinak, potkáváme Čechy z Mestie. Místňáci sice trochu koukají, když až k němu vyjedeme na motorkách, protože cesta je spíš hodně úzká a kamenitá pěšinka, ale pan majitel nás vítá s otevřenou náručí. Dopijem a já vyrážím napřed udělat ještě pár fotek a z ničeho nic, zase parta Polek. Řidič jejich maršutky se ožral a všichni čekají, až vystřízliví natolik, aby aspoň nastoupil do auta. Necháme se taky ukecat na jedno a kolem páté konečně vyrážíme. Cesta dále stoupá až do sedla ve 2600 m.n.m. Bohužel už se dost zatahuje a tak jsou vrcholky hor v mlze, foťáku ovšem odpočinout nedávám. Ještě dlouho sjíždíme do údolí, na cestě ani živáčka, jen pár jeepů v protisměru. Listí už začíná žloutnout a to je teprve půlka Srpna. Potmě a s prázdnými nádržemi přijíždíme do Lentekhi, za poslední peníze bereme benzín od týpka, co ho stáčí na zahradě z obrovské nádrže a potom nás místní zavedou k pramenu na okraji města. Je tu altánek, kde se pohodlně ubytujeme a přečkáme noc. Ještě že tak, protože v noci příšerně prší. Musíme najít benzínku, kde berou karty, nebo alespoň dolary, protože jsme jinak bez peněz. Tu nacházíme až v Kutaisy kam dojíždíme už jen na výpary. Počasí se opět horší a po cestě vydatně zmokneme, schováváme se kousek před Borjomi na zahrádce restaurace. V Borjomi na náměstí si nás odchytne chlapík s nabídkou ubytování, neodmítáme, protože dnes sprcha a postel bodne. V rodině je i pár malých dětí a z motorek jsou nadšení. To, že si na ně můžou i sednout udělá velikou radost nejen jim, ale i rodičům. Druhý den je i kousek svezeme. <--PAGEBREAK--> Dnes je v plánu vidět skalní město Vardzia a překročit hranice do Arménie. Cesta vede po hlavních tazích a provoz je příšerný. Těsně před odbočkou na parkoviště u vstupu dáváme v restauraci šašlik a potkáváme Kárla z Kalifornie. Cestuje sám kolem světa, ale trochu jinak než my. Z pronájmu bytů zaplatí každý měsíc letenku a letí. U oběda příjemně pokecáme o motorkách a všem možném. Kárl prý jezdil dřív motokros a dokonce má České předky. Vardzia je v obležení turistů a tak jen vyjedeme ke vstupu, odkud nás bleskově vyprovází ostraha a my rovnou pokračujeme dál. Hraniční přechod je ve výšce přes 2200 m.n.m, uprostřed doslova ničeho. Okolo jsou jen hory a pusté pláně, na kterých se pase dobytek. Hodně fouká a jemně poprchává. Krajina se značně změnila, vesnice jsou znatelněji chudší. Cesta kopíruje železniční trať, ale poslední vlak tu zřejmě projel už hodně dávno, dráty jsou potrhané, nádraží opuštěná. Začíná to být lehce depresivní. Naštěstí tu neřídí jak hovada a benzín je levnější jak v Gruzii, aspoň něco pro začátek. Přijíždíme do prvního města Gyumri. Bereme benzín za dolary a v obchodě vedle berou karty. Pořád prší, takže berem hotel. O tom, že to tu nebude až tak špatné se ovšem přesvědčíme už zítra, naštěstí. Arménie: Hotel je parádní, internet, televize, krásná koupelna. Takže se dáváme do kupy. Ráno balím ještě mokré věci a rozvěšuju je u motorek, aby uschly, než vytáhneme mašiny. Ještě si nás fotí ruská rodinka a už jedem. Na věci pověšené na šňůře jsem si vzpomněl až v Jerevanu. Hlavní tah na Jerevan je teda pěkná hrůza, ale jen do té doby, než zjistíme, že po něm nejedeme. Vede souběžně se silnicí, po které jedeme my. V Jerevanu jedeme s davem a jakousi haluzí přijíždíme přímo před destilérku, kde se vyrábí onen slavný koňak co ho i Stalin pil. Za 10000 děngů pořizuju deseti letou láhev. Tyhle suvenýry jsou stejnak nejlepší. Před továrnou potkáváme další Čechy, dredaře s batůžkama, popřejem si šťastnou cestu a loučíme se. Kolem projede kolona Němců na GSech a ani ruky nezvednou. Cestou se ještě zastavujeme na jednom z hlavních Jerevanských náměstí. Okolo jsou galerie a hotely. Najednou někdo pozdraví česky a přestaví se jako Přemek. Do teď netuším, jestli nekecal, ale prý byl operní zpěvák. V místním Hiltonu beru mapu centra a personál ochotně vysvětluje cestu ke klášteru Geghard. Trefujeme to více méně napoprvé. Geghard je zapsán na seznamu UNESCO a je unikátní tím, že velká část je vytesána přímo ve skále a má dvě patra. Jen koukáme, co uměli staří Arméni s kamenem. Nocleh nacházíme pár kilometrů od Kláštera na louce. Už za tmy okolo prochází chlap s lopatou, trochu jsme znejistěli, ale jak si svítil, tak si nás beztak ani nevšiml. Je odsud krásný výhled dolů na Jerevan a okolo opět hory. Ještě že stavíme stany, v noci je opět solidní bouřka. Jako už klasicky, vyjíždíme docela pozdě. Dnes chci vidět to, proč jsem (mimo jiné) do Arménie chtěl jet. Klasiku ze všech pohlednic – Khor Virap a posvátnou horu Ararat. Klášter sice vidíme, ale Araratu se nechce z mraků, takže tuhle fajfku si rozhodně udělám někdy příště. Dnes a zítra jsou ještě v plánu další kláštery v okolí. Přejíždíme hory kolem Arménsko-Turecké hranice a kousek Ázerbajdžánského území, kterým silnice přímo prochází, ale žádná kontrola se nekoná. Po večeři ve stánku u cesty vyjíždíme silnicí ke klášteru Noravank. Cesta zde končí a klášter v kopci je obklopen skalnatými vrcholy z červeného kamene, které se ještě víc červenají v západu slunce. Prolezeme kde se dá a vracíme se k motorkám, když slyšíme obligátní „Dobrý den“. Je tu delegace z České republiky a starosta místního městečka Jermuk, který je, jak se později ukázalo, partnerským městem Karlových Varů. Podáváme si ruce s oběma starosty, hejtmanem, lidmi z velvyslanectví. Do toho kolem běhá fotograf a všechno dokumentuje. Po otázce, kde budeme spát, se jim nás zřejmě zželelo a starosta Jermuku nám zařizuje ubytování. A protože se takové pozvání neodmítá, vyrážíme. Jermuk je také lázeňské město, leží ve výšce asi 2000 m.n.m a kromě horkých pramenů je tu vše, od továrny na minerálku, po letiště. Ráno nás vyzvedává Gevor, který nás včera ubytoval a bere nás na snídani a prohlídku města. Jo, mě se tu líbilo moc. Dnes se jedeme podívat na Arates, což je pro změnu další klášter, ze kterého už zbyly jen ruiny. Naštěstí nám to vynahradí krásný offroad super krajinou přes vesnice Her Her a Goghtanik. Po pár kilometrech v další vesnici vjíždíme na asfalt a pokračujeme po něm až k jezeru Sevan. Cestou zastavujeme v serpentýnách u Selim Caravanserai. Bylo postaveno v sedle Selim už v roce 1332 a sloužilo k přespání karavanám putující touto horskou oblastí. Za pár kilometrů dál už je v dálce pod námi vidět jezero a jeho krásně modrá hladina. Sevan je největší jezero Kavkazu, leží poměrně vysoko (1900 m.n.m) a je lemováno horskými hřebeny. Cesta vede v těsné blízkosti jezera až do stejnojmenného města Sevan. Zde se u jídla setkáváme s Němcem na starém BMW, kterého už jsme potkali v sedle nad jezerem. Společně pokračujeme do již posledního, ale zato asi nejhezčího kláštera Sevanavank ležícího na poloostrově nad městem. Díky zapadajícímu slunci je to tu hodně pěkné. Dnes budeme spát naposledy v Arménii a zítra už budeme opět v Gruzii. Silnice vede těsně kolem Ázerbájdžánských hranic a kroutí se krajinou. Oproti západní Arménii, která mi přišla až nehostinná, je tu krásně zeleno a krajina je velice rozmanitá. Spaní se nám podaří najít na dvoře restaurace. Nechtějí nic za spaní, tak se aspoň necháme lehce natáhnout za čaj a jídlo. Ráno domlouváme snídani a paní dáváme posledních 3000AMD, moc se netváří, ale nakonec máme luxusní snídani. Cestou projíždíme městem Iljevan, tady se zřejmě za komoušů architekti vyřádili. Za nedlouhou už stojíme na hranicích. Arménská strana je taková vážná, nikdo se nesměje, ale naštěstí vše probíhá korektně a rychle. Zato na straně Gruzínské si připadám, jak kdybych dojel dom. Všichni se smějou, že dojeli motorkáři z Československa, okolo jezdí borec na Segwayi, prostě pohodička. Tbilisi jen tak trochu naťuknem a rychle už jsme z města pryč a vcelku nezáživnou krajinou míříme do dalšího bodu, který mám na mapě zakroužkovaný – Sighnaghi . Město na kopci a to doslova. Sighnaghi leží totiž asi 600 metrů nad okolním terénem a je odsud překrásný výhled do údolí řeky Alzani a na celý pás Kavkazu. Hned na vyhlídce nás zve chlapík na ubytování v soukromí, motorky v garáži, můžem vyrazit do města. Město si díky své původní a jednotné architektuře zachovává ráz a kouzlo starých dob. Díky tomu a krásným výhledům je tu také ovšem spousta turistů. Kupujeme nějaké suvenýry domů a večeři si dáme na terase s výhledem na hory. Ráno nám majitel udělal zase skvělou snídani. Chvíli sedíme nad mapou a pan majitel nás ujišťuje o existenci cesty, kterou pojedeme pozítří. Na dnešek se obzvláště těším, protože pojedeme hluboko, možná spíš vysoko do hor. V plánu je vyjet do vesničky Omalo a pokud to půjde, tak ještě dál. Těsně před odbočkou ještě hledáme benzinku, protože nechat si dojít benzín v horách kde není nic, by asi nebylo příjemné. Benzinku, která bere karty, nacházíme až v Telavi, které už jsme dnes projížděli, příště budeme vědět. Cesta do Omala se nedá dost dobře popsat, protože pro mě to bylo něco nepopsatelného a to nejlepší, co jsem zatím na motorce podnikl. Cesta je vysekaná v prudkém kopci a stoupá serpentinami vzhůru až do nejvyššího bodu, sedla ve výšce 2900 m.n.m., odkud je výhled zpět do údolí a na nejvyšší kopce Kavkazu na straně druhé. Fotíme a natáčíme jak o život. Náležitě rozkochaní sjíždíme zas o něco níž a pokračujeme překrásnými místy k našemu cíli. Okoukneme pevnost Keselo nad vesnicí a sjíždíme opět k Omalu kde dnes přespíme s bratry poláky. Cestou potkáváme paní z Anglie, které se ztratil kamarád a posílá nás dál, prý je to o moc lepší než v Omalu. Nejeli jsme, možná dobře, možná ne, každopádně máme důvod se vrátit. S bratry poláky jsme se družili do rána a málem padnul i ten koňak co vezu z Jerevanu, ale ukecal jsem to. Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal, asi lepší vzduch. Sjíždíme stejnou cestou zpět do Telavi a bereme benzín. Cestou dolů jsme potkali stádo několika stovek ovcí, pastevci je hnali zpět do údolí. Taková gruzínská ovce je skoro jako kamzík, místní řidiči je rozhání, aby auta mohla projet a ovce skáčou mezi serpentýnami z pěkných výšek. Jedna mi málem přistála na nádrž. Z Telavi pokračujeme přes Akhmetu a Tianeti k přehradě Zhinvali. Cesta je sice na mapě bílá a dál čárkovaná, ale je to pořád tatáž polňačka. Moc k vidění tu není, akorát občas nás prožene pastevecký pes. No mám z nich lehce respekt. K přehradě dojíždíme až za tmy a opět se jdeme zeptat do hospody na nocleh. Bohužel nikde jinde to nejde. Opět není problém a spát můžeme zadarmo. Na večeři nám paní udělá Khinkali, což jsou masem plněné taštičky – další ze seznamu. Za nedlouho po večeři přijíždí majitel a společně odjíždějí, jsme tu sami. <--PAGEBREAK-->Dnes je náš předposlední den v Gruzii, zítra budeme překračovat hranice do Ruska. Stoupáme po vojenské dálnici, jak se tato cesta jmenuje, do Kazbegi. Máme celý den před sebou a tak se flákáme, nikam nespěcháme. Vyjíždíme ke kostelíku Stepantsminda Sameba. Tohle známe ze všech těch cestopisů o Gruzii, co jsme četli před cestou a teď tu stojíme i my. Trávíme tu docela dost času, prohodíme pár slov s řidičem jeepu z Tbilisi, dává nám kontakt, když budeme chtít půjčit auto, prý nic není problém. Sjedeme do vesnice a vracíme se zpět na místo, kde jsme ráno viděli u cesty velblouda. Ano, velblouda a vůz, který táhne. Vlastní ho chlapík, který zrovna ve vesnici shání krmení. Vypráví nám o něm mladý Polák, co tu o něm natáčí film. Nechtějí ho pustit přes hranice do Ruska, druhý velbloud mu umřel a jede prý sehnat samičce druhého. Zajímavý příběh, necháme tu stejně jako ostatní nějaké drobné za fotky a jdem hledat kde se najíst. Utrácíme poslední peníze za jídlo a navečer se ještě jedeme podívat k pár kilometrů vzdálené celnici. Spíme v lesíku za vesnicí, protože místní ubytování je buď děs a hrůza, nebo chtějí docela dost peněz. Na hranicích je děsná fronta, předbíhá se, jak se jen může. Do Ruska vjíždíme až kolem jedné odpoledne a hned na první pumpě mizí Honzovi cigarety, které spadly z motorky. Nikdo nic neví, posílají nás pryč, no pěkný začátek. Podobné situace, kdy nás chce někdo ojebat se opakují a tak padá rozhodnutí jet na jeden zátah až ke hranicím. Z Ruska jsme tudíž viděli jen dálnice a pak už ani ty ne. Okolo čtvrté ráno to zapíchnem v ovocném sadu a na pár hodin si orazíme. Hned ráno se přesouváme posledních asi 100km k přístavu Kavkaz. Potkáváme se s německým párem na choperech. Na hranicích další problém kvůli chybějícímu papíru, který jsme měli dostat při vstupu, ale nedostali. Naštěstí se to vyřeší vyplněním nového, už je na nás zřejmě vidět, že tu nechceme být ani o minutu navíc. Od Honzy je to i nahlas slyšet. Po příjezdu na Ukrajinu, dojíždíme akorát do Fedosie a spíme na pláži v altánku. Zde probíhá družba s Denisem, který je tu na dovolené s rodinou. Na otázku, odkud je, zapichuje prst doprostřed Ruska, asi z daleka. Na otázku, jestli si s ním dáme vodku, se nám dostává odpovědi ve formě dvou láhví. Hmm to bude zajímavý. Denis to nakonec zabalil po pár stakanech a žena si ho odvedla domů, možná dobře pro nás. V pití se moc nevytáhl, ale čert ví, kolik toho měl už předtím. Od teď už nás čeká jen přesun domů a trocha vzrůša v Podněsterské Moldavské Republice. Jedeme směr Oděssa a už za tmy hledáme někde ubytko. Nedaří se a tak stanujeme na benzince. Letos to na hranicích s Podněsterskou zvládám levou zadní a to co mi loni trvalo dvě hodiny, zvládáme oba za necelých 45 minut bez ztráty kytičky (čti, ani korunu jsem těm klukům se satelitama místo čepic nedal). Dnes se chystám prověřit připravenost Podněsterské armády, loni jsem po cestě potkal dva zátarasy s tankem a letos tam byli taky, úplně stejně. Ještě fotku s Vladimirem Iljičem a už jsme zase na hranicích. Tady už to na nás zkouší, berou si nás bokem a chtějí a chtějí, ale nedostali zase nic. V Moldávii se ještě naposledy pořádně nadlábneme a už vjíždíme do Rumunska. Mám tu od loňska pokutu za rychlost, ale nikdo si na to naštěstí nevzpomněl a tak pokračujeme dál. V hotelu Coroana, kde jsem spal i loni si mě dokonce pamatuje recepční a potkáváme tu kluky z Ostravy. Ráno společně posnídáme a celé Rumunsko projedeme spolu, je to příjemná změna. Kluci mají naplánovaný ještě jeden nocleh v Margitě a Honza se k nim přidává. Já jsem už od rána rozhodnutý to natáhnout až do Brna a tak se i děje. Domů posílám sms, že dál už nejedu, ať nemají strach a kolem šesté večer vyrážím. Do Brna přijíždím kolem druhé hodiny ráno a mám za sebou přes 1200 kilometrů. Na závěr bych chtěl poděkovat dvěma firmám, které se na naší cestě podílely jistou materiální podporou. - Motozem nám poskytla tankvak vlastní výroby a výrobky za zvýhodněné ceny, díky, že jsem měl kam dát foťák! www.motozem.cz - Expres Menu nás vybavila balíčky jídel za zvýhodněné ceny, díky, že naše žaludky nezůstali prázdné! www.expresmenu.cz

Vojta <--PAGEBREAK--> <--PAGEBREAK--> <--PAGEBREAK--> <--PAGEBREAK--> <--PAGEBREAK--> <--PAGEBREAK-->

Karélie 2013 – Ne vždy se vše podaří

Thu, 23 Jan 2014 18:08:19 +0100

Den první - Cesta k trajektu (16.8.2013, pátek) Ráno jsem se vzbudil o něco dříve, v klidu jsem si zkontroloval naposled všechny doklady, dobalil svačinu na dva dny, oblékl se a zhruba o půl deváté jsem za krásného počasí a s dobrou náladou pomalu vyrazil. Projížděl jsem ranní Prahou a téměř jsem ani nevnímal to, jak je motorka naložená, jen jsem se kvůli bočním kufrům nepouštěl po čáře mezi auty jako obvykle. První sraz jsem měl domluvený s Renčou, na devátou v Letňanech na dálniční pumpě. Renča nás totiž chtěla doprovodit na hranice, s tím, že po oddělení vyrazí směr Trutnov, za svými rodiči. Přijel jsem tam s malým, asi pětiminutovým, zpožděním. Pozdravili jsme se a převzal jsem si poslední část zásob jídla na trajekt - vynikající sýrovou roládu. Na delší pauzu nebyl čas, protože již o půl desáté jsme se měli potkat se zbytkem výpravy na pumpě v Nové Vsi. Odbočku z dálnice jsem bez obtíží trefil, ale pak jsem vlivem stavebních prací na sjezdu a přilehlých komunikacích, přejel odbočku do Nové Vsi a trošku jsme si zajeli. Možná i proto jsme na pumpu opět dorazili s maličkatým zpožděním. Tam už na nás čekal celý zbytek naší výpravy - Pepa, Víťa a Čermi. Víťova Afrika měla ještě starou značku bez EU a označení CZ, tak se snažil na pumpě koupit CZ-ku, ale marně. Čermiho GSo mělo každé volné místečko vyplněné plechovkami s pivem, tak že vypadal spíš jako zásobováni prodejny nápojů, než jako člověk, který jede na dovolenou. Po krátkém přivítání jsme se vydali k naší poslední zastávce na našem území, což byla dálniční pumpa za Ústím nad Labem, pár kilometrů před hranicí. Cesta po dálnici byla bez problémů, jen v jednom místě je kruhový objezd v napojení dálnic, ze kterého se vyjíždí téměř po obrátce o 360 stupňů, což je velice matoucí, ale trefil jsem to. Na pumpě Víťa konečně sehnal CZ-ku a měl z ní velikou radost, i když byla na kamion a tudíž téměř větší než kufr, na který ji nalepil. Pak jsme se zde také rozloučili s Renčou a vydali jsme se dále směr moře. Na následujícím sjezdu už jen zamávání a dál už jedeme ve čtyřech, Renča se oddělila a vydala se svou cestou. Zhruba v 11.30 jsme vjeli na území Německa. Jízda po německé dálnici okolo Pirny, Drážďan a dále směrem Berlín byla, jak už to u dálničních přesunů bývá, dost nudná a jednotvárná. Proto jsme zhruba po hodině, asi na polovině cesty mezi hranicemi a hlavním městem, zastavili na pumpě. Zde jsme natankovali, něco málo pojedli, protáhli nohy a po chvilce jsme se vydali dál. Kolem druhé hodiny jsme míjeli berlínské letiště Schönefeld a tam to začalo. Právě jsme vjeli do počínající páteční berlínské dopravní špičky. Zhruba po 45 minutách postávání v koloně se teplota motorů u obou BMW vyšplhala na nejvyšší únosnou mez. Čermi na chvilku zastavil, mně se to podařilo trochu zchladit tím, že jsem se maličko rozjel, byť za cenu toho, že to bylo po chodníku. V druhé hodině postávání v kolonách jsme začali, bez ohledu na to, že na motorkách máme boční kufry, projíždět kolonu mezi auty, většina řidičů nám dělala místo. Když jsme zhruba ve čtyři hodiny tankovali na druhém konci Berlína, tak jsme byli všichni rádi, že toto máme za sebou. Další cesta směrem na Hamburg už probíhala v klidu, zhruba po hodině jsme si udělali malou pauzu na odpočívadle a pak se již o jediné zpestření postaral Čermi, který nám pořád tvrdil, že má v té své adventurovské nádrži dost benzínu a najednou zastavil na krajnici u sjezdu z dálnice, že mu dochází benzín a že si pro něj pojede do vesnice. Nakonec dojel jako všichni ostatní k dálniční pumpě, kde jsme se opět trochu občerstvili a narovnali svá ztuhlá těla. Bylo půl sedmé a do cíle dnešní cesty nám zbývalo podle plánu nějakých 85 km. Bohužel jsme ale záhy zjistili, že sjezd z dálnice, který jsme chtěli použít byl uzavřený a museli jsme sjet až téměř v Hamburgu, čímž se nám cesta prodloužila asi o 30 km. To ale nebylo to nejhorší. Zřejmě proto, že byl první sjezd uzavřený, na této cestě do Lübecku byla opět příšerná dopravní zácpa, ale my už vycvičeni od Berlína, jsme se ihned od počátku začali proplétat mezi stojícími auty, musím uznat, že chvílemi to bylo s těmi kufry docela drsné. Nakonec jsme přibližně ve čtvrt na devět zastavili v Travemünde v přístavu před budovou Finnlines. Zatímco jsem s Čermim šel zjistit co a jak, Pepa si ustlal na parkovišti vedle motorky a vstát ho přimělo až auto, které potřebovalo projet. Vzhledem k tomu, že check-in začínal až v jedenáct a naloďování prý ne dřív než o půlnoci, rozhodli jsme se vydat ještě do města dokoupit nějaké potraviny, dotankovat a zajít si na večeři. Do obchodu jsme dorazili 5 minut před zavíračkou a zřejmě proto byl personál tak nepříjemný, že jsem se v celé západní Evropě s něčím takovým ještě nesetkal. Motorky jsme pak zaparkovali přímo v centru na nábřeží a vybrali jsme si pizzerii. Obsluhovala tam nějaká polka, se kterou jsme se dali do řeči a na otázku kam jedeme, jí Pepa odpověděl, že do Finska za holkama a ona nás upozornila, že si není jistá, jestli jedeme správným směrem. Nutno podotknout, že jsme byli všichni velice překvapení, když jsme se dozvěděli, že jí je 43 let, všichni jsme jí hádali tak nejméně o 10 méně. Po večeři jsme opět nasedli na motorky a vydali se zpět do přístavu na check-in. V budce si slečna vzala od nás ode všech najednou veškeré papíry a tím jí v tom vznikl mírný chaos, tak že to trvalo chvilku déle, ale nakonec všichni, bez problémů, dostali na motorku cedulku, opravňující k nalodění. Od budky jsme sjeli dolů k lodím. Tam byla fronta motorkářů, kteří již čekali na pokyn k nalodění. Zařadili jsme se na její konec, Čermi si otevřel pivko a Pepa si ustlal vedle motorky a podřimoval. Maličko po půlnoci byla spuštěna nakládka. Po rampě jsme vyjeli na 7. palubu, kde nás posádka nasměrovala na místa určená pro motocykly. Tam každý dostal tři kurty na přivázání stroje, pak jsme si vzali zavazadla s věcmi, které budeme potřebovat během plavby a vydali jsme se do útrob lodi, hledat místa, kde se zabydlíme. Z orientačního plánu jsme se dozvěděli, že místa, která máme koupená, by měla být na jedenácté palubě, tak jsme našli volný výtah a vyjeli do jedenáctého patra. Až při vystupování jsme zjistili, že ten výtah je jen pro posádku - to vysvětlilo, že byl volný. :-) Prozkoumali jsme zběžně patro a zjistili jsme, že tam je jakýsi kinosál s asi 30 nebo 40 polohovatelnými sedadly a že tam asi poběží nějaký film, což jsme ani moc nechtěli. Dále jsme objevili, že tu je i vířivka a že je v provozu do 02:00. Pak jsme se vydali po schodech ještě o patro výš do posledního patra, kde jsme našli relativně komorní kabinu se sedadly určenými pro nás, vedle nich byly hned uzamykatelné skříňky na zálohu 1 Euro a z kabiny byl východ na sluneční palubu. Kabina byla obsazena jedním starším pánem a jedním mladým podivínem, který se válel jen tak na zemi před první řadou sedadel. Tato kabina bude nyní na následujících zhruba 29 hodin naším výchozím bodem. Jen co jsme se počali svlékat z motohadrů, jsme zjistili, že takto to fakt nelze, po celém dni na motorce byl odér z oblečků tak silný, že jsme téměř vše vystrčili za dveře, ven na sluneční palubu a vše jsme pevně přivázali k vozíkům na lehátka. Pak jsme se s Pepou rozhodli zkusit vířivku, dokud je ještě v provozu. Pepa tam ihned započal hovor s nějakým Rusem a dal si navrch ještě saunu, mě stačila vířivka, bylo to moc příjemné, po celodenní cestě. Vrátil jsem se zpět do kabiny a vlhký ručník jsem rozprostřel přes opěradla sedadel první řady, aby mi uschnul a chvíli jsem odpočíval. Když přišel zpět i Pepa, tak jsme se všichni bavili a najednou se vepředu, za mými zády probralo individum na podlaze a zřejmě si chtělo sednout do křesla, přes které byl přehozen můj ručník. A začal na mě „Scuse me, scuse me...“, což si Pepa vyložil jako že volá „sklouz' mi, sklouz' mi ...“ a ihned to okomentoval, „Luboši, von mu sklouz', pomož mu!“. Samozřejmě následovala ukrutná vlna smíchu nás čtyř a individum mělo jméno „Sklouzmi“, kterého se už nezbavil. Pak jsme šli trochu omrknout loď, na baru jsme ochutnali Finské pivo, celkem dobré. Uteklo to jako voda a najednou byly čtyři a celý kolos se dal do pohybu. Stáli jsme s Čermim na vrchní palubě a koukali, jak vyjíždíme z přístavu, míjeli jsme i hospodu v Lübecku, kde jsme byli na večeři. Když se nám pobřeží začalo vzdalovat, rozhodli jsme se jít spát. Vyndal jsem z tašky spacák, přikryl se s ním a uvelebil jsem se v sedadle, ale zhruba po pěti minutách mi bylo jasné, že takhle ne. Pepa spal venku na palubě, Čermi na chodbě, Víťa v sedadle a já vyndal karimatku a lehl jsem si na zem pod sedadla, tak to šlo a bylo to o mnoho lepší. Check-in Travemunde: N 53 56.283, E 10 51.215 <--PAGEBREAK--> Den druhý – Celý den na moři (17.8.2013, sobota) Ráno, tak kolem deváté jsme se vzbudili, za okny bylo vidět slunečný den a širé moře. Sdělili jsme si dojmy z noci. Pepa chtěl původně spát na zádi paluby, pak tam na něj hrozně foukalo, tak se schoval do závětří za nástavbu, a nebýt tří dofukování jeho píchlé karimatky tak tam už téměř klidně spal až do rána. Nám, v kajutě, skutečně nelidsky v předu na zemi chrápal exot s copánky alias “Sklouzmi”. Pepa nejprve všem oznámil, že už má spaní pěkně sbalené a když jsme mu řekli, že bude spát na lodi ještě jednu noc, tak se tvářil trošku překvapeně. Pak se šel do umývárny umýt a vylezl zpět s vytřeštěnými zraky, “Ten úchyl se tam koupe v umyvadle, pobíhá tam úplně nahej a všude po zemi je voda!” Když Sklouzmi opustil umývárnu, začali jsme si z něj tropit žerty a Pepa říkal, že ho přilepíme vteřiňákem za copánky k podlaze. Zřejmé vytušil, že se bavíme na jeho účet, sebral si svůj růžový batůžek s reproduktory a odstěhoval se od nás. Za chvilku přišli dva Češi, původně jsme si mysleli, že to je otec se synem, ale z pozdějšího hovoru vyplynulo, že tomu tak není. Mladší se rozpovídal, že spolu v Defendru projezdili skoro půl světa a že jsou kolegové. Také povídali, že nás asi viděli v Berlíně v té zácpě na dálnici, jestli někdo z nás nemá na kufru nalepenou fakt velikou CZ-ku. Tak se Víťa přihlásil, že to je on. :-) Po chvilce na obzoru na pravoboku začala vystupovat silueta pobřeží německé Rujány. Nyní i Pepa uznal, že jeho včerejší nápad, kdyby zbylo trocha času, mohli bychom se zajet vykoupat na Rujánu, byl úplná blbost. :-) Čermi s Víťou usedli do lehátek na sluneční palubě a popíjeli pivo a víno z vlastních zásob. Já a Pepa jsme si zašli do restaurace na croisant a kávu a pak jsme také trávili den povalováním se na palubě, focením a pozorováním lodí a za pomoci GPS i identifikací viditelných siluet ostrovů (Bornholm,Oland....) Pak jsme také pojedli něco z vlastních zásob (já měl výbornou sýrovou roládu). Na odpoledne Pepa pro nás zajistil zajímavý program, zjistil, že v restauraci je od čtyř do pěti “Happy hour” na míchané nápoje, tak jsme tam vyrazili, Pepa si dal 3x Gin Tonic a já 3x Gin. Zbytek dne jsme již strávili na palubě koukáním na západ slunce a okolo plující lodě. Pak jsem povečeřel řízky, rozestlal jsem si opět na zemi, tentokrát i Víťa ulehl na zem, protože to bylo mnohem pohodlnější než křeslo, Čermi spal na chodbě a Pepa znovu na palubě. <--PAGEBREAK--> Den třetí – První finské kilometry (18.8.2013, neděle) Probudil jsem se okolo 6.00 SLČ, tedy zhruba v 7.00 místního času. Za oknem začínala být v dálce vidět pevnina. Pomalu jsem sbalil spacák a karimatku. Okolo osmé se počalo objevovat okolo lodi nepřeberné množství různě velkých ostrůvků. Právě proto k našemu levoboku přirazil člun s místním lodivodem, aby nás mezi nimi bezpečně provedl do přístavu. Bavili jsme se s mladším z dvojice z Defenderu, kromě jiného přišla i řeč na Sklouzmiho, při vyslovení naší domněnky, že je teplej, mu podezřele zasvítila očka. Tak to samozřejmě zase vyšperkoval Pepa, kdo jiný. Povídal mu, že proti buzerantům nic nemá, ale musejí být schopný vykládat vtipy o buzerantech. :-) Pak jsme s Pepou vydali na croisant a čaj do restaurace. V 9.00 jsme přistáli. Šli jsme napakovat motorky a odkurtovat je. Asi 3/4 hodiny jsme koukali jak vyváželi návěsy, pak byla konečně i naše cesta z lodi volná. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Protože jsme se chtěli stavit na kafe v centru Helsinek, tak jsme dle značení nabrali směr centrum. Když jsme tam dojeli, byl jsem překvapený, že Helsinky jsou relativně malé město. Druhé překvapení nastalo, když se nám ani po hodině projíždění městem nepodařilo nalézt otevřenou kavárnu. Nakonec jsme to vzdali a vydali se na výpadovku směrem na Lahti. Za chvíli po najetí na dálnici, kousek za městem jsme zastavili na odpočívadle a jaká náhoda na odpočívadle stál černý Defender s dvojicí Čechů z lodi. Nabídli nám čerstvě kuřecí řízečky, tak jsme ochutnali, prohodili pár slov a dál jsme si jeli každý svou cestou. Protože jsme byli všichni hladoví, včetně motorek, další zastávka byla u pumpy, vedle níž byl motel s docela dobrým a ne moc drahým menu. Po nasycení jsme se vydali dle ukazatelů na Järväskyla. Sice je to stále hlavní silnice, ale finská krajina s jezery a březovo-borovými lesy mne naprosto uchvátila a když nakonec vykouklo slunko z mraků, tak to byla nádhera. Dále jsme se při naší cestě na sever stavili v supermarketu ABC nakoupit potraviny a u vedlejší pumpy doplnit palivo. Dnešní cesta skončila asi 170 km před Oulu v Emolahti v krásném kempu u jezera. Oficiální cena ubytování byla 15 Euro/stan a 2 lidi + 10 Euro/1 hodinu sauny, ale protože jsme s sebou měli Pepu, tak jsme to měli za 40 Euro za 3 stany, 4 lidi a cca. 3,5 hodin sauny. :-) Tak že jsme postavili stany a něco pojedli. Pepa povyměňoval žárovky v sauně a zapnul tam topení. Potom zkoušel chytat ryby v jezeře, postupně vykoupal snad všechny gumové rybyčky co s sebou, jako návnady, měl, ale úspěch se nedostavil. Den jsme zakončili pěti saunovacími cykly s ochlazováním v jezeře a ke spánku jsme se ukládali za svitu měsíce někdy okolo půlnoci. Trajekt Helsinki: N 60 13.240, E 25 11.707 Kemp Emolahti: N 63 39.880, E 25 53.705 <--PAGEBREAK--> Den čtvrtý – Deštěm k severnímu polárnímu kruhu (19.8.2013, pondělí ) Chvíli před sedmou místního času mne probudil zvuk, jak vítr mlátil plachtou zavěšenou na nedalekém stromě a protože se mi zdálo, že začíná pršet, vylezl jsem a uklidil jsem si ručník, který jsem na stromě sušil. Ještě nepršelo, ale k dešti se schylovalo. Vstávali jsme v 7.00 místního času, vařili jsme si k snídani čaj a přitom sbalili stany, což jsme jen taktak stihli před deštěm. Bohužel to bylo jasné, šlo se do nemoků. Pepa sjel před recepci, kde se mu podařilo připojit do wi-fi a potvrdil nám to, co nám všem, dle zatažené oblohy, bylo stejně jasné, že déšť vydrží celý den. Za celkem vydatného deště jsme se vydali stále severněji, naším orientačním bodem bylo prozatím Oulu. Když už nám bylo docela chladno a byli jsme notně promoklí, zastavili jsme se na odpočívadle se stánkem u jezera Uljuan Tekojärvi, kde jsme si dali někdo kafe, někdo teplý čaj. Pepovi se velice zalíbila lžička, kterou měl v čaji, a to tak moc, že mu najednou zmizela v kapse. Než jsme odjeli, šli jsme vrátit nádobí, při tom Pepa holce česky povídal: „Ukradl jsem Ti lžičku!“ a ona se na něj mile usmála, anglicky poděkovala a popřála nám šťastnou cestu. :-) Za neustávajícího deště jsme projeli okolo Oulu a od této chvíle jsme kopírovali pobřeží Botnického zálivu. Dalším naším orientačním bodem se stalo město Kemi, v němž bychom se měli oddělit od moře. Náhle se Pepa rozhodl a odbočil ze směru cesty směrem k moři. Silnice to nebyla nic moc, až se nakonec změnila v šotolinu. To už i Pepa zastavil a říkal, že viděl ukazatel na maják, tak k němu chtěl jet. Nedojeli jsme ani k moři ani k majáku, shodli jsme se, že se, dle mapy, tato cestička po pár kilometrech opět spojuje se silnicí, ze které jsme sjeli, tak že se nebudeme vracet. Pár kilometrů před Kemi jsme zastavili u Neste, což je pumpa s obchodem a samoobslužnou restaurací. Měli zde možnost dát si menu za 9.20 Euro a bylo to sněz co sníš, Čermi to pojal jako výzvu, nejprve se mě přišel zeptat, jestli to není blbý, když jim sežere všechny ty sobí karbanátky a pak šel a všechny sežral. Všichni jsme si mysleli, že praskne a skoro se nemohl hýbat. :-) Dále už byl náš navigační a pro dnešní den cílový bod Rovaniemi, město, které leží cca. 8 km od polárního kruhu. Déšť přeci jen začal ustávat a s tím, jak jsme se pomalu blížili k Rovaniemi, začal přicházet na řadu další problém a to, kde se bude spát. Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni docela promočení a teplo nám také moc nebylo, preferoval jsem pevnou střechu nad hlavou. Nakonec jsme kolem půl páté nalezli asi 10 km před městem Motelli Rovaniemi. Ubytování v samostatné chatce se saunou a kuchyňkou pro 4 lidi za 100 Euro/noc. Dlouho jsme nepřemýšleli a už jsme shazovali bagáž z motorek. Pak jsme se dohodli, že se ještě pojedeme podívat do města. Zaparkovali jsme nedaleko centra poblíž řeky Ounasjoki. Městečko to bylo neveliké, zastavili jsme se v Hemingway's Baru na kávu a zašli se podívat k řece. Právě zde kdosi z nás vzpomněl na ten výrok polské servírky, že si není jistá, zda Finsko je tou správnou zemí do které jet za holkama, protože jsme tady ve městě nepotkali snad jedinou pěknou. :-) Na zpáteční cestě do motelu jsme se stavili v Liedlu pro něco k večeři. Pepa tam objevil na místní poměry celkem levného lososa, tak se nás ptal, jestli si ho dáme k večeři, já nadšeně souhlasil a kluci, neznalí pepova kuchařského umu, poněkud rozpačitě přikývli. Dle mého očekávání to byla neskutečná dobrota a všichni jsme se moc dobře najedli, dokonce i Čermi k těm karbanátkům kus lososa dostal. Ze saunování tentokrát nic nebylo, neboť jsme v roztopené sauně sušili mokré boty a hadry. Osobně si myslím, že sauna po našem odjezdu byla ještě pár dnů bez masky nepoužitelná. :-) Motelli Rovaniemi: N 66 27.171, E 25 34.790 <--PAGEBREAK--> Den pátý – Od Santa Clause do Ruska (20.8.2013, úterý) Opět jsme vstávali okolo sedmé hodiny, venku bylo pod mrakem, ale naštěstí nepršelo a nevypadalo, že by mělo. Pomalu jsme se sbalili, posnídali a vyrazili k našemu prvnímu dnešnímu cíli – Napapiiri – vesnička Santa Clause na polárním kruhu. Vzhledem k tomu, že to bylo zhruba 6 km za Rovaniemi na druhou stranu než byl motel, tak jsme tam byli za chvilku. Mezitím se z mraků prodralo slunko a udělalo se hezky. Vesnička Santa Clause byla, přesně dle očekávání, jeden obrovský kýč, veliké divadlo pro turisty. V místních obchůdcích se dalo sehnat snad úplně vše s vyobrazením tohoto bělovlasého mužíčka v červené čapce a oblečku. Zakoupili jsme si každý pár pohledů na památku, nějaké samolepky na motorku, jako doklad, že jsme byli na severním polárním kruhu a samozřejmě jsme si museli vyfotografovat celé toto divadlo. Nakonec Pepa vyprovokoval to, že jsme všichni najeli s motocykly na čáru označující polární kruh a nechali se tam vyfotit. Pak už nám nic nebránilo, abychom se vrátili zpět do Rovaniemi a odtud pokračovali směrem na Rusko. Krajina se zde začala trochu vlnit a jezer začalo znovu přibývat. Cestou jsme se stavili u jednoho z mnoha jezer, připravili jsme si sendvič s lososem, někteří pojídali borůvky a dokonce i ty „červené borůvky“, zkrátka brusinky. :-) Za nedlouho jsme opustili hlavní silnici a téměř jsme užasli. Rázem jsme byli na silnici téměř sami, okolo jen jezera, mokřady, lesy a občas nějaký ten sob pasoucí se nebezpečně blízko u silnice, někdy se dokonce i procházeli po silnici. Jedna z našich oddychových zastávek byla u mostu přes řeku, Pepa nelenil a opět šel vykoupat některé ze svých gumových rybiček, avšak znovu bez úspěchu. Asi 80 km od hranic jsme s Víťou dotankovali, dali si poslední finské kafe a něco k jídlu. Dále jsme cestou, naprosto náhodou narazili na památník zimní války 1939-40, kde jsme pořídili pár fotografií a pak jsme již bez zastávky pokračovali až na hraniční přechod Vartius – Kostomuksha. Na hranicích probíhalo vše dle předpokladů, nejprve čekání, pak vyplňování rozličných papírů, pak opět čekání, pro změnu na razítka, a na závěr prohlídka zavazadel na motorkách. Naštěstí byla prohlídka u všech jen symbolická, tak se nemuselo nic moc vybalovat. I tak jsme na hranicích strávili zhruba hodinu času. Cíl dnešní cesty byl asi 28 km za hranicemi v rekreační oblasti Fregat u jezera nedaleko Kostomukshy. Zdálo se mi, že jsme zaplatili 350 RUR/osobu ubytovanou ve vlastním stanu, ale tuto položku toto rekreační zařízení ve svém ceníku vůbec nemělo. Byly zde totiž jen různě velké sruby, které se pronajímaly na delší období. Nicméně nám za tento poplatek dovolili postavit stany, k čemuž nakonec vůbec nedošlo. Objevili jsme totiž, že na samém břehu jezera je velký grilovací altán a že má vylomený zámek. Protože ho neměl nikdo pronajatý, tak jsme se rozhodli, že v něm přespíme. Zabydleli jsme se proto v jeho těsné blízkosti. Čermi s Víťou si vařili večeři z vlastních zásob a já s Pepou jsme se rozhodli, že půjdeme ochutnat do restaurace něco z místní kuchyně. Objevili jsme v menu jakýsi bramborový kotlík s houbami, masem a smetanou, bylo to celkem dobré. Koupili jsme lahev vodky na večer a šli zpět. Pak jsme rozdělali oheň, klábosili a než se setmělo Pepa opět rybařil. Konečně se dostavil úspěch. Nejprve chytil malého okouna, pochlubil se nám s ním a když ho chtěl hodit zpět do vody, tak s ním trefil strom, pěkně se mu omluvil a pokračoval v rybolovu. Nakonec byla ještě další čtveřice okounů a dvě štiky. Když se setmělo, tak jsme u ohně popíjeli vodku a koukali na jasný měsíc, jak se zrcadlil na hladině jezera. Den jsme zakončili zalezením do altánu, kde jsme se uložili k spánku. Napapiiri – vesnička Santa Clause: N 66 32.613, E 25 50.672 Památník zimní války 1939-40: N 64 50.903, E 29 19.495 Rekreační oblast Fregat: N 64 36.165, E 30 34.439 <--PAGEBREAK--> Den šestý – Můj neslavný konec cesty v tajze (21.8.2013, středa) Již klasicky jsme se vzbudili něco po sedmé, byla celkem chladná noc. Nad jezerem svítilo slunce a zdálo se, že bude hezky. Náš plán byl co nejrychleji vyklidit altán, aby si toho někdo nevšiml a nebyly zbytečné problémy. Bohužel jsme to nestihli, chvíli před tím, než jsme vystěhovali všechny věci ven, se tam objevila důležitá uklízečka, která šla uklízet právě ten altán. Začala na nás hrozně řvát, naštěstí jí nebylo moc rozumět. Pepa ji ovšem ubezpečil, že jsme na recepci řádně zapsáni, tak si to šla zřejmě ověřit, čehož jsme využili k rychlému sbalení a odjezdu. Pod tíhou okolností jsme se rozhodli, že posnídáme v Kostomukshe. Vyjeli jsme zhruba o půl deváté. Na okraji města jsme všichni vzali plné nádrže benzinu, protože dále bude síť čerpacích stanic řídká. Dále jsme pokračovali do centra města, tedy pokud se o tom jako o centru dá hovořit. Objevili jsme jakýsi obchod trošku větších rozměrů, ale abychom se do toho sídliště dostali, museli jsme skočit přes chodník a nějaký kus trávy. Motorky jsme zaparkovali na parkovišti a vyrazili na nákup nějakého jídla a pití. No sídliště i přes všechnu snahu o modernizaci, typické sovětské provinční město nezapře. Vždy, když nějaké takové město vidím, vyvolává to ve mně vzpomínky na sovětské filmy z mého dětství jako například „Bílý Bim a černé ucho“, ta města se od té doby vůbec nezměnila. Cestou z obchodu jsme si u kiosku koupili něco k té snídani, někdo klobásu, někdo nějakou pirohu, či co to bylo. Usoudili jsme, že už nemá smysl zde déle zůstávat a tak jsme asi v deset hodin opustili Kostomukshu a vydali se směrem na Ladmozero. Silnice sice byla asfaltová, ale úzká a ukrutně křivá samá boule. Cesta vedla podél železniční trati. Po nějaké době jsme dojeli starou Ladu, její řidič nechtěl připustit, že bychom ho mohli předjet, tak to po té křivé silnici rval jak blázen, ti lidé uvnitř museli být docela slušně umlácení. Za celých zhruba 100 km co jsme po této silnici jeli jsme viděli jednu jedinou zapadlou vesničku vedle silnice. Kus před Ladmozerem jsme odbočili z hlavní silnice, přímo do této vesnice. Protože si Pepa nekoupil žádné pečivo, tak jsme v Ladmozeru zastavili před jediným obchůdkem v celé vesnici. Paní v obchodě měla strach aby si každý z nás nechtěl koupit chleba, že by jí pak nezbylo pro místní. Dalším naším dílčím cílem bylo asi 50 km vzdálené městečko Muezerskij. Za chvíli se povrch změnil na udusaný písek. Jelo se po něm celkem dobře. Trasa pak dále vedla úsekem, který byl označen cedulí, že se jedná o technickou cestu pro svoz dřeva. Pravda je, že byla trošku horší, hrbatější a dokonce se tam našel i malý brod, na kterém nás Pepa všechny postupně vyfotil. Technická cesta po pár kilometrech skončila a najeli jsme opět na “hlavní“ písečnou cestu tajgou. Krajina okolo byla samý les a jezero, ale nepřišla mi tak malebná jako ve Finsku. Za jedním mostkem přes řeku Tikšozerku jsme si udělali krátký oddych. Pepa opět vyndal rybářské náčiní a zkoušel něco chytit. Řeka byla čistá, ale měla podivně zabarvené dno, tak že vypadala, jako by v ní tekla černá voda. Bylo znát, že lidé zde ryby chytají neboť v širokém okolí bylo vidět, že zde často pobývají – jinými slovy neskutečný chlív. Tentokrát bylo Pepovo rybaření bez úspěchu. Zdrželi jsme se zde nejvýše 20 minut, nasedli jsme a pokračovali dále. Netrvalo dlouho a byli jsme na okraji města Muezerskij. Zastavili jsme a probrali kudy dál. Následující navigační bod byla vesnice Voloma. Po pár stech metrech jsem uviděl Pepu, jak mu motorka nebezpečně plave v sypkém písku na krajnici, v tu chvíli mi blesklo hlavou, pozor nejezdi na krajnici jeto tam měkké. Jinak se jelo celkem dobře, rychlost se pohybovala tak kolem 60 km/h. A právě v této rychlosti jsem najel do pole sypkého písku zhruba uprostřed jízdního pruhu, nebylo to vůbec vidět, že by tam mělo být něco jinak. Bohužel u takto těžké a naložené motorky vůbec nepomohlo přidání plynu, jen jsem udělal dvě vlnky doprava, dvě vlnky doleva a už jsem letěl přes řídítka. Motorka šla do boku přes budku. Já dopadl na pravé rameno a chvíli jsem se kutálel. Když ke mně kluci přišli, cítil jsem pouze intenzivní bolest toho ramene, tak jsem je požádal, aby mi sundali přilbu, že mi je vedro. To se ze zcela pochopitelných důvodů zdráhali, ale nakonec jsem je ubezpečil, že jsem si hlavou neklepnul a že s krkem vážně nic nemám. Nakonec mi jii sundali a podařilo se jim mne dostat i z bundy, na chvilku jsem se i dokonce postavil, ale pak zřejmě hladina adrenalinu začala klesat a bolest sílila. Zatímco kluci sbírali rozházené věci, já si lehl na zem abych si té ruce ulevil. Motorka to odnesla téměř kompletně očesanou palubkou, rozbitým světlem, ulámanými blinkry, zrcátky a pochroumaným plexi. Zdá se, že vidle i rám jsou v pořádku a nastartovat také šla. Cítil jsem, jak mi rameno natéká a vyplňuje každou skulinku v chráničové košili. Navíc jsem zjistil, že jsem se asi levou rukou nedokázal pustit včas řídítek a zapomněl jsem si tam palec a něco jsem si s ním udělal, protože mě začínalo bolet i levé zápěstí a měl jsem tam bouli. V tuto chvíli mi bylo jasné, že je to konec mé cesty a tak jsem to také řekl Pepovi. Řekl jsem si o něco na bolest, Víťa měl po ruce Ibalgin, tak jsem si dva vzal, ale vůbec mi nezabraly, tak jsem kluky odnavigoval, kde mám uloženou velkou lékárnu a v ní hledali Tramal. Našli a ten mi konečně trochu ulevil. Pepa se mezitím vrátil do Muezerskeho a za chvíli byl zpět s dodávkou, kterou tam sehnal v nějakém oblastním závodě lesní ochrany, či co to bylo. Motorku nastartovali a přes spojku ji po fošně dostali do dodávky. Poněkud horší to bylo se mnou, nedovedl jsem si představit, že si sednu. Nakonec se mi podařilo dostat se v leže ke škarpě nohy spustit do ní a posadit se. Víťa mi půjčil šátek a ruku mi na něj zavěsili. Přeci jen jsem se dostal do auta odjel do lesního závodu v Muezerském. Protože kluci dlouho nejeli vydal se jim Pepa naproti, zatímco já tam čekal. Bohužel, kluky zdržela policie, protože nějaká dobrá duše z projíždějících jim ohlásila, že se tam stala nehoda. Nakonec i oni dorazili do lesního závodu, kde se mezitím domluvilo, že si tam mohou postavit stany. Já s Pepou vyrazil na místní polikliniku, pokud se to tak dá nazvat. Ve vrátnici tam seděla nějaká starší lékařka, zřejmě jediná, která zde měla službu. Vyložili jsme jí, co se mi stalo, ona mě koukla napřed na tu levou ruku, zatahala mě za prsty, poklepala mi na ně a prohlásila, že to zlomené není. Začala intenzivně telefonovat a shánět lidi, kteří by se mi podívali na to rameno, tak jsme vyrazili na rentgen. Poliklinika byla skupina postarších domků, v nichž proběhla snaha o modernizaci. Bohužel tak nějak na ruský způsob. Když jsme stoupali po schodech, několikrát jsem v těch motokrosových botách zakopl, což bylo velice bolestivé, ale slyšel jsem, že zakopává i Pepa, protože byl každý schod jinak vysoký. Tušil jsem, že se blíží chvíle, které jsem se již dlouho obával – vysvlékání chráničové košile. Ale Pepa a paní doktorka to zvládli celkem obstojně, přežil jsem to. Když jsem přišel na rentgen, postavili mne před kazetu s filmem a do levé ruky mi dali jakousi olověnou deku, že si jí mám před sebou přidržet, sice to byl s tím vykloubeným palcem trochu problém, ale představa, že ani oni nevědí, kam jim ten rentgen svítí, byla dost děsná na to, abych to tu chvíli vydržel. Pak jsme čekali, až Mášenka vyvolá film, abychom se nakonec od přivolaného traumatologa dozvěděli, že to mám zlomené a že se to bude muset operovat, ale že to neoperují tady, ale v Kostomukshe, to prý zvládnou. To byla pro mne ještě děsivější představa než zdejší rentgen a řekl jsem, jestli ta operace vydrží pár dnů, tak že to odložím do Prahy. Naštěstí to mohlo pár dnů počkat. Traumatolog se mne zeptal, zda jsem si vzal něco na bolest a moje odpověď, že Tramal mu docela vyrazila dech, protože ten tu prý ani nemají, dostal jsem od nich nějaké zelené prášky, prý trochu slabší, ale také dobré. Ta starší doktorka z vrátnice byla neuvěřitelně hodný člověk, už začala zjišťovat, jak bychom vlakem mohli dostat motorku do Petrohradu, což jsme nakonec nevyužili, ale domluvila nám běžnou cenu ve zdejším jediném hotelu, kde nás jako cizince původně chtěli dvojnásobně natáhnout. Když jsme dorazili na hotel, zjistil jsem, že to tam sám nedám a poprosil jsem Pepu, jestli by tam, se mnou nezůstal. Souhlasil, ale musel o tom informovat kluky, kteří již kempovali v lesním závodě. Pepa se za chvíli vrátil, přivezl mi jedno adventure menu, nějakou rýži, kterou jsme ohřáli na hotelu v mikrovlnce a dále přivezl docela dobré zprávy. Lenka, které volal, zajistila přes konzulát v Petrohradu hotel a oznámila pojistnou událost na pojišťovnu. Pepovi se podařilo pronajmout v lesním závodě dodávku s řidičem, která nás zítra odveze do Petrohradu i s motorkama. Čermi a Víťa pojedou dále téměř beze změn směr Petrozavodsk a Petrohrad, jen po přímější a snad i lepší, cestě. Bohužel se přihodila i jedna ne zrovna dobrá věc, prášky proti bolesti jsme zapomněli v lesním závodě u motorky. Ale když jsem se moc nevrtěl tak se to dalo vydržet. Než jsem trochu zabral, tak mi volala Renča, že jí volala Lenka, co prý mi je, tak jsem jí to stručně sdělil a požádal jsem, zda by mi mohla předběžně domluvit operaci ve Vinohradské nemocnici na ortopedii u jejího bratrance. Pak jsme s Pepou již jen vymýšleli jak se dostat domů. Nejlepší nám připadala varianta trajektu zpět do Německa, kam by pro nás mohl přijet Olda s dodávkou, bohužel žádný trajekt tímto směrem nejel, druhá varianta byla trajekt do Tallinnu. Tak to Lenka zkoušela zajistit a my se pokusili spát. Samozřejmě to bolelo a moc mi spát nešlo. <--PAGEBREAK--> Den sedmý – Dodávkou do Petrohradu (22.8.2013, čtvrtek) Tentokrát jsem byl vzhůru již asi od čtyř hodin, prášek dávno přestal účinkovat, tak už to taková paráda nebyla. Docela netrpělivě jsem vyčkával na okamžik kdy se vzbudí Pepa a sjede mi pro prášky. Před sedmou jsem se přece dočkal. Bez zbytečného zdržování vyrazil do lesního závodu a po chvilce se vrátil s prášky a zprávou, že řidiči právě skončila noční směna, tak že se nasnídá opláchne budeme moci vyrazit. Mezitím Lenka zajistila u svého bývalého kolegy místo, kde budeme moci nechat motorku a moje věci. Protože Lenka zjistila, že na loď se již nemáme šanci dostat, tak poletím domů letadlem, otázkou ještě zůstává kdy. Vzal jsem si prášek a minimálně na hodinu jsem tvrdě usnul. Pepa mezitím jel balit moje věci a nakládat motorky do auta. Něco po osmé se objevil Pepa, že jedeme, vyšli jsme před hotel, kde již stál šéf lesního závodu se Samarou. Dalo mi to docela starost složit se do toho osobáku, ale nakonec jsem zvítězil sám nad sebou a seděl jsem v autě. Dojeli jsme na dvůr, kde si kluci balili a stála tam naložená dodávka. Byl to ten starý bílý Volkswagen LT, kterým mě včera vezli. Přípravy na dalekou cestu byly v plném proudu, právě se doléval olej do řízení, protože zřejmě někde vytekl. Mezitím se tam objevili policajti a kontrolovali doklady klukům, ale neotravovali dlouho. Rozloučil jsem se s kluky a oni vyrazili. My vyrazili asi půl hodiny za nimi, bylo asi v devět. Krátce poté, co jsme vyjeli jsem zjistil důvod, proč, i když je docela chladno a drobně mží, mám pootevřené okénko – auto stále topilo a nešlo to vypnout. Můj bezpečnostní pás nešel zapnout, tak že ho bylo nutno přidržovat v poloze, aby z venku vypadal jako zapnutý, Pepa bezpečnostní pás vůbec neměl. Takovou vůli v řízení, jakou ta dodávka měla, jsem ještě neviděl. Jen jsem si pomyslel, že tenhle krám nemůže těch 1000 km nikdy dát. Ale tyto myšlenky mne velice záhy opustily, neboť jsme vyjeli z města na šotolinu a písek a Andrej, tak se jmenoval náš řidič, jel jak prase. Na každém hrbu, či díře jsem zažíval neskutečná muka. Po pár minutách jsem Pepovi řekl, že to prostě nedám, ať jede pomaleji a pokusí se vyhýbat těm největším dírám. Dostal jsem další prášek proti bolesti a řidič zvolnil a jel ohleduplněji k mé zpřelámané ruce. Nejhorší mělo být těchto prvních 60 km, pak bychom se měli napojit na hlavní tzv. Murmanskou trasu a to by měla být lepší silnice. Venku se docela slušně rozpršelo a na mne teklo a foukalo okénkem a i tak bylo v autě pěkné vedro. Protrpěl jsem úvodních 60 km tajgou a konečně jsme se napojovali na hlavní silnici. U napojení jsme zastavili na oddych na pumpě. Pepa se tam ptal, zda se tam neobjevili dva kluci na motorkách, protože nám bylo divné, že jsme je nedojeli. Naštěstí dostal kladnou odpověď. Znovu jsem nastoupil do dodávky, už jsem v tom začínal mít systém a začínal jsem to zvládat. Murmanská trasa byla opravdu lepší silnice, ale jen kousek, protože pak následoval úsek v rekonstrukci v délce několik desítek kilometrů, tak že to bylo opět po šotolině. Pak už jsme jeli po asfaltu, což se dalo vydržet. Venku již hustě pršelo a následně jsem zjistil, že do auta teče i spodem okolo dveří, tak jsem to měl skoro jak na té motorce, foukalo na mě a pršelo na mě okénkem a nohy jsem měl také ve vlhku. Pepa mezitím vyfotil proti sklu rentgenové snímky a poslal je Renče, aby je mohla předat svému bratranci, aby alespoň přibližně věděl, na co se má připravit. Cesta nám téměř neutíkala. Chvíli jsme se také zdrželi v dopravní zácpě u nehody. Většinu cesty jsem se snažil pospávat, ale moc to nešlo, i když mi Pepa pravidelně co čtyři hodiny dával prášek na bolest. Stále jsem si hledal polohu, kde by mě to méně bolelo. Cestou ještě několikrát volala Lenka, aby nám nakonec sdělila, že se jí za pomoci konzulátu podařilo zarezervovat let na zítra, a že poletím s panem konzulem, který shodou okolností letí zrovna do Prahy. Jakmile jsem měl termín letu, začal jsem si zajišťovat odvoz z letiště a příjem v nemocnici. V případě odvozu padla má volba na mého bráchu Romana, protože jsem správně usoudil, že bude nejméně plašit. S nemocnicí to bylo jasné, tam mi to celé zařizovala Renča, tak jsme jí pouze dali vědět, kdy přijedu. Někdy odpoledne jsme se stavili na odpočívadle v samoobslužné restauraci na jídlo, dali jsme si nějakou polévku. Bohužel jsem jí moc nesnědl, nějak mi to prostě nebralo. Stále venku pršelo, ale chvílemi vypadalo, že by mohlo přestat. Po dalších pár desítkách kilometrů, přeci jen přestalo pršet a vysvitlo na chvíli slunce, které se pomalu blížilo k obzoru. Řidič usoudil, že je právě vhodná doba pro doplnění paliva. Sjel z hlavní silnice kousek na lesní cestu, zastavil, otevřel dveře nákladového prostoru, povolil víčko na velikém barelu, vložil do něj ponorné čerpadlo, hadci vrazil do nádrže čerpadlo připojil do zásuvky v kabině a během okamžiku byla nafta z barelu v nádrži. Pepa mi to vysvětloval, že oni, jako podnik, mají nějakou levnější naftu. Po tomto netradičním tankování jsme již za soumraku zamířili směrem k Petrozavodsku. Když jsme jej konečně po levé straně míjeli, byla již hluboká tma. S nastalou tmou Pepa neustále hlídal řidiče aby neusnul. Čím blíže jsme byli Petrohradu, tím pomaleji cesta ubíhala. Někdy okolo půlnoci Pepovi volal ten bývalý kolega Lenky, zda jsme nezapomněli, že se v Petrohradu ve dvě zvedají mosty a do centra se pak může až po šesté. Zapomněli jsme na to a budeme to zřejmě mít na knop. Přesto jsme si ještě jednou zastavili na pití a protažení. Poslední kilometry už Pepu zmohla únava a usnul, tak jsem řidiče hlídal já. Naše dnešní cesta se pomalu chýlila ke svému konci, bylo to snad mých nejdelších 1000 km v životě. Přes most jsme přejeli v 01:55, tedy jsme to měli skutečně těsně. Pak jsme bez větších problémů nalezli hotel, který nám konzulát zarezervoval. Zaparkovali jsme na jeho parkovišti, řidič nám pomohl vynosit věci do pokoje. Nechali jsme ho osprchovat a pak odešel spát do auta. My ještě roztřídili věci na ty, které tu mohou zůstat a ty, které se mnou poletí, pak jsem dostal dnes již poslední prášek a šli jsme spát. <--PAGEBREAK--> Den osmý – Letadlem do Prahy (23.8.2013, pátek) Moc jsem toho nenaspal, ale po tom prášku jsem přeci jen na chvíli usnul. V polospánku jsem zaslechl, jak Pepa s někým telefonoval. Když hovor ukončil,tak jsem se ho zeptal, co se děje. Volali z pojišťovny a chtěli abych šel na prohlídku k jejich smluvnímu lékaři v Petrohradu, aby mi vystavil potvrzení, že jsem schopen transportu letadlem. Docela mě děsila představa jakéhokoli cestování po městě, a proto se mi nikam nechtělo. Pepa ale zjistil, že ta klinika je ve vedlejší ulici a že se tam dá v klidu dojít pěšky. Navíc ho z té pojišťovny nahlodali natolik, že i on docela trval na tom, abych k tomu doktorovi šel. Bylo okolo šesté, když mne za levou ruku vytáhl z postele a vyrazili jsme pomalou chůzí směr klinika. Vypadalo, že bude krásný slunečný den a o to víc mne štvalo, že jsem v Petrohradu a vůbec nic z něj neuvidím. Klinika byla naštěstí opravdu blízko. Když nás po zazvonění pustili dovnitř, uviděl jsem diametrální rozdíl oproti zdravotnickému zařízení v Muezerskem. Přivítala nás příjemná dívčina na recepci, hovořila kromě ruštiny samozřejmě i anglicky. Nejdříve zjistila proč jsme tam a pak nás požádala, ať se posadíme a počkáme na lékaře. Na to však Pepa neměl čas, protože bylo vše jen na něm. Musel mi uložit motorku a věci na domluveném místě, vyzvednout peníze, zaplatit řidiči dodávky a koupit mi zamluvenou letenku. Poté, co jsem ho ubezpečil, že to zpět do hotelu dám, mě zanechal na klince a vydal se za řidičem aby odvezli ustájit moji motorku. I když jsem na doktora nečekal dlouho, tak jsem mezitím podepsal prohlášení, ve kterém jsem jim dal svolení k tomu, pokud by pojišťovna neuhradila mé vyšetření, že si klinika může příslušnou částku strhnout z mého účtu. Potom se již po malé chvíli objevil poměrně mladý doktor, bylo fajn, že jsem s ním mohl mluvit anglicky - podstatně to urychlilo naši komunikaci. Přečetl si zprávu z Muezerskeho, prohlédnul si snímky a řekl mi to, co už jsem věděl, že se to bude muset operovat. Dále mi pak ruku vyndal ze závěsu z víťova šátku a dal mi ji do jakéhosi korýtka zavěšeného na relativně tenkém silonovém popruhu. Aby mne to neřezalo do krku, tak to obalil pár čtverečky obvazu. Ruka v tom držela pevněji a rameno bylo více odlehčeno, zdálo se to být lepší. Nakonec mi napsal tu požadovanou zprávu a já se mohl vydat zpět na hotel. Cestou jsem si říkal, že za jiných okolností by to mohla být celkem pěkná procházka probouzejícím se Petrohradem. Ale už jsem se těšil na pokoj, že si lehnu. Po příchodu na hotel jsem se natáhnul do postele a na chvilku jsem usnul. Pak jsem nutně potřeboval vstát, ale zjistil jsem, že to bez Pepy asi nedám. Nakonec byla potřeba silnější, tak jsem se zaťatými zuby a velikým sebezapřením vstal. Pepa se vrátil okolo jedenácté, všechno se mu podařilo zařídit. V podstatě mne dobalil pár věcí, dal mi další prášek proti bolesti, navlékl mne do mikiny a pomalu jsme se vydali na konzulát. Naštěstí to bylo opět velmi blízko hotelu. Zazvonili jsme tam a okamžitě se mne ujala jakási veledůležitá úřednice, byla hodná, ale stále měla ke všemu milion zbytečných komentářů. Během pár vteřin jsem se ocitl na dvoře konzulátu u diplomatické limuziny. Má zavazadla mi řidič naložil do kufru tohoto BMW a mne nasoukal na přední sedadlo, což výše zmiňovaná paní neopomněla komentovat slovy, že mi pan konzul přenechal své místo. Za pár minut dorazil pan generální konzul. Byl to velice příjemný, sympatický a ochotný pán. Hned, jak jsme vyjeli, tak jsem se mu omluvil, že mu sedím na místě, na což mi odpověděl, že to je dobrý, že on na tomto místě stejně nesmí sedět. Začal se zajímat, co, jak a kde se mi stalo a když jsem mu řekl, že jsem odmítl operaci v Kostomukshe, tak mi s vážnou tváří odpověděl, že jsem udělal moc dobře. Pak mi vyprávěl, že v mládí lítal na crossce a že měl také úraz. Mimo jiné mne upozorňoval, že budou problémy na hranicích, až se pojde pro motorku a že pokud pro ní nepojedu osobně, tak že by mohly být docela velké a pokud budu chtít, tak až bude potřeba, že mi napíše diplomatický průvodní dopis pro celníky. Poté se hovor stočil na památky, okolo nichž jsme zrovna projížděli a na historii s nimi související. Byl celkem překvapený, když jsem se v otázkách historie celkem chytal, ale ono šlo jen o generála Kutuzova a Napoleonské války. :-) Na nábřeží k nám přistoupil nějaký známý pana konzula. Musím říci, že to byl také fajn člověk. Následně jsme již během půl hodiny byli na petrohradském letišti Pulkovo. Jakmile jsme zastavili, tak se mých zavazadel chopili oba zmiňovaní pánové. Bylo mi vážně trapně, když moji TT tašku a tankbágl zasviněné prachem písečných cest z tajgy vozil po letišti generální konzul oblečený ve smokingu. Dále musím uznat, že v životě jsem neabsolvoval check-in na letišti, včetně všech bezpečnostních kontrol, rychleji, než s těmito dvěma pány a to i přesto, že jsem musel při kontrole vyndavat a zapínat notebook. Následně mne ještě chtěli dostat do business salónku, ale to nevyšlo. Tak jsem si koupil vodu a sednul si před gate, ze které jsme měli letět a podřimoval jsem. Čtverečky obvazu se z popruhu korýt svezly neznámo kam a popruh se začal bolestivě zařezávat do mého krku, ale bohužel jsem s tím nebyl schopen dělat vůbec nic, než se snažit si ruku podložit, aby mi nevisela na krku. Když se již blížila doba nástupu na palubu, tak se u mne objevil ten známý pana konzula, že nám změnili gate, tak jsme se přesunuli jinam a začalo se nastupování. V předu šel pan konzul a po hodné chvíli my, tak že stewardky už věděli o mém zranění a měl jsem pocit, že je to snad za mne i bolí. Na popud pana konzula mi zajistily, že jsem seděl na trojce pouze s tím známým pana konzula a navíc tak, aby bylo na straně té zraněné ruky volné sedadlo a ještě to bylo navíc u okénka. Postupně se mne byly snad všechny zeptat, zda nepotřebuji pod tu ruku polštářek, zkrátka se holky staraly. Let probíhal klidně, bylo krásné počasí a perfektní viditelnost. Tak mi bylo moc smutno, když jsem pod námi uviděl Kuršskou kosu s jejími nádhernými dunami a říkal jsem si, že jsem tam za pár dnů měl být. Z mého smutku mne vyrušilo servírování jídla, byly noky se zelím a vepřovým masem. Letuška se mě ptala, zda s tím nepotřebuji pomoci, tak jsem jí poděkoval se slovy, že to zvládnu. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si tou levou a ještě chromou rukou hodil kus masa do klína. Zbytek letu proběhl klidně, bez jakýchkoli mimořádných událostí. Prakticky ihned po přistání jsem psal Romanovi a on mi bleskově odpověděl, že už tu na mě čeká. Známý pana konzula mi odnesl tankbágl k pásu výdeje zavazadel a poté co mu vyjel jeho kufr se s námi rozloučil. Pan konzul tam se mnou čekal na moji špinavou TT tašku aby mi ji odchytil na pásu a naložil na vozík. Když jsem se s ním loučil a děkoval jsem mu, tak mi jen odpověděl, že to je samozřejmé, a že proto tam je. Pomalu bych nevěřil, že takoví lidé vůbec existují. Po průchodu celním prostorem si mne již přebral Roman a zamířili jsme do Vinohradské nemocnice, kde na nás čekala Renča. Po přivítání jsem se od Renči dozvěděl, že její bratranec, lékař, který mne bude operovat, sice dnes službu nemá, ale že doktor, který je na ambulanci o mě ví. Věděl, když jsem se tam objevil, nejprve se lékaři i sestra náramně pobavili v jakém prevítu to mám tu ruku pověšenou a když jsem jim odpověděl, že jsem to dostal od doktora v Petrohradu na noblesní klinice, tak se bavili ještě víc. Zábava pokračovala, když jsem vyndal zprávu z Muezerského psanou v azbuce a přiložil jsem tamní rentgenové snímky. S azbukou se postupně pokoušeli prát všichni, ale nakonec to vzdali, koukli na snímky odebrali mi krev na Quicka (test srážlivosti krve) a poslali mne na rentgen a CT, protože usoudili, že z těch tmavých obrázků toho mnoho nevyčtou. Když jsem byl zpět v ordinaci, pochválil mi pan doktor, že jsem si to zlomil kvalitně a řekl mi, že mám krev příliš řídkou, že si mám píchat fraxiparin a přijít na kontrolu v pondělí. Oblékli mne do jakési fixační košile, která byla slepena suchým zipem a poslali mne domů. Musím říct, že to bylo mnohem pohodlnější a ruka byla pevně fixovaná na břiše. <--PAGEBREAK--> Doslov aneb jak to vše pokračovalo … A na závěr jen pár informací, jak se to vyvíjelo nebo vlastně ještě vyvíjí. • Na operaci jsem čekal týden, což byla doba než se mi naředění krve dostalo na přijatelné hodnoty. • Ve vinohradské nemocnici mne odoperovali 30.8.2013 a operace trvala 2,5 hodiny. Do ramene mi vložili titanovou dlahu k níž jedenácti vruty připevnili všechny části kosti. • Z nemocnice mne propustili 3.9.2013 s rukou na závěsu, který jsem si měl sundávat jen když jsem ležel v posteli. • Pak jsme s Pepou začali řešit jak dostat motorku a zbylé moje krámy z Petrohradu do Prahy. Naštěstí mám opravdové kamarády, Pepu a Oldu, kteří se uvolili, že mi tam pro to na otočku sjedou. Bylo nutno zařídit pro ně víza a hlavně plnou moc v Ruském jazyce ověřenou notářem z ruské ambasády. • Požádal jsem pana konzula o ten průvodní dopis a on mi vyhověl • Mezitím mi přišel dopis z Petrohradu, že jim pojišťovna neuhradila fakturu, tak že si to vzali z mého účtu. Z těch částek jsem byl docela překvapený, protože to bylo v podstatě za nic. Rozepsáno: ----------------------------------------------------- fixační korýtko - 31.50 Euro nasazení fixačního korýtka - 88.00 Euro konzultace traumatologa - 170.00 Euro ----------------------------------------------------- Celkem - 289.50 Euro Tak jsem ihned komunikoval s pojišťovnou a nakonec to proplatili a peníze zaslali na můj účet. • 26.9. 2013 motorka po peripetiích s ruskými celníky překročila hranice Schengenského prostoru. Prý došlo i na ten dopis od konzula, který si kluci vyzvedli v Petrohradu. A 27.9.2013 byla u Pepy v garáži, kde je ještě nyní. • Od 16.10.2013 intenzivně rehabilituji, cvičím až 5x denně a rameno se jen velmi pomalu rozhýbává • 28.11.2013 jsem i nadále v pracovní neschopnosti, Byla mi předepsána další série rehabilitací, kterou budu končit někdy v polovině ledna, hybnost se zvolna zlepšuje, doufám, že v dubnu, nejpozději v květnu budeme já i motorka připraveni zahájit novou sezónu.

Luboš Fotogalerie: http://lpeska.rajce.idnes.cz/Karelie_2013_-_Ne_vzdy_se_vse_podari

Technické parametry BMW R 1200 GS Adventrure LC, 2014

Tue, 08 Oct 2013 08:19:13 +0200

Technická specifikace: BMW_R_1200_GS_Adventure-Technical_specifications.pdf Propagační leták v angličtině: BMW_R_1200_GS_Adventure.pdf Galerie: photogallery.php?album_id=34